Rubrika: Z deníku au-pair

Kdo nemá tašku z Primarku, jako by nebyl, komentovala jsem nedělní nákupy, když jsme právě Primark opustili a všichni se tvářili nadmíru spokojeně. Libor si nakoupil košile, takže mohl jít do práce, jak zahlásila Hanka a jeho to děsně potěšilo, pan M. si pořídil několik nových triček a já sama investovala do pásku, tílka a náramku z přesně toho typu stojanů, co na něm po všech českých HMkách a CAčkách visí tuny cetek za nehorázný ceny a nikdo s mozkem by si to tudíž nekoupil. Však jsme se kolem toho s Maudětem něco naslintaly, takže když jsem zjistila, že Primark tyhle třpytivý kravinky prodává za cenu kolem jedný, dvou liber, nemohla jsem odolat a už byl můj.

Blbosti si nekupuju. A rozhodně nemám ráda nefunční věci. Ale jednou za čas si dopřeju něco, co se mi fakt kurevsky líbí a u čeho vím, že i když mi to bude jen ležet ve šmukboxu, dost často to odtamtud budu vyndavat, abych se na to prostě jen dívala, hrála si s tím, obtáčela kolem toho prsty a aby se mi to líbilo. Vim, že mi to bude pro potěchu.

Crawley je naprosto boží městečko. Libor se na silnici nebojí, takže i když ho máme dost daleko, přišlo mi, že jsme tam byli za pár minut. Parkování v neděli vyjde jen na dvě libry za celej den (pro srovnání, ve Worthingu jsme si museli koupit zboží za pět liber, když jsme se tam chtěli zdarma zašít na dvě hodiny, každá navíc pak byla za dalších pět) a je přímo v nákupním centru, který jsme sice zase tak neprolezli, ale něco málo tam taky maj – včetně wifi. Co mě na tom ale nejvíc bavilo, byla ta kumulace všech potřebnejch shopů na tom nejmenšim místě. Shoe Zone, Primark, velkej Poundland, HM, Lush, Claire’s a celá spousta dalších ňamézních „značek“, který jsme jinak museli hledat roztroušený po celym Worthingu, tady byla nasáčkovaná na jedný jediný krátký strítě a jednom náměstíčku, a tudíž mě na nějakej Worthing úplně přešla chuť.

Poundland opět nezklamal co do drogerie, sorry za ta kvanta „dívčích“ informací, ale nepřestává mě dostávat, jak obrovskej cenovej rozdíl to je, nakupovat drogerii tady nebo v nějakym obyčejnym smíšenym shopu (nebo v drogerii). Musela jsem se smát, když jsem si odtamtud přinesla za libru make-up stejný, ne-li lepší kvality, než je ten můj Oriflamovej za několik stovek. Takový věci prostě potěší.

Taky jsme si konečně koupili pořádnej nůž, takže vaření dostalo novej rozměr – a vůbec jakejkoli pohyb v kuchyni, protože s tím nesmyslem, co jsme měli doteď… no, však to znáte, když se člověk hrozně dlouho trápí s nějakým napůl funkčním předmětem a pak se mu do pracek dostane něco naprosto dokonalýho. Život je najednou tak nádherně jednoduchej.

Málem jsem si ho zjednodušila ještě o něco víc, když jsme to pak zpátky domů vzali přes Craft Shop, kde měli takovejch božích věcí, že jsme nevěděli, kam kouknout dřív. Tenhle obchod dělá čest svému jménu. Je pro tvořivé lidi a obsahuje materiály, komponenty a příslušenství pro celou řadu tvořivých činností, od malování přes sochaření, pletení, svíčkaření, vyrábění scrapbooků a modelaření až po dost zajímavý množství korálků, přívěsků a dalších pičičinek potřebných ke ketlování náhrdelníků, o němž jsem tudíž na moment začala uvažovat. Ale při těch cenách nevím, jestli by se mi to vyplatilo. No, možná, až se budu hodně nudit. Každopádně tam maj moje bavlnky na náramky, což je vynikající zjištění, no a taky jsme tam koupili ten suprovej nůž.

Hned kousek vedle sídlí velký elektro, tak jsem tam zabrousila kvůli myši, ale zase takovej výběr nebyl, už zavírali a já si řekla, že si radši ještě počkám a podívám se ještě někde jinde. Ale to jsou spíš výmluvy, hlavně už jsme byli uťapaní a já měla myšlenky někde úplně jinde.

Těsně než jsme totiž odjížděli, došlo mi, že jsem jako největší kretén zapomněla, že se právě koná na chalupě rodinná sešlost za účelem oslavení babiččiných osmdesátin, a že jsem měla být na Skypu, abych se toho zúčastnila. Jsem idiot. Mám toho tolik v hlavě ohledně dění tady, že dění tam doma jsem úplně vypustila, a jelikož mi to nikdo nepřipomněl, nebyla šance. Odříct Hance a Liborovi ten výlet, když už pro nás přijeli, mi přišlo nepřípustný, tím spíš, že bych na tom Skypu fakt tak možná zamávala a pak bych několik hodin seděla na prdeli a užírala se, že si pan M. užívá nádhernýho dne v Crawley beze mě, ale stejně mě to žralo a dost mi to tu neděli znepříjemnilo. Takže když večer začali vymýšlet grilovačku za účelem využití počasí, který bylo fakt fantastický, už jsem se fakt omluvila, že bohužel musím letět na net a doufat, že tam ještě někoho stihnu – a stihla jsem skoro celou rodinku, bohužel už bez babičky. Byli právě na cestě od ní. No ale lepší než drátem do voka. Babičku jsem tak holt vyřešila smskou a v Praze ode mě má dopis a přání, takže nikdo nemůže říct, že bych si nevzpomněla. Ale je to holt takový na hovno. Babičky nemaj osmdesát každej den. A vůbec, ale to by bylo na dýl, vysvětlovat vám tady svý vztahy k babičce a jak se mi po ní stejská. Jak mě to sere, že tam nejsem a nemůžu za ní víkend co víkend jezdit. Ale holt Anglie, vole. Taky neni špatná.

V pondělí odpoledne jsme se vydali makat k Sally do Ellen’s Green. Přišli jsme na to, že nám to sice zdvojnásobí příjmy, ale bude to stát za to. Zatímco pan M. rozkopával štěrkem vysypanou cestičku, hrabal se v blátě a vybíral kořínky, já měla na starosti tři koupelny a čtyři ložnice a chvílema jsem nevěřila vlastním očím. Sally je rozhodně nadmíru pořádná dáma a má v domě uklizeno, jako by se zrovna přistěhovali, ale o to hrůznější věci jsem objevovala „pod povrchem“. Ze síta její sprchy jsem se málem pozvracela (nevím proč, vydržím leccos, ale cizí vlasy smíchaný s kemrama, plísní a dalšíma tělesnýma odpadama mi prostě nedělaj dobře) a musela jsem myslet na Vivianinu oblíbenou hlášku „I’m not paid enough for this„, a velice rychle jsem přišla na to, že téměř všechny povrchy v jejím domě jsou z tak posranejch materiálů, že vyleštit je do dokonalosti je téměř nadlidskej úkol. Vezměme-li v úvahu, že jsem měla k dispozici pouze několik zoufale zaprášených hadříků, po jejichž použití vypadaly ty plochy ještě mnohem hůř, a žádnej cif (fňuk, fňuk), vůbec nechápu, jak se mi to za ty čtyři hodiny povedlo dovést do nějakýho stavu podobnýmu vyčištěnosti. Nejhorší na tom bylo, že to podle mě vůbec nebylo vidět. Všechny ty sajrajty a fleky, co jsem čistila, byly vidět jen při bližším prozkoumání, a já doufala, že i když jsem na tom hodně zamakala, Sally to blíže zkoumat nebude.

Samozřejmě, když člověk dělá takovou věc poprvý a neví, co se po něm vlastně přesně chce, je těžko odhadnout reakci. Sally nám dnes psala zprávu, že jsme oba odvedli vynikající práci a že nám moc děkuje. Znovu tam jdeme ve čtvrtek a já si nějak neumím představit, že to znovu přežiju 😀 Myslím, že pan M. je na tom stejně. Oba jsme se odtamtud vrátili s naprosto zničenýma zádama a ten večer musela nastoupit koňská mast.

Devět hodin cleaningu. Když se tak nad tím zamyslím, s takovouhle bychom se brzy mohli dostat na úplně normální pracovní vytížení a pak si konečně budeme moct udělat srovnání, jak jsme na tom finančně, v porovnání s jinými běžně pracujícími. Vzhledem k tomu, že máme bezplatné bydlení, stravu a auto včetně jeho pojištění, myslím, že se dostáváme k tomu, o čem nám říkala Hanka – že když si najdeme víc prací, budeme na tom mnohem líp, než kdybychom měli běžnou práci. To se mi líbí. A to jsme tu teprve měsíc a půl.

Ale hergot, jak to letí.

Čím dál tím častěji se mě lidi ptají, jestli se nám už stýská. A mě přitom vždycky napadne, že by se mi nestýskalo, kdyby se mě na to někdo furt neptal. Ačkoli je fakt, že o Čechách mluvíme často. Jak to tam vypadá, porovnáváme výhledy, silnice, stromy a květenu, porovnáváme lidi a dostupnost a cenu zboží, přemýšlíme, kvůli čemu má vlastně cenu se vracet a jestli bychom byli schopni tu vydržet dýl. Pan M. asi ne. Plánuje Nový Zéland. Ale co budu dělat já? Ta myšlenka mi plove myslí den co den.

Ashleigh je zpátky. Nedopravila se ovšem sama. Jako by nestačilo, že je pan Mysteriózní vezl ve středu na Gatwick, včera pro ně musel jet taky, a to v deset večer, z čehož se nakonec stalo jedenáct, protože letadlo prý mělo zpoždění nebo si to neuměli vyhledat, nevím, každopádně ještě že zavolala. Kolem desátý jsme už oba byli notně načatí, tak jsme se šli vzbudit umýváním akvárka a u toho jsme se tak zasekli, že jsme pak museli hrozně spěchat, abychom tam byli včas, až z toho pan M. blbnul a vjížděl, kam neměl. Upřímně doufám, že ty CCTV kamerový záznamy si nikdo nebude prohlížet, naše otáčení se do protisměru proti několika autům muselo na pohled fakt stát za to, já ani nevím, neměla jsem na to žaludek a musela jsem si zakrýt oči 😀

Spěchání se nakonec ukázalo být zbytečným, jelikož ti dva nebyli k nalezení do nějakých třičtvrtě na dvanáct, a jelikož se na passenger drop offu nesmí stát na dýl než na nabrání přicestovalých příbuzných, museli jsme to pořád objíždět a už nám z toho hrabalo. Když jsme konečně našli Nigela, visel na telefonu a Ashleigh nikde, takže jsme nabrali jen kufry a pak jsme si dali další dvě kolečka. Jeden by řekl, že už toho voseru bylo dost, ale ti dva si s tím samozřejmě nemohli vystačit, a tak když jsme je konečně zmerčili oba a nabrali, bylo nám řečeno, že teď pojedeme k jakési pumpě, kde máme nabrat Nigelova tátu, odvézt ho domů a pak se teprve vrátit k sobě. Upřímně řečeno jsem si připadala totálně jako Tommy Angelo na misi. Když už si konečně myslíte, že máte po misi a je na čase vrátit se do Salieriho baru, „Můžete navštívit Lucase Bertoneho“. Hell nooou, já už chci save!

Anyway, pozitivum bylo, že dědek se jal řízení sám. Negativum bylo, že než jsme vůbec vyjeli, ještě dobrou minutu civěl do mobilu, že prý draží něco na e-bayi. Málem mi stříkl mozek. Ono nestačí, že nás drží vzhůru a půlnoci a hnusně využívá. Furt jsem si říkala, že mu to neni blbý. Ale co by bylo. Tady je málokomu něco blbý.

A taky mě moc neuklidnilo, jak si neuměl zapnout pitomou navigaci, pustit světla nebo vypnout stěrače, který mu jako splašený přejížděly po skle. Musela jsem se hodně držet, abych si nehodila jeden OMG facepalm. Stěrače stírají. Ale ony nemaj stírat!

Jak jsem se celou dobu držela vzhůru kvůli panu M., teď už to fakt nešlo, prostě mi upadla hlava, takže jen vím, že za nějakou dost dlouhou dobu jsme byli na místě, kdesi u nějakýho penzionu, dědula se odpásal, nabádal pana M., kudy má jet zpátky, velice stručně se s námi rozloučil a odkráčel, zatímco nás ještě čekala další třičtvrtěhodina domů. To už jsem vůbec nevydržela, a i když spánkem se to nazývat nedá, odpadla jsem a ani nevím, jak jsme dojeli, jen vím, že byla asi tak jedna ráno a já byla mrkev. Už od rána jsem se těšila na večerní sprchu, takže jsem byla naštvaná o to víc, ale už prostě nebyla síla ani stát, tak došlo jen na rychlý ošmrdlání zubů a už jsem spala, ani nevim jak.

Z toho titulu jsem taky dneska byla dost malátná a celkem mi bodlo, že v baráku nebylo do čeho rejpnout. Jak nebyly děcka doma a Ashleigh asi vstávala později, v kuchyni bylo ráno ještě naklizeno od včerejška, tak jsem se šla zašít u mandlu, z nějž mi pak následně málem hráblo. Nevím, jestli to bylo tou ospalostí a nasraností z toho, jak chabého ocenění se tu člověk za takovou obětavost dočká, nebo tím, že jsem mandlovala ty nejdebilnější povlaky na deky, jaký jsem kdy viděla, ale zoufale mi to nešlo a kdybych neměla Ashleigh za stěnou, tak jsem do něčeho hrozně třísla. Třeba to brnění, co tam maj poskládaný na stole, to by určitě udělalo krásnej rámus. Ale musela jsem si vystačit se zoufalým skučením a nadáváním.

Když už jsem se s tím mořila hodinu a půl a ne a ne tomu přijít na kloub, šla jsem si dolů uklidnit nervy malováním. To pomohlo. Pěkně sluníčko, čerstvej vzduch, to je vončo. Budu to mandlování nějak muset přehodit na Vivian, ostatně včera se sama nabízela, že prej ji to i dokonce baví. Ta ženská je blázen. Mně je z těch king size povlaků, co maj každou stranu jinak dlouhou, do breku.

Po obědě bylo tak nějak beze slov odhlasováno, že dneska žádnej Worthing nebude, a padli jsme za vlast. Slastně jsme chrněli do půl sedmý večer a nehorázně to bodlo. Taky následující výplata potěšila. Ashleigh se tentokrát zpozdila jenom o den (což je pokrok, minule nám platila až v pondělí, ale stejně doufám, že se z toho nestane zvyk), a sehnala nám taky peníze od Victorie, která se na nás včera normálně vykašlala a kamsi odjela, takže když jsme si po uplynutí svých dvou hodin přišli pro prachy, nebyla tam a nezvedala ani mobil. Už jsem zmínila, že nesnáším nespolehlivý lidi? Určitě jo.

Navíc jsme dostali něco málo navíc za ten včerejšek a krabici sušenek z Itálie. Což potěšilo, ale máme z toho takový smíšený pocity. Ashleigh je celkem milá a je rozhodně fajn, že ten vděk vůbec nějak vyjadřujou, ale rozčiluje mě, jak to neumí říct do očí. Ačkoli byla celej den doma a viděly jsme se předtím i potom, krabici se sušenkama jsme našli u dveří s lístkem, stejně jako mi často nechává lístky se zprávama v kuchyni, ačkoli je v domě. Taky peníze nám přinesl Nigel, a to jsem ji přitom viděla mezi dveřma, jak mu je dává. Pořád musím dumat nad tím, proč to dělá, a jestli by se dalo nějak zapracovat na tom našem odstupu. Že s náma nemluví je podle mě hlavně její chyba, ale my tomu asi taky moc nepomáháme. Tím, jak jsme pořád zabraní do práce a hledíme si svého, asi působíme poněkud odtažitě, a taky z nás možná cítí tu častou nasranost a obecně nechuť, jakou nás naplňujou tyhle nesmysly jako půlnoční šoférování nebo fakt, že nám sem tu a tam vodí lidi – prodává barák, tak aby to viděli všechno, já to chápu, ale kurva, je to náš byt, a já nevim, proč bych se měla mít furt na pozoru, jestli mám dost uklizeno a co když někdo přijde. A není to jenom vůči ní, ta odtažitost, totéž mám s Vivian. Když na mě začne mluvit, když zrovna něco dělám, což je skoro furt, a snaží se na mě přenášet svoje trable, nemůžu si jí už víc nevšímat, ale ona to vůbec nevnímá a mluví dál. A že tam stojím pět minut s prstem na vypínači od vysavače, a čekám, až zavře klapačku a půjde si po svých, to ji nijak nerozhodí.

Dobrá zpráva je, že se mi povedlo ve čtvrtek u Sally v Ellen’s Green, kam budeme jezdit na další brigádu, domluvit slušný peníze. Pan M. nakonec dostane svých deset liber a já budu mít osm, s tím, že tam pravděpodobně budeme trávit tolik času, že z toho rozhodně slušně kápne. Když to půjde dobře. Bohužel to záleží hodně na počasí, protože hlavní náplň práce pana M. bude sekání zahrady (má co dělat) a já mám dělat cleaning, u nějž mi přišlo, že to nemůže být na dýl než dvě hodiny, ale Sally tvrdila, že mi to určitě zabere mnohem víc, takže zatím nevím. Zítra bychom jí měli napsat zprávu a potvrdit předběžně domluvené pondělí, ale jestli v pondělí bude chcát, tak fakt nevím, co budeme dělat. Řekla jsem jí sice, aby si zkusila vymyslet nějaké indoor práce pro pana M., pro případ, že by fakt pršelo, ale nevím, jestli s něčím přijde. No, upřímně doufám, že to vyjde. Na naše inzeráty se nikdo neozval (i když nám asi někdo volal, když jsme tu nebyli, a asi jsme měli zavolat zpátky, ale nějak nebylo kdy), ale i kdyby, pochybuju, že by přišel s něčím výnosnějším než se zdá být tohle. No, ale kdyby to náhodou nevyšlo nebo bychom měli ještě energii, Hanka mi taky nabídla, že by se podělila o svůj job. Marodí a prý už to nějak nezvládá. Uvidíme. Možnosti jsou.

Takže jsme přežili další týden a na zejtřek by si to skoro říkalo o nějaký ty nákupy hadrů už konečně (nějak se mi povedlo odsavovat si mikinu – pitomý hrnky plný staletejch nánosů kafe – a na teplácích mám po dnešku barvu, o zničeném oblečení pana M. ani nemluvě), ale upřímně to spíš vidím na další dávku zevlení a spaní. Nic se mi nechce. Čeká nás toho dost, tak proč si nedáchnout do zásoby. Krom toho Hanka slíbila se ozvat, jestli náhodou nepůjdou nakupovat s Liborem, prý se chystají, ale nebudou to vědět do poslední chvíle, tak to holt bude o náhodě. Nevadí. Jak říkám, já se teď stejně nikam nehrnu. Spát se mi co? – Chce.

Lenost je hrozná věc. Včera kolem desáté Ashleigh opět odjela do Itálie a od té doby jsem tak strašně neefektivní, až to bolí. Nic se mi nechce, ani psát e-book, ani pracovat, ani jít ven, a to je tam přitom nádherně. Jenomže mám nervy z dnešní odpolední brigády, a tak úzkostlivě sleduju hodiny a čas mi díky tomu letí jako splašenej a já mám pocit, že už si nestíháme ani uvařit oběd a už budou dvě.

Jsem hlavně nervózní kvůli penězům. Ashleigh je sice silně nápomocná v tom, že nám shání brigády (na inzeráty se nám zatím nikdo neozval), ale když mi v úterý řekla, že pro nás má jednu, kde pan M. dostane 9-10 liber za sekání trávy, zatímco já mám tamtéž dělat cleaning za nějakých sedm, tak jsem se tak nasrala, že jsem to ještě doteď nevydejchala. Samozřejmě jí jsem nic neřekla, vyhrknout na ni něco jako „DAFUQ!“ mi nepřišlo vhodné a navíc je fakt super, že nějaká práce bude, ale o těch penězích si s ní budu muset promluvit a ne a ne na to najít příležitost a vhodná slova.

Protože jsme hned po příjezdu dostali kázání od Hanky, ať proboha nepracujeme za míň než deset liber, jestli si chceme vydělat. Problém je, že toho zatím fakt nemáme moc, a tak si člověk úplně nemůže vybírat, jestli chce mít vůbec něco. Ale tak kdybychom měli třeba aspoň těch osm, co u Victorie, byla bych celkem spokojená, ale co mi hlava nebere a co mě nasralo, je ta nebetyčná diskriminace.

Ať to beru jak to beru, nevidím prostě jedinej rozumnej důvod, proč by za cleaning mělo být míň než za posraný sekání trávy. Když už by v tom byl rozdíl, tak za cleaning bych platila víc, protože to zahrnuje celou spoustu úkolů pitomym nádobím počínaje přes luxování všeho možnýho včetně schodů, omejvání, uklízení a prostě věčný máčení si rukou v chemikáliích, dejchání prachu a vymýšlení, jak z toho pitomýho hrnku odsavovat ty kafový pruhy a kam dát kterej hrnek. Prostě to neni nejsnazší práce, uklízet v cizím domě, vyžaduje to skill, a mít za to míň než za přejíždění sekačkou po zahradě mě uráží. První měsíc jsem ani neřešila, že pan M. si už slušně vydělává a já mám akorát Victorii, ale odmítám se s tím smířit napořád. Chci poslechnout Hanku a dělat za deset, abychom měli fakt dost peněz a nemuseli přemýšlet nad tím, jestli něco neprosíráme tím, že tu bydlíme téměř jen za stravu a ubytování, a chci mít dost na to, aby mi to uklízení vůbec za to stálo. Neni mi už patnáct, nejsem žádný nemehlo nedomrlý a leccos už umim, takže jsem přesvědčená, že si zasloužím řádný ohodnocení, vyšší než nějaký mládě na brigádě. Dělám to navíc od rána do večera a když si z toho neušetřim ani na nákupy oblečení, baskytary a foťáku, tak what’s the point? Nejsem tu přece proto, abych tu prostě jen byla. Chci si vydělat.

A tak se mi to od toho úterního rána všechno válí v hlavě a doufám, že budu schopná to tý ženský nějak sdělit a že se domluvíme. Ashleigh mi v tomhle ovšem vůbec neusnadňuje vyjednávací pozici, neboť se jí ty lidi do telefonu ptaj, za kolik by nás měli najmout, a ona jim neni schopná říct, že chceme víc. Možná jelikož nám sama za extra hodiny nabídla mizerných šest a půl liber, je přesvědčená, že je to víc než dost a že budeme děsně happy za cokoli navíc. Takže ta nová ženská je pravděpodobně naprosto v klidu s tím, že budu uklízet za nějakejch sedm a líbat jí ruce. No ta se bude divit. Achjo.

Mám baskytaru! Abych přišla s něčim pozitivnim. Je zatím jenom půjčená od Cye, ale to mi nevadí, hlavní je, že zase budu moct hrát. Akorát co jsem to tak zatím zkusila, mám pocit, že jsem za ten měsíc zapomněla všechno, co jsem uměla (vlastně asi dýl než měsíc, už nějakou dobu před odjezdem jsem na basu neměla moc pomyšlení), a ty prsty mám úplně ztuhlý. Taky než si člověk zvykne na jiný struny a úplně jinou váhu a rozměry… no ale hlavně že ji mám, však ono se to zase časem vrátí.

Dneska ráno mě napadlo, že si pro příště fakt budu muset dávat pozor na to, co si přeju. Šest let jsem s láskou vzpomínala na černou kočku Ebony, která mi občas o víkendech hupsla do au-pairáckého bytečku, když jsem otevřela okno a šla si ještě lehnout, a teď tu denně bojuju s neodbytnou Squirrel, která někdo zjevně natáhl a nastavil přesně na půl hodiny před tím, než máme vstávat, takže každej den kolem půl sedmý slyšim řachy a zoufalý mňoukání, jak podniká ataky na okno, vráží do něj jako smysl zbavená a řve, jako by ji vraždili. Nedá pokoj, dokud to okno neotevřu, takže mám každej den takovej vlezlej kočičí budíček a když zrovna leje, nechybí ani blátivý ťapičky po celym parapetu, po stěně a povlečení.

Připadám si tu teď jaksi přišpendlená. Když je Ashleigh pryč, nemusím sice trčet celý dopoledne v baráku, ale taky si nemůžeme jet, kam se nám chce, což bychom docela potřebovali, jelikož dochází potraviny. Pan M. se ovšem dneska ulejt nemůže, pomáhá Cyovi sekat (a já ho budu muset jít za chvilku nahánět, aby šel na oběd, abychom to vůbec stihli), a podobně to budu mít já zejtra, jelikož to tu zase bude Vivian a od ní se blbě odchází. Ale budu se muset pochlapit a doufat, že si to nechá pro sebe. Ostatně co je jí po tom, žejo.

Mno, tolik k čtvrtečním myšlenkám, blíží se dvanáctá, tak já jdu sehnat toho muže a klohnit něco k obědu.

Brighton se nakonec samozřejmě konal, i když jsme chvíli uvažovali, že by možná bylo nejlepší se na to vysrat (hlavně po ránu, kdy lilo jako z konve). Z National Railways se nám neozvali ani v pátek, i když jim Nigel nechal vzkaz na záznamníku, takže bylo jasné, že reklamovat bohužel nebudeme a že si holt musíme dát příště větší pozor na to, co zaklikáváme. Upřímně teď přemýšlím, jak to s tím příště vymyslet jinak, protože placení lístků z českého účtu mě přišlo dost draho. Ale zatím nemám náhradní plán, krom toho jednoho, co navrhla Hanka – jelikož se prý v dohledné době sami chystají do Brightonu a na Seven Sisters (kam jsme původně chtěli včera jít taky), snad bychom se mohli svézt s nimi a podělit se tak o náklady. Což by mělo být výhodné pro všechny a nevyžadovalo by to shánění lístků ani trable s cestováním vlakem – jimž se prostě nikdy nevyhnu a buďte si jistí, že pokud někam jedete vlakem se mnou, nevyhnete se jim ani vy.

Podle internetu jsme měli do Brightonu docestovat poměrně jednoduše. Na vlak do Pulborough jsme jeli autem – boužel je to daleko a jinak se tam dojet nedá – a po nějakém tom googlení a poptávání se všude, kde se dalo, jsme se rozhodli nechat auto přímo u stanice, kde nás to sice vyjde na pět liber za celý den, ale zase aspoň budeme mít jistotu, že stojíme tam, kde stát smíme, a že nás tudíž nebude čekat po návratu tučná pokuta. Vyzvednutí lístků se neobešlo bez komplikací. Automat odmítal mou kartu, takže jsem byla nucena vlézt dovnitř a poptat se v Ticket Officu, kde byl samozřejmě jak na potvoru zase ten stejnej dědula s termoskou, a netvářil se o nic vstřícněji. Vylezl nicméně ven a suveréně zamířil k druhému automatu, o jehož existenci jsem nevěděla a který mou kartu vzal bez nejmenších protestů, takže jsem byla podruhé za debila a myslím, že jsem se u děduly jasně zapsala na zbytek svého života.

Cesta vlakem měla trvat asi hodinu a půl s jedním přestupem v Barnhamu. Tam jsme ovšem nasedli do jiného vlaku, který skončil svou jízdu hned v následující stanici, takže jsem začala lehce panikařit, ale naštěstí nás nasměrovala jakási pani, co tam hlídala turnikety, a poradila nám vzít vlak směrem na Hove a tam přesednout a popojet do Brightonu. Na náladě nám to nepřidalo, dost jsme se na ten vlak do Hove načekali a celou dobu jsem se bála, že jsme zase vlezli do jiného (Hove tam nikde napsaný nebyl) nebo že na nás přijde průvodčí, seřve nás, že tam nemáme co dělat, a napaří nám pokutu. Naštěstí průvodčí na těchhle spojích moc nefungují. Ani nemusí. Když totiž dojedete na konečnou v Brightonu, svůj lístek musíte nabídnout jako oběť turniketu, který vás jinak nepustí ven. Wicked.

Takže to dalo práci, ale nakonec jsme do Brightonu fakt dojeli a už první dojem byl boží.

Hned od stanice jsme na konci ulice viděli moře, jak se na něm divoce předhánějí vlny. Zamířili jsme jakoby k němu, ale brzy odbočilli, neboť jsme se chystali do GAKu, music store tak napěchovanýho kytarama a vším příslušenstvím, že to jste neviděli. Bylo toho tam tolik, že na bicí a klavíry museli mít vlastní budovu o kousek vedle, aby tuhle mohli věnovat jenom kytarám a kombům.

Pan M. byl samozřejmě ve svém živlu. Důkladně vybaven trsátky, kapodastrem a ajfounem se pustil do zkoušení a zatímco mně se čím dál tím víc chtělo na malou (klásik), on srovnával dvě kytary, mezi nimiž se hodlal ten den rozhodnout. Trvalo to, ale nakonec vítězně zvedl ruku s Classic Vibe Telecasterem světle béžové barvy, sbalil si fidlátka a šel vrátit tu druhou, zatímco já motala zapůjčený kabel (přece po sobě uklidíme, žeáno). Pan M. následně poslušně zaplatil 310 liber (ačkoli jsem ho nabádala, aby zkusil trochu smlouvat), a pak jsme si počkali na krabici, s níž se bohužel bude muset tahat po zbytek dne. Původně jsme sice doufali, že bychom si ji u nich mohli schovat než půjdeme zpátky, ale bohužel měli zavírat asi tak za hodinu a půl, takže než bychom došli na nějakou pořádnou shopping street, už abychom se vraceli.

Zbytek už je historie. Proťapkali jsme pořádný kus Brightonu s očima na stopkách, jak jsme se snažili vykoukat, co kde je, a konečně jsme se naobědvali v Burger Kingu, po jehož opětovné návštěvě jsem toužila posledních šest let.

Nenechte se mýlit, rozhodně to není tak, že bych BK nějak přehnaně fandila, jenom mám na něj – a jeho Chicken Royale sendvič, kterej kupodivu pořád ještě dělaj – skvělý vzpomínky a jestli jsem si v Anglii něco chtěla připomenout a udělat to znova, tak tohle. Ale jak se dalo čekat, teď, když jsem si ten sen splnila, to nebylo zase tak žhavý. Pro příště asi zůstaneme věrni starému dobrému KFC.

Po jídle (a nezbytné návštěvě toalety, která naštěstí dovolila použít ten jeden kód z účtenky dvakrát) jsme podle doporučení au-pairek z FB navštívili Churchill Square Shopping Centre, což je prostě úplně normální OC á la Arkády. Moc nás nezaujalo a hlavně jsme se na střídačku vláčeli s tou pitomou krabicí, a to se člověk snaží všechno proletět co nejstručněji. Pan M. jen na chvíli zabrousil do Apple Centra, kde si zasněně prohlížel svůj vytoužený ThinAir, ale pak jsme odtamtud vypadli, abychom našli pro změnou mnou vytoužený PRIMARK.

Muhaha, nedovedu vám popsat, jak jsem se do něj těšila, mnohem víc, než do pitomýho BK, takže jak jsem do něj vlezla, konečně takovej ten moment „Ahhhh, jsem tadyy….“. Ale podobně jako u BK, i tenhle moment rychle vyprchal, pravděpodobně hlavně proto, že ani na Primark nebylo dost času. Procházet město s kytarou prostě nebylo ideální a pan M. se navíc těšil k moři, takže jsem nechtěla zdržovat zalézáním do kabinek, a poprvdě se mi ani nechtělo si cokoli zkoušet a muset ze sebe shazovat ty vrstvy, do nichž jsem byla zabalená. Toho dne jsme totiž měli typické britské počasí, po tom ranním slejváku chvilku šajnilo sluníčko, ale během našeho pobytu v Brightonu bylo celou dobu šedavo, zima a neskutečně větrno. A tak jsme odtamtud docela rychle vypadli a zamířili k moři.

Konečně jsem si zase jednou sáhla na mořskou vodu. Jen na chvilku, bouřilo jako blázen a když jsem se přiblížila, tvářilo se jako by mě chtělo sníst, a navíc přímo u něj fučelo samozřejmě ještě stokrát víc, ale bylo fajn se pořádně nadýchat slaného vzduchu, který tady narozdíl od Worthingu nesmrděl.

Trochu jsme se pokochali a provedli pár fotek (viz tu nahoře) a pak jsme zamířili k nedalekému zábavnímu centru Brighton Pier, které jsme opět měli doporučené a z nějž se vyklubalo v podstatě casino s desítkama mašin, kam lidi hážou svoje drobáky v naději, že jimi shodí dolů jiné drobáky, co už tam naházeli lidi před ním, a různé drobné dárky, a že to děsně vyhrajou. Nejvíc mě na tom dostal jeden chlápek, co nasypal plnou hrst drobáků svýmu malýmu synovi, kterej na to sotva dosáhl, a ukazoval mu, jak to má nejlíp házet. To ho učí pěkný věci, napadlo mě.

Chodit mezi těma všema strojema nás po chvíli přestalo bavit, nevypadalo to, že by někdo něco chtěl zrovna vyhrát, abychom se svezli na vlně jeho euforie, tak jsme se měli k odchodu, když pan M. nadhodil, že taky není od věci se občas podívat dolů, protože někdy to tam spadne samo. Takže jsem se podívala do nejbližšího otvoru a našla tam deset pencí 😀 (btw tu desetipenci zrovna držim na tej fotce, i když tady to samozřejmě neni vidět). Takže bych řekla, že se tam dost možná ještě někdy stavíme a zkusíme to znovu. Jen mám pocit, že tamějším sekuriťákům by netrvalo dlouho na nás přijít a vyvést nás. Nevím, možná jen moc koukám na seriály, ale mám dojem, že takový chování by se jim nezamlouvalo, tím spíš, že jsme sami nic neinvestovali.

Po nějakym dalšim nezbytnym turistickym fotu jsme se dali zase do pohybu, s tím, že jsme zjistili, že už je sedm večer a že by tudíž bylo velice záhodno se vrátit na vlak a chytit tam něco naším směrem – a doufat, že tentokrát se přestupování obejde bez komplikací a nechtěného cestování kamsi do tramtárie.

Cestou jsme se nechtěně prošli okolo Royal Pavillionu, kterej jsme taky měli doporučenej, ale naschvál bych ho asi nenašla, ani bych to neuměla tak naplánovat – a mimochodem úplně stejným způsobem jsme taky našli to Churchill Sq., což je docela zajímavý 😀 Hledala jsem ho na mapě někde úplně jinde a když jsme se na něj vykašlali, najednou bylo před náma. Náhoda? Don’t think so.

Tam už jsme na foto nějak neměli náladu, pokud teda nepočítáte nahánění veverky, jen jsme se prošli parčíkem a rozhodli se někdy vbrzku zjistit, jestli se tam dá buskovat, a za chviličku jsme už byli zpátky na nádraží, kde jsme měli ještě víc než půl hodiny času, takže jsme zakempili na lavičce, odkud bylo možno sledovat tabuli odjezdů, a povídali jsme si o filmech.

Jak jsme nasedli, začalo se bleskurychle stmívat, a než jsme dojeli do Pulborough (tentokrát skutečně jen s jedním přestupem ve Fordu, thank fuck for that), padaly krupky a pršelo. To nám zase tak nevadilo, jelikož auto nám stálo pár metrů od stanice – a neumím si představit, že bychom ho byli nechali u Tesca, jak jsme původně plánovali – patnáct minut chůze odtamtud. Takhle jsme se během minuty nalodili a užili si první noční jízdu autem domů.

Na vaření teplý večeře už nebyla energie, tak jsme se napucli obloženou mísou a padli jsme za vlast, protože toho všeho chození bylo rozhodně víc než dost a když si k tomu ještě přidáte tahání se s tou zatrolenou krabicí s kytarou…

Každopádně mám z Brightonu velice dobrej první dojem. Jakmile se udělá lepší počasí a naučíme se to líp vychytat s dopravou, určitě tam ještě zajedeme – i kdyby nevyšlo to s Hankou a Liborem, a to doufám, že vyjde. Hlavně se samozřejmě těšíme na Seven Sisters, o nichž pan M. nepřestává mluvit a jsou pro ně asi to, co pro mě Camden Town. Mimocodem, když je řeč o Londýně, plánovala jsem ho snad na příští víkend, ale spíš ho asi ještě odložíme. Ono toho času na zkoumání Anglie není zase tolik, letí to jako blázen, ale to zase neznamená, že se z toho chci zbláznit a udržovat se pořád v pohybu a při výletech, abych viděla všechno. Takovej příjemně strávenej den u laptopu, blogování, fotek a případného čumění na film… ať jsem kde sem, tohle pro mě nikdy nepřestane mít kouzlo.

P.S.: Víte o tom, že máme výročí? Jsme tu dnes přesně měsíc! 🙂 Tzn. měsíc společného bydlení. A ještě jsme se nezabili. Cool 8)

Nějak to letí. Poslední tejden odsprintoval takovou rychlostí, že jsem ho stěží zaznamenala, natož abych si stíhala psát, co jsem kterej den v baráku dělala (normálně si vedu pro strýčka Příhodu záznamy), a ani jsme neřešili finance, takže když jsme to dneska po tejdnu dávali dohromady, vypadalo to přesně jak jsem si to představovala – museli jsme si pořádně namáhat mozky, protože jsme zrovna tenhle tejden utráceli po troškách za kdeco a rozhodně jsme ode všeho neměli účty. Ještě že jsme dva a každej si pamatuje něco, nakonec jsme to nějak dali dohromady a pozitivní zpráva je, že se mi sice pomalu, ale přece rozmnožuje zásoba liber. Ještě to není na nějakou vymakanou baskytaru a narůstalo by to dvakrát rychleji, kdybychom měli víc práce navíc (nechali jsme vyvěsit inzerát ve Storringtonu, bude tam dva tejdny, tak snad to k něčemu bude. Taky jsem jeden prskla na internet), ale bohužel zatím nic nepřibylo, pořád máme jen ten úklid u Victorie v Arundelu (a ta nám to zkrátila na pouhé dvě hodiny týdně) a pan M. zahradničí u souseda. Mít tak aspoň jeden cleaning navíc. No, snad se někdo chytne na ty inzeráty.

Z nezajímavějších věcí týdne: Kvůli výletu do Worthingu a Steyningu jsme si minulej víkend přehodili práci ze soboty na neděli, abychom mohli vyrazit dřív. Takže nás v neděli čekalo uklízení po Sienině párty, které naštěstí nebylo tak zlé, děcka zase tolik něřádily. Někdo si to sice zjevně rozdával v křoví, hudba byla dost hlasitá a jeden týpek se zjevně ožral až na hranici otravy (jeho máti to druhej den dávala Ashleigh po telefonu docela sežrat, ale nakonec všichni potvrdili, že si za to mohl sám, protože si přinesl vlastní alkohol), ale jinak to proběhlo celkem v klidu, včetně naší večerní šichty u bazénu, kde jsme měli od osmi do půlnoci hlídat, aby se nezbední potomci nerozhodli vykoupat (to by si dali, v tom rok nevyčištěnym ledovym sajrajtu) nebo aby do něj někdo nespadl. Mimochodem pořád mě dostává, s jakým klidem všichni rodičové přijali fakt, že se na té párty bude pít. Ačkoli pochybuju, že by jedinému návštěvníkovi bylo aspoň osmnáct (většina byla kolem čtrnácti, patnácti let, stejně jako Siena), Ashleigh s Nigelem hodinu co hodinu doplňovali bar a sami se starali o to, aby měla děcka co pít. Řekla bych, poměrně hillarious.

Každopádně k bazénu se nikdo ani nepřiblížil, takže jsme si užili čtyři hodiny dřepění v domečku u bazénu a civění na Srubs ve společnosti Squirrel.

V pondělí jsme měli volno, byly prázdniny. takže jsme se pěkně vyspali a odpočinuli si, což jsme docela potřebovali. Prospali jsme v podstatě celej den a večer jsme si z pocitu viny vyšlápli na pořádnou procházku po okolí, kterou jsme původně odhadovali jen tak na konec ulice a zpět, ale nakonec jsme trajdali mezi loukama skoro dvě hodiny (viz foto dole) a došli jsme až ke kostelu v Thakehamu, kde se brali Hanka s Liborem. Výborně jsme si přitom pokecali a došlo i na krmení ovcí a potlach s krávama. Život na vesnici mě čím dál tím víc bere, o čerstvých vejcích nemluvě.

Zbytek týdne proběhl víceméně v klidu a průměru.

Ve čtvrtek jsem neměla moc co na práci a Ashleigh mi nějak nebyla schopná zadat nějakej ten úkol navíc, tak jsem šla pomoct ven panu M. a Cyovi (z čehož se vyklubal dost záživnej pokec o kytarách a kde je nejlíp koupit, a jen trocha zahradničení). Celkem mě pobavilo, jak byl Cy přesvědčenej, že jsem v životě nedržela v ruce rýč nebo lopatu a neustále si mě měřil takovým tím pohledem, jako by si mě snažil odhadnout. Je to super týpek a nejvíc se těšim, až si konečně najde čas si zahrát s panem M. Sebe radši nezmiňuju, nehodlám se ztrapňovat 😀

Po práci jsme si zajeli nakoupit, vyvěsit inzerát a konečně na poštu (mimochodem pokud někdo stojí o mou adresu v rámci Postcrossingu, dejte mi vědět do mailu, už ztrácím přehled, komu jsem ji dala a komu ne), kde jsme potkali akéhosi pána zo Slovenska. Já jsem na něj moc náladu neměla, koneckonců znám tu už takovejch Čechů, že pro mě neni zase takovej šok potkat tu někoho, s kým si rozumím česky, ale pan M. vypadal nadšeně a prohodil s ním pár slov, zatímco jsem platila za svoje dopisy.

V pátek mě čekalo největší prádlo, spousta drbání s Vivian při převlíkání všech postelí z horních pater (ložnic je tu celkem jedenáct, pro představu) a odpoledne jsme pak jeli k Victorii, kterou jsme si přehodili ze soboty na pátek. Což je fajn, stejně jako fakt, že jsme ji ukecala na osm liber na hodinu pro každého, bohužel jsme to zase odnesli na tom, že nám zkrouhla pracovní dobu na pouhé dvě hodiny, takže z toho žádný velký vydělávání asi nebude. Ale co jsme to tam dostali z nejhoršího (viz Říkejte mi Aggie…), už toho tam není zase tolik na práci. A aspoň jsme se po odchodu z officu (viz foto nahoře) prošli po Arundelu, kterej se ukázal bejt nejenom fakt pěknej, ale i plnej zábavy a lidí. Vůbec jsem nečekala, že to bude takový živý město, ale našli jsme tam celou řadu restaurací, čajoven a dalších zajímavejch podniků, včetně jednoho s live jazz music. Taky se tam celkem dobře fotí, jedna pěkná ulice za druhou. Ale nebudu to tu zacpávat, od čeho mám facebook.

No a v sobotu, tedy včera, jsme pak jeli – wait for it – do Brightonu, jehož zařizování dalo nemálo práce a nervů a znovu jsem si připomněla, proč nesnáším vlaky. Je třeba říct, že tady to cítím ještě víc, protože všechny tyhle veřejný spoje jsou ještě víc na hlavu a člověk velice snadno dojede někam, kam vůbec neměl v plánu dojet, protože vyznejte se v tom.

Začalo to tím, že jsme špatně koupili lístky. Z nějakýho důvodu jsme po objednání lístků za 11 liber na osobu (což je cena naprosto k posrání a pořád ji nemohu vydejchat. Vemte si, že do Londýna to máme odsud dvakrát tak daleko než do Brightonu a tam to přitom vyjde na pouhých 5 liber! To mi hlava nebere) zjistili, že se dali koupit nějaký levnější, za cca devět. To bychom nebyli Češi, abychom to nechtěli vyřešit a ušetřit, a krom toho jsme to pochopili tak, že si musíme ty lístky vyzvednout do dvou hodin na stanici v Pulborough, takže jsme se tam rozjeli, zjistit, jak to je.

Dědek v Ticket Officu na mě čuměl jako na magora a o celej můj případ se staral o mnoho míň než o svůj termohrnek a televizi (nebo na co to tam za rohem čuměl), takže jeho odpovědi nevedly k ničemu a nakonec jsme se zoufale vrátili domů a nevěděli jsme pořád nic, takže jsem se šla zeptat Ashleigh a nakonec to dopadlo tak, že Nigel visel asi hodinu na telefonu a snažil se dovolat na infolinku National Railways (kde to nikdo nezvedal) a já se snažila vyčumět něco víc ze stránek, které ovšem zrovna jako na potvoru musely spadnout, takže jsme šli spát celí rozmrzelí a nervózní a nevěděli jsme, jestli ty lístky teda půjdou vrátit nebo ne, ani jak si je máme vyzvednout a jestli je dostaneme v pohodě, když si je vyzvedneme až v sobotu, až budeme odjíždět. Taky nás hodně trápila otázka zaparkování auta v Pulborough a vůbec, Google ode mě dostal pořádně zabrat. Celý NR a vůbec všichni Briti s jejich nelogickýma systémema a nedostatkem informací nám v tu chvíli tak lezli krkem, že bejt to na mně, tak se na celej Brighton vyseru a nejedu nikam. No, ještě že to na mně nebylo.

Steyning je oproti Worthingu naprostá vesnice. Je to tam maličký a malebný a jako každá taková village to má jednu ulici posetou maličkejma krámkama, kde nemaj nic moc zajímavýho, a rozhodně žádný Primarky a Poundlandy. Měli jsme navíc tu smůlu, že jsme dojeli kolem třetí a kdejakej krám už zavíral nebo byl dávno zavřenej (mně nakrkla hlavně zavřená pošta), ale rozhodně se tam líp parkuje. Ovšem ty jejich parkoviště na long stay mě hrozně baví. Můžete na nich zadarmo parkovat jak dlouho chcete, ale podmínkou je, že se nevrátíte dřív než za hodinu. Což mi prostě nedá a furt nad tím musím přemýšlet. Jako tyvole proč? 😀 Aby měli dost času vám tu káru vykrást nebo z ní vyoperovat nějakou životně důležitou součástku, jejíž ztráty si ovšem nevšimnete dřív jak za týden? Nějak mi nedává smysl, co by z toho kdo měl, že mu tam to cizí auto stojí dýl jak hodinu.

Nicméně Steyning byl fajn. Měli jsme už pěknej hlad a nějak furt ne a ne najít místo k nadlábnutí se, takže jsme do sebe nafutrovali akorát záchrannej banán (ve Worthingu jsme našli KFC i mekáč, ale vysněnej Burger King se mi pořád vyhýbá), ale zato tam aspoň maj veřejný záchodky, který sice nijak vábně nevoněj, ale když je to zadarmo a když to držíte už tři hodiny, tak i ty nejzaprděnější hajzlíky přináší nedocenitelný komfort a úlevu.

Pošta byla, jak už jsem práskla, bohužel zavřená, takže dopisy, čekající na dně mýho batohu, budou muset čekat dál. Ale co zavřený nebylo a kde jsme strávili celkem dost času, byly hudebniny GuitarFreq, kde měli právě tu luxusně znějící bílou basičku Music Man za čiča dvacet, kterou mi tamní týpek (kterej mi děsně připomínal nějakou postavu ze seriálu, ale za prase si nemůžu vzpomenou ani z jakýho to bylo) slevil na dvěstě deva, ale bohužel mu to nijak nepomohlo udělat byznys. Nějak odmítal pochopit, že když říkám, že si ji nemůžu dovolit a že je vysoko nad mým budgetem, myslím to doslovně – měla jsem k dispozici asi tak stopadesát liber a i kdybych nakrásně chtěla, víc si jich prostě v tuhle chvíli nepřimyslím – a ne jen jako divadlo ku smlouvání 😀 Takže ať se snažil jak se snažil, prostě neměl šanci, i kdyby mi teda pan M. chtěl nakrásně povolit aktivku, což nechce, a i kdybych já chtěla utratit za novou baskytaru tři sta liber, což taky nechci.

Nicméně bylo tam milo, ten týpek i pani byli naprosto skvělí a nápomocní, takže jestli ještě někdy do Steyningu pojedeme, určitě tam zajdem znova. Ale nevím, kvůli čemu bychom tam jezdili, ono toho tam fakt moc k vidění nebylo, až samozřejmě na ty malebný uličky. A na čevenou telefonní budku.

Jasně, jen do mě, jsem túrista! Ale hergot je to červená budka 😀 A když už nejedete do Anglie proto, abyste se mimojiné vyfotili s červenou budkou a s doubledeckerem, tak už nevim, proč.

Samozřejmě úplně nejideálnější by bylo vyfotit se s budkou modrou, ale člověk nemůže mít všechno.

Takže to by byl Steyning. Jo vlastně abych nezapomněla, nezměrnou radost nám tam taky udělal Sweet shop, kde to vypadalo dost jako v Medovym ráji (i když o poznání menší, to je pravda) a kde měli nejen lipový náramkový hodinky a takový ty kulatý žvejkačky v dlouhym tenkym balení, ale i lízátka na namáčení do praskacího prášku, Bubaloo (takovej ten malej žvejkačkovej puk plnej šťávy), takovou tu metrovou odvíjecí žvejkačku, všelijaký čokoládičky, chupa chupsy a pezy včetně dávkovačů ve tvaru Kačera Donalda nebo Goofyho – což jednoho přivede ke krásným vzpomínkám na dětství.

Podobně awesome nám připadal ve Worthingu krámek s ořechama, kde to vypadalo skoro jako v trafice, akorát že v těch držákách okolo stěn nebyly zasunutý časáky, ale balíky ořechů, zrníček, rozinek, koření a všelijakejch mixů všeho možnýho, že člověk nevěděl, kam dřív kouknout.

No, rozhodně tu máme co objevovat a je trochu na pytel, že zrovna když máme zejtra volno, je to kvůli prázdninám, kvůli nimž ovšem bude taky pravděpodobně zavřenej kdejakej krám, takže plán pana M. jet do Brightonu mi nepřijde úplně nejlepší a spíš bych to viděla na příští sobotu. A ten další Londýn? Netuším. Asi je na něj ještě trochu brzo a díky svátkům a Ashleighinu cestování do tramtárie máme ten rozvrh pořád takovej krpet neuspořádanej (o včerejší půlnoční brigádě u bazénu ani nemluvě, od osmi večer do půlnoci jsme trčeli v domku u bazénu a hlídali, aby tam nepřišel nějakej opilej smrad a nespadl do něj – ještě že máme Scrubs) a je nějak málo energie. Ale neni to zase tak zlý. A rozhodně si nestěžuju. Však neni kam spěchat, na objevování Západního Sussexu máme celej rok 🙂

Takže teda Worthing. Dostat se tam kupodivu trvalo mnohem kratší dobu, než jsem čekala, a byla to cekem příjemná projížďka autem – což zrovna ode mě moc často neuslyšíte, takže už to něco znamená. Zaparkovali jsme to u Waitrose (obchoďák, něco jako Tesco, ale většinu věcí mají o kapku dražší) a po proštudování cedule zjistili, že máme dvě hodiny parkování relativně zadarmo – akorát si musíme vevnitř koupit něco za pět liber a prokázat se při odjezdu účtenkou. No big deal.

Takže jsme vyrazili, já se obrnila bundou, protože ačkoli poslední tejden furt pařilo sluníčko a v pátek jsem k Victorii jela v kraťasech, v sobotu ráno muselo samozřejmě logicky pršet a fučet jak svině – což bylo tady ve Worthingu ještě o to sviňovitější, že jsme byli u moře, což jsem si mimochodem v první chvíli vůbec neuvědomila. Vůbec jsem nevěděla, že jsme tak blízko! Když jsme si to šinuli Worthingem směrem, kde měl pan M. zjištěné hudebniny, a ledabyle mávnul rukou, že „…a tamhle je moře“, tak jsem na vteřinku nepochopila, že to myslí vážně – nijak jsem to předtím na mapě nestudovala a prostě mě to nenapadlo. Jakmile mi to ovšem došlo, tak moje první starost byla se tam dostat a zase jednou po letech čmuchnout ke slanýmu vzduchu a vidět ten obzor a prostě dostat do plic nějakou tu čerstvost a taky pořídit nějakou fotku pro maminku, samozřejmě. Což jsme teda hned po pár minutách udělali, takže si to můžu odškrtnout.

Původně jsem doufala v něco slunečněji vyznívajícího, ale bohužel Anglie, takže jsme se museli spokojit s pošmournem a největším vichrem, kterej si nedal pokoj, tudíž na většině fotek máme s panem M. buď zavřený oči nebo nám slzej nebo máme hubu plnou vlasů (teda aspoň já), no ale aspoň tahle jedna – rozhodně je to moře a rozhodně to tam bylo dost cejtit solí a takovym tim smradlavym pobřežím.

Co se týče hudebnin, lovili jsme, ale bylo málo času a nebyli jsme moc úspěšní. Zatím kamkoli vlezeme, nic moc tam nemaj nebo to maj drahý. Nebo spíš takhle – ta fantasticky znící bílá basa ve Steyningu byla za 290 liber (kam mi to milý mladík – mimochodem rozpoznal, že jsem hrála Muse, má bludišťáka – srazil z 320ti, aniž bych nějak výrazně smlouvala) skutečně skoro zadarmo v porovnání s její běžnou cenou, která se obvykle pohybuje okolo 800, co jsme tak zkoumali po netu. A nelze jí upřít, že má naprosto boží zvuk, oproti tomu, na co jsem byla zvyklá – až jsem se jí bála, jak mi přišla dobrá. Ale ačkoli pan M. by mi ji údajně nepovolil, protože je aktivní, můj hlavní důvod je ten, že si to prostě zatím nemůžu dovolit, tolik peněz nemám a i kdybych měla, měla jsem v plánu jít do basy tak kolem sto padesáti nejvíc. Možná levnější basy zní příšerně (i když já to neslyšim), ale jak jsem řekla panu M., já taky hraju příšerně, takže vo co de. Aspoň se budeme s novou příšerně znějící basou skvěle doplňovat.

Takže ve Worthingu jsme zmákli vidět moře, přičemž nám asi o dvacet metrů utekl jeden z music shopů, kam jsme se chystali a nemohli ho najít, proběhli jsme docela dlouhou high street, koupili si sušenku v Marks and Spenceru, crocsy pro pana M. (já si nemohla vybrat) v Shoe Zone a propisky a hřebeny na stříhání vlasů v Poundlandu, viděli jsme dva buskery a to bylo asi tak všechno, protože ta ulice byla fakt dlouhá a my neměli moc času všechno procházet. Na zpáteční cestě k autu jsme div neběželi, pan M. mě za sebou táhl jako kačera, protože mě už to nějak nešlapalo a museli jsme ještě stihnout návštěvu Waitrose, kde jsme nakonec pořídili otvírák na konzervy, kterej nám zoufale chyběl, a nějakej další nesmysl do kuchyně – iniciativa pana M., kterej mě ovšem ničí svou vášní pro kovové náčiní. Obzvlášť jeho oblíbená zábava, vyškrabávání molekulárních zbytků z kastrolů, mi dává zabrat, neboť tím zvukem se ve mně spouští řada nepříjemných fyzických reakcí, cvakám zuby, žmoulám si uši, abych to neslyšela, a vší silou myslím na růžového slona. Nevim, myslim, že na moc věcí háklivá nejsem, ale ty, na který jsem, mě vražděj. Stejně jako posouvání židlí po podlaze, a skřípou, nebo jiný hnusný zvuky, o kterejch radši nebudu ani psát, polejvá mě horko, jenom si na ně vzpomenu.

Anyway, takže Worthing jsme spíš proběhli, ale i tak dobře, máme nějakou představu, kde tam co je, a i když na tu high street bychom potřebovali segveje, určitě tam ještě párkrát zajedeme. Ovšem pořád je to malá ryba a já toužím po řadě věcí, který se mi tu nikde nedaří sehnat, třeba jako keramická pánev. Nějak mi chybí Watford, kde ta hlavní nákupní ulice nebyla zase tak dlouhá, ale tak nějak na ní bylo všechno. A hlavně ten zatrolenej Primark, kterej se mi tu teda zatím nepodařilo objevit a na kterej se těšim jak mrně na vánoční stromeček. Snad se poštěstí v Brightonu. Ovšem kde tam budeme parkovat, to nevim. Už ve Worthingu jsme s tím měli po odjezdu z Waitrose problémy a motali jsme se tam takovym způsobem, že jsme dokonce ťukli do nějakýho anglána (snad si nás nestihl zapsat, ale pan M. je beztak přesvědčenej, že mu na autě žádnou škodu neudělal. Akorát jsme ho asi moc nepotěšili, troubnul na nás) a taky jsem byla nucena se dvakrát optat na radu. Bohužel v prvním případě jsem natrefila na nějakou slečnu, která věděla o parkování prd, a v druhym na nějakýho itala, kterej mi skoro nerozuměl a nakonec nám zarytě tvrdil, že rozhodně můžeme zadarmo parkovat v ulici, kde jsme zrovna stáli, a kde přímo nad náma visela cedule „Only for permit holders“, což jsme rozhodně nebyli, žádnou permici nevlastníme, takže jsem mu to nějak nezbaštila a radši jsme pro tentokrát vynechali další z music shopů, kam jsme chtěli původně jít. Prostě když neni kde zaparkovat, tak co s tím. A to se bavíme pořád jen o Worthingu. V Brightonu to bude asi ještě peprnější.

Mám trochu problémy dát se do psaní, protože jednak se toho o víkendu dělo celkem dost, a jednak jsem ještě trochu mimo z toho, jak jsem teď několik hodin spala. Tyhlety odpolední napy naprosto zbožňuju a hlavně si užívám, že narozdíl od dob, kdy jsem je provozovala doma, mě z nich tady nebolí hlava. Lepší matrace? Polštáře? Míň stresu a sezení u kompu? Lepší vzduch? Nebo prostě náhoda? Nevim, ale je to příjemná změna. A taky je boží mít konečně kočku, která vám po pěti minutách z tý postele nezdrhne. Pearl tam s náma dneska zase spala celý odpoledne. Cat nap, jak má bejt.

Tak teda víkend. V pátek u Victorie to bylo celkem příjemný. Rozhodla se, že nás potřebuje tentokrát jen na dvě hodiny, takže jsem se v klidu pustila do chodbičky vedoucí z přízemí do podzemí, což byla jedna z věcí, na kterou jsem si dělala zálusk už od první návštěvy a teď po mym zásahu má konečně zase bílý obložení, že to oči vypaluje. Jsem spokojená a pomyslně se mazlím s lahví Cifu, na kterej prostě nedám dopustit, je to nejlepší čisticí prosředek ever. Můj cifeššek… ehm.

Večer přišlo na pomyslné lámání chleba, když jsem Ashleigh připomněla, že kromě běžného kapesného (který nám kupodivu nezkrátila) má ještě panu M. zaplatit za malování. Jak jsem se bála, začala se cukat, a řekla nám, ať přijdeme v sobotu ráno na chvilku na pokec, než vyrazíme na ten náš výlet, a že si promluvíme o extra hodinách. Jako by nestačilo, že jsem na to myslela celej tejden, teď mně to zkazilo ještě páteční večer.

Ráno jsme tam teda šli a dopadlo to tak, že jsem se na ni pěkně nasrala. Jakkoli se tu jinak máme jako prasata v žitě a jakkoli skvělý je, že máme k dispozici auto (jehož pouhé pojištění by nás normálně stálo asi 3000 liber na rok, o benzínu nemluvě), Asleigh neumí dodržet slovo a poměrně dost věcí s náma probírá až ve chvíli, kdy už je pozdě. Osobně jsem přesvědčená, že když jednou řekla, že pan M. dostane za malování xy na hodinu, tak mu měla dát xy na hodinu a ne aby si najednou, když je to hotové, začala vymýšlet, že myslela, že o zvládne v rámci svých normálních hodin, a že si nemůže dovolit mu zaplatit tolik navíc. V hlavě mi to víří argumenty, které bych jí nejradši vychrstla do obličeje, ale držím se zpátky a protentokrát jsem zkousla, že dostal míň než bylo původně domluveno, ono nic není černobílé a je fakt, že pan M. měl třeba v podstatě volno v pátek, když tu nebyli. Ale to nic nemění na tom, že měl dostat mnohem víc a že jestli mi madam padam ještě jednou řekne, že si něco nemůže dovolit, asi se neudržím a nalepím jí na dveře od ložnice seznam věcí, za něž naprosto nesmyslně vyhazuje peníze (jako třeba půl dne větrání ve vytápěných místnostech, neustálé svícení za bílého dne, puštěné televize v pěti pokojích, když nikdo není doma, drahé orchideje a tulipány, kterých má přitom plnou zahradu, takže proč je dprdl kupuje, to by mě fakt zajímalo, atd. atd.) a o něž obírat nás jako zaměstnance (ale nejde jen o nás, totéž dělá Vivian nebo Cyovi) je podle mě sviňárna, tím spíš, že všichni vidíme do jejího hospodaření a víme, jak se věci mají, a to už vůbec nemluvím o tom, že co se jednou domluvilo, a tak dále.

No ale jak říkám, protentokrát jsem to přešla a o to víc mě to utvrdilo v přesvědčení, že jí rozhodně nebudu dávat nic zadarmo a ať si běhá po baráku a schovává se mi jak chce, odteď se jí budu neustále na všechno ptát dopředu a budu si jako blbec ujasňovat pravidla věcí, jak to bude. Protože jinak to evidentně nepůjde. Taky musím naučit pana M., aby jí nedával zadarmo svůj čas. V jednu máme končit, tak v jednu končíme, a žádný hodiny navíc, ani hovno hajzle. Víc jak těch osmadvacet týdně pracovat nehodlám a budu si to hlídat. Jak říkala Hanka, musíme to brát jako že si u ní výpomocí odkroutíme bydlení a pak si jdeme po svym, a taky je třeba mít na mysli, že jí tu sakra hodně pomáháme. A jak říkám já, hodlám se i nadále držet svojí milované životní filozofie, k níž mě před nějakym tim pátkem přivedl – světe dív se – Facebook a kterou jsem si velice osvojila a vřele to doporučuji kadému, kdo se moc stresuje – Odmítám se z toho posrat.

Mno, jdu z pana M. vytáhnout nějaký fotky, aby bylo to povídání o Worthingu a Steyningu o něco barevnější, co vy na to.

„Siena asks, Siena gets“, pravila Vivian, a tak od rána všichni pracujeme na vyklizení garáže, úklidu a výzdobě baráku a spoustě dalších drobností, neboť na zítřejší večer se tu chystá garážová párty.

Netuším, kolik smradů jí sem na to přijde, ale asi to bude něco a Ashleigh s Nigelem to evidentně berou jako záminku někam vypadnout, takže jsme byli pověřeni babysittingem bandy rozjívenejch děcek, který by se údajně mohly třeba opít a spadnout do bazénu, což mi přijde poměrně zajímavý, vzhledem k tomu, že Sieně je 14 a předpokládám, že jejím kamarádkám pravě tak. To Ashleigh vážne předpokládá, že se tu opijou, a vůbec jí to nevadí?

Ale co je mi po nich. Já si hledím svýho byznysu a i když mi to trvalo, zvládla jsem všechny svoje dnešní úkoly i všechno to navíc (včetně babrání se s kytkama a visutejma květináčema a spousty pomáhání Vivian) a teď jen přemýšlím, jestli se mi tam chce jít po obědě věšet a žehlit prádlo nebo nechce. Hmmm, to ale bude těžká volba…

Jsem v dobrém rozpoložení. A. mě sice trochu naštvala tím, že nám nakonec přece jenom vzala ty single deky, a taky že zmizela a vůbec se nezmínila o penězích (dneska má bejt výplatní den a jsme hodně nervózní, jestli nám nebudou chtít dát míň kvůli tomu víkendu, kdy byli pryč, a jestli Mírovi zaplatí jeho malování – protože jestli jo, tak bude ten parchant v hroznym balíku a já musim začít fakt přemejšlet, kde vzít brigádu, abych se mu vyrovnala :D), ale povedlo se mi přehodit nám zítřejší práci na neděli, takže zejtra máme celej den až do večera (kdy máme teda babysittit řádícím anglickejm smradům – umřeme) volno a hodláme ho využít na výlet do Steyningu.

Steyning je blíž než původně plánovanej Brighton a od Cye (zahradník/učitel hry na kytaru/megahustej týpek, co hraje v metalový kapele) máme doporučeno hned několik music shopů právě tam se nacházejících, takže nás čeká hodně chození a lov na hudebniny. Jestli nám vydrží dnešní počasí, tak to bude boží.

Akorát se teda musíme vrátit na večer na tu párty, což už tak boží nebude, ale co se dá dělat. Teď jsem si vzpomněla, že vlastně ještě dneska máme jet k Victorii. Pořád na to zapomínám, vlastně jsme si to přehodili ze soboty na dnešek. Dobrý na tom je, že bychom dneska měli dostat osm liber na hodinu. Blbý na tom je, že dneska pojedeme prvně sami, tak snad tam trefíme 😀 Pro mě je v tom určitě jedna pozitivní věc navíc, a sice že budu sedět vepředu, takže tentokrát snad nebudu mít nutkání vyzvracet se za jízdy z okna. Ne že by všichni angličani jezdili jako blázni, ale ty jejich kopce a zatáčky jsou něco neskutečnýho, no to byste prostě nevymysleli. Můj ubohej žaludeček.

K tomu nadpisu – dost jsem se dneska proběhla. Když jsem se pokoušela učesat králíka (ten chudák je tak strašně lekavej, že sebou škube při každym dotyku – a já sebou pak vždycky škubnu taky – a když jsem ho zvedla z přepravky, strachy se pochcal), tak mi ten parchant utekl a hopsal si to přes půlku zahrady (která fakt neni malá) pryč ode mě, takže jsem měla docela nervy na pochodu. Kdyby mi prolezl na zahradu k sousedovi nebo se objevila liška, kterejch tu obchází pěknejch pár (zatím jsme je viděli jen dvakrát, ale zato v rámci jednoho tejdne, což je rozhodně vyšší statistika než jakou jsem měla, co se týče pozorování lišek, doteď), nemuselo to dopadnout dobře. Naštěstí jsem tu mrchu nakonec chytla. Tyjo ale to zvíře je fakt ubohý. Fakt nevim, na co ho maj, dvakrát denně ho krmíme, ale na lidskou přítomnost evidentně neni absolutně zvyklej. Zařekla jsem se, že když budu mít čas, zkusim s tim něco udělat. S kočkama to bylo celkem snadný (i když mému kouzlu ještě zdaleka nepropadly všechny :D), další na seznamu je křeček a teď si tam teda přidávám i králíka. Uf, mám co dělat.

A ještě jsem chtěla zmínit jednu au-pairskou vychytávku – jak jsem posledně mluvila o How clean is your house, sjíždím teď celej ten seriál na youtube a musím vám říct, že některý jejich čistící tipy jsou fakt neskutečný. Ale tak oni zase musej bejt, protože při tom, s jakým svinstvem se musej vypořádávat, musej mít kapsy plný zázračnejch triků jako třeba ten, co jsem zkusmo použila dneska. Ashleigh má v kuchyni takový pitomý chlupatý polštáře z filcu. Na ty parchanty se lepí prach a kočičí chlupy a tim jejich blbym vysavačem to nevyčistim, hlavně teda proto, že k němu nemaj žádný nástavce, jen ten jeden na podlahu. Mokrej hadr mi taky nepřišel nijak boží, takže jsem dneska navlíkla gumovou rukavici a po vzoru Aggie jsem ty polštáře začala hladit tou rukavicí. A tyvado nestačila jsem čumět 😀 Ok, takže tohle je jeden takovej cleaning tip od Aggie a ode mě, a teď už na to dlabu. Mrznou mi ruce a mám hlad, že bych padla. Mám nachystáno na tortilly, ale pan M. ještě pořád zápasí s garáží. Mno, těšim se dneska do postele. Už teď jsem na ni zralá a to nás ještě čeká x hodin u Victorie. Achjo.

Máme se dobře. Je krásně, pan Mysteriózní teď tráví většinu času prací na zahradě, takže se tam slušně připaluje (a já mu to závidím), můj denní rozvrh je teď mnohem pohodovější (což pravděpodobně závidí on mně) a veškerá zdejší zvířena si nás velmi oblíbila (bohužel tomu obřímu pavoukovi, co si to včera večer naštrádoval do naší ložnice otevřeným oknem, se to vymstilo, už hraje osminohej fočus v pavoučím nebíčku). Zrovna teď jsem doma z předčasně ukončení šichty a dělám si v hlavě takovou menší revizi týdne, jak zatím běžel.

V pondělí jsme nevěděli, jestli vstávat nebo co. Nikdo nám neřekl, v kolik se vrátěj – stejně jako nám nikdo neřekl, že se tu během soboty staví Ashleighin bývalý manžel vyzvednout si Daisy, což nám způsobilo pořádnej šok (jdete nakrmit psa a on nejenom že neni, chybí i jeho misky a deka a vám v hlavě šrotuje, jakou má takovej čokl cenu a proč by ho proboha někdo unášel) – takže jsem si řekla, že bude lepší prostě vstát jako obvykle, nakrmit zvěř, a pak, jestli tu ještě nebudou, se uvidí.

Když jsme to všechno nakrmili a zjistili, že tu ještě furt nejsou, měli jsme teda v podstatě padla – nebo aspoň já, pana Mysteriózního čekalo malování a vůbec se mu do toho nechtělo. V deset ovšem dorazila Viv, což pro mě znamenalo nutnost jít do baráku a nutit ji, aby mi dala nějakej job. Aby prostě byl důkaz, že jsem se neflákala. Viv nicméně toho dne neměla zrovna pracovní nalazení, vypadá to, že má s Ashleigh poněkud narušenej vztah, jelikož A. jí obrala o hodiny a – no, to by bylo na dlouhý vyprávění, však mi to sama Viv vysvětlovala několik hodin – ale prostě Viv je teď dost rozčarovaná a chvílema jsem měla pocit, že se mi tam snad rozbrečí. Má toho asi dost.

Takže jsme toho ani tak moc neudělaly jako že jsme spíš krafaly (oprava, ona krafala) a já si uvědomila, že Viv je přesně ten typ člověka, co toho má hrozně moc na svejch ramenou a ad jedna furt maká, takže nemá čas, a ad dvě asi ani nemá s kým o tom mluvit, takže nutně potřebuje důvěrníka. Žel prdel jsem se tímto důvěrníkem – asi už to tak bude – stala zřejmě já a to jsem teda zrovna nezamýšlela.

Nejhorší je, že takový lidi nevědí, kdy odejít. Vydržela jsem to s ní v baráku, ačkoli mě dráždilo, jak furt žvaní a protahuje to, když by přitom těch pár věcí mohla mít hotových za jednu a ne za čtyři hodiny a pak by klidně mohla sedět na prdeli a flákat se, ale to ona ne. Namísto toho, aby to udělala takhle, nebo aby udělala rychle to, co má, a pak se vrhla na další věci (ono je tu bohužel pořád co dělat), vybrala si tu nejpitomější možnost, každej drobnější úkol dělala půl hodiny a celou tu dobu krafala a krafala, s rukama navlečenýma do povlaku na polštář, a já už nevěděla, jak jí vysvětlit, že jí mileráda pomůžu s prací, ale proboha, ať to tak strašně neprotahuje, protože jsem už hodinu mohla sedět doma u kafe.

Nevím jistě, jestli bych takhle uvažovala, i kdybych nedávno nečetla Everettův Mimimalist Workday, ale protože jsem ho četla, nemůžu z hlavy dostat myšlenku, že protahovat si práci, která by normálně zabrala dejme tomu hodinu, na tři hodiny, jen proto, že máš makat tři hodiny, je největší hovadina, tím spíš, pokud tě u toho nikdo nevidí a nemůže kontrolovat. Pakliže Viv pokaždý pracuje takovýmhle způsobem, nedivím se A., že Viv ty hodiny krátí a přidává jí víc úkolů. Napoprvé jsem s Viv soucítila, v baráku je toho fakt hodně a člověk nemůže stíhat všechno, ale po tomhle týdnu jsem nabyla přesvědčení, že všechno jde, když se chce. Já mám třeba pracovat do jedný a včera jsem skončila kolem dvanáctý a dneska dokonce v půl.

Je to hlavně tím, že nám Ashleigh konečně dala týdenní to-do list. Díky tomu mám jasně daný, že v pondělí mám uklidit Bauxův pokoj, v úterý Sienin, ve středu převlíknout postele a ve čtvrtek vytřít (dejme tomu). Takže už nedělám všechno pořád a mám mnohem víc času na žehlení a prádlo, takže se mi nedělaj hromady a nemusim v jednu pouštět z rukou žehličku, abych vůbec odešla, naopak spíš nemám čím tu pracovní dobu naplnit, pokud mi Ashleigh něco nepřidá, jako třeba dneska – chtěla po mně, abych jí převlíkla postel. Ještě to nemám hotový, protože nezanechala pořádný instrukce a ta její postel neni zase taková brnkačka, takže jsem trochu na trní a vyhlížím, jestli neuslyším auto, abych tam hned běžela a vyžádala si přesné zadání. A. je totiž bohužel perfekcionistka a o to víc se bojím, protože to prostěradlo prostě vypadá, jako by ho sežvejkala kráva, nebo jako by ho někdo schválně žehlil zmuchlaný, no prostě fakt neni hezký. Ale snad mě nebude nutit to předělat.

Když je řeč o postelích, o víkendu jsem jí čmajzla dvě single deky. Doposud jsme se totiž s panem M. dělili o jednu velkou a já jsem po páteční noci uznala, že tohle prostě nejde a že jestli ho nemám příští noci zabít, musim s tim něco udělat. Pan M. totiž trpí zcela akutní dekokraditidou a neustále mi ji ve spánku bral. A já vim, že to nedělal schválně, ale to mi nepomůže, když se uprostřed noci vzbudím trhnutím, jak ze mě někdo serval deku, a namuchlal si ji pod sebe takovým způsobem, že nebyla šance, abych si ji vzala zpátky. A vzbudit ho taky neni zrovna sranda, takže jsem se nejednou musela hodně ovládat, abych ho pořádně nenačutla. Mno, tudíž jsem si božsky užila následující noci s vlastní dekou (od té doby se mi fakt krásně spí), bohužel se ukázalo, že A. ty deky bude potřebovat zpátky minimálně na následující sobotu, kdy tu zřejmě budou přespávat nějaký Sieniny kamarádky, a otázala se mě, proč nepoužijeme ty dvě velký, co tu už máme. Na čemž se dá tak nějak krásně demonstrovat nepraktičnost a tak trochu imbecilita Angličanů. Protože kdyby ta ženská trochu uvažovala, tak by si musela uvědomit, že naše postel neni zase tak velká (myslím, že je to spíš jeden a půl než dvojka) a i jedna king size pokrývka ji o dost přesahuje. Mačkat se na ní se dvěma takovejma peřinama by bylo poněkud nepohodlné a příliš mnoho materiálu by přebývalo a padalo na zem. Ovšem obávám se, že ji argumenty zajímat nebudou a stejně nám je veme. No budiž, já jí zas šlohla crocsy.

No nedívejte se tak na mě, mám je samozřejmě jen vypůjčený. Protože zatím jsme je nikde po krámech neviděli (což je mi divný, v Čechách jsou všude, žejo) a já už mám pokrk šlapání po tvrdý ledový zemi. Mrznou mi z toho nohy a o bolesti nemluvě, takže jsem si řekla screw that a čmajzla jsem jí jedny mrňavý z koše plnýho bot, že v nich budu teda chodit jenom po baráku. Jenomže jsem si na ně tak zvykla, že si je nosim po práci i k nám do annexu a upřímně se mi nechce přezouvat ani když jdu přes dvorek (těch pět metrů mě neposere), takže je nosim furt. Zatím nic neříkala, nevim, jestli si nevšimla nebo jí to je jedno.

Je půl jedný a já mám hlad. Uvažuju, co navařit. Včera jsme se vydali do Tesca doplnit ledničku, takže je i nějakej výběr a já uvažuju, že bych sepsala nějakou kuchařku toho, čím se tady živíme. Třeba by se to hodilo budoucím (i současným au-pairkám). Akorát asi vynechám ty chleby s volskym vokem a tuňákem, co mi vnutil pan M. předevčírem. On to myslí dobře, ale já prostě ryby nejim a i když toho tuňáka snim, když mi to takhle předhodí, neni to prostě něco, co bych si dala dobrovolně a s velkou chutí. Oproti tomu špagety po minimalisticku s cherry rajčátky, čerstvou bazalkou, česnekem a olivovým olejem… u Merlinovy brady, mám já to ale hlad.

Tak zatim báj a nezlobte, doufám, že máte v Čechách taky tak pěkně jako my tady. Tady je teď takový počasí, že sedět u psaní e-booku se mi vyloženě nechce, ale budu se muset dneska donutit, včera jsem po obědě padla za vlast, tři hodiny jsem prochrápala, pak jsme jeli na ten nákup a večer čuměli na Scrubs, takže jsem si k tomu nějak nenašla čas. Dneska, řikám, budu muset. To bych teda brzo skončila, žejo.