Září? Jak jako září?? Kam se poděl ten tejden a půl od návratu z Itálie? Kam se podělo celý léto? A kam za chvilku pět měsíců v Anglii??
Čas mi teď neskutečně utíká. Takhle rychle mi snad ještě nikdy neběžel. A do toho mám trochu pocit, že nic nestíhám. Nejsem teda nijak uběhaná, ale jsem v Anglii skoro pět měsíců a ještě jsem nebyla v Londýně! Han-ba-mi! Normálně se stydim. A nějak to nechápu. To máme fakt tak málo času? Nebo jsme fakt tak unavení, že když už máme ten jeden volnej den, radši ho prozevlíme? Nebo se toho Londýna nějak bojíme?
Ale myslím, že už to nebude dlouho trvat. Jo nám konečně poslala peníze za červenec, a tak už se nemůžeme vymlouvat na to, že nemáme nic na anglickém účtě. Teď můžeme konečně koupit lístky do Londýna i letenky na říjen (ježiš, dyť to už je za měsíc!) a na Vánoce – a ty už jsou taky za chvilku. To je nářez. Proč to všechno tak uhání?
Jinak je všechno tak nějak v mezích normálu. Ashleigh nám ještě pořád dluží – teď už za dva měsíce – ale čím dál častěji slibuje, že už to určitě srovnáme, a předevčírem nám dala aspoň nějakou zálohu. A pak, u ní se ani tak nebojím, však nám neuteče. To mě spíš chytal nerv ohledně Jo, ale naštěstí to dopadlo dobře. Jen panu M. poslala o hodinu peněz míň – přesně o tu hodinu, o níž jsme se koncem července tak dohadovali. Ona tvrdila, že pan M. jednoho dne musel odejít o hodinu dřív, neboť ona přišla domů a už tam nebyl (a dřív nepřišel, neboť v té době tam ještě byla a zdravili se), pan M. tvrdil, že to je nesmysl, vždycky totiž dělá čtyři hodiny, čas si kontroloval, a ke všemu má alibi – fotografii z jejího dvorku z doby, kdy už podle její výpovědi neměl být na místě. O té fotografii jsem jí psala do mailu a křižovala jsem se, že pravda je jistojistě na jeho straně (já u toho nebyla, tak k tomu nemám za sebe moc co říct), a že ať se pořádně zamyslí, jestli se nějak nemohla splést v čase. Ale nevím, asi došlo k nějaké trhlině v časoprostoru, ona si je prostě jistá, že má pravdu, a fotka je asi jen náš pokus okrást jí o těžké peníze, nebo co. Nevím. Snad se to ještě nějak dořeší, není to příjemná situace a nic tomu nepomáhá, že jsme se už měsíc neviděli.
Když je řeč o fotkách, střihla jsem si u Ashleigh takovou malou „brigádku“ zadarmo. Nechala si letecky vyfotit dům a přišla za mnou, že by ty fotky potřebovala trochu upravit. Tak jsem si mnula ručičky, jak ji ohromím věcma jako kontrast, saturace či přidání světla (musíte si ji představit jako člověka, který neumí ani otevřít obrázek dvojklikem), a ona ukázala prstem na dokonale vysušené části zahrady s totálně vydřenou trávou, a že prý by chtěla, aby to bylo zelenější. Tak jsem se na chvilku zarazila a jako co na to říct 😀 To si myslí, že si tam tu trávu vymyslím? Když tam neni, tak jak ji tam mám asi dodělat? A to si ten pitomej barák nemůže nechat vyfotit, když je všechno v květu a na jaře?
Měla jsem samozřejmě nějakou základní představu, jak na to – tu trávu tam musíte odněkud zkopírovat. Jenže kde vzít a nekrást, když na tom obrázku jsou jen dvě mrňavý místa s tou správnou trávou? Louky vzadu se mi nehodily.
Ale pan M. mě nějak nakopl. Koukal mi do toho a netrpělivě radil, a já si uvědomila, že to chci dokázat. Hrála jsem si s tím tak dlouho, až z toho vzniklo tohle:
Ne, nejsem profesionál. A neni to dokonalý. Nemám Photoshop, a i kdybych měla, naprosto bych s ním neuměla. Ale mám svoje fígle a díky panu M. jsem v sobě našla i touhu to nevzdat a fakt to dokázat. A nakonec mě samotnou totálně dostalo, že to šlo.
Ponaučení jsem si z toho odnesla několik. Předně, že všechno jde, když se chce. Dál, že i když nemám ten PS a určitě bych o sobě netrvdila, že jsem nějakej umělec s fotkama, zjevně mám nějakej skill, kterej asi fakt nemá úplně každej.
Když člověk vidí, jak to ty Angličany posadí na prdel, a že to je něco, za co by jinak platili docela těžký peníze (Ashleigh původně chtěla volat kamsi do fotostudia, jestli by s tím něco nemohli udělat, a to by se zcela jistě nedoplatila), tak si říká, že by se v tom světě vlastně vůbec nemusel ztratit. Jsou to totiž přesně tyhle maličkosti, tyhlety schopnosti, který umíte jen o trochu líp než ten úplně neschopnej člověk, na kterejch je třeba stavět. Nemusíte bejt profík, nemusíte to udělat dokonale, ale jestli něco jen trochu umíte, tak potřebujete akorát najít někoho, kdo to neumí vůbec a nemá trpělivost se to učit – a Ashleigh je pro mě důkaz, že takový lidi pořád ještě existujou. Vždycky jsem si myslela, že takový základy má dneska každej a že každej už dneska umí to či ono, a že takovou věc nikdo neocení, ale vono prd. Vždycky se najde někdo, kdo nebude mít čas a nervy se to učit a prostě si v klidu zaplatí člověka, kterej ten skill má – vás. (Panu M. například A. slíbila nějakou sumičku za práci s jejím exterňákem, na němž má bordel)
Usilovně přemýšlím i nad dalšími skilly, které mám a které by se daly zpeněžit, například se s panem M. smějeme (a žasneme) nad účtenkou z kadeřnictví, kterou nechala Ashleigh povalovat v kuchyni, a tak jsme mohli nakouknout. Takový částky, co tam vyplázla za celou rodinu – v případě Nigela namátkou asi čtyřicet liber jen za napajcování nějakym sajrajtem proti lámání vlasů – to jsem neviděla. A pořád mi tak leží v hlavě myšlenka, že jsem jí fakt měla říct, že taky trochu umím stříhat, a že bych toho Bauxe snad i zvládla. Jasně, nebyla jsem si tím jistá, nemám s tím stříháním druhých lidí až tak velký zkušenosti, a možná by to nedopadlo až tak dobře, jak to má od kadeřnice. Ale rozhodně by mi za to stačilo míň peněz. Nanejvýš za dvě hoďky bych měla ošmikanou celou rodinu, a pak bych celej tejden nemusela pracovat.
V posledních dnech mi hlavou lítá celá spousta myšlenek v tomhle stylu, to je z velký části i vlivem těch fantastickejch debat v Puttytribe. Mimochodem, už jsem to nemohla vydržet a napsala jsem jednomu chlapíkovi z PT teamu kvůli affiliate odkazům, co mi tu nejdou zprovoznit. Původně jsem myslela, že je to vina Blogu, ale ukázalo se, že mi nefungujou ani na vlastní doméně. Jon – to je ten chlapík – mě uklidnil, že to asi vážně nebude u mě, neboť jemu taky nefungujou, a poslal mi návod, jak bych to mohla obejít ve WordPressu. Tak jsem slíbila, že se na to mrknu, ale počkám si hlavně, až ty kódy opraví, jestli to půjde dát i sem. Pořád se z mnoha důvodů snažím zůstat na Blog.cz a ještě neodcházet. Ještě mě to tu baví.
I když zase jednou smutním nad tím, že tu nelze zprovoznit štítky. Například tenhle článek je tak napůl z deníku au-pair a napůl myšlenkárna. Házet to jen do jedný rubriky je omezující a děsně nešikovný :/
Takže hlavně se toho nebát a jakmile se vám podaří najít někoho, koho je možné ohromit něčím, co jste sami nepovažovali za nic převratného, máte potenciálního zákazníka.
A ještě jeden tip pro dnešní den – máte xy profilů po všech možnejch sítích, který byste rádi uzavřeli, ale nemáte nervy prokousávat se jejich stránkama a hledat návody, jak ty profily přesně zrušit? (Přiznejme si, většinou to maj dost dobře schovaný, abyste to neměli snadný). Mrkněte na justdelete.me a užívejte 😉