Tak jsem se včera naštvala a začala hledat způsoby, jak to tu „ojinačit“, změnit, no prostě udělat jinak. Nehledala jsem tentokrát „lépe“, prostě jen jinak, protože se mi ten eko design hrozně okoukal a hrozně mě nebavilo, jak jsem měla vyřešený kategorie. Jenže ono se to večer dost blbě dělá, když víte, že si musíte jít brzo lehnout, abyste ráno byli schopní vstát. S nostalgií jsem vzpomínala na „starý dobrý časy“, kdy jsem do rána experimentovala s html a css a blbla, dokud se mi z toho něco nevynořilo. Úplně mě rozmrzelo, když jsem se koukla na hodiny a uvědomila si, že na to prostě nemám čas a že si to nemůžu dovolit, když musim za nějakejch sedm hodin vstávat. To si člověk začne připadat dost starej.
Ale to nakopnutí mě nepustilo. Naopak sílilo poté, co jsem objevila zatraceně inspirativní webovku s přiléhavým názvem Good Fucking Design Advice 😀 Nevim, kdo to vymyslel, ale má můj respekt. Okamžitě jsem proklikala aspoň deset rad, abych se rychloinspirovala, a jednou z nedocenitelných rad bylo právě „Fucking experiment“, no a tak jsem se do toho dneska konečně fucking pustila 😀
No co si budem nalhávat, nejsem z toho tak odvázaná, jak jsem doufala. V cestě za minimalismem je to krok zpátky a má to chyby, na který nejsem úplně schopná ukázat prstem, ale cítím je tam. Énu, neni to ještě finální verze, ještě si s tim budu hrát a uvidíme, třeba se vrátím k předchozímu rozložení nebo to tu celý smažu a půjdu kurva jinam a s jinýma rubrikama, protože se cítím tak nějak vytahaně a nezaměřeně a jak mi to jindy je jedno, teď mě to prostě sere.
Anyway. Abych nepindala jen o designu.
O víkendu jsem byla na chatě. Původně jsem měla hrůzu z toho, že mi to nevyjde a že nepojedu, nakonec se to sešlo tak dobře, že jsem jela, a jsem za to ráda. Utvrdila jsem se v tom, že je dobře tam jezdit. Snad mi to teď bude vycházet častěji, díky novému rozvrhu hodin v práci, ale kdo ví. No, o tom níže.
Celej ten víkend jsme prakticky strávili na zahradě. Ta zahrada je tak podělaně veliká, že než to posekáte a pohrabete, můžete začít zase od začátku. No ale nějak jsme to v těch třech dohrabali, respektive ve dvou, tatínek sekal kočárkem. (Cože, vy jste ještě neslyšeli o naší epické sekačce na trávu, podomácku vyrobené z kočárku? No to se divim…)
Cestou na chatu jsem v autě pouštěla novej objev, na kterej mě přivedl Nick – on mě vůbec děsně zásobuje, ani to nestíhám poslouchat – a to sice This will destroy you. No abych řekla pravdu, doma mi to znělo líp, než když to chrastilo v autě po dálnici. Ale furt ještě kvalitní hudba a líbilo se to i tátovi, odkojenýmu na Pink Floydech. Approval achieved!
Cestou zpátky jsem původně chtěla pustit jen pár písniček od Feudů, ale nakonec to dopadlo úplně jinak, protože jsme místo jedný obvyklý hodiny jeli hodiny tři, takže jsme stihli nejen celý Feudy (respektive výběr toho „něžnějšího“, přece jenom takový pecky jako Rise nebo Fat Bastard by asi tatínkovi urvaly hlavu a obávám se, že zase tak tolerantní neni), ale i dalších přibližně 30 skladem mýho automixu – čili všeho možnýho jemnýho posluchatelnýho od Gregoriánů přes Enigmu a Enyu až po Keany a tucty méně známých věcí), no rozhodně se nedá říct, že bychom si neužili dost hudby. A užila jsem si dokonce i internetu. V jednu chvíli jsme fakt brutálně stáli na nějaký zaprděný starý silnici a mně to nedalo, neměla jsem chuť si povídat, tak jsem vytáhla notes s přenosným internetem a připojila se, jen tak na zkoušku. Jako bych nevěřila, že to může v autě fungovat. Já vim, jsem dvěstě let za opicema. Ale internet na pochodu je pro mě něčím z pohádek, dokonce i fakt, že se s tou „bílou krabičkou“ můžu připojovat na chalupě, je pro mě žhavou novinkou a změnil mi život, natožpak připojovat se i po cestě z chaty, no to už jako nene 😀
Ale na netu se stejně nic nedělo, tak jsem si jen ověřila, odkud pochází Enigma (protože jsme se o tom zrovna dohadovali), a zase jsem to zaklapla.
Dneska jsem musela do práce už na osmou – máme novej rozvrh a máme se střídat na osmičky. Takže jsem doufala, že půjdu domů dřív. No nakonec se ukázalo, že je to spíš naopak, byla jsem tam do večera – otvírací hodiny se nám ještě nezměnily, takže jsem tam vlastně byla místo původních dvanácti a půl hodin ne očekávaných osm, ale naopak nemilých 13 a půl. No ale dalo se to zvládnout, kupodivu. Dopoledne bylo mrtvo, odpoledne tam byla Kája, takže cajk. I když každej má svoje chyby, s Kájou je prostě na směně klídek.
A zejtra jdu na odpolední, takže se úplně těšim, jak se vyspim – i když jsem z těch změn tak rozhozená, že mám pocit, že se buď vzbudim hrozně brzo nebo naopak zaspim. A pak budu muset vařit něco k obědu a musim si uklidit, protože se mi v pokoji nastřádalo takovýho rozházenýho oblečení, že začínám pochybovat o svym pohlaví – no takovej mrdnik přece nemůže bejt pokojem mladé dámy, hergot O.o A taky by vůbec nebylo od věci konečně se přinutit zavolat na pracák. Měla jsem jim už před měsícem oznámit, že mám práci, a ještě to nevědí. Ježiš, to bude průůůůser.
Dozvěděla jsem se taky, když už jsme u těch novinek, že můj kamarád Mr. Mysteria (no vzpomínáte na něj, ne?), kterej by se mnou měl jet do Anglie, zvažuje přestěhování se do Prahy z… hergot, kde to sakra bydlí? No, prostě v nějaký prdeli 😀 A představa, že bychom to k sobě měli blízko, že bychom mohli chodit na kafe a na kdovíco všechno a hlavně do zkušebny a prostě spolu mluvit a hrát a tak, no to mě úplně nadchlo. Nechci znít nějak zoufale, ale fakt teď mám totálně nulovej společenskej život a zoufale nutně potřebuju, aby se něco takovýho stalo. Potřebuju pěstovat svoje koníčky za přítomnosti někoho dalšího podobně potrefeného a potřebuju s někym občas mluvit a všichni mí lidičkové na tyhle aktivity jsou prostě někde v p-dachu nebo nemaj čas nebo nejsou a mě už to pěkně sere. Potřebuju kamaráda, fňuk.
Mňo, a pak je tu ještě ta žhavá novinka, že Feudi pracujou na novym albu, který by mělo vyjít už totálně co nevidět, nebo spíš neslyšet. To teda neni až taková novinka, to už vim dávno, ale oni o tom teď furt mluvěj a tweetujou a mě už začíná chytat hysterie a příšerná nedočkavost. Už-to-prostě-chci! Ne, to se nedá vysvětlit, jak moc je miluju a jak moc se na to pitomý album těšim 😀 A na to, až zas přijedou do Prahy, snad teda i s Nickem. Protože jestli ne, tak už si za nim fakt budu muset dojet já a musíme zajít na pivo a já se tam prostě musim přestěhovat a musim s nima všema chodit na koncerty nebo se zbláznim! Anglie! Sakra 😀
Mimochodem zrovna dneska jsem obsluhovala obrovskou skupinu anglánů, nějaký postižený či co byli a měli dvě pani „vychovatelky“, který jim u mě objednávaly jídlo jako malejm dětem – přitom to byli normálně dospělý lidi – a ty pani byly tak milý, že jsem se prostě nemohla přestat usmívat a bylo mi jedno, že je obsluhuju čtvrt hodiny a že blokujou kasu a druhý dvě kolegyně lítaj okolo, tohle byla prostě moje skupinka a udělala jsem si to pěkně sama (ostatně ve chvíli, kdy přišli, šéfová směny prohlásila „Ta, která umí anglicky, na kasu„, takže to ani jinak nešlo). Muhehe. A jak mi pak za všechno slušně děkovaly a při odchodu hlasitě pozdravily… no a pak že to nejde >:)