Měsíc: Leden 2011

Fuck, já si na ten letopočet nezvyknu, zase jsem se upsala. Ale je to dobrý. Psát tak nezvyklý číslo mi pomáhá uvědomit si, že začátek novýho roku je, když nic jinýho, společensky přijatelná (ba dokonce velmi podporovaná) příležitost k zabalení a uskladnění všeho nepříjemnýho, co se stalo doposud. Příležitost k novým začátkům, novým cílům a novým prioritám. A taky novým přístupům. 

V tomhle roce chci udělat hodně věcí jinak. Já chci bejt jiná. Chci, aby mě lidi kolem mě přestali vnímat jako někoho naprosto zakomplexovanýho (já nemám komplexy) a deprimovanýho (no, tak se mi nedaří a hodně si na to stěžuju, to je toho; to ještě neznamená, že se neumím bavit nebo že trpím nedostatkem sebedůvěry. Věřte mi, tý mám dost). Chci, aby se ke mně chovali úplně normálně, aby ke mně nepřistupovali s nějakou divnou křečovitou opatrností a výrazem typu:“I ty chudinko, nech mě obejmout tě“. Nevykládejte si mě špatně, jsem strašně ráda, že mám kolem sebe lidi, kteří mi pomůžou, když to potřebuju, a kteří mě povzbudí, ale někdy mám pocit, že to řada z nich hrozně přehání, a punc „věčně se něčím trápí“ mě nebaví. Ani neni pravdivej, prožívám toho tolik hezkýho a tak dobře se u toho bavim a pak se vždycky najde někdo, kdo mi to přesně tímhle přístupem zkazí a ještě se dělá jako že on je ten nad věcí a já jsem mimo. No abych nebyla, když se v mejch věcech rejpe tolik lidí, který jsem ke korýtku svých problémů nezvala. 

Bleh, tohle asi taky vyznělo divně – chci tím říct, že jo, jsem ráda, že mi pomáhají moji blízcí, ale někdy se prostě najdou jedinci, od nichž žádnou pomoc nevyžaduju a přesto mi ji neustále vnucujou a pak se diví, když mě to po čase omrzí a jsem na ně nepříjemná. Komunikační problém, nejspíš. A hlavně problém v tom, že někteří příliš řeší, co píšu sem, a co přitom vůbec nemám zájem probírat s nimi. Témata blogu jsou prostě něco totálně jinýho než témata pro běžný rozhovor s přáteli, ani s Maudětem nepitvám všechny ty blemcy, co sem napíšu, tak proč je mám pitvat s lidma, co znám povrchněji než prodavačku z Tesca, a obhajovat před nima všechno, co tady vypustím z pusy? Že já vůl je sem zvala, zase jednou chyba. Někteří prostě nepochopí, že co píšete na blog, není určeno jim, ačkoli to tak vypadá. A že to sem nepíšete proto, že to chcete s někým řešit. Až to s někým budu chtít řešit, tak to řešit budu. Když píšu, řešit nechci. Je to tak snadný. 

No ale o tom jsem vůbec nechtěla psát. Chtěla jsem sepsat pár poznámek, k nimž se za rok budu moct vrátit a říct si:“Dobře ty, takovejch věcí se ti povedlo. Můžeš na sebe bejt pyšná!“ Nečekám, že se zadaří ve všem a stoprocentně, ale nějaký cíle člověk mít musí, no ne? 

A to je asi tak všechno. Mám spoustu menších cílů, chci zapracovat na komunikaci s řadou lidí, s nimiž to poslední půlrok nešlo zrovna ideálně, chci se pokusit napravit některý věci s lidma, který jsem z osobních důvodů zanedbávala, a chci trávit víc času s těma, s kterejma to má smysl. Chci meditovat a pokračovat v cestě za hledáním vnitřního míru. Chci se hodně učit a zlepšovat se ve věcech, co mi jdou, chci víc číst a víc malovat, chci do svýho rozvrhu zapracovat víc fyzickejch činností a taky třeba sportu. Chci se poctivěji věnovat svojí fyzičce a zařadit do jídelníčku víc ovoce a zeleniny. Ráda bych si pořídila odšťavňovač, menší a praktičtější kávovar a lepší oblečení. Chci vyhodit další spoustu krámů, co mi tu překážej (no, po loňskym roce jich je o neuvěřitelný množství míň, ale pořád je co vylepšovat, respektive čeho se zbavovat) a žít ještě ekologičtěji a minimalističtěji. Chci bejt víc důsledná ve věcech, co dělám, a vyřešit nepříjemný resty, který mě straší ve dne v noci. Chci najít sílu říct si o pomoc v těch velkejch věcech, co nezvládám. Hodně jsem se zlepšila, ale pořád jsou tu některý položky na to do listu, který nejsem schopná vyřešit a mám z nich panickou hrůzu. To se musí změnit. 

Mno a taky bych chtěla papouška, stačila by andulka. A chtěla bych, aby tenhle blog vypadal jinak, ale to v současný době asi nehrozí, protože nastala doba předlouhejch výlevnejch článků, který si prostě nevystačí se třema až pěti stručnejma bodama. Řadu si jich dokonce píšu jen do rozepsaných, protože jsou až tak osobní, že ani já na to nemám nervy, abych je sem cpala – přece jenom do Citový prostitutky mám ještě hodně daleko. Ale nebojte, zase přijde doba, kdy se uklidním a všechny svoje problémy sem dokážu napsat v maximálně dvaceti větách, z nichž sice vůbec nepochopíte, co mě konkrétně trápí, ale zato budete mít pocit, že mi hrozně rozumíte, že v tom vidíte sami sebe a že jste nad tím neztratili moc času 🙂 Jako všechno ostatní, i tohle se poddá, až přijde čas. Momentálně jsem ale ve fázi vyklepávání koberců a z toho je hodně prachu a bordelu. 

Uf, už nevim, co bych dodala. To všechno, co ze sebe teď sypu, postrádá jakejkoli koncept, takže se nebudu divit, když návštěvnost upadne nebo to lidi nebude tolik zajímat. Přiznám se, že tak trochu tajně doufám, že to pár lidí odradí a přestanou sem chodit. No dobře, už to neni tak tajný 😀 

Anyway, budu ráda, když se v tom mym vylejvání i tentokrát někdo najde a když si dá tu práci s napsáním nějakýho smysluplnýho komentáře. Nebo když sepíšete vlastní list priorit a plánů a podělíte se o odkaz. Ať už je to práce, vztah, koníčky, přátelé nebo cokoli jinýho, myslím, že na spoustě věcí se určitě shodneme. A není právě to podstata čtení cizích blogů – nalézt někoho, s kým se na něčem shodnu?

Jsem zpátky z oslavy Silvestra a abych dostála svému ne tak docela předsevzetí, ale touze zase se naučit dělit se s vámi o všechno, moje první poznámka tohoto roku bude, že je mi blbě 😀 Neni to teda zase tak zlý, jak bych čekala, ale včerejší přejedení se, dnešní nedostatek stravy a spousta alkoholu, která vůbec nebyla proložená čistou vodou (někdy jsem fakt neuvěřitelně zdatná v ignorování vlastních rad) se na mně podepsaly, stejně jako nedostatek spánku a tak podobně. Bolí mě hlava a chce se mi hrozně spát, takže to vidím na pár pořádných sklenic vody a pak hurá na kutě. 

As for psychickou stránku věci, fakt nevim, co o tom říct. Mrzí mě, že se mi ten loňskej rok tak nepovedl, mrzí mě, že jsem ho tak obrovskou část promrhala na citové ublíženosti a že mi to trvalo tak dlouho, než jsem začala zase žít, ale nemůžu za to. Taky si za to nedávám vinu, prostě se to stalo, ale je mi to líto. Mohla jsem toho dokázat mnohem víc, mohla jsem se opravdu dobře rozjet v práci a mohla jsem jet třeba i na vytouženou dovolenou do Anglie nebo k moři nebo prostě někam, ale nevyšlo to a mně je to líto. Narozdíl od některých si totiž nesmírně vážím svýho dětství a mládí a vidím to prostě tak, že jsem ten rok života opravdu ztratila na věcech, který si to nezasloužily, a že rok je příliš dlouhá doba na ztracení (nehledě na to, že to zdaleka nebyl jedinej rok, kdy jsem se takhle podobně trápila. Jako by se to trápení stávalo součástí mojí podstaty, a to přitom neni vůbec pravda). Ale možná je to prostě jen tím, že to špatný se mi v mysli zakořenilo víc než to dobrý, a tak si už na nic jinýho ani nevzpomínám. Zapomněla jsem, jak jsem byla šťastná a ŽE jsem vůbec někdy byla šťastná. A včera večer, když jsem s přáteli sledovala ohňostroj, to na mě zase jednou dolehlo a já se cítila hrozně. Bylo mi to najednou všechno hrozně líto, bolelo mě, jakej ten rok byl a jakej přitom mohl bejt, bolelo mě, kam jsem se to dostala a cítila jsem, že tohle odbočení z cesty mě bude stát ještě hodně trápení. Nemělo se to stát. Možná bych přišla o hodně krásnejch zážitků, ale taky bych si ušetřila nesmírný množství bolesti. No ano, udělalo to ze mě lepšího člověka, ale k čemu? A za jakou cenu? 

Já vím, že si teď hrozně protiřečím oproti předchozímu článku a obecně oproti věcem, který jsem v poslední době prohlašovala, ale i když v tom vidím pozitiva a rozhodně toho nechci litovat, někdy se neubráním a prostě mě to dostane do kolen. Jako včera, když všude kolem mě vybuchovaly petardy, na obzoru tančilo tisíc světýlek a zatímco mí přátelé se dobře bavili a prožívali ultra šťastný chvilky, mně bylo hrozně. A dostala jsem vztek na to, že mi tak je. Chtěla bych mít šanci zhluboka se nadechnout a říct si, páni, to byl skvělej rok, ale prostě nemůžu. A pak mi ještě přijde několik hodně nečekaných a hodně zvláštních smsek, který jsou napůl zázrakem a napůl něčím jako „wtf? cože? tohle se přece nemůže dít, to neni možný“. Jsem zmatená. A naštvaná. A zklamaná. A to se mi vůbec nelíbí. 

Oslava jako taková byla jinak samozřejmě fajn. Jsem ráda, že jsem byla tam, kde jsem byla, a že to bylo právě s těmahle lidma. Mám pocit, že některý momenty mě tam dost ubíjí, něco mě tam hrozně vytáčí, ale ta parta jako taková má pořád obrovsky dobrej vliv na mou duševní pohodu a mám ty lidi ráda. Přesto ale nelituju, že jsem musela omezit kontakty s nima kvůli nedostatku času a nálady na zábavu. Nemrzí mě to, právě proto, že některý věci se mi tam těžko snáší a zase tak dobře na mě nepůsobí. Je mi líto, jestli to někdo z mých přátel vnímá jako že na ně seru nebo že jsem mimo, ale taková je prostě pravda – já jsem opravdu mimo a někdy si musím dávat opravdu pozor na to, s kým a kdy se stýkám, protože vliv, jakej na mě okolní lidi maj, je obrovskej. A tak jsem nucena to selektovat. Jsem nucena chovat se sebestředně a přezíravě, když chci přežít. Zní to třeba hrozně pateticky, ale taková už jsem. Patetická, se sklony buď všechno vnímat přehnaně intenzivně nebo to nevnímat vůbec. A i když na tom už dlouho pracuju, asi to jen tak nezměním. Nedá se svítit. 

Inu, to bude asi tak všechno, co jsem chtěla říct. Nechci se rejpat ve věcech, který nemůžu změnit a určitě se nechci vracet ke svejm minulejm zklamáním. Toho už bylo moc. Těším se, co mi přinese další rok, a mám víru, že to tentokrát bude lepší, jen když budu trochu silnější, a já věřím, že budu. Ale znáte to, občas to člověk ze sebe vyblejt musí a když vás Silvestrovský ohňostroje rozbrečí namísto toho, aby vám na tváři zářil úsměv tak jako před lety, chtě nechtě musíte vzpomínat na to, jaký to bylo dřív, a kde se to sakra zvrtlo? Kde jsem to štěstí ztratila? Mno, snad ho v sobě zase brzo najdu. Samotnou mě nebaví psát tak rozporuplný a nepochopitelný články a věřim, že vás to taky nebaví číst, když se v tom pak stejně nevyznáte. Ale zase víte jak – co je mi po vás, to já jsem tu ta psychicky narušená 😀 (ách, sladká vůně sebestřednosti…)