Whoaaa, to jsme si to zase rozdali s víkendem jak se patří! 🙂
V Anglii je zase jednou léto a jelikož jsme dostali volný celý dva dny, děláme, co je v našich silách, abychom toho řádně využili. Ashleigh nás mate, neboť měla už v sobotu vypadnout do Londýna, a přitom je tak nějak pořád tady, takže vlastně nevíme, jak to s tím volnem v týdnu bude, ani jestli tam máme zejtra jít na obvyklou osmou. Ani jsme nevěděli, jestli máme krmit zvířata – Nigel se tu tak nějak ochomýtal, ale když jsem se tam ráno byla podívat, všichni měli vyžráno až na podlahu a kočky se na to krmení vrhly jako by nežraly aspoň od pátku. Když jsem se ho na to teď večer zeptala (stavil se s úkolem pro pana M. na zítra), prý krmil, takže se nemusíme starat. No to mu tak věřim.Původně jsme počítali s mnohem volnějším režimem, ale obávám se, že z toho nic moc nebude, aspoň ne zejtra. Ale co už. Trochu jsem se toho obávala, no asi my oba, takže jsme se nějak podvědomě pokusili aspoň z toho víkendu vytřískat, co se dalo. Řekla bych, že se nám to celkem podařilo.
Včera jsem si dáchla do božských 12:30. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy prospala čtrnáct hodin v kuse. Bodlo mi to a kdyby mě nevzbudil Daisyin štěkot (já ji jednou zabiju), nejspíš bych nevstala vůbec. Poslední dobou toho bylo fakt nějak moc. Přitom těch pracovních hodin denně neni zase tak moc, ale jak je to v tom dni rozstrkaný, je to děsně únavný. Nemám čas na nic. Nejvíc nesnáším nemít čas.
Dva dny volna jsou v takovym režimu nejvíc vítanou změnou a klenotem. Kromě spaní jsme si dopřáli nemálo dobrého jídla (kašičkaaa, bramborová kašičkaaa Pulp Fictionjsem už dlouho neviděla a bodla 8)) a dneska po dlouhé době odporně božské rozhazování peněz při nákupní horečce v Crawley.
Mám ohromnou radost z toho bazénu. Mít bazén hned za barákem, prakticky pořád dostupnej (aspoň pokud je počasí), je ohromná věc, nemůžu si to vynachválit. Řikám si, kdyby se nám dařilo najít si na něj čas fakt každej den, tak máme za chvilku oba postavičky jako lusk, jak se vyplavem, ale to bychom si museli ten rozvrh fakt upravit.Pan M. si mimojiné pořídil nové plavecké brýle a učí se plavat pod vodou. Jde mu to čím dál tím líp. A já si zase zvedám ego tím, že ho ustavičně porážím v závodech (na nichž přitom on sám masochisticky trvá), a když se mi nechce plovat, zrobím si minimalistické lehátko z dvou pěnových tyčí pro neplavce a prostě jen tak floatuju. Teda že bude můj pobyt v Anglii zahrnovat plavání v soukromém bazénku a chytání bronzu, to by mě fakt nenapadlo 😀 O Itálii nemluvě, to bude taky žrádlo.
No, na tu jsem se dneska trochu víc připravila, když je o tom řeč. Konečně jsem se rozhoupala investovat do vlastních crocsů – čekat na Maude, až mi přiveze ty moje fejky z Prahy, už nemůžu – za týden letím do Itálie a producírovat se tam u bazénu v Ashleighiných botách prostě nemůžu. A jelikož Shoe Zone v tomto směru žalostně zklamal a vůbec sehnat tady normální vietnamský crocsy za pár šupů je navzdory všem předpokladům věc zhola nemožná, z donucení jsem musela jít do pravejch. Když už jsem v tom byla, koupila jsem si aspoň takový ty dámský, balerínkovský, aby to trochu líp vypadalo. A snažím se nemyslet na to, co v přepočtu stály. Za normálních okolností bych si tak drahej kus plastu fakt nekoupila. Ale co naděláš. Snad aspoň dýl vydržej.
V Shoe Zoneu jsem ale aspoň sehnala pěkný kožený sandálky se stříbrnejma cvočkama za epesní cenu pěti liber, takže mám konečně obutí na léto, něco kromě tenisek. A kupodivu, i když u Shoe Zone se obvykle opravdu nedá mluvit o kvalitních botách (nebo vůbec nositelnejch co do aspoň minimální pohodlnosti), tentokrát mě celkem překvapil. Ty sandálky jsem hned při obědě obula a úspěšně jsem v nich odchodila několik dalších hodin, aniž by mi upadly nohy nebo by mi z nich crčela krev odřením. Shoe Zone si u mě nepatrně napravil reputaci.
Nevyhnula jsem se ani utrácení v Primarku. Šatičky, co mě tam zaujaly minule, tam na mě pořád čekaly a nešlo jim odolat, a taky se mi podařil vynikající kup s kalhotama k pyžamu (bóže, jak dlouho už jsem je neměla, co se mi ty poslední rozpadly na nitě – a i potom jsem je dlouho ještě nosila, protože byly děsně pohodlný :D). Výčet dalších věcí, co jsem se do nich zamilovala, ale (prozatím) odolala, by byl nekonečnej – zdejší nákupní možnosti jsou na takový úrovni, že se nezdráhám vám to tu všechno prásknout.
Ano, já, takovej fanoušek minimalismu, v Anglii nakupuju jako magor!
Přesto mám ovšem celkem klidný svědomí. Myslím, že se mi celkem daří zachovat si v tomto směru chladnou hlavu. Vášnivě nakupuju, jen co je pravda, ovšem jen naprosto nádherný věci, do nichž bych se byla zamilovala i v Čechách, kdyby tam byly k mání, jakože nejsou a ještě takovejch pět let nebudou. Navíc dobře vím, že bych na to doma neměla prachy, protože takovej příjem jako mám teď, už asi nikdy mít nebudu.
Takže jak normálně bez problémů dovedu roky neřešit módu a hadry a prostě víceméně nenakupovat (nebo nakupovat po sekáčích a výprodejích), teď jsem si dokonale povolila uzdu a nakupuju módní vychytávky, accessories i šatstvo, u nejž vím, že mě bude rozhodně bavit mnohem dýl než jednu sezónu, a dělám si laskominy na šperky vyšší cenové kategorie, pro případ, že bych si za měsíc, až oslavím to čtvrt století, uvědomila, že i když jsem pořád takovej podivně trhlej a někde ne úplně graciézní tvor, umim bejt i dost dobře dáma. A taky chci bejt. Protože když máte na nohách krásný nový sandálky a na krku těžkej chladivej náhrdelník, najednou vám to jde prostě samo, o tom žádná.
No ale abych se taky dostala od toho shopaholickýho šílenství (sorry, ale zrovna dneska jsem viděla tak nádherný věci, že to nemůžu dostat z hlavy :D), další celkem výbordelnou věcí na tomhle víkendu bylo objevení Starbucks v Crawley. Je tam teda pěkně schovaný, GPSky ani internet o něm mnoho neví a když, tak tvrdí, že je zavřený, ale my ho našli a i když jsme měli trochu bobky z parkování (prostě jsme nebyli s to pochopit, jestli je zadarmo nebo neni nebo jestli tam vůbec smíme stát – no jak byste si vyložili nápis:“NO UNAUTHORISED PARKING“?), riskli jsme to a odměnou nám bylo vynikající ledový Triple Caramel Frappuccino (v tom hicu neskutečně bodlo) a konečně taky termohrnek, o němž pan M. básnil, co jsme sem přijeli. Akorát nějak stál víc, než nám bylo původně inzerováno (pan M. tudíž prohlásil, že mu Cy dluží ty tři libry navíc za špatnou informaci), ale po tom všem trápení se a shánění a když ho tam ke všemu měli poslední, nebylo otázek, vzali jsme ho a už je doma.A my taky. Po návratu jsme si, celí usmažení, dali zase bazének, i když byl pořádně vychlazenej a už na něm ležel stín (bodejť, v šest večer). Pak dobrou večeři (vynikající chlebík, co se mi povedlo objevit v Tescu při posledním nákupu; toasťák mi leze krkem) s Červeným Trpaslíkem a od tý doby se hrabu ve fotkách a datluju do kompu. A nejvíc mě na tom štve, jak ten čas už zase letí někam do prdele a jak už zase musim jít spát. A za pár hodin zas celý to šílenství, rozumějte pracovní týden, nanovo. Jako by víkendy byly v nějaké jiné dimenzi, kam se člověku ke všemu podaří dostat spíš tak jednou do měsíce. Obzvlášť ty víkendy s pěkným počasím. Fakt se mi nechce zpátky do té pracovní.
Po obědě jsme se chvilku poflakovali a váleli po posteli s kočkama, jichž už zase byl „plnej barák“ – jak jsem otevřela dveře, že vyvětrám, napochodovaly nám sem Pearl i Squizzie a obě se rozhodly, že je čas spát neboli nabrat síly na hlavní večerní zevlovačku, takže bylo ohromně těžký tý spavý atmosféře taky nepropadnout, ale nakonec jsme odolali. Dokonce můžu hrdě prohlásit, že jsem to byla já, kdo aktivně vypochodoval z dveří s tím, že se jde vypláznout ven na sluníčko.