Rubrika: Z deníku au-pair

Tak máme po dalším pracovním týdnu a guess what – máme auto! 🙂 V pátek večer jsme dostali klíčky a hned jsme vyrazili do Storringtonu a do Tesca na nákup. Bylo naprosto boží moct nakupovat jak dlouho chceme a nemuset spěchat kvůli někomu, kdo na nás čeká venku s autem. A procházka po Storringtonu pomohla taky, i když tam jsme toho zase tak moc neviděli. Navštívili jsme pár charity shopů, music shop (kde měli asi tak jednu baskytaru, takže tudyma cesta nepovede) a papírnictví, kam jsem se těšila už od našeho příjezdu. Konečně mám pořádnej tlustej linkovanej sešit na psaní dopisů a pakl obálek. Už jen to zalepit, nadepsat, a pak si naplánovat další výlet na poštu. To by se snad mohlo stát někdy příští tejden.

Dneska jsme podruhé byli na brigádě u Victorie. Zrovna když jsme probírali, jak nás baví dělat tenhle cleaning – protože to místo je fakt neskutečnej svinčík a uklízet něco tak zabordelenýho je mnohem víc naplňující, než neustále leštit Ashleighinu linku, aby na ní nebyl ani otisknutej prst, ani kapka vody, a dávat pozor na to, jakým způsobem poskládáš hadřík na nádobí – objevila jsem jejich kuchyňku a upřímně řečeno doteď nevím, jestli to bylo požehnání nebo největší trest 😀 Fakt se nemůžu rozhodnout. To místo bylo… no něco tak zasviněnýho jsem dlouho neviděla a musela jsem použít hodně sava, cilitu, cifu a multipurpose cleaneru na to, abych z toho udělala normální použitelnou kuchyňku. Tak rezavej dřez jste nezažili a ty dokonale zasraný hrnky od sto let starýho kafe, co pustily až po půl hodině máčení v savu, a to ještě jen zčásti, už vůbec ne.

Nicméně mě to baví. V tý kanceláři sice lidi denně pracujou, ale působí to tam, jako by tam už hrozně dlouho nikdo nežil a na nic nesáhl. Všechny dveře a stěny totálně černý, okopaný, ohmataný, ve skříňkách bordel a rozsypanej čaj, všude prach, rychlovarná konvice celá porostlá krystalkama vodního kamene (i zvenčí), sto let nepraný zaprášený závěsy na oknech, všude kolečka od hrnků a špinavý utěrky. Baví mě, jak málo stačí udělat, aby to tam celý prokouklo a vypadalo to najednou zcela použitelně a čistě. Baví mě, že je vidět ten rozdíl. A asi nám to vydrží na dost dlouho, protože je toho tam furt dost k udělání a až skončíme s officem (a zbyde nám tam pak jen luxování a utírání prachu, jak bylo ostatně na začátku domluveno), pak budeme mít co dělat s Victoriiným domem a to bude asi teprve sranda, protože narozdíl od officu, doma má milion věcí – jako ostatně asi všichni angličani, aspoň co tak zatím můžu soudit.

Jsme ještě v jednání, pokud jde o peníze, ale myslím, že to zvládneme ujednat na osm liber na hodinu, což by bylo fajn. Zatím jsme na sedmi a půl.

Jen doufám, že takových jobů seženu tak do měsíce víc, zatím to s vyděláváním neni zase tak žhavý. Ale s tím jsme tak nějak počítali.

Vypadá to na dobrý zprávy. Ashleigh mi ráno řekla – jestli jsem to správně pochopila – že dneska večer odjíždí do Itálie a vrátí se až v pondělí. Děcka tu taky nebudou, takže nám na práci zbyde akorát péče o zvířata, a to by nemělo bejt tak zlý. I když je pravda, že to dokáže bejt otravný, hlavně pokud vám za dveřma neustále štěká pes a pod oknem se zoufale dožaduje pozornosti kočka. Ale s tím si snad poradíme.

V první chvíli jsem se lekla, že nám tím pádem dá míň peněz, ale dala mi stejně jako obvykle, tak snad nebude výplata nižší příští týden. Ostatně nemá nárok, naše hodiny jsou v pořádku, spíš v plusu, a to i přesto, že jsme včera i dneska skončili mnohem dřív. Teda aspoň já. Ale ono jak se to vezme. Včera jsem sice vypadla v jedenáct, ale pak jsem zase dvě hodiny večer dělala babysitting. Tentokrát to bylo o něco lepší, Baux se mnou dokonce i mluvil, hráli jsme fotbal, přičemž jsem málem vyflusla duši (kde ty děcka berou tolik energie? :D), chvilku jsem ho sledovala při hře na playstationu a povídali jsme si o zvířatech a pak mi pouštěl nějaký videa na youtube. Je mu trochu blbě rozumět, hrozně mumlá, ale jsem ráda, že jsme navázali nějakej kontakt. Aspoň s někým. S Ashleigh to zase tak žhavý neni, v posledních dnech tu skoro nebyla a my vůbec nic nevíme.

Až dneska se mnou konečně mluvila a pomáhala s čištěním koberce, úkolovala, no prostě tak nějak to, co jsem po ní chtěla celou dobu. Asi byla fakt prostě jenom příliš zaneprázdněná. Dostala jsem nějakou práci v Siennině pokoji, ale dneska se k tomu už asi nedokopu. Jen tam po obědě zajdu vyndat pračku a přežehlit tu jednu várku. Žádný velký sraní. Venku je tak nádherně a vůbec, chce se mi spát.

Nejsem si jistá, jestli nám už dneska dá auto. Rozhodně by měla. Bez něj se nehnem, Hanka na nás taky nemůže mít furt čas a trčet do pondělka v baráku? No to by mi asi hráblo. Jenže jestli má odjet už dneska, tak nevim, jak chtěj ještě stihnout vzít Míru na ježdění, který údajně pořád potřebuje. Nigel mu prostě furt nějak nevěří a jak tu neni, tak nevíme, kdy teda to zatracený auto dostanem. Je v tom prostě zmatek. Ale snad nám ho teda daj dneska, protože co jako bez něj o víkendu. To bych se snad sebrala a šla do Brightonu pěšky. Dalo se to vydržet doteď, ale když tu nebudou, tak to auto fakt potřebujeme, už jenom jak bychom se dostali k Victorii? K níž mimochodem vůbec nevim, kdy máme jít. Ptala jsem se, jestli to půjde v pátek, a ona mi řekla, že se zeptá. Ale výsledek neznám a ani nemám Victoriino číslo. Chmpf, je fakt na hovno nic nevědět.

Ale uvidíme, když to vyjde, tak máme před sebou suprovej prodlouženej víkend plnej zevlení, spaní a výletu do Storringtonu nebo do Brightonu. To nezní špatně.

Inu, tak tu máme druhej tejden pobytu a věci se mají tak napůl skvěle a napůl divně.

Je divný a hlavně nepříjemný, že Ashleigh s náma teď skoro nekomunikuje. Když už jo, tak stroze zadává úkoly a hned zase zmizí, mně dneska (sice ne vysloveně zle, ale přece) vytkla hned několik věcí, včetně mého pomalého žehlení, za což jsem ji měla chuť kopnout do kolena, protože mě především zpomalily ty šílený Nigelovy košile, co na mě nasypala v pátek. Jinak si myslím, že pomalá vůbec nejsem, problém je především v tom, že tahle rodina má naprosto neskutečný množství šatstva (její šatna? Říká vám něco jméno Carrie Bradshaw?) a vůbec věcí a hlavně že se pere každej den několik várek, z nichž po vyžehlení je několik štosů, často k tomu je třeba připočítat štos obřích prostěradel a povlečení velikosti king size, jejichž mandlování je utrpení.

Ta výtka mě pronásledovala celej den. Ashleigh mi řekla, že by mi potřebovala napsat na každej den rutinu, čili věci, co se dělají v pondělí, v úterý atd. Velké úklidy pokojů, různé větší úkoly, co zaberou víc času, a podobně. Věci, co asi nebudou úplně sranda a tak nějak se obávám, že mě čekaj krušný časy 😀 Upřímně si ovšem hlavně neumím představit, jak bych takový věci měla stíhat za těch pět hodin, který mi teď taktak stačí na to všechno žehlení, luxování, převlíkání postelí, drhnutí koupelen a leštění kuchyně a zase žehlení. A stejně když odcházím, kopa ho tam zůstává. Ale já prostě odcházet budu, protože jinak bych tam taky mohla bejt klidně celej den. Což by mi až tak nevadilo, až na to, že za to mi nezaplatí nic navíc. Živí mě za pět hodin denně a tři o sobotě a dost na tom, že předchozí týden jsem rozhodně napracovala víc, v budoucnu to rozhodně dělat nehodlám, leda bychom se tak domluvily.

Hovory s Hankou, ale i Syem (zdejším zahradníkem/učitelem na kytaru/členem metalové kapely) nebo Viv (pomocnice v domácnosti) nás v tom jenom utvrzují. Podle všech, s nimiž jsme mluvili, bychom si s Ashleigh měli domluvit přesné hodiny denně, jinak tam budeme furt. Jenomže vzhledem k tomu, jak furt někde lítá, je teď hrozně těžký s ní mluvit víc než jednu větu á la došlo žrádlo pro psa. Hned vám zase někam uteče. A tak se prostě držím toho, co jsme si řekli v mailu, a v jednu mi to padá od ruky. Aspoň se teda snažím, někdy od toho člověk fakt nemůže odejít.

Včera jsem si příjemně promluvila s Viv. A. nebyla doma, a tak jsme na to byly skoro celou dobu samy. Dost mě pozvedla na duchu. Musím říct, že ačkoli to beru jako čas pro sebe, pokud jde o náš vztah (přes všechny krásný a dobrý věci, bejt s někym čtyřiadvacet hodin denně se nedá, prostě nedá vydržet dlouho, a tak se snažím najít nějakou rovnováhu a dělat věci, který bych dělala, kdybych tu byla sama. Jako třeba blogovat nebo si jít sednout ven do trávy. Nebo se jen tak proběhnout na konec ulice a nikomu se s tím nesvěřovat. Je to prostě moje věc), stejně je náročný bejt na to všechno sama. Když je po ruce Viv, všechno jde mnohem snáz, mnohem líp vím, co mám jak dělat, má pro mě kdejakej tip a poradí, kam co patří a kterej kus oblečení je čí. Ale zároveň taky často krčí rameny a neví, což mi pomáhá taky, protože na tom vidím, že ani po dvou letech práce tady není všeznalá a všemohoucí a není na tom o nic moc líp než já, taky tu v lesčems plave. Asi to holt nebude v nás, ale spíš v Ashleigh.

Báj d vej, teď jsem víc než kdy předtím ráda, že ten blog mám v češtině 😀 Na anglickym by tohle bylo kurevsky nebezpečný psát.

Dneska si od nás A. vzala pasy. Kvůli Victorii. Že nás prý bude platit nějak z peněz officu. Vyjádřila jsem při tom předávání svoje obavy, že to neni nejlepší nápad, protože tu jsme v podstatě načerno – nejsme nikde nahlášeni, neplatíme daně, jsme au-pair. A. se na mě podívala jako na idiota a řekla mi, že to není pravda a že au-pairs jsou tu normálně legální. Nebrala jsem jí to, ale fakt mám jinej názor. Každopádně průser bude přinejhorším na někoho jinýho. Teď akorát doufám, že ty pasy dostaneme zpátky dřív než Míra řidičák. A když je řeč o řidičáku, pořád nemáme auto. Až se budu muset příště doprošovat odvozu na nákup, asi mě to začne srát.

Nákup. Tak na ten jsme museli opět zneužít Hanku. A. nám ho slibovala už v pátek, ale ani v sobotu odpoledne se nezmínila a nebyla k sehnání, takže jsme podruhé zneužili naši českou kamarádku a nechali se odvézt. Rozšoupli jsme se, s takovouhle člověk nikdy neví, kdy se tam zase dostane, takže nám to teď snad dýl vydrží. A rozhodně je fajn mít větší výběr. Taky se už nebojíme jako při prvním nákupu a bereme kromě základních surovin i různé vychytávky, ňamky a užitečnosti jako třeba plastový prkýnko na krájení. S tim zdejším dřevěnym trámem ať se jdou bodnout, to se nedá používat. Taky jsme od Hanky dostali škrabku na brambory. Jeden by neřek, ale taková škrabka na brambory, dostaná darem, je někdy nejvíc dojemná věc a nejsprávnější dárek ever. Jako by nestačilo, že nás vzala na nákup a pozvala k sobě domů, kde nám uvařila večeři. Ještě nám dá škrabku. Je to fakt hodná ženská.

Mno. Takže se tu seznamujeme se spoustou skvělejch lidí a díky naprosto fantastickýmu počasí jsme už ochutnali i léto – dneska to smažilo tak moc, že si Míra dokonale spálil hlavu, krk a ruce a já se bojím, aby z toho neměl úžeh. A taky jsem poprvé vytáhla šortky. Musím říct, že ty holý nohy jsou po zimě vždycky takový zvláštní, jako by to bylo vůbec poprvý. Ale bylo to fajn.

Další moc fajn věc jsou zdejší kočky. Čím dál tím víc jich podléhá mému šarmu XD Včera odpoledne jsme tu měli na návštěvě Pearl a dneska jsem si zpříjemnila odpoledne péčí o Squirrel, která vypadá, že se beze mě prostě nemůže obejít. Jak řikal Baux, she mews a lot. Jinak řečeno, furt něco mňouká a dožaduje se pozornosti. Občas to s ní plaše škubne, ale cítím, jak je den ode dne klidnější, jak mi čím dál tím víc důvěřuje. Stejně tak si postupně získávám pozornost hladké černobílé Tabithy (velice nedůvěřivá kočka) a dvou dlouhostrstejch venkovních macků, který nevim, jak se jmenujou, ale jsou nádherný. Nejlepší na nich je, že když za nima vylezu ven a jdu se projít na konec ulice, ony jdou se mnou jako pejsci, přímo vedle mejch nohou. Nevěřila bych, že je to možný. Vždycky jsem o tom snila, ale přišlo mi to prostě jako fantasy. Kočka, co vás poslechne na slovo a nejvíc slyší na svoje jméno. Když se Veverka trochu opozdí, zavolám na ni:“Squizzie!“ a ona hlasitě mňoukne a doběhne mě. Je to fascinující. Čím dál tím víc přemýšlím nad životem na vesnici, už proto, abych mohla mít takovou kočku a mohla ji nechat běhat po venku bez obav, že mi ji něco zajede. V týhle prdeli tak maximálně potká koně.

Anyway, chtěla jsem říct, že zdejší lidi jsou super, ale s Ashleigh teď trochu bojujeme. Jsou s Nigelem poměrně nespolehliví a nevím, možná jim nesedneme, protože si nás moc nevšímají a kdybychom se nestarali o nákup skrz Hanku, tak bychom neměli co jíst. Zezačátku to bylo mnohem lepší. Možná si námi nejsou jisti nebo toho mají opravdu tak hodně, že zapomínají na svoje au-pairs, nevím. Zatím to až tak moc neřeším. Ale je to k vzteku, když vám ráno řekne, že vás odpoledne někam vezme, a odpoledne není doma a vy se jí ne a ne dovolat. A druhej den ráno vejde do dveří se svým zářným Háj, a ani slova o tom, že by něco nebylo v pořádku, žádné vysvětlení, omluva, nic. Tak nevím, uvidíme.

Ale zase asi budu klidnější, až mi tu rutinu napíše. Aspoň budu vědět, co mě druhej den čeká. Takhle chodím vždycky spát dost nejistá, protože nevím, s čím na mě přijde, co jsem zase udělala špatně tentokrát. Nevím, možná to vidím moc černě. Nechci to prostě zkazit.

Každopádně se mi líbí, jak se zabydlujeme. Prkýnko, zásoba koření, výborná domácí kuchyně dvakrát denně (se snídaněma si zase tak nevyhrajeme, ale taky dobrý), Scrubs a jablečnej cider. Dneska se mi snad bude dobře spát.

Tak jsme přežili první týden!

Vnímám to obzvlášť pozitivně i proto, že je dneska fakt krásně, což v člověku tak nějak podporuje tu dobrou náladu, ale pomohla mi i dnešní přítomnost Vivian. Zdá se, že i když tu už dělá dva roky, pořád v lesčems plave a vlastně neustále improvizuje. U spousty věcí neví, kam paří, jak je udělat a jak by měly být, pořád si pro sebe něco povídá a sama sebe (nebo mě) se ptá, jak by bylo nejlepší to či ono vyřešit. Stejně jako já nesnáší mytí a utírání sklenic na víno a k tomu všemu mi hodně připomíná Kim, jedinou pořádnou angličanku, s níž jsem pracovala před lety ve Woody’s při mojí první au-pair zkušenosti. Je veselá, typicky anglicky vtipná, energická, příjemná, a s ničím se příliš netrápí. A děsně vtipně se směje. Moje noční můry o tom, co řekne Ashleigh těm příšerně zmandlovanejm prostěradlům, který vypadaj, jako bych je vyžehlila a pak se do nich zabalila a válela sudy z kopce, spolehlivě zahnala prohlášením, že jak se to napne na postel, stejně to nikdo nepozná.

Včera jsem si div neohryzala prsty nervama. A. po obědě odjela a požádala nás, abychom odpoledne zahnali psa do domu a zamkli, a my to neudělali. To první nešlo, Daisy se prostě rozhodla, že si chce hrát, a my to po pár minutách vzdali. Takovou potvoru prostě nelze dohnat. A na to druhé pan Mysteriózní zapomněl a já to nějak pustila z hlavy. Dneska jsem na to zavedla řeč, přijde mi, že je lepší se k problémům přiznat a vysvětlit, jak k nim došlo, než předstírat, že se nic nestalo. Stejně jako včera s těma roztavenejma knoflíčkama. Dopadlo to dobře. Ashleigh nenadávala, uznala, že Daisy není snadný chytit a dveře jen připomněla pro příště. To se mi na ní líbí. Možná je to tím, že tu jsme noví, ale spíš myslím, že je prostě taková. Nemá potřebu na nás řvát. Jen dneska nebyla spokojená s tím, jak jsem vyžehlila Nigelovy košile, a Viv mi s tím musela pomoct. Měla jsem chuť jí je hodit na hlavu, ať si je žehlí sama. Posraný košile! 😀 A ke všemu ve velikosti XL aby toho náhodou nebylo na žehlení málo! Jako by nestačily její blůzky, ty se ještě žehlí celkem snadno, ale tyhle nevyžehlitelný stany?? Obávám se, že s tím budu bojovat ještě hodně dlouho. Nikdy jsem si neuvědomila, jak dlouho to trvá takovou košili správně vyžehlit. But then again, já nikdy košile nenosila. A taky jsem sakra věděla proč ne.

Už nám spravili topení, respektive časovač. Myslím, že s ním ve skutečnosti nic moc nebylo, protože týpek, co přijel to opravit, tu byl asi tak pět minut, a když odjížděl, díval se na mě jako na debila, co neumí do pěti počítat. Jako by to snad byla moje vina. Vstávat dneska ráno do vytopenýho bytu bylo každopádně mnohem příjemnější než ta běžná kosa (po ránu je to fakt hnus, hlavně teda v kuchyni), a taky se to poslušně zapnulo v šest večer. Toto se líbí Em Phoenix. Vrn, vrn, teploučko.

Další zvednutí nálady jsem si zapříčinila sama, když jsem se včera odpoledne pustila do zvelebování annexu. Teda nejdřív jsem si tím přivodila spíš dost nevrlosti, ale výsledek za to stál. Já vám něco povim, vždycky jsem chtěla mít doma dřevěný žaluzie. To jsem ale byla pěkná kráva. Teď je mám dvoje a díky bohu, že jsou jen v kuchyni, protože to je děsný zlo. Nevím, jak dlouho jsem ty větší umejvala, ale rozhodně to bylo dýl než by se mi líbilo a byl to děsnej voser. Ovšem jak říkám, ta práce se vyplatila, zrovna teď jsem u nich vylepená – mám tu takový svoje místečko, někdy vám ho vyfotím – a užívám si, že na nich neni žádnej prach. Ještě to ovšem bude chtít umejt ty druhý, ale od čeho mám pana Mysteriózního? Dělba práce, neasi 😀

Taky jsme trochu přeorganizovali kuchyň a hned je to tu o něco použitelnější, i když pořád máme zbytečně moc nádobía ještě k tomu je to všechno otřískaný, jako by s tim někdo hrál frisbee. A těch sklenic na šáňo. Nechápu. No nic. Zatím to nechávám tak, věci, co nechci, dávám stranou, a časem se zeptám Ashleigh, jestli to chce zpátky nebo co s tím mám dělat, aby to nezaclánělo. Toho prostoru tu není zase tolik a hergot, sotva jsem si debordelizovala svůj pokoj, přijedu do tohohle a můžu začít znovu.

Mno. Ale každopádně máme konečně po týdnu padla. Teď večer měl ještě přijít Nigel a vzít pana M. řídit, ale už je sedm a on furt nikde, takže z toho asi nic moc nebude. Stejně jako z nákupu. Asi zítra. Trochu mě tou nespolehlivostí štvou, ale co se dá dělat.

Zítra mimochodem vůbec nebudeme mít volno, jak by se zdálo. Ráno jdeme na pár hodinek do baráku, pak by nás měli odvézt za Victorií – což je ta pani od architektů, kde bychom měli tak jednou týdně uklízet, mám pocit, že to bylo v Arundelu, ale jistě to nevím – a pak snad teda nakupovat. Pan M. by taky měl navštívit souseda Hugha a posekat mu trávu či co. Pořádný volno se zdá být v nedohlednu. Ale v neděli snad bude. Už se fakt těším na nevstávání. Myslím, že v posteli strávím celej den. Ostatně taky co jinýho dělat. Auto ještě nemáme, nemáme se tudíž kam vypravit, respektive jak. Trochu otrava. Ale co už. Myslím, že dřepět večer doma mi přijde pořád lepší než jezdit po těch místních krpálech a zatáčkách. Možná je to trochu nuda a užila bych trochu víc čerstvýho vzduchu, ale z gauče se mi aspoň nezvedá pajšl.

Mno, takže to by bylo asi tak všechno, prozatím. Uvědomuju si, že momentálně to tu vypadá jako největší deníček domácí puťky, a klidně mi dejte vědět, že vás ty kecy o mytí nádobí a otírání žaluzií nebaví, ale holt prostě prozatím nemám nic zajímavějšího 😀 Ono by to asi bylo zajímavější, kdybych to doplnila pořádnýma fotkama zevnitř baráku (nebo i z okolí), ale myslím, že kdyby mi na to Ashleigh přišla, asi by ji to moc nepotěšilo 😀 Takže radši nebudu pokoušet štěstí. a zůstanu u neškodných fotek koček 😀 Btw tahleta se jmenuje Pearl. Miláček hadrovej :* Ale až vyjedeme někam na vejlet, nebojte se, pořádný fotky určitě budou. A vůbec to celý určitě bude zajímavější, ostatně máme na to rok. To by bylo, aby nebylo, žejo.

Peru. Nebo se o to aspoň snažím. Znovu se ujišťuju, že bez googlu bych byla ztracená 😀 I když jsem se toho z manuálu zase tolik nedozvěděla a pořád nevim, proč nesvítí kontrolka na pračce, aspoň mi to řeklo, kolik času by to mělo trvat. Škoda, že jsem s tím nezačala dřív, už dobrou hodinu cítím, že bych si ráda šla lehnout, ale dokud to nedopere, nebudu moct. Nebo že bych to nechala do rána a doufala v nejlepší? Stejně je to praní vtipný, když nemáme prášek, jen aviváž 😀 Já a pračka, njn.

Ale jinak se nenechte mýlit, zdá se, že zvládám leccos, co by mě dřív vůbec nenapadlo. Například mandlování. Do včerejška jsem netušila, jak takovej mandl vlastně funguje a co to obnáší, dneska už jsem na něm strávila dobrý čtyři hodiny a dva obří koše povlečení a utěrek se pod mýma rukama proměnily v úhledné komínky. Ale že to dalo sakra práce. A stejně mám pocit, že výsledek byl příšernej. Jenže to prostě nejde, tvl, udělat to úplně do dokonalýho hladka, vždycky mi někde zůstanou vrásky. A naneštěstí, Ashleigh je puntičkářka. Chm, to bude náročnej rok.

Pan Mysteriózní se dnes seznámil s dalším sousedem. Jmenuje se Hugh a je prej děsně velkej. Pan Mysteriózní u něj bude sekat trávu a okopávat hlínu za deset liber na hodinu, což je výbordelná nabídka. Jen víc takových prací poblíž. To uklízení u architektů mě štve tím, jak děsně je to daleko.

Jinak byl dnešek příjemnej, nemám si na co postěžovat. U toho mandlování jsem se tak krásně zašila, že docela lituju, že to nemůžu dělat pořád. Vyvětrala jsem si u toho hlavu, nikdo mě u toho dlouhý hodiny nerušil, společnost mi tam dělala jen Squizzie, cca patnáctiletá britská (hehe) modrá čičina, která evidentně nadmíru potřebuje, aby si jí někdo všímal. Dobrou hodinu mi jen seděla za zadkem, ani se nepohla a užívala si toho, že tam je. To mě hodně bavilo.

Po obědě na mě padlo spaní, tak jsem se složila na gauči a musím říct, že jsem se hodně dobře vyspala. Sice mě občas vzbudila panika z toho, že mám někde bejt a že něco zaspávám, ale jinak to bylo boží. Musim se prostě uklidnit a mít nějakou rutinu – počínaje včasnou večerkou a pořádnou stravou ve správný čas – a musím omezit ten čaj. Jak furt přemýšlím, proč se tak děsně budím a proč nemůžu spát, vůbec mě nenapadlo vinit čaj, kterýho vypiju tak aspoň dva tři pořádný hrnky denně (o víkendu to bylo mnohem víc), k tomu jedno kafe a fakt, že ten zdejší čaj je obzvlášť silnej, a máme tu docela slušný vysvětlení mého problému.

Jo a ještě o jeden trapnej postřeh se chci podělit – nesmírně si užívám, že je tu každýmu u prdele, co mám při práci na sobě a jestli se ráno dostavim v teplákách a nenamalovaná. Taky je každýmu fuk, jestli to prádlo žehlím s rudě nebo černě nalakovanýma nehtama a ověšená náramkama, prostě vypadat si tu můžu jak chci a to je pro mě, musím říct, docela dovolená. V Panerii bylo dobře, ale povinnost nosit stejnokroj (tím spíš když jde o hnusnou nepadnoucí košili neurčité béžové barvy), zákaz šperků či lakování nehtů, nutnost nějak vypadat… ono se to nemusí zdát, ale je to svým způsobem šílenej záhul, furt se sledovat. Jediný, co sleduju teď, je, jestli mi někde netrčí víc vlasů než je vhodno, a jestli mi netáhne na cemr. A to obojí sleduju jenom kvůli sobě.

Jinak jsme se včera koukli na nový GoT (to byl zase závěr) a dneska na Pár Pařmenů, takže jsem se zase jednou od srdce zasmála. Tyhle věci taky hodně pomáhají. Dobrou komedii/parodii aby pohledal. Myslím, že si co nevidět stáhnu Spaceballs, ty jsem už taky docela dlouho neviděla. A možná by nebyly od věci Žhavé výstřely. No, něco vymyslim.

Je to náročný. Včera jsme strávili v domě skoro celej den a i když to nebyla celou dobu jen práce – něco přes dvě hodiny jsem jen dělala babysitting, což v praxi spočívalo v sezení v kuchyni a čtení si – nedá se říct, že bychom zatím měli nějak moc volna. Ono se sice řekne, šest hodin denně, ale zdaleka to není pravda, ostatně celej víkend jsme byli po ruce, co chvíli nám na dveře zaklepe Ashleighin přítel Nigel a buď nám přijde něco oznamovat nebo si odvede pana Mysteriózního na projížďku autem, prostě jsme furt v pozoru.

Dneska to bylo obzvlášť matoucí, protože kolem deváté jsme museli všechno pustit z rukou a jet s Nigelem na víc než hodinovou projížďku někam do – Arundelu? – kde nám našli práci navíc u jedné architektky, která má barák propojenej s kanceláří plnou dalších architektů, kteří byli víc než nadšeni z představy, že jim někdo přijede vyluxovat a otřít prach a ty plamínky v jejich očích mě poněkud znervózňovaly 😀 Jak může někdo nemít čas si vyluxovat? Prostě angličani.

Je náročný nemít přesnej rozvrh. Nevíme, kolik hodin budeme dělat a jak to skloubíme s dalšími aktivitami, které budou nutné, jestli si chceme něco fakticky vydělat, protože tady v podstatě makáme „jen“ za stravu a hrazené ubytování se vším všudy včetně nonstop internetu a auta. Což bychom si v případě jakékoli normální práce nemohli v žádném případě dovolit, takže si nemůžeme stěžovat, ale jsme přece jenom rozčarovaní, protože jsme měli trochu jiné představy. Ale toho rozčarování se nebojím, to se všechno usadí. Tenhle týden to je chaotické a je toho hodně k naučení se, ten dům je tak obrovskej, že pamatovat si, kam patří kterej ručník, a jak přesně se skládají Ashleghiny přikrývky, je challenge obřích rozměrů, a vsadím se, že jsem dneska při žehlení dobrou polovinu obleční přiřkla někomu úplně jinému, ale s tím se budou muset smířit 😀 Při takovym množství oblečení fakt nemůžu vědět, co je čí.

Štve mě, že jsem furt tak unavená. Prospala bych celej den, ale v noci se mi špatně zabírá a co chvíli se budim. Asi je to dost normální, při takových změnách, v podstatě to tu zvládám milionkrát líp než jsem to zvládala dřív, a mnohem líp, než by to třeba zvládal někdo jinej, ale stejně se cítím nepříjemně ve stresu. Jednak mám pocit, jako by se od nás očekávalo, že se budeme hned honit za další prací – přičemž zatím máme víc než dostatek tý zdejší – a jednak mě trochu trápí Mírova angličtina, která je taková, že dost dobře – skoro perfektně – rozumí, ale skoro vůbec nemluví. Což mimochodem nechápu, jak je možný 😀 Každopádně mě trochu vyčerpává, že je všechno břemeno konverzace na mně. Myslím, že pomůže, když bude trávit čas s dalšími angličany bez mojí přítomnosti – jako třeba dneska se zdejším zahradníkem slash guitar teacherem, kterej je mimochodem naprosto megahustej týpek, hraje na kytaru a má kapelu 😀 Muhahá, miluju anglány. Včera se Sienou hráli Oasis. A Bauxovi (jehož jménou se btw čte Bou, jako Face of Bo XDDDDDD) se včera nadmíru líbilo moje tričko Guns’n’roses. No mohli bychom přijít do vhodnější rodiny a na vhodnější místo?

Dneska se tu za náma taky stavila Hanka a vzala nás na nákup a krátkou procházku Petworthem. Je nadmíru pozorná, ale pořád má pocit, že jsme tu z toho zklamaní, což nejsme. Jsem, pravda, trochu rozčarovaná z těch nejasných poměrů, nemáme přesně dané hodiny a s naší časovou flexibilitou přichází nepohodlí, stejně tak nám v rozletu brání skutečnost, že ještě nemáme k dispozici to auto – ale to snad budeme mít brzo – a trápí mě, jak mi je pořád divně a blbě. Od rána do večera mi nepříjemně hoří tváře a jsem přesvědčená, že kdybych měla teploměr, ukáže notně zvýšenou teplotu. Včera jsem měla celý odpoledne migrénu, až jsem si musela vzít Saridon, pak už mi bylo o poznání líp. Dneska se mi třikrát udělalo špatně v autě. Taky ještě nejsme usazení. Pořád nám chybí nějaké zásadní věci a zatím jsme byli nakupovat jen jídlo. Hrozně moc sníme o Poundlandu a tak vůbec o návštěvě nějakého města s pořádným shopping centrem. Potřebuju nějaký nový oblečení a ani jeden jsme si nepřivezli pantofle na doma, takže tu chodíme v tlustých fuseklích a není to ono. Včera mě z toho děsně bolely ťapky, přece jenom chodit naboso po tvrdých podlahách není úplně ono. A taky si jsem jistá, že se nám nálada zvedne, až se vypravíme někam na výlet, ať už pojedeme na ty útesy (od nichž vlastně nejsme až tak daleko) nebo do Londýna. Zjistili jsme, že když si rezervujeme lístky na vlak týden dva dopředu, vyjdou mnohem levněji. Oproti dvaadvaceti librám za osobu (na cca hodinovou cestu) pak zaplatíme třeba pět liber. No není to skvělé? Je to skvělé.

Taky si chceme zařídit Clubcard, bohužel tu českou tady fakt neakceptují a při těch penězích, co tu utrácíme za jídlo, se určitě vyplatí. A plánuju kartičku do knihovny a možná OysterCard, na ten Londýn, ale to je ještě v nedohlednu. Hanka nás pozvala k ní a Liborovi na večeři, prý aby se nám odměnili za ten víkend a pomoc se svatbou. Nás to sice bavilo a přijde nám to, že fakt není třeba, ale jsme rádi, že je tu máme a hlavně že máme s kým promluvit a koho se na všechno vyptat. I když mám pocit, že Hanka je z našeho prozatímního chaotického programu mnohem zničenější než jsme my sami 😀 A když se podívám na její utrápený obličej, na němž je vidět, jak ji mrzí, že zatím nepřekypujeme štěstím, propadám trochu beznaději a dostávám z toho pocit, že bychom měli být hrozně šťastní a že když nejsme, tak je všechno hrozně špatně, což přitom určitě není. Jen v tom jsou zmatky. Ale už díky ní na nás těch zmatků snad dolehne mnohem míň než třeba doléhalo na ni s Liborem nebo na jiné au-pair páry.

Uf, fakt se prostě těším, až se to všechno usadí a přestane to bejt takový divný. Až nám bude Ashleigh dávat seznamy věcí k udělání a domluvíme si maximum hodin na den, abych k ní nešla v pět odpoledne vyndavat nádobí z myčky a pokračovat v žehlení, který nikdy nekončí. Protože jak nejsou domluvený hodiny, tak můžete pracovat pořád, tady je pořád spousta věcí k udělání. Až se nám podaří domluvit si další joby, na nichž bychom si mimochodem mohli slušně nahrabat, ale nebudu nic zakřikávat, navíc se rozhodně nehodlám strhnout. Až si zvyknu na to, že závisím na autě, v němž se mi dělá nehorázně blbě, a který navíc řídí někdo jinej, a na to, že tu není jiná možnost. Bus tady nejezdí, na kole by se tu dalo jezdit obtížně, protože tu nejsou chodníky a silnice jsou uzoučký, a vlastně tu neni ani kam jít pěšky. Pojem in the middle of nowhere ještě nikdy nedával větší smysl.

Těším se, až bude teplo a my budeme moct přestat nosit šály a větrovky a až přestaneme řešit prkotiny a budeme se moct soustředit na věci, kvůli nimž jsme sem vlastně přijeli. Těším se, až budeme kupovat kytary a až skutečně vyrazíme buskovat, ať už se všema těma lidma, co se nám tu nabízeli (a že jich bylo už na pořádnej buskerskej slet, tady snad hraje na kytaru úplně každej) ((báj d vej, už jsem vám řekla, že tu mají v baráku kromě piána, křídla, harfy a tuny kytar taky bicí? A že máme povoleno na to všechno hrát? :D)), nebo jen sami ve dvou. Těším se na letní pikniky s kýmkoli, koho tu poznáme, a až se někam vydáme okoupat. Na večerní táboráky a opejkání čehokoli buřtu podobného, co tu dovedeme sehnat. Těším se, až se mi do zdejších končin dopraví Maudě a budem si moct telefonovat na anglickejch číslech a domlouvat se na výletu XD

Jo. Prostě tak. Zatim je to náročný, trochu divný a neusazený. Ale bude to lepší. It’s gonna be good. GOOOD.

Tak víte co, normální neděle. Ráno nás vzbudil Libor telefonem, že se za chvilku staví a předá nám papír s instrukcemi k přípravám zahradního pikniku, pak že musí na hodinu zmizet, ale že se zase vrátí. Tak jsme se v rychlosti nasnídali a vyrazili na zahradu, kde zatím stál jen velkej bílej stan a bylo třeba udělat něco práce, jako rozmístit oblázky s nalepenými mechovými srdíčky kolem pařezů, naplnit mísy domácími sušenkami (naprosto epická záležitost, jednu rozlomenou jsme hned – zcela degustátorsky – zprasili a byla boží), rozmístit lahve se vzkazy a opravit fotogalerii – spousty zalaminovaných fotek rozvěšených po kamenných sloupech, které se během noci rozletěly do všech koutů.

Za hodinku byl Libor zpátky a taky se objevila Ashleigh, na kterou jsem se předtím nedozvonila, tak jsme šli na chvilku po svých povinnostech – které normálně v neděli provádět nemáme, ale teď je tu holt trochu chaos a než se to usadí a urovná, no znáte to.

Myslím, že to umývání nádobí mě zabije. Nikdy bych nečekala, že to řeknu, ale radši budu od rána do večera žehlit pitomý košile než hodinu umývat sklenice. Nesnáším skleněný nádobí! 😀 Bohužel mají v tomhle baráku nehorázně obří kuchyň plnou takovýho nádobí, že by si s tím vystačil celej Hilton, a velká spousta toho nesmí přijít do myčky. Chudinky moje ruce.

Po obědě jsme se řádně vohákli, neboť nám A. nabídla, že nás vezme autem do kostela, kam jsme původně nedoufali jet – přece jenom nás nikdo výslovně nepozval a přišlo nám nevhodné se vtírat. Spokojili bychom se s piknikem, na němž jsme zjevně chybět nemohli, neboť jsme s lesčíms měli pomáhat a pana Mysteriózního požádali, aby jim zahrál na kytaru při plánovaném sázení stromku. Ale nakonec se nám zadařilo mnohem víc, zúčastnili jsme se naprosto kouzelný svatby ve zdejším kostele, kde se zpívalo, povídalo, proslovovalo a samozřejmě svatbovalo a řeknu vám, svatba dvou Čechů v anglickym kostele, v angličtině, za účasti Čechů i Angličanů, to byl fakt zážitek, kterej se dá těžko popsat slovy. Ani v nejmenším jsem neměla pocit, že bychom tam neměli být, a mezi námi, to už něco znamená 😀 (zasvěcení vědí)

Navíc nám perfektně vyšlo počasí. Včerejší přípravy probíhaly v naprostym marastu, dešti, větru a hnusu a všichni jsme trochu propadali panice a obavám, že to bude katastrofa a tragédie, ale dnešní počasí se rozhodlo jinak a od rána luxusně svítilo sluníčko. Bylo sice dost větrno, ale ten vítr aspoň pomohl vysušit trávník, takže i když rozfoukal hodně fotek po zahradě, prokázal nám službu. A šajnilo dneska tak, že jsem si normálně spálila obličej 😀 Kdo by to byl řekl, léto je tady. Ale nenechte se mýlit, zdejší počasí funguje tak, že bych se vůbec nedivila, kdyby zejtra zase chcalo.

Každopádně dneska všechno perfektně vyšlo, z kostela, kde mimojiné hráli Vltavu a I’ll be there for you od Rembrandtů, jsme se vrátili do Little Thakehamu svatebním traktorem, což byl taky luxus, akorát jsme se museli schovávat před větvema, který se nám snažily usekat hlavy 😀 A pak jsme zase trochu pomáhali dát dohromady, co vítr rozfoukal, a poflakovali jsme se okolo a seznamovali. Na svatbě a pikniku bylo totiž něco přes sto lidí, kteří nejsou zdaleka jen „lidi“, je to normální komunita, většina z nich je ohromně přátelská a otevřená a sami od sebe s náma zapřádali rozhovory a ptali se, jak se máme, co děláme, jestli bydlíme tady v tom domě a tak. A to nejlepší pak přišlo na konce, když pan Mysteriózní zahrál při sázení stromu a dostalo se mu dokonce i menšího potlesku a několika pochval ze stran lidí, kteří zřejmě k hudbě mají co říct. Obzvlášť Ben, takovej ohromně vysokej a energickej starší pán, kterej to tu dneska všechno organizoval, a ještě jeden týpek, se o pana Mysteriózního velice zajímali. Ten týpek, co nevím, jak se jmenuje, nám nabídl, že nás někdy brzo vezme do Brightonu a že bychom si mohli společně zajamovat. Že jsme z toho my byli odvázaní, to je jasný, ale on sám vypadal, že se na to těší snad ještě víc 😀 Jo, a ještě jeden týpek, co tam dneska dělal fotografa, mu nabídl, že mu natočí hudební video. A hlavně to myslel naprosto vážně, evidentně se takovýma věcma zabývá 😀

Jinými slovy – už jste někdy byli tak šťastní, že se vám chtělo zvracet? 😀 Ne, to asi neni úplně poetický vyjádření. Ale chtěla jsem říct – věci tady vypadají převážně dokonale. Vypadají jako že všechno je možné a že takový ty věci, o nichž normálně jenom sníte, se tady dějou úplně na denním pořádku, někde mezi ranním leštěním sklenica krmením koček a odpoledním čajem. Just like that. Říkala jsem dneska Benovi, že to tu pořád ještě zpracovávám. To místo. To okolí. Ty milý lidi, Ashleigh, Nigela i děti. Ty nádherný kočky. Ty davy nových známostí, úplně cizích lidí, co se tu na nás vrhají s úsměvem a zdraví nás a tlachají s námi. Už teď jsem naprosto overwhelmed, a to se snažím nebýt, a další fantastický věci nás zahrnujou každou minutou. Všechno má svý mušky, samozřejmě, třeba válčíme s topením, který je nastavený jen na určitý nesmyslný hodiny a ráno i během dne je tu kosa jak sviň – to budu muset ještě probrat s Ashleigh – ale jinak se to zatím vyvíjí dobře a nemůžu si stěžovat.

No ale není všem dnům konec, žejo 😀 A zítra nám vlastně teprve začínají oficiální pracovní dny. Tak uvidíme, jak se budeme mít nadále. Stay tuned for more 😉

Tak máme za sebou první au-pairské úkoly, celkem obstojně jsem si poradila s nenáviděným a obávaným žehlením, úklid kuchyně byla vcelku hračka – až na leštění sklenic, který fakt nenávidím a vždycky se bojím, že je rozbiju – a stlaní postelí taky zvládám, ačkoli mají brutálně těžký matrace a zvednout rohy chce dost sílu. Taky jsem se seznámili s Hankou a Liborem, dvěma moc fajn lidma, kteří u Ashleigh pracovali kdysi dávno a dodnes mají spolu dobré vztahy – a bydlí odtud jen kousek. Ti dva se tu budou zítra brát, takže ačkoli bychom normálně měli o víkendu volno, dneska a zítra budeme sloužit jako handymani při přípravách. Zatím jsme jen rozvěšovali pár fotek, ale chcalo a mně podjely nohy, takže jsem málem spadla z metrový zídky. Naštěstí jsem sebou stihla fláknout dobrým směrem a skončila jsem jen celá zválená v blátě, což bylo fakt cool 😀

Momentálně řešíme s panem Mysteriózním rodinné finance, aby bylo ve všem pěkně jasno, a mrzneme. Od rána nám totiž nefunguje topení a my nevíme proč. Nigel, Ashleighin nový přítel, sice slíbil, že se na to podívá, ale dává si pěkně na čas a my už nevíme, jak se zahřát. Topí nám tu jen dvě elektrická topítka a to je dost málo, ale drží nás to naživu.

Jinak jsme při včerejší procházce zjistili, že tu jsme fakt in the middle of nowhere a bez auta tu prostě není kam jít. Na konci silnice je jen další silnice a kolem pár luxusních usedlostí, z nichž každá má naprosto rozkošně udělaný příjezd a vlastní jméno a já fakt nevím, kterou bych si vybrala, všechny jsou nádherný, v klasickém staroanglickém stylu. Bude to chtít kolo, ASAP. Představa, že budeme závislí na autě, který navíc já neumím řídit, se mi vůbec nelíbí. Chci být mobilní a cítit vítr ve vlasech.

Osobně tu mám největší radost z koček. Jejich přítomnost mi pomáhá zvládnout ten přechod vcelku bezproblémově, nehledě na to, že jsou vděčným tématem k rozhovoru. Je jich tu pět, z nichž moje nejmilejší jsou krémovej ragdoll s odznaky (nepamatuju si její jméno), naprostá hadrová panenka – až přijedu domů, kašlu na sibiřky a kupuju si ragdolla – a černá dlouhosrstá kráska s klasickýma žlutýma očima, dost možná sibiřko-něco-v-tom-stylu, která s náma šla včera na procházku. Venčit kočku mi přišlo naprosto naplňující. A taky mají kočku, který je asi patnáct a jmenuje se Veverka 😀 Skvělý, pojmenovat kočku Veverka. Prostě angláni.

Venku leje – a vypadá to, že tohle ode mě uslyšíte tak nějak pokaždý – takže nějaká procházka teď nepřipadá v úvahu a navíc jsme fakt vymražení, tak přemýšlím o dalším kýblu čaje na zahřátí. Chtělo by to grog, co si budem nalhávat. Jdu zkoumat okolí aspoň po netu. Potřebujeme toho docela dost koupit, nemůžu se dočkat, až dojedeme někam do města, Poundland, Primark atd. A hudebniny, obviously. Sunny zůstala doma.

Cesta rozhodně nebyla nic moc. Psychicky i fyzicky jsem to krapet nezvládala a pořád to ještě neni ideální, ale snad se to brzo zlepší. Už na Florenci, jakmile se autobus rozjel, mě to sebralo. Mnohem víc, než bych čekala. Problém je, že ačkoli nejsem nijak zvlášť citově vázaná na Českou Republiku, jsem hodně vázaná na svou rodinu. Obzvlášť vidět babičku naprosto strhanou a s pláčem v očích mi rozhodilo sandál, protože takhle jsem ji neviděla aspoň co umřel děda a předtím vlastně taky nikdy. Babička prostě nikdy nebrečí, vždycky se jen směje nebo vzteká, ale pláč, to ne.

Velkou část cesty mi pak tudíž běželo hlavou, jestli jsem udělala správně, že jsem ji opustila. A naše, jejichž fungování be z mé přítomnosti si neumím představit. Ale třeba překvapí. Kdybych mohla, vystoupila bych z busu hned za Florencí a běžela dom, jak mě to vzalo, ale co pak z toho? Co dál?

A tak je, myslím, dobře, že jsem vystoupit nemohla. Trochu jsem to obrečela, ale co už. Život půjde dál a však já to zase rozdejchám.

Než jsme se nadáli, byli jsme v Plzni a já za sebou měla první záchvat nevolnosti. Chvilku jsem brejlila do notesu, a to jsem neměla, jelikož se mi v buse i tak dělá špatně, a do toho na mě v posledních dnech vůbec cosi lezlo, a najednou to na mě uhodilo, což nebyl zrovna slibný začátek cesty. Nakonec se mi ovšem žaludek docela umoudřil a i když si myslím, že jsem měla teplotu, a navzdory šílené únavě jsem to nějak přežila. Akorát mě teda nakrkla baba za mnou, která si na mě zavolala manžela ve chvíli, kdy jsem si v noci sklopila sedačku. Ten mě přišel setřít, že ať si to zvednu, že tam nemá ta ženská místo vůbec na nic. Vážně by mě zajímalo, na co potřebovala ve dvě ráno místo v autobusu. Aby mohla tancovat čaču? Byla jsem hodná a zvedla si to – hlavně proto, že jsem neměla zájem se hádat, a že jsem věděla, že stejně neusnu – ale pak mě to půlku noci pronásledovalo a štvalo a pořád jsem vymýšlela další a další elegantní a božsky nonšalantní způsoby, jak jsem je oba mohla poslat do prdele.

Ale až na mou mizernou náladu a ještě mizernější žaludek byla cesta v pohodě. Busy jsou dneska fakt vybavený, ne jako za starejch časů, takže jsem zkoukla hned dva animáky – Happy Feet dvojku a Jak vycvičit draka (Bezzubka je dokonalej! :D) – a poslechla si něco hudby a taky jsme si dali kofču za patnáct korun a plněný croissanty po devíti (to se jen tak nevidí) a taky nějaký to hnusný kafe bez hnědejch podšálků a dobrou čokoládu, no prostě jsme se snažili využít všeho, co nám bylo nabízeno. Taky řízky a domácí těstovinovej salát nám zpříjemnily cestu, i když mám pocit, že ta mozzarella v salátu nám trochu zavařila a že část mých potíží po dobu cesty způsobila právě ona. Myslím, že mi nemohlo bejt takhle zle jen tak pro nic za nic.

Skoro vůbec jsem nespala a když, tak mě probouzelo nepříjemné škubání těla – důkaz toho, že jsem v mnohem větším stresu, než si připouštím – nebo brutální bolest za krkem či v kolenou. No znáte to, autobusy. Mají se ti, co jim spolusedící vystoupí už v Bruselu. A když jsme se konečně blížili k Viktorii, už mi z té nemožnosti pohybu hrabalo a zase mi bylo špatně – tentokrát jsem vinila totální nevyspání a fakt, že jsme po tom Londýně dobrou třičtvrtěhodinu kličkovali jak paka. Zákruty a zatáčky nejsou na ten můj rozdivočenej žaludek nic moc.

Jo a málem bych zapomněla – před tunelem nás vyhnali z busu i se všema věcma a kuframa a nutili nás všechno to protáhnout skenovací linkou. Což nás jednak zdrželo a druhak dost nasralo, tím spíš, že to byla první věc, s níž nás vzbudili dneska po ránu. Jako by nestačilo, že noc stála za prd, ještě si musíme užít mizernýho rána, a to ještě před snídaní. A cesta tunelem? Zdaleka ne tak epická, jako poprvé. V busu smrad, že by jeden pad, venku rámus a všechno jaksi špinavý, jako bychom se poflakovali ve stoce, záchody snad nejhorší, jaký jsem kdy viděla, z boku vlaku zničehonic začala prýštit špinavá voda, když jsme zrovna pod epicentrem stáli frontu, a z podlahy se urval kus plechu a vlál tam ve vzduchu, zatímco jsme pod ním viděli nějaký „vnitřnosti“ vlaku a kdokoli do toho mohl hamtnout a zlomit si nohu, kdyby nedával pozor.

Když jsme dorazili na Victorii, už to šlo ráz na ráz. Nemohla jsem si vzpomenout, kudy k vlakům, tak jsem se musela optat, ale když má člověk tu angličtinu rád, tak to neni problém. Miluju angličany. S kým jsme zatím mluvili, ať to byla slečna prodávající voňavky nebo pán u přepážky s lístky, všichni se na nás culili, tlachali s náma a zapřádali rozhovor, aniž by je k tomu kdokoli nutil. Jsou mile vyzvídaví a přesně to je jedna z věcí, co si tu mileráda po těch letech připomínám, neboť jsem na to dávno zapomněla. Která baba na přepážce Hlavního nádrží se vás stihne vyptat na vaše životní plány a sny a popřát vám děsně moc štěstí, zatímco vám tiskne lístky – a všechno to ještě stihne do minuty?

Ashleigh je taky milá. Jako první věc je nutno uznat, že je to fakt krásná ženská. Ale taky se zajímá. Vzala nás hned na nákup, protože do pondělka prý nebude moct, a my jsme se sice trochu zbláznili, ale zase teď nebudeme muset nakupovat aspoň měsíc 😀 Doufám, že si o nás neudělala nějakou špatnou představu, když nám pomáhala skládat ty čtyři děsně narvaný tašky žrádla do auta.

Jsme už ubytovaní, zatím jsme se seznámili s jejím bývalým manželem a synem, ještě nás čeká starší dcerka a určitě i spousta dalších lidí. Ashleigh nás pozvala na oběd, ale předně nabízela houbové rizoto (no chance, pokud jde o mě, i když musím přiznat, že v první chvíli jsem pozvání přijala, abych neurazila. S myšlenkou, že koneckonců hůř už mi dneska snad nebude :D) a za další jsme byli grogy, takže jsme prozatím odmítli s tím, že si vybalíme a tak. Navrhovala jsem, že za ní zajdeme nějak později, ale později už je a nějak se nemůžeme vykopat – no, popravdě hlavně Mírovi se nechce a já bych si teda taky šla nejradši lehnout, ne že bych to nepotřebovala. Ale mám z toho takovej špatnej pocit a když se pokouším zabrat, zas přijdou ty záškuby. Zajímalo by mě, kdy to přejde.

Mám hlavu plnou nepříjemných myšlenek a second guessingu. Což se mi vůbec nelíbí. Pochybuju mnohem víc než kdy jindy. Snažím se to zahnat myšlenkou na to, jak jsem se cítila doma, a snažím se představit si, že moje místo je teď tady. No, teď to ještě možná neni tak žhavý, ale za pár dní se tu usadím a bude. I ten náš malej apartmánek, kterej je naprosto rozkošnej, ale poněkud klaustrofobickej, bude za chvíli vypadat opravdu náš a snad mě v něm přestane chytat panika typu „kam si mám v tak mrňavym bytě dát věci, doboha!“. A to mám jen ten jeden kufr. No, snad se tu ve dvou nesežereme. A nebojte. Maminka laskavě poskytla notýsek a wifinu tu máme k dispozici nepřetržitě, takže můj život teď opravdu bude vypadat jinak než tehdy před lety a konec blogování nehrozí. Jinými slovy, I’ll keep you updated 😉

Tak jsem si tu na to založila rubriku, na ty au-pairský kecy. K čemu papírovej deník, když máte blog, žejo. A o novinky z pobytu mě už požádalo tolik lidí, že jim prostě nemůžu nevyhovět a nepsat to sem 🙂 Samozřejmě pokud bude net, v což vážně-silně-doufám.

Tak tedy. Finišujem. Míra se odjel rozloučit s bráchou a s tím zbytkem rodiny, co bydlí v Praze, a já těch posledních pár hodin využila k posledním společenským interakcím na půdě ČR. Všechno zatím řešíme docela střídmě. Dneska jsem si vyřídila pracák a nestačila jsem zírat, jak vysokou podporu mi přiklepli. Normálně škoda, že ji dostanu jen za jeden měsíc, skoro bych uvažovala, že tady zůstanu, za takový prachy 😀 Člověku hlava nebere, že dostane za naprostý flákání skoro to samý co za celej měsíc ne úplně snadný práce. To fakt lidem nedává zrovna motivaci k tomu, aby si tu práci hned našli.

Taky jsme nakoupili dětem nějakou čokoládu – hmotné dárky jsem Mírovi rozmluvila, přijde mi, že tak zazobanou rodinu těžko uctíme čímkoli, co bychom tu sehnali, a navíc je neznáme, takže jsem přesvědčená, že spíš něco zkonzumovatelnýho bude way to go. Sehnali jsme pěkný čokoládový kolekce a pro pani něco alkoholovýho, tak snad neurazíme a bude chutnat. A hlavně doufám, že to přežije cestu, o to mám asi největší obavy.

Zítra mě teda čeká velký dobalování – respektive vyndání všeho, co jsem doposud narvala do kufru, a opětovné zvažování, jestli to s sebou fakt nutně potřebuju. A návštěva v pojišťovně. A nákup a výroba jídla na cestu. A hrozně moc panikaření.

A ještě jsem chtěla napsat něco ke včerejší rozlučce s Maudětem a Běsem a k dnešní návštěvě v restauraci Kofein v Nitranské, ale už jsme tu zase dva, takže se jdu věnovat 😀 Takže jen velice stručně – včerejší bowling byl příjemnej a jsem ráda, že jsme to spáchali. A Kofein je naprosto luxusní podnik, kterej můžu jedině vřele doporučit! Pokud toužíte po vskutku gurmánském zážitku v takovym tom stylu, kde sám majitel chodí mezi stoly a naprosto kamarádsky, ale zároveň nanejvýš detailně vám vyloží první poslední informaci k jídelnímu či pitnému lístku včetně všech možných doporučení, kde dostanete takovou tu titernou porci něčeho naprosto famózního za zdánlivě velký peníze, který ovšem za ten zážitek ve výsledku totálně stojí, kde maj všechny takový ty domácí limonády (citrusová, zázvorová – která je btw fakt silná, rozmarýnová a kdovíjaká ještě) a naprosto famózní kafe servírované na stříbrném podnose s vodou, hnědým cukrem a sušenkou, tak víte kam, jít. Kdybych na to ještě měla čas, zašla bych tam znovu, protože jak říkám, za ty peníze to maximálně stálo, sledovat v otevřené kuchyni kuchaře při práci (ten týpek fakt válí) bylo boží a prostředí taky hodně příjemný, no fakt tomu nemám co vyktnout, prostě gurmánskej zážitek.

Ovšem teď už mě fakt omluvte, jdu zbodnout nějakou tu půlnoční svačinku. Hlad je hlad 😀

P.S.: A zveřejňuju to dneska, protože včera to tu nějak blblo.