Uáá, nestíhám psát, prostě nestíhám! A už mě to nebaví. Takovejch věcí se v tý práci děje, z čeho by normálně byly i vtipný historky, ale já jak přijdu domů, tak vypnu a už o tom nevim. Vykecám se tak maximálně s novou kolegyní nebo rozešlu pár smsek (vůbec, smsky se teď staly mou velkou záchranou, jak jsem furt v práci, rozešlu jich šílený množství) a víc už nic. A přitom je to taková škoda.
Zrovna tuhle jsem se tu chtěla vyvztekat z toho, jak mě nasrala jedna ženská. Seděla zrovna u stolku a baštila nějakej zákusek, když mi do krámu vlezly dvě socky a jestli prej jim natočim vodu do kohoutku. Bylo mi to podezřelý, ale prosimvás, já a říct ne potřebnému? Eh. No, tak si řikám, ale co, před tou pani, pokud maj v úmyslu krást, si netroufnou, a když, tak na mě ženská houkne a bude. Jenže hovno hovno, milé děti.
Když jsem se za pět vteřin vrátila s flaškou vody, socky poděkovaly a kvapně odešly a pani se na mě divně dívala. Tak já povídám, šlohli mi něco? A ona klidně, že jo, hořický trubičky. A já na ní čumim a řikám si, wtf? To mi to nemůže kráva říct? Když už je neokřikne nebo tak, nemůže mi to prostě jenom říct? A ještě se pak rozvášňovala nad tim, jak je to dneska hrozný, že lidi kradou a vůbec, aby se člověk bál někomu pomoct. No hlavně že ona mi pomohla. Čert vem blbý trubičky, ale ta baba mi hnula žlučí.
No, ale jinak se věci uklidňují. Mám novou kolegyni, která je naprosto světová a navíc jako by byla moje dvojče, jsme si až neuvěřitelně podobný v chování a v nátuře. Pracovat sama se sebou, to mě docela baví, zatim 😀 V pátek pak má přijít další pani, takže bychom na krámě konečně měly bejt tři. Pro mě to znamená jednak to, že budu zase zaučovat (už mi z toho ovšem trochu hrabe, jak to furt všechno někomu vysvětluju. A hlavně si nemapatuju, co jsem komu říkala), a druhak – což je hlavní – že by měly ustat tyhle věčný přesčasy. Když nad tim tak přemejšlim, tak jsem vlastně ještě neměla krátkej tejden. Třeba tenhle jsem tam zase každej den kromě zítřka – kterej hodlám strávit napůl spaním, napůl návštěvou Liblic, kde jsem strávila nejkrásnější okamžiky svého mládí a kde mi to prostě celý příííííííšerně chybí. No ale příštím týdnem s těmahle přesčasama končím. Jednak ještě pořád není smlouva – minulej tejden jsem byla u doktorky a ve čtvrtek si půjdu pro výsledky a jakmile je budu mít, tak je vedoucímu omlátím o hlavu a jestli mi nepřinese smlouvu, tak mu tam prostě další den nepřijdu, ať mi políbí prdel. A jednak toho mám plný zuby. Fyzicky se to dá, i když nechápu, kde se ve mně tolik síly bere. Ale psychicky už to nezvládám. Už mě ty lidi serou na nejvyšší možnou míru, že si řikám, šmarja, dyť já na ně za chvilku začnu bejt nepříjemná. Už prostě nemám sílu se usmívat a bejt v pohodě. A když jim to nedávám najevo, stejně si po odchodu každýho jednoho z nich myslim hrozný věci. A to prostě neni dobře. Takže končim, už ani o den navíc. Nejde, nemůžu, nechci. Nasrat.
Dneska mi volala pani z Levných knih, jestli bych teda měla od prvního srpna zájem, jestli mi to maj držet. Řekla jsem jí, že ne. Bylo by to nejspíš jednodušší, ale až se vyřeší věci kolem smlouvy, který jsou teda opravdu šílený, peněz tady budu mít určitě víc než v knihách. Napůl se bojím, že mi je nedaj, slyšela jsem o jejich zacházení s ukrajinkama, na druhou stranu jsem mluvila se spoustou jejich strálejch zaměstnanců a i když nadávaj na leccos, s penězma problémy nikdy nebyly, že by někomu neplatili a tak. To mě trochu uklidňuje, ale stejně jsem nervózní jak čuba, že ten podělanej papír furt nemám. No, jak říkám, jestli mi ho příští týden nepřinese, tak ať si ten celej krám třeba vede sám, já padám.
No, a to zas bude asi všechno. Doufám, že s příchodem nový pani a podpisem smlouvy se věci opravdu ustálej tak, jak to teď vypadá, a že budu mít víc času a energie a bude to míň šílený a na palici. Mimochodem, mám za sebou svou první inventuru a dopadla ukázkově. Nevím teď, jestli jsem tu zmiňovala drahou krabici čajů, kterou mi na krámě ukradli, a kterou jsem počítala s tím, že budu platit, ale vedoucí mi řekl, že mě to platit nenechají, že to nějak pořeší s majitelem, takže se vejdem do pěti stovek manka, což je oproti x tisícům, co jinak doplácí různý prodejny, úplně úžasný. Hlavně mám teda radost z těch čajů a říkám si, že když je na mě takhle hodnej s čajema, možná to vyřešili i s těma prachama, co jsem onehdá tak hloupě vydala. Každopádně jestli bude papír na hmotnou zodpovědnost zvlášť od smlouvy, tak mě ani nenapadne dát tam dřívější než aktuální datum. Ale obávám se, že to budou mít zakombený dohromady. No, uvidíme. Hlavně že se mi povedlo sehnat si na tyhle věci právní poradkyni, která se v tom vyzná rozhodně o mnoho víc než já, takže až ten blbej papír budu mít v ruce, dojde ke kontrole, abych zase neudělala nějakou botu 🙂 Známe mě.
Uf, tak to bylo docela vyčerpávající, víc už ze sebe v tuhle chvíli nedostanu, tak se tu mějte, já jdu něco sníst a pokračovat ve spaní, neboť toho teď není opravdu nikdy dost.
Mimochodem, vedoucí má fakt štěstí, že je tak hot, jinak mě pěkně sere. S tou smlouvou, s tím, jak se o mě nestará, jen mi nadiktuje, kdy mám přijít navíc oproti svejm běžnejm hodinám, a teď, když potřebuju jedno odpoledne volný, tak je to hroznej problém. Takže budu muset odjet, jít k doktorce, a ještě se tam vrátit na večer. Což je přesně to, čemu jsem se chtěla vyhnout. Opencard bude až příští tejden, pendlovat furt sem tam na lístky se mi fakt vyplácí. No ale co se dá dělat. Zejtra jsou Liblice a čeká mě příjemnej víkend se starym známym, tak snad mi to dodá dost energie, abych to všechno dál zvládala. Těším se. Po dlouhý době se na něco těšim.