Chtěla jsem začít slovy „asi jsem se zbláznila“, ale ona to ostatně neni žádná novinka, takže se nad tím nebudu zbytečně pozastavovat. Ale deptá mě to, že ty svý myšlenkový a emoční pochody vůbec nechápu. Že si klepou na čelo ostatní lidi, to se tak nějak dalo čekat, ale že si na něj klepu i já sama, to už je trochu moc, ne? A navíc vážně vůbec nechápu, proč se s tou pošahanou firmou seru, proč mi to stojí za ty nervy a za to vyčerpání, proč mě nesere, že už několik měsíců nemám žádnej život, protože když už mám volno, tak ho prospim. Teda ne že by mě to nesralo, ale domnívám se, že by mě to mělo srát mnohem víc. No ale nevim, asi je to tim mym debilnim optimismem, pořád čekám, že bude líp.
Ono už totiž tak nějak je. Když jsem teda ve čtvrtek nedala výpověď, aspoň jsem si přebarvila vlasy na dlouho neviděnou červenou a pak jsem se sešla na chvilku (= pár hodin) s Klárkou, abych si zanadávala a získala cizí názor, protože to, co poslouchám doma, to se nedá. Rovnou jsme pak spolu prošly Hostivař a v těch asi dvou krámech, co tam maj, se dokonce i podařily zajímavé úlovky, jako třeba obyčejný bílý tričko s dlouhym rukávem, který jsem už dlouho sháněla, pak takový to černý krajkový tílko z Takka, co teď nosí každá druhá a přiznám se, když jsem to na sobě viděla, nemohla jsem tomu pohledu odolat, a pak dokonce i kabát, kterej sháním už dobrý dva roky a zatím mi žádnej neseděl, neslušel nebo se mi prostě nelíbil, zatímco tenhle petrolejově modrej měl už namále. Jen nedostatek hotovosti a samozřejmě i trocha tý nerozhodnosti a nechuti tahat se s tím do hospody mi zabránily si ho hned vzít. No ale brousím si na něj zuby a mám pocit, že si tam v tejdnu budu muset zajet nebo mi to nedá spát. A při tý příležitosti si asi rovnou pořídim i zimní boty. Ano, m. se prostě rozhodla, že odteď na sobě už nebude šetřit. Dělala jsem to dlouhý roky a mám toho dost. Chodit se zmrzlejma nohama celou zimu a bát se, že šlápnu do vlhka? Ani mě nehne, letos už ne.
Dobrou zprávou je, že jsem si asi začala zvykat. Tenhle krátkej tejden mi opravdu bodnul, hlavně teda teď ten víkend. Po čtvrtečním rozhovoru s vedoucím (a hlavně po tom, jak mě ve středu nasral ohledně výplaty) jsem se rozhodla mnohem víc odpočívat a získat zpátky nějakej ten život. Začala jsem hned v pátek, kdy jsem nespala do pěti odpoledne, ale vzbudila jsem se už někdy v deset a ještě před obědem jsem uskutečnila takovej malej meeting s kamarádkou, která mi předala nějakou tu kosmetiku, co jsem si u ní objednala, a pak jsem se přesunula do drogerky pro barvičku na vlasy. Chvilku jsem dumala, ale nakonec to vyhrála „wild cherry“, což je prostě barva, kterou jsem si vzhledem k své minulosti nemohla nevybrat (zasvěcení vědí). Nahození pak proběhlo velmi rychle, k tomu pár dílů True Blood a nějakej ten obídek a pak už jsem teda letěla za tou Klárkou. Večer jsme pak spolu navštívily akci mojí kamarádky, která se právě vrátila z cca dvouměsíčního pobytu v Indii a pořádala promítání a vyprávění v jednym pajzlu na Vinohradech, o jehož existenci jsem doteď neměla nejmenší ponětí a teď, když to vim, se tam asi budu vyskytovat častěji. Předně to mám hned za prdelí, za další tam skvěle vaří a je tam i příjemná obsluha a konečně tam maj dvě ochočený pumy. No, ochočený je asi silný slovo, netroufla bych si jít blíž, ale stejně, znáte lepší pajzl, kam by mohl kočkomil zajít, než tam, kde maj pumy?
Akce byla samozřejmě velmi příjemná a neumim ani popsat, jak moc mě to psychicky pozvedlo, po tolika tejdnech se zase vidět s nějakejma lidma, hlavně teda s těmahle, který jsem tak dlouho neviděla a vůbec se s nima nestýkám, což je přitom neuvěřitelná chyba. Tak nějak doufám, že se mi v příštích týdnech povede trochu to napravit. Jsou to skvělý lidi.
Druhej den, výjimečně ne hned ráno, což mi dost bodlo, jsme pak jeli na chatu. V sobotu to tam bylo dost na prd, akorát přijel na návštěvu jeden příbuznej a mě navštívil kamarád ze sousední vesnice, ale s tím si toho nemám zase tolik co říct, takže to nebylo úplně ono. Večer jsme pak koukali na nějaký filmy a to bylo tak všechno. Lepší to bylo dneska, to jsme se šli i trochu projít a sbírali jsme ořechy na zahradě, což člověku aspoň připomene, že existuje nějakej život mimo zdi baráku a nějaká příroda a tak tomu podobně. Vzduch. Kyslík. Čerstvost. Prostě víte co, ten outdoor.
Udělaly jsme s mámou pár fotek, měly jsme sebou i Allegru, tak až se k těm fotkám dostanu a jestli tam bude něco smysluplnýho, tak to sem taky postnu, ať to tu přece jenom trochu ožije. Mimochodem, podzim. Jako chápete to, podzim. To nepotřebuje rozvádět
Mno ale abych se zase dostala zpátky k tomu svýmu nechápání a bláznění, to nepatří ani tak tomu, že setrvávám v týhle šílený práci, jako spíš pocitům, který ve mně vyvolává ten náš vedoucí. Jak bych vám to popsala… je to šmejd, nebo ho tak aspoň všichni vnímáme, nikdy mu neřeknu jinak než ten hajzl, co mu nemůžu přijít na jméno. Ale znáte to. Tihleti bad guys… prostě něco na něm je, nejspíš ten způsob, jakým se totálně nebojí jít za tím, co chce. Ten způsob, jakým mi nepokrytě dává najevo, že se mu líbím. Jak se na mě dívá, jak mi umí jen tak mezi řečí zalichotit, a to ještě ne nějakejma planejma kecama, ale věcma, o nichž dobře vím, že jsou pravda, ačkoli se s nima nemám potřebu vytahovat (no dobře, jen někdy :D). To, jak jsme spolu v ten čtvrtek večer mluvili, mě úplně rozhodilo, šla jsem pak domů děsně vytlemená a s myšlenkou „WTF? Takhle se bavim se svym šéfem? Co mi to sakra je? A jak jen tohle může dopadnout?“. Navíc jsem začala přemýšlet o věcech, co mě nikdy dřív nelákaly – a nelákají mě ani teď, jen nad nima prostě přemítám – jako třeba že jaký by to bylo chodit s chlapem, co je finančně za vodou a co mi koupí, na co si jen vzpomenu. Ne že bych něco potřebovala, já si na svý věci ráda vydělám sama, a ne že bych chtěla bejt taková ta pipka, co si ukáže na svetřík a na dovolenou v Thajsku a prostě to dostane jen za to, že… no to je jedno, všichni víme za co, ale vážně by mi tak vadilo prostě to pro jednou zkusit?
To jsou samozřejmě všechno jen úvahy. Ty jeho kecy beru s velkou rezervou, zkouší to podobným způsobem na kdekoho a i kdyby byla pravda, že se mnou to posouvá ještě o level výš, stejně, co z toho. Každopádně momentálně s ním tu hru hraju a čekám na příští výplatu, abych viděla, co tím chtěl říct, když sliboval, že budu spokojená. Já se totiž obávám, že ať udělá cokoli, nebudu. Ale zase – co s tim mám asi dělat. Teď v pátek jdu na pohovor, zatim sice nevim, o co půjde, ale aspoň se tam půjdu podívat. Ale pokud se z toho nevyklube nějakej zázrak, neblížím se zatím k tomu, abych si našla nějakou lepší, úžasnou práci, a mohla odejít z týhle pošahaný. A každej, kdo v týhle době chodí s trochu otevřenejma očima, ví, že je lepší mít nějakou práci než žádnou. A já mám toho střídání zaměstnání po půl roce taky plný zuby, docela ráda bych už někde zakořenila na delší dobu – samozřejmě ne nadoživotí, se svym životem mám ještě jisté plány, ale taky nemíním zdrhat při několika prvních zádrhelech, který ostatně potkáte všude, kam se hnete, aspoň teda pokud jste mnou. Já tyhle věci prostě přitahuju a nejspíš vždycky přitahovat budu, nad tím se nemá smysl pozastavovat, taková holt jsem.
Anyway, čeká mě salátovej tejden, což znamená volná odpoledne a volné večery, takže snad se zmůžu na nějaký to plavání, procházkování po Vyšehradě, nakupování, randění a kdovíco ještě, no prostě znáte to, žití. Takže snad bude i trochu o čem psát. Zatim se mějte 🙂
