Měsíc: Únor 2010

Já furt čekám, až bude nějaká akce, o níž bych mohla napsat report, a sotva ta akce přijde, vůbec nic se mi nechce. A kdyby jen jedna. Byla jich celá řada a člověk by měl psát, až mu ruce upadnou, ale to přece nejde, to by člověk nebyl člověkem, aby ho zrovna ten tejden nepřepadla děsná lenivá.

Tak já nevim. Reporty by z toho asi valný nebyly, tak jen stručně zmínim. (Vždycky, když tohle napíšu, následuje největší průjem slov, tak schválně :D)

Takže. Ve středu jsem byla na pátejch narozkách Rockzone v Lucerna Music Baru – poslední dobou tam chodím nějak často, budu na to muset vymyslet nějakou zkratku, abych to furt nevypisovala celý. Třebaa něco jako LMB, co vy na to? 😀 No, každopádně to byla skvělá akce, hráli tam Gariq, Post-it a Totální nasazení a bylo to co? No skvělý! 😀 A co ještě? No zadarmo! Nekupte to 😉

A abych přece jenom nezanedbávala to reportování, tak bych asi měla zmínit, že Gariq se mi vůbec nelíbili, do Post-it jsem se zamilovala a Totáči, no tak to jsou prostě Totáči… 🙂

Večer to byl báječnej, spousta hudby, tři kapely, Anděl, Hladík a několik vynikajících hostů, dvě piva a jeden chleba se salámem, pár dobrejch přátel, ale hlavně teda ta hudba, která, především v podání Post-it, měla neuvěřitelný grády. Oni mě teda na cd moc neberou, ale ten koncert byl neskutečně energizující, zpěvák má skvělej hlas a když přeskočím všechny ostatní klady (zase je nesmim tak vychvalovat, oni by si o sobě mohli ještě něco začít myslet), tak jejich kytarista je krutě podobnej Newtonu Faulknerovi, což, pokud jde o mě, mluví za vše 😀

Docela jsem se vyřádila a hlavně mě to, jak říkám, ohromně nabilo, ovšem takovej hudební fanatik jako já nemá nikdy dost, pokud jde o akce zadarmo, a tak jsem se hned následujícího večera vydala na další, kterou byla veřejná zkouška kapely The Prostitutes.

Musím říct, že než jsme se tam s kámošem dostali, dalo nám to docela zabrat – strašně jsme bloudili – ale nakonec to stálo za to a o nic jsme nepřišli. Naopak jsme ještě krátce po příchodu dostali každej lahváče zdarma, a kdyby nic jinýho, tak tohle nás přesvědčilo, že jsme tam správně 😀

Co říct o samotný akci? Komorní prostředí, prima pohodová partička diváků, kterejch tam nebylo moc, takže tam bylo takový hezký útulno, no a pak samozřejmě vynikající The Prostitutes, který hráli prostě skvěle, i když šlo jenom o zkoušku. Dřepla jsem si na zem a pivečko ve spojení se skvělou hudbou ve mně navodili dokonalej pocit klidu a pohody (bože, zas mluvim jak reklama :D), a tak jsem tam začala za chvilku klimbat. Fakt mi tam chyběl jenom ten gauč, na kterej bych se natáhla… no, usnutí se ovšem nekonalo, jelikož bylo třeba zvednout kotvy a vydat se vstříct Molekule. Hudba nehudba, čtvrteční sedánky (a co si budeme povídat, pijánky) v Mole vnesly do mého života smysl a řád, takže žádný výmluvy jako „nemůžu, jsem zrovna na unikátním koncertě jedný skvělý český kapely“ nebo „nemůžu, zlomila jsem si nohu“ prostě neexistujou. Mole je příjemná povinnost, ale co se dělo tam, to už není předmětem tohoto článku 🙂

Dva dny hudby po sobě, to si skoro říká i o třetí – kor když je to pátek. A ta šance tu byla, jít – jak jinak než zadarmo – na drum and bass do Shadow Azylu na Smíchově. Bohužel z toho sešlo, neboť nebyl doprovod, což je vedlejší, a do sedmi jsem učila, což je hlavní. V půl osmý jsem se dobelhala domů, hladová a vysílená, dala jsem si opět vynikající teplou večeři (to vaření mě začíná bavit) a teď jdu asi chcípnout do vany nebo do postele nebo tak něco. A jestli na to budu mít ještě sílu, pustím si později True Blood, neboť závislosti na seriálech není nikdy dost. A pokud jde o seriály s upíří tématikou, sorry, ale tomu se prostě neubráním 🙂

P.S.: No jestli jsem to neříkala – největší průjem zase 😀 Chjo, já jsem případ. Snad sem během víkendu dodám i ty dva rozepsaný články. Byla by škoda nechávat si je pro sebe.

Teda někdy ten svůj mozek fakt nechápu. Dnešní sen byl zase něco 😀 Byla jsem na nějakym táboře, myslim, že to původně bylo na lodi, a bylo tam snad tisíc lidí všeho věku a pohlaví. Snad nějaká seznamovací akce nebo obří zájezd, nevim. Každopádně se tam děly různý věci, například nějaká zvláštní taneční soutěž, na kterou jsem nemohla sehnat pořádnej ohoz a nakonec se ani nekonala. Ono se tam totiž začalo chystat něco mnohem většího, nějaká hostina, z níž se nakonec vyklubala svatba, a to ještě ke všemu moje 😀 Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem skrz rozestupující se družičky procházela uličkou k oltáři – na tomto místě bych ráda podotkla, že to bylo strašně živý a že si ještě teď pamatuju každej detail toho obrovskýho sálu, což vlastně nebyl sál, ale vnitřek jakýsi úchvatný zříceniny beze stropu. Všude, v lavicích kolem mě i na balkónech, seděli lidi a koukali na mě. Dělalo se mi mdlo, protože jsem vůbec nechápala, proč bych se měla vdávat, a hlavně za koho. Ale nějak jsem věděla, že toho ženicha mi vybrali ostatní. Chvíli jsem se bála a když jsem došla vedle něj, motala se mi hlava, ale když jsem se pak na něj podívala, zjistila jsem, že to je nějakej ukrutnej fešák – vypadal jako Ben Affleck 😀 A tak ze mě nervozita spadla, i když jsem pořád přemýšlela, jestli se vůbec chci vdávat. No a pak jsme se k sobě otočili a on mi na levý zápěstí navlíkl takovou stříbrnou kytku, no úžasnou – mimochodem jako svatební kytici jsem měla takovej maličkej svazeček slunečnic o velikosti sedmikrásek. Nebo sedmikrásek, co vypadaly jako slunečnice, to je jedno, jak se na to podíváte 😀

Jenže jakmile jsme si řekli „ano“, zvedl se obrovskej vichr a najednou se ten sen změnil. Ta už tak polorozpadlá zřícenina se začala bortit, celý čelo s balkonama spadlo a najednou byl všude kolem mě chaos, všichni křičeli, slyšela jsem jenom „utíkejte“ ze všech stran a došlo mi, že to vlastně křičím i já sama. Běžela jsem teda v těch (nádhernejch) svatebních šatech pryč a vůbec se neohlížela. Cestou jsem nabrala do náruče nějakou holčičku, co tam stála na chodníku a brečela. Teď si ještě vybavuju, že zvenku ta stavba vypadala jako něco mezi koloseem a velkym kostelem, a že tam byly na ulici palmy.

Když se to uklidnilo, šla jsem teda hledat mámu tý holčičky a nakonec jsme ji našli u lékařů, kteří nám řekli, že bude v pohodě. Spadl mi kámen ze srdce, celou dobu jsem se hrozně bála, že může bejt mrtvá a co pak já s tim děckem. Nicméně myslím, že tam nikdo neumřel, akorát všichni ti lidi někam zmizeli a o mě se najednou nikdo nezajímal. Procházela jsem se ve svatebních šatech po ssutinách a po Affleckovi ani stopy.

Pak se sen změnil a bylo o něco později. Ten „sál“ byl opravenej a byly v něm stoly jako v jídelně. Asi oběd nebo tak něco. Šla jsem mezi nima a zase se po mně všichni koukali. Jenomže tentokrát bylo v jejich výrazech opovržení, jako bych snad já mohla za to všechno. Když jsem si chtěla k někomu přisednout, tvrdil mi, že je ta židle obsazená, i když jsem věděla, že není. Nechtěli, abych si k nim sedala. Až nějaká starší paní mě k sobě pustila a pak mi něco hrozně důležitýho pošeptala, ale už nevím, co to bylo. Po manželovi se ovšem slehla zem a já ho nemohla nikde mezi těma tvářema najít. A pak mě zase vzbudila ta blbá řvoucí kočka.

*

Musím říct, že zážitek to byl zajímavej, jakkoli nereálnej. Nad tím, jak bude vypadat moje svatba, jestli někdy nějaká bude, jsem už párkrát přemýšlela a vždycky jsem si říkala, že by to mělo bejt něco malýho, komorního, někde v přírodě, třeba na louce. Tenhle sen na to všechno háže trochu jiný světlo, protože mít tolik lidí kolem sebe byl dobrej pocit. Taky ty šaty byly nádherný a to místo mělo jiskru (než se celý zřítilo). O fešnym ženichovi ani nemluvim 🙂 Takže co teď? Budu odteď chtít velkou a honosnou svatbu někde ve Středomoří? No nevim, každopádně ať to bude kdekoli, chci tam mít statika, abych měla jistotu, že mi to nespadne na hlavu 😀

Kočky mají talent vybrat si na válení se po něčím stole přesně tu dobu, kdy nejvíc pelichají. Ale co s tím naděláš, žejo. Melisa si prostě nedá říct a už dva dny je z ní normální stalker. Kam se hnu, hned tam je. Jdu si vyčistit zuby – už je v koupelně. Dělám si snídani – furt o ní zakopávám. Jdu na záchod – škrábe na dveře. A samozřejmě jakmile si sednu k pc, už se mi tu peleší a rozhazuje chlupy. Má jediný štěstí, že je při tom tak roztomilá, jinak by už dávno dostala tečku do zadečku.

Jak už jsem řekla (nebo ne?), právě vstávám. Teda už hodinu. No stress, žejo 🙂 Voní mi tu čaj, dneska broskvovej, a tak pomalu zapomínám na toho magora, co tu před hodinou asi čtvrt hodiny neodbytně zvonil. Nesnáším neodbytný zvonily. Když neotvírám, tak prostě asi nejsem doma, ne?!

Ježiš tak už tu mám stalkery dva – Nestlé se přišla podívat, co tu mám tak zajímavýho, že mě její teta nenechá na minutu bejt 😀 Vobludy chlupatý dotěrný. Někdy si říkám, že mít sphynxe by nebylo tak úplně od věci. Pro informaci – sphynx je taková ultra hnusná kočka bez chlupů. Fakt ošklivá, ale zato aspoň nepelichá.

😀 Melisa se tu honí dokolečka za vlastní prdelí – nalepil se jí tam kus lepicí pásky a ona ho nemůže chytit 😀 Někdy fakt žasnu, jak blbý ty zvířata můžou bejt 🙂

Tak. Je dvanáct, to si řiká o nějakou tu snídani. A pak asi zblajznu další ibáč, protože mě už dva dny svinsky bolí dáseň a to se nedá vydržet. Že bych se konečně dokopala zavolat tomu zubaři? Taky by nebylo od věci konečně se objednat na tu alergologii a pak musím vypsat přihlášky, resp. nejdřív se vůbec rozhodnout, kam bych ráda šla… Nj. Mooc práce dneska mám. Ale jak řikám, no stress 🙂