Měsíc: Květen 2013

Steyning je oproti Worthingu naprostá vesnice. Je to tam maličký a malebný a jako každá taková village to má jednu ulici posetou maličkejma krámkama, kde nemaj nic moc zajímavýho, a rozhodně žádný Primarky a Poundlandy. Měli jsme navíc tu smůlu, že jsme dojeli kolem třetí a kdejakej krám už zavíral nebo byl dávno zavřenej (mně nakrkla hlavně zavřená pošta), ale rozhodně se tam líp parkuje. Ovšem ty jejich parkoviště na long stay mě hrozně baví. Můžete na nich zadarmo parkovat jak dlouho chcete, ale podmínkou je, že se nevrátíte dřív než za hodinu. Což mi prostě nedá a furt nad tím musím přemýšlet. Jako tyvole proč? 😀 Aby měli dost času vám tu káru vykrást nebo z ní vyoperovat nějakou životně důležitou součástku, jejíž ztráty si ovšem nevšimnete dřív jak za týden? Nějak mi nedává smysl, co by z toho kdo měl, že mu tam to cizí auto stojí dýl jak hodinu.

Nicméně Steyning byl fajn. Měli jsme už pěknej hlad a nějak furt ne a ne najít místo k nadlábnutí se, takže jsme do sebe nafutrovali akorát záchrannej banán (ve Worthingu jsme našli KFC i mekáč, ale vysněnej Burger King se mi pořád vyhýbá), ale zato tam aspoň maj veřejný záchodky, který sice nijak vábně nevoněj, ale když je to zadarmo a když to držíte už tři hodiny, tak i ty nejzaprděnější hajzlíky přináší nedocenitelný komfort a úlevu.

Pošta byla, jak už jsem práskla, bohužel zavřená, takže dopisy, čekající na dně mýho batohu, budou muset čekat dál. Ale co zavřený nebylo a kde jsme strávili celkem dost času, byly hudebniny GuitarFreq, kde měli právě tu luxusně znějící bílou basičku Music Man za čiča dvacet, kterou mi tamní týpek (kterej mi děsně připomínal nějakou postavu ze seriálu, ale za prase si nemůžu vzpomenou ani z jakýho to bylo) slevil na dvěstě deva, ale bohužel mu to nijak nepomohlo udělat byznys. Nějak odmítal pochopit, že když říkám, že si ji nemůžu dovolit a že je vysoko nad mým budgetem, myslím to doslovně – měla jsem k dispozici asi tak stopadesát liber a i kdybych nakrásně chtěla, víc si jich prostě v tuhle chvíli nepřimyslím – a ne jen jako divadlo ku smlouvání 😀 Takže ať se snažil jak se snažil, prostě neměl šanci, i kdyby mi teda pan M. chtěl nakrásně povolit aktivku, což nechce, a i kdybych já chtěla utratit za novou baskytaru tři sta liber, což taky nechci.

Nicméně bylo tam milo, ten týpek i pani byli naprosto skvělí a nápomocní, takže jestli ještě někdy do Steyningu pojedeme, určitě tam zajdem znova. Ale nevím, kvůli čemu bychom tam jezdili, ono toho tam fakt moc k vidění nebylo, až samozřejmě na ty malebný uličky. A na čevenou telefonní budku.

Jasně, jen do mě, jsem túrista! Ale hergot je to červená budka 😀 A když už nejedete do Anglie proto, abyste se mimojiné vyfotili s červenou budkou a s doubledeckerem, tak už nevim, proč.

Samozřejmě úplně nejideálnější by bylo vyfotit se s budkou modrou, ale člověk nemůže mít všechno.

Takže to by byl Steyning. Jo vlastně abych nezapomněla, nezměrnou radost nám tam taky udělal Sweet shop, kde to vypadalo dost jako v Medovym ráji (i když o poznání menší, to je pravda) a kde měli nejen lipový náramkový hodinky a takový ty kulatý žvejkačky v dlouhym tenkym balení, ale i lízátka na namáčení do praskacího prášku, Bubaloo (takovej ten malej žvejkačkovej puk plnej šťávy), takovou tu metrovou odvíjecí žvejkačku, všelijaký čokoládičky, chupa chupsy a pezy včetně dávkovačů ve tvaru Kačera Donalda nebo Goofyho – což jednoho přivede ke krásným vzpomínkám na dětství.

Podobně awesome nám připadal ve Worthingu krámek s ořechama, kde to vypadalo skoro jako v trafice, akorát že v těch držákách okolo stěn nebyly zasunutý časáky, ale balíky ořechů, zrníček, rozinek, koření a všelijakejch mixů všeho možnýho, že člověk nevěděl, kam dřív kouknout.

No, rozhodně tu máme co objevovat a je trochu na pytel, že zrovna když máme zejtra volno, je to kvůli prázdninám, kvůli nimž ovšem bude taky pravděpodobně zavřenej kdejakej krám, takže plán pana M. jet do Brightonu mi nepřijde úplně nejlepší a spíš bych to viděla na příští sobotu. A ten další Londýn? Netuším. Asi je na něj ještě trochu brzo a díky svátkům a Ashleighinu cestování do tramtárie máme ten rozvrh pořád takovej krpet neuspořádanej (o včerejší půlnoční brigádě u bazénu ani nemluvě, od osmi večer do půlnoci jsme trčeli v domku u bazénu a hlídali, aby tam nepřišel nějakej opilej smrad a nespadl do něj – ještě že máme Scrubs) a je nějak málo energie. Ale neni to zase tak zlý. A rozhodně si nestěžuju. Však neni kam spěchat, na objevování Západního Sussexu máme celej rok 🙂

Takže teda Worthing. Dostat se tam kupodivu trvalo mnohem kratší dobu, než jsem čekala, a byla to cekem příjemná projížďka autem – což zrovna ode mě moc často neuslyšíte, takže už to něco znamená. Zaparkovali jsme to u Waitrose (obchoďák, něco jako Tesco, ale většinu věcí mají o kapku dražší) a po proštudování cedule zjistili, že máme dvě hodiny parkování relativně zadarmo – akorát si musíme vevnitř koupit něco za pět liber a prokázat se při odjezdu účtenkou. No big deal.

Takže jsme vyrazili, já se obrnila bundou, protože ačkoli poslední tejden furt pařilo sluníčko a v pátek jsem k Victorii jela v kraťasech, v sobotu ráno muselo samozřejmě logicky pršet a fučet jak svině – což bylo tady ve Worthingu ještě o to sviňovitější, že jsme byli u moře, což jsem si mimochodem v první chvíli vůbec neuvědomila. Vůbec jsem nevěděla, že jsme tak blízko! Když jsme si to šinuli Worthingem směrem, kde měl pan M. zjištěné hudebniny, a ledabyle mávnul rukou, že „…a tamhle je moře“, tak jsem na vteřinku nepochopila, že to myslí vážně – nijak jsem to předtím na mapě nestudovala a prostě mě to nenapadlo. Jakmile mi to ovšem došlo, tak moje první starost byla se tam dostat a zase jednou po letech čmuchnout ke slanýmu vzduchu a vidět ten obzor a prostě dostat do plic nějakou tu čerstvost a taky pořídit nějakou fotku pro maminku, samozřejmě. Což jsme teda hned po pár minutách udělali, takže si to můžu odškrtnout.

Původně jsem doufala v něco slunečněji vyznívajícího, ale bohužel Anglie, takže jsme se museli spokojit s pošmournem a největším vichrem, kterej si nedal pokoj, tudíž na většině fotek máme s panem M. buď zavřený oči nebo nám slzej nebo máme hubu plnou vlasů (teda aspoň já), no ale aspoň tahle jedna – rozhodně je to moře a rozhodně to tam bylo dost cejtit solí a takovym tim smradlavym pobřežím.

Co se týče hudebnin, lovili jsme, ale bylo málo času a nebyli jsme moc úspěšní. Zatím kamkoli vlezeme, nic moc tam nemaj nebo to maj drahý. Nebo spíš takhle – ta fantasticky znící bílá basa ve Steyningu byla za 290 liber (kam mi to milý mladík – mimochodem rozpoznal, že jsem hrála Muse, má bludišťáka – srazil z 320ti, aniž bych nějak výrazně smlouvala) skutečně skoro zadarmo v porovnání s její běžnou cenou, která se obvykle pohybuje okolo 800, co jsme tak zkoumali po netu. A nelze jí upřít, že má naprosto boží zvuk, oproti tomu, na co jsem byla zvyklá – až jsem se jí bála, jak mi přišla dobrá. Ale ačkoli pan M. by mi ji údajně nepovolil, protože je aktivní, můj hlavní důvod je ten, že si to prostě zatím nemůžu dovolit, tolik peněz nemám a i kdybych měla, měla jsem v plánu jít do basy tak kolem sto padesáti nejvíc. Možná levnější basy zní příšerně (i když já to neslyšim), ale jak jsem řekla panu M., já taky hraju příšerně, takže vo co de. Aspoň se budeme s novou příšerně znějící basou skvěle doplňovat.

Takže ve Worthingu jsme zmákli vidět moře, přičemž nám asi o dvacet metrů utekl jeden z music shopů, kam jsme se chystali a nemohli ho najít, proběhli jsme docela dlouhou high street, koupili si sušenku v Marks and Spenceru, crocsy pro pana M. (já si nemohla vybrat) v Shoe Zone a propisky a hřebeny na stříhání vlasů v Poundlandu, viděli jsme dva buskery a to bylo asi tak všechno, protože ta ulice byla fakt dlouhá a my neměli moc času všechno procházet. Na zpáteční cestě k autu jsme div neběželi, pan M. mě za sebou táhl jako kačera, protože mě už to nějak nešlapalo a museli jsme ještě stihnout návštěvu Waitrose, kde jsme nakonec pořídili otvírák na konzervy, kterej nám zoufale chyběl, a nějakej další nesmysl do kuchyně – iniciativa pana M., kterej mě ovšem ničí svou vášní pro kovové náčiní. Obzvlášť jeho oblíbená zábava, vyškrabávání molekulárních zbytků z kastrolů, mi dává zabrat, neboť tím zvukem se ve mně spouští řada nepříjemných fyzických reakcí, cvakám zuby, žmoulám si uši, abych to neslyšela, a vší silou myslím na růžového slona. Nevim, myslim, že na moc věcí háklivá nejsem, ale ty, na který jsem, mě vražděj. Stejně jako posouvání židlí po podlaze, a skřípou, nebo jiný hnusný zvuky, o kterejch radši nebudu ani psát, polejvá mě horko, jenom si na ně vzpomenu.

Anyway, takže Worthing jsme spíš proběhli, ale i tak dobře, máme nějakou představu, kde tam co je, a i když na tu high street bychom potřebovali segveje, určitě tam ještě párkrát zajedeme. Ovšem pořád je to malá ryba a já toužím po řadě věcí, který se mi tu nikde nedaří sehnat, třeba jako keramická pánev. Nějak mi chybí Watford, kde ta hlavní nákupní ulice nebyla zase tak dlouhá, ale tak nějak na ní bylo všechno. A hlavně ten zatrolenej Primark, kterej se mi tu teda zatím nepodařilo objevit a na kterej se těšim jak mrně na vánoční stromeček. Snad se poštěstí v Brightonu. Ovšem kde tam budeme parkovat, to nevim. Už ve Worthingu jsme s tím měli po odjezdu z Waitrose problémy a motali jsme se tam takovym způsobem, že jsme dokonce ťukli do nějakýho anglána (snad si nás nestihl zapsat, ale pan M. je beztak přesvědčenej, že mu na autě žádnou škodu neudělal. Akorát jsme ho asi moc nepotěšili, troubnul na nás) a taky jsem byla nucena se dvakrát optat na radu. Bohužel v prvním případě jsem natrefila na nějakou slečnu, která věděla o parkování prd, a v druhym na nějakýho itala, kterej mi skoro nerozuměl a nakonec nám zarytě tvrdil, že rozhodně můžeme zadarmo parkovat v ulici, kde jsme zrovna stáli, a kde přímo nad náma visela cedule „Only for permit holders“, což jsme rozhodně nebyli, žádnou permici nevlastníme, takže jsem mu to nějak nezbaštila a radši jsme pro tentokrát vynechali další z music shopů, kam jsme chtěli původně jít. Prostě když neni kde zaparkovat, tak co s tím. A to se bavíme pořád jen o Worthingu. V Brightonu to bude asi ještě peprnější.

Mám trochu problémy dát se do psaní, protože jednak se toho o víkendu dělo celkem dost, a jednak jsem ještě trochu mimo z toho, jak jsem teď několik hodin spala. Tyhlety odpolední napy naprosto zbožňuju a hlavně si užívám, že narozdíl od dob, kdy jsem je provozovala doma, mě z nich tady nebolí hlava. Lepší matrace? Polštáře? Míň stresu a sezení u kompu? Lepší vzduch? Nebo prostě náhoda? Nevim, ale je to příjemná změna. A taky je boží mít konečně kočku, která vám po pěti minutách z tý postele nezdrhne. Pearl tam s náma dneska zase spala celý odpoledne. Cat nap, jak má bejt.

Tak teda víkend. V pátek u Victorie to bylo celkem příjemný. Rozhodla se, že nás potřebuje tentokrát jen na dvě hodiny, takže jsem se v klidu pustila do chodbičky vedoucí z přízemí do podzemí, což byla jedna z věcí, na kterou jsem si dělala zálusk už od první návštěvy a teď po mym zásahu má konečně zase bílý obložení, že to oči vypaluje. Jsem spokojená a pomyslně se mazlím s lahví Cifu, na kterej prostě nedám dopustit, je to nejlepší čisticí prosředek ever. Můj cifeššek… ehm.

Večer přišlo na pomyslné lámání chleba, když jsem Ashleigh připomněla, že kromě běžného kapesného (který nám kupodivu nezkrátila) má ještě panu M. zaplatit za malování. Jak jsem se bála, začala se cukat, a řekla nám, ať přijdeme v sobotu ráno na chvilku na pokec, než vyrazíme na ten náš výlet, a že si promluvíme o extra hodinách. Jako by nestačilo, že jsem na to myslela celej tejden, teď mně to zkazilo ještě páteční večer.

Ráno jsme tam teda šli a dopadlo to tak, že jsem se na ni pěkně nasrala. Jakkoli se tu jinak máme jako prasata v žitě a jakkoli skvělý je, že máme k dispozici auto (jehož pouhé pojištění by nás normálně stálo asi 3000 liber na rok, o benzínu nemluvě), Asleigh neumí dodržet slovo a poměrně dost věcí s náma probírá až ve chvíli, kdy už je pozdě. Osobně jsem přesvědčená, že když jednou řekla, že pan M. dostane za malování xy na hodinu, tak mu měla dát xy na hodinu a ne aby si najednou, když je to hotové, začala vymýšlet, že myslela, že o zvládne v rámci svých normálních hodin, a že si nemůže dovolit mu zaplatit tolik navíc. V hlavě mi to víří argumenty, které bych jí nejradši vychrstla do obličeje, ale držím se zpátky a protentokrát jsem zkousla, že dostal míň než bylo původně domluveno, ono nic není černobílé a je fakt, že pan M. měl třeba v podstatě volno v pátek, když tu nebyli. Ale to nic nemění na tom, že měl dostat mnohem víc a že jestli mi madam padam ještě jednou řekne, že si něco nemůže dovolit, asi se neudržím a nalepím jí na dveře od ložnice seznam věcí, za něž naprosto nesmyslně vyhazuje peníze (jako třeba půl dne větrání ve vytápěných místnostech, neustálé svícení za bílého dne, puštěné televize v pěti pokojích, když nikdo není doma, drahé orchideje a tulipány, kterých má přitom plnou zahradu, takže proč je dprdl kupuje, to by mě fakt zajímalo, atd. atd.) a o něž obírat nás jako zaměstnance (ale nejde jen o nás, totéž dělá Vivian nebo Cyovi) je podle mě sviňárna, tím spíš, že všichni vidíme do jejího hospodaření a víme, jak se věci mají, a to už vůbec nemluvím o tom, že co se jednou domluvilo, a tak dále.

No ale jak říkám, protentokrát jsem to přešla a o to víc mě to utvrdilo v přesvědčení, že jí rozhodně nebudu dávat nic zadarmo a ať si běhá po baráku a schovává se mi jak chce, odteď se jí budu neustále na všechno ptát dopředu a budu si jako blbec ujasňovat pravidla věcí, jak to bude. Protože jinak to evidentně nepůjde. Taky musím naučit pana M., aby jí nedával zadarmo svůj čas. V jednu máme končit, tak v jednu končíme, a žádný hodiny navíc, ani hovno hajzle. Víc jak těch osmadvacet týdně pracovat nehodlám a budu si to hlídat. Jak říkala Hanka, musíme to brát jako že si u ní výpomocí odkroutíme bydlení a pak si jdeme po svym, a taky je třeba mít na mysli, že jí tu sakra hodně pomáháme. A jak říkám já, hodlám se i nadále držet svojí milované životní filozofie, k níž mě před nějakym tim pátkem přivedl – světe dív se – Facebook a kterou jsem si velice osvojila a vřele to doporučuji kadému, kdo se moc stresuje – Odmítám se z toho posrat.

Mno, jdu z pana M. vytáhnout nějaký fotky, aby bylo to povídání o Worthingu a Steyningu o něco barevnější, co vy na to.

„Siena asks, Siena gets“, pravila Vivian, a tak od rána všichni pracujeme na vyklizení garáže, úklidu a výzdobě baráku a spoustě dalších drobností, neboť na zítřejší večer se tu chystá garážová párty.

Netuším, kolik smradů jí sem na to přijde, ale asi to bude něco a Ashleigh s Nigelem to evidentně berou jako záminku někam vypadnout, takže jsme byli pověřeni babysittingem bandy rozjívenejch děcek, který by se údajně mohly třeba opít a spadnout do bazénu, což mi přijde poměrně zajímavý, vzhledem k tomu, že Sieně je 14 a předpokládám, že jejím kamarádkám pravě tak. To Ashleigh vážne předpokládá, že se tu opijou, a vůbec jí to nevadí?

Ale co je mi po nich. Já si hledím svýho byznysu a i když mi to trvalo, zvládla jsem všechny svoje dnešní úkoly i všechno to navíc (včetně babrání se s kytkama a visutejma květináčema a spousty pomáhání Vivian) a teď jen přemýšlím, jestli se mi tam chce jít po obědě věšet a žehlit prádlo nebo nechce. Hmmm, to ale bude těžká volba…

Jsem v dobrém rozpoložení. A. mě sice trochu naštvala tím, že nám nakonec přece jenom vzala ty single deky, a taky že zmizela a vůbec se nezmínila o penězích (dneska má bejt výplatní den a jsme hodně nervózní, jestli nám nebudou chtít dát míň kvůli tomu víkendu, kdy byli pryč, a jestli Mírovi zaplatí jeho malování – protože jestli jo, tak bude ten parchant v hroznym balíku a já musim začít fakt přemejšlet, kde vzít brigádu, abych se mu vyrovnala :D), ale povedlo se mi přehodit nám zítřejší práci na neděli, takže zejtra máme celej den až do večera (kdy máme teda babysittit řádícím anglickejm smradům – umřeme) volno a hodláme ho využít na výlet do Steyningu.

Steyning je blíž než původně plánovanej Brighton a od Cye (zahradník/učitel hry na kytaru/megahustej týpek, co hraje v metalový kapele) máme doporučeno hned několik music shopů právě tam se nacházejících, takže nás čeká hodně chození a lov na hudebniny. Jestli nám vydrží dnešní počasí, tak to bude boží.

Akorát se teda musíme vrátit na večer na tu párty, což už tak boží nebude, ale co se dá dělat. Teď jsem si vzpomněla, že vlastně ještě dneska máme jet k Victorii. Pořád na to zapomínám, vlastně jsme si to přehodili ze soboty na dnešek. Dobrý na tom je, že bychom dneska měli dostat osm liber na hodinu. Blbý na tom je, že dneska pojedeme prvně sami, tak snad tam trefíme 😀 Pro mě je v tom určitě jedna pozitivní věc navíc, a sice že budu sedět vepředu, takže tentokrát snad nebudu mít nutkání vyzvracet se za jízdy z okna. Ne že by všichni angličani jezdili jako blázni, ale ty jejich kopce a zatáčky jsou něco neskutečnýho, no to byste prostě nevymysleli. Můj ubohej žaludeček.

K tomu nadpisu – dost jsem se dneska proběhla. Když jsem se pokoušela učesat králíka (ten chudák je tak strašně lekavej, že sebou škube při každym dotyku – a já sebou pak vždycky škubnu taky – a když jsem ho zvedla z přepravky, strachy se pochcal), tak mi ten parchant utekl a hopsal si to přes půlku zahrady (která fakt neni malá) pryč ode mě, takže jsem měla docela nervy na pochodu. Kdyby mi prolezl na zahradu k sousedovi nebo se objevila liška, kterejch tu obchází pěknejch pár (zatím jsme je viděli jen dvakrát, ale zato v rámci jednoho tejdne, což je rozhodně vyšší statistika než jakou jsem měla, co se týče pozorování lišek, doteď), nemuselo to dopadnout dobře. Naštěstí jsem tu mrchu nakonec chytla. Tyjo ale to zvíře je fakt ubohý. Fakt nevim, na co ho maj, dvakrát denně ho krmíme, ale na lidskou přítomnost evidentně neni absolutně zvyklej. Zařekla jsem se, že když budu mít čas, zkusim s tim něco udělat. S kočkama to bylo celkem snadný (i když mému kouzlu ještě zdaleka nepropadly všechny :D), další na seznamu je křeček a teď si tam teda přidávám i králíka. Uf, mám co dělat.

A ještě jsem chtěla zmínit jednu au-pairskou vychytávku – jak jsem posledně mluvila o How clean is your house, sjíždím teď celej ten seriál na youtube a musím vám říct, že některý jejich čistící tipy jsou fakt neskutečný. Ale tak oni zase musej bejt, protože při tom, s jakým svinstvem se musej vypořádávat, musej mít kapsy plný zázračnejch triků jako třeba ten, co jsem zkusmo použila dneska. Ashleigh má v kuchyni takový pitomý chlupatý polštáře z filcu. Na ty parchanty se lepí prach a kočičí chlupy a tim jejich blbym vysavačem to nevyčistim, hlavně teda proto, že k němu nemaj žádný nástavce, jen ten jeden na podlahu. Mokrej hadr mi taky nepřišel nijak boží, takže jsem dneska navlíkla gumovou rukavici a po vzoru Aggie jsem ty polštáře začala hladit tou rukavicí. A tyvado nestačila jsem čumět 😀 Ok, takže tohle je jeden takovej cleaning tip od Aggie a ode mě, a teď už na to dlabu. Mrznou mi ruce a mám hlad, že bych padla. Mám nachystáno na tortilly, ale pan M. ještě pořád zápasí s garáží. Mno, těšim se dneska do postele. Už teď jsem na ni zralá a to nás ještě čeká x hodin u Victorie. Achjo.

Máme se dobře. Je krásně, pan Mysteriózní teď tráví většinu času prací na zahradě, takže se tam slušně připaluje (a já mu to závidím), můj denní rozvrh je teď mnohem pohodovější (což pravděpodobně závidí on mně) a veškerá zdejší zvířena si nás velmi oblíbila (bohužel tomu obřímu pavoukovi, co si to včera večer naštrádoval do naší ložnice otevřeným oknem, se to vymstilo, už hraje osminohej fočus v pavoučím nebíčku). Zrovna teď jsem doma z předčasně ukončení šichty a dělám si v hlavě takovou menší revizi týdne, jak zatím běžel.

V pondělí jsme nevěděli, jestli vstávat nebo co. Nikdo nám neřekl, v kolik se vrátěj – stejně jako nám nikdo neřekl, že se tu během soboty staví Ashleighin bývalý manžel vyzvednout si Daisy, což nám způsobilo pořádnej šok (jdete nakrmit psa a on nejenom že neni, chybí i jeho misky a deka a vám v hlavě šrotuje, jakou má takovej čokl cenu a proč by ho proboha někdo unášel) – takže jsem si řekla, že bude lepší prostě vstát jako obvykle, nakrmit zvěř, a pak, jestli tu ještě nebudou, se uvidí.

Když jsme to všechno nakrmili a zjistili, že tu ještě furt nejsou, měli jsme teda v podstatě padla – nebo aspoň já, pana Mysteriózního čekalo malování a vůbec se mu do toho nechtělo. V deset ovšem dorazila Viv, což pro mě znamenalo nutnost jít do baráku a nutit ji, aby mi dala nějakej job. Aby prostě byl důkaz, že jsem se neflákala. Viv nicméně toho dne neměla zrovna pracovní nalazení, vypadá to, že má s Ashleigh poněkud narušenej vztah, jelikož A. jí obrala o hodiny a – no, to by bylo na dlouhý vyprávění, však mi to sama Viv vysvětlovala několik hodin – ale prostě Viv je teď dost rozčarovaná a chvílema jsem měla pocit, že se mi tam snad rozbrečí. Má toho asi dost.

Takže jsme toho ani tak moc neudělaly jako že jsme spíš krafaly (oprava, ona krafala) a já si uvědomila, že Viv je přesně ten typ člověka, co toho má hrozně moc na svejch ramenou a ad jedna furt maká, takže nemá čas, a ad dvě asi ani nemá s kým o tom mluvit, takže nutně potřebuje důvěrníka. Žel prdel jsem se tímto důvěrníkem – asi už to tak bude – stala zřejmě já a to jsem teda zrovna nezamýšlela.

Nejhorší je, že takový lidi nevědí, kdy odejít. Vydržela jsem to s ní v baráku, ačkoli mě dráždilo, jak furt žvaní a protahuje to, když by přitom těch pár věcí mohla mít hotových za jednu a ne za čtyři hodiny a pak by klidně mohla sedět na prdeli a flákat se, ale to ona ne. Namísto toho, aby to udělala takhle, nebo aby udělala rychle to, co má, a pak se vrhla na další věci (ono je tu bohužel pořád co dělat), vybrala si tu nejpitomější možnost, každej drobnější úkol dělala půl hodiny a celou tu dobu krafala a krafala, s rukama navlečenýma do povlaku na polštář, a já už nevěděla, jak jí vysvětlit, že jí mileráda pomůžu s prací, ale proboha, ať to tak strašně neprotahuje, protože jsem už hodinu mohla sedět doma u kafe.

Nevím jistě, jestli bych takhle uvažovala, i kdybych nedávno nečetla Everettův Mimimalist Workday, ale protože jsem ho četla, nemůžu z hlavy dostat myšlenku, že protahovat si práci, která by normálně zabrala dejme tomu hodinu, na tři hodiny, jen proto, že máš makat tři hodiny, je největší hovadina, tím spíš, pokud tě u toho nikdo nevidí a nemůže kontrolovat. Pakliže Viv pokaždý pracuje takovýmhle způsobem, nedivím se A., že Viv ty hodiny krátí a přidává jí víc úkolů. Napoprvé jsem s Viv soucítila, v baráku je toho fakt hodně a člověk nemůže stíhat všechno, ale po tomhle týdnu jsem nabyla přesvědčení, že všechno jde, když se chce. Já mám třeba pracovat do jedný a včera jsem skončila kolem dvanáctý a dneska dokonce v půl.

Je to hlavně tím, že nám Ashleigh konečně dala týdenní to-do list. Díky tomu mám jasně daný, že v pondělí mám uklidit Bauxův pokoj, v úterý Sienin, ve středu převlíknout postele a ve čtvrtek vytřít (dejme tomu). Takže už nedělám všechno pořád a mám mnohem víc času na žehlení a prádlo, takže se mi nedělaj hromady a nemusim v jednu pouštět z rukou žehličku, abych vůbec odešla, naopak spíš nemám čím tu pracovní dobu naplnit, pokud mi Ashleigh něco nepřidá, jako třeba dneska – chtěla po mně, abych jí převlíkla postel. Ještě to nemám hotový, protože nezanechala pořádný instrukce a ta její postel neni zase taková brnkačka, takže jsem trochu na trní a vyhlížím, jestli neuslyším auto, abych tam hned běžela a vyžádala si přesné zadání. A. je totiž bohužel perfekcionistka a o to víc se bojím, protože to prostěradlo prostě vypadá, jako by ho sežvejkala kráva, nebo jako by ho někdo schválně žehlil zmuchlaný, no prostě fakt neni hezký. Ale snad mě nebude nutit to předělat.

Když je řeč o postelích, o víkendu jsem jí čmajzla dvě single deky. Doposud jsme se totiž s panem M. dělili o jednu velkou a já jsem po páteční noci uznala, že tohle prostě nejde a že jestli ho nemám příští noci zabít, musim s tim něco udělat. Pan M. totiž trpí zcela akutní dekokraditidou a neustále mi ji ve spánku bral. A já vim, že to nedělal schválně, ale to mi nepomůže, když se uprostřed noci vzbudím trhnutím, jak ze mě někdo serval deku, a namuchlal si ji pod sebe takovým způsobem, že nebyla šance, abych si ji vzala zpátky. A vzbudit ho taky neni zrovna sranda, takže jsem se nejednou musela hodně ovládat, abych ho pořádně nenačutla. Mno, tudíž jsem si božsky užila následující noci s vlastní dekou (od té doby se mi fakt krásně spí), bohužel se ukázalo, že A. ty deky bude potřebovat zpátky minimálně na následující sobotu, kdy tu zřejmě budou přespávat nějaký Sieniny kamarádky, a otázala se mě, proč nepoužijeme ty dvě velký, co tu už máme. Na čemž se dá tak nějak krásně demonstrovat nepraktičnost a tak trochu imbecilita Angličanů. Protože kdyby ta ženská trochu uvažovala, tak by si musela uvědomit, že naše postel neni zase tak velká (myslím, že je to spíš jeden a půl než dvojka) a i jedna king size pokrývka ji o dost přesahuje. Mačkat se na ní se dvěma takovejma peřinama by bylo poněkud nepohodlné a příliš mnoho materiálu by přebývalo a padalo na zem. Ovšem obávám se, že ji argumenty zajímat nebudou a stejně nám je veme. No budiž, já jí zas šlohla crocsy.

No nedívejte se tak na mě, mám je samozřejmě jen vypůjčený. Protože zatím jsme je nikde po krámech neviděli (což je mi divný, v Čechách jsou všude, žejo) a já už mám pokrk šlapání po tvrdý ledový zemi. Mrznou mi z toho nohy a o bolesti nemluvě, takže jsem si řekla screw that a čmajzla jsem jí jedny mrňavý z koše plnýho bot, že v nich budu teda chodit jenom po baráku. Jenomže jsem si na ně tak zvykla, že si je nosim po práci i k nám do annexu a upřímně se mi nechce přezouvat ani když jdu přes dvorek (těch pět metrů mě neposere), takže je nosim furt. Zatím nic neříkala, nevim, jestli si nevšimla nebo jí to je jedno.

Je půl jedný a já mám hlad. Uvažuju, co navařit. Včera jsme se vydali do Tesca doplnit ledničku, takže je i nějakej výběr a já uvažuju, že bych sepsala nějakou kuchařku toho, čím se tady živíme. Třeba by se to hodilo budoucím (i současným au-pairkám). Akorát asi vynechám ty chleby s volskym vokem a tuňákem, co mi vnutil pan M. předevčírem. On to myslí dobře, ale já prostě ryby nejim a i když toho tuňáka snim, když mi to takhle předhodí, neni to prostě něco, co bych si dala dobrovolně a s velkou chutí. Oproti tomu špagety po minimalisticku s cherry rajčátky, čerstvou bazalkou, česnekem a olivovým olejem… u Merlinovy brady, mám já to ale hlad.

Tak zatim báj a nezlobte, doufám, že máte v Čechách taky tak pěkně jako my tady. Tady je teď takový počasí, že sedět u psaní e-booku se mi vyloženě nechce, ale budu se muset dneska donutit, včera jsem po obědě padla za vlast, tři hodiny jsem prochrápala, pak jsme jeli na ten nákup a večer čuměli na Scrubs, takže jsem si k tomu nějak nenašla čas. Dneska, řikám, budu muset. To bych teda brzo skončila, žejo.