Rubrika: co se mi honí hlavou

Tak na pracák zavoláno, zajdu tam zítra, a taky mám za sebou návštěvu na OZP. Máma pochopila, že asi fakt jedu, a přepnula se do nápomocného módu. Podívala se mi na všechny ty šílený papíry, ve kterejch se při nejlepší vůli nedovedu vyznat, a zašla tam se mnou, a i když „baba“ u přepážky vypadala extrémně nerudně a máma se rezolutně zavrtávala do židle a dělala se neviditelnou s prohlášením, že jestli nás vyvolá tahle, tak k ní ani náhodou nejde a půjde si pro jiný číslo, nakonec se ukázalo, že to byla velice příjemná a schopná pani, vida je, předsudky 8) I přes ten šílenej zmatek se v tom docela rychle zorientovala a řekla mi, ať si vyžádám celkovou kontrolu, abychom to srovnali. Těch sedum táců dluhu tak nejspíš zmizí z povrchu zemského, asi mi stejně hrozí nějaký penále (a dost možná bych si zasloužila pokutu za to, že jim v tom furt dělám bordel), ale i kdybych měla platit dva tácy, pořád lepší než sedm a to je dnešní třetí dobrá zpráva.

Tou první bylo ranní zjištění, že se mi na to máma podívala a že tam se mnou zajde. Druhou pak informace, že ve vedlejším bloku otevřeli nové pekařství a že před ním rozdávají pivní rohlíky zadarmo 😀 Česká nátura se samozřejmě projevila a hned jsme se tam šly hrozně nenápadně projít a při té příležitosti zjistit, co tam mají. Ukázalo se, že kromě spousty jiných věcí mají i normální housky a rohlíky, což by se skoro dalo brát za nejlepší zprávu dne, neboť u nás to bylo doteď s pečivem pěkně na houby. A aby toho nebylo málo, mají tam taky třené banánky, perník a děsnou spoustu druhů koláčů. Haúúú >:D

Anyway, s výborným pivním rohlíkem (jako každá s vlastním) jsme se pak prošly na Muzeum, svezly metrem na Můstek a pak zase pěšky přes Příkopy až do OZP, kde to teda dopadlo tak jak to dopadlo, jediná nepříjemnost je, že ta kontrola jim bude trvat cca měsíc, takže ten závěr bude muset dořešit máma, neboť – tramtadadááá – já už tady tou dobou nebudu!

Samozřejmě, nic není jistý a jak říkám ostatně pokaždý, odmítám se z toho posrat, ale jak jsem tak čekala ve frontě v pojišťovně, volal mi Míra a oznámil mi, že slečně aupairce, pro niž jsme včera do jedný ráno smolili Dear Family letter, jsme se ohromně zalíbili, a že nás okamžitě doporučí rodince, přidala k tomu spoustu dost dobře znějících informací, které mě dost znervóznily už tím, jak moc na míru mi to bylo 😀 Například slečna povídala, že ji to teda moc nebralo, ale že celý ten pozemek a budovy jsou v takovém tom staroanglickém stylu, tak neví, jestli nás to bude brát. V tu chvíli, kdy mi to Míra četl do mobilu a já postávala před pojišťovnou, jsem nefalšovaně zaskučela radostí, až se několik kolemjdoucích otočilo.

Slečna nám samozřejmě řekla, ať se dál ptáme, a mě by třeba zajímalo, jaké národnosti je ta rodinka, protože to nikdo nezmínil a jejich jména nezní zrovna tuplovaně anglicky, ale nevím, jak se na to kulantně zeptat 😀 Třeba mě něco napadne.

Každopádně jsem hned z OZP šla do Panerky podepsat nějaký další papír k daním a cestou jsme s mámou potkaly krám na kufry, o němž jsem přitom přesně včera začala přemýšlet a přemítala jsem, kde se sakra tyhle věci daj koupit. A najednou tam byl, voilá, a máma mě do něj zatáhla, a já myslím, že mám vybráno a za dobrou cenu. Pani v krámě byla vstřícná a i když vypadala, že se nehodlá spokojit s tím, že dneska u ní nehodlám nic utratit, nakonec nás přece jenom nechala odejít a možná že bude překvapena, ale já se tam fakt hodlám vrátit a koupit ten kufr tam, tentokrát jsem ani nekecala 😀 Jen ještě musím rozmyslet velikost. Bože, jak já se na to balení těšila. Jak já se těšila, až přistoupím ke skříni a začnu vytahovat věci, které opravdu nosím, a přijde tak zvaná velká, největší minimalistická čistka, neboť přijde moment totálního rozhodnutí, bez čeho skutečně nemohu fungovat a bez čeho se naopak obejdu. OMFUCH, jak já se na to těšim a jak strašně dlouho. A ono je to tady. Točí se mi hlava 🙂

Po návštěvě v Panerce, kde jsem se cítila vážně divně a jak tam bylo narváno a holky měly hrozně moc práce, bylo mi to až nepříjemný, jsem šla na svou druhou návštěvu na masážích. Slečna se srdíčkem seděla v recepci a hned se na mě pěkně usmála, byla narozdíl od posledně hodně dobře upravená a namalovaná – kvůli mně, žeby? 😀 – a hned mě oslovila příjmením a že si mě pamatuje a že jdu na ty nohy a že jsem tam byla v pátek a jak jsem se prý měla přes víkend 😀 Tak jsem s ní prohodila pár slov, nechala si nabídnout vodu, protože po kafi v Panerce mi nějak vyžíznělo, a za pár minut si pro mě přišla slečna masérka a odvedla si mě.

První část masáže mi, musím říct, moc příjemná nebyla, protože jsem ležela na zádech a v místnosti bylo dost světlo. Najednou jsem si uvědomila, že mi činí obrovský potíže uvolnit obličej, že ho mám staženej jako v křeči a čím víc si to uvědomuju, tím silnější ta křeč je a tím víc panikařím. Snažila jsem se uklidnit meditací, ale moc mi to nešlo. Jak si mě otočila na břicho, už to bylo mnohem lepší. Já prostě vážně nerada ležim na zádech. A nerada zavírám oči za denního světla, když vim, že na mě přitom někdo kouká.

Jinak ta masáž jako taková byla velice příjemná a za těch dvě stě padesát korun rozhodně stála. Když jsem odcházela, nechala jsem si znovu nabídnout vodu a na stojáka jsem jí do sebe kopla dvě sklenice, protože jsem si připadala totálně vyprahlá, na což mě ostatně upozornila i ta masérka – že prý mám teď hodně pít, protože ta masáž rozproudí lymfu a nějak to prý pracuje, já nevím, no ale každopádně jsem cítila absolutní sucho a udeřila migréna, takže jsem poslušně pila. Přitom mi ještě stihli nabídnout účast v soutěži, pro jejíž účely na stěnu pověsily obrovskou mapu a za každou masáž, na kterou přijdete, se posunete o políčko. A na těch políčkách jsou různý zajímavý ceny. Ale co bych se do něčeho přidávala, když tam znovu přijdu nejdřív za rok a kdoví jestli tam ještě budou, žejo. Tak jsem poděkovala, rozhodně se mi líbil ten nápad, ale řekla jsem popravdě, že ho nevyužiju, rozloučila jsem se a šla si domů na chvíli lehnout.

To mi moc dlouho nevydrželo, ono je prostě příliš mnoho věcí k dělání a hlavně taky ta psavá, tyjo ta psavá! Já nevim, jestli se to ve mně hromadilo půl roku a tohle je výsledek, nebo jestli je to prostě tím, že se toho tolik děje – ale to se děje furt a někdy prostě několik měsíců nepíšu, nemám sílu ani chuť. A fakt se mi líbí, že teď to mám oboje, a taky se mi fakt líbí, jak teď ze všech stran slyším, jak dobře se to moje psaní čte a jak vás to baví. Za to vám fakt děkuju, to se tak krásně poslouchá, a samozřejmě díky tomu zase horečnatě přemýšlím, jak toho hergot využít a jak si tím psaním přivydělat.

Ale nějak si neumím představit psaní na témata. Možná by to šlo. Kdyby mi někdo co týden dal téma a kdyby to nebylo tady v té záplavě tématických článků na blog.cz, tak by to šlo, ostatně když TT začínalo, psávala jsem každý týden. Jestli tehdy byla zajímavější témata nebo jestli je to ve mně, těžko říct, ale je fakt, že už pěkných pár měsíců se ve výběru objevují témata, na něž jsem už články psala sama od sebe. A já se nerada opakuju.

Tak třeba „Místo, kde chci žít“. Dafuq, povídám 😀 Celej tenhle blog by se dal označit jako „kecy o minimalismu, Anglii a nezvládání života“. Hh, možná že změním popisek. Mám já vůbec nějakej?

Anyway, jdu si od toho klepání odpočinout a uvažovat, kde mám pas. S tím bude ovšem asi průser, protože si nedovedu představit, že by byl ještě platnej. A jestli nebude, tak to fakt nestíhám.

Tak jsem dala do kupy téměř vše potřebné pro úřad práce, takže zítra bych se tam už fakt mohla donutit zavolat. Těší mě mít to všechno pěkně připravený po ruce a srovnaný. Vyplnit formuláře je práce na pět minut (nechápu, proč jsem to minule dělala ručně, když to jde velice jednoduše naklikat na netu), ale dát dohromady všechny další papíry, to už neni taková prdel a udělalo se mi z toho trochu špatně. Ale při troše štěstí půjde všechno hladce a podporu dostanu, aspoň na tu chvilku.

Což je právě ono. Vzhledem k tomu, jak rychle se teď věci dějí, nebo mohou dít, část mého mozku uvažuje tak, že kdybych se na to byla vykašlala, tak by se hovno stalo. Prostě bych byla měsíc, dva, bez příjmů, což si relativně mohu dovolit, nebo si to aspoň část mého mozku myslí. Ale druhá část si naštěstí uvědomuje, že si to dovolit nemůžu. Že kdyby byly věci jinak, nemusela bych to tak moc řešit, ale za stávajících podmínek by byl vyloženě kreténismus si o tu podporu nezažádat a nenechat si tak vytrhnout aspoň kus trnu z paty.

Věc se má takhle – dneska kolem devátý mě vzbudilo velice naléhavé vibrování telefonu. Říkám vibrování, protože i když obvykle zvuk na noc nevypínám, dneska jsem to zrovna vypnutý měla, jelikož mi už asi tři dny velice naléhavě volá nějaké neznámé číslo. A jak o mně většina mých známých dobře ví, neznámá čísla zásadně neberu. Buď je to nějakej operátor, a nebo – pokud volá tak intenzivně a i o víkendu – nějakej průser. A kdo by stál o průsery.

Jenže dneska to nebylo neznámý číslo, když jsem se přiměla rozlepit oči a kouknout na to, byl to Míra. Vychrlil na mě, že nám našel skvělou nabídku a že jde o čas. Okamžitě jsem se tudíž vykydala z postele a dřepla k počítači. Do dvanácti jsem u toho seděla a horečnatě předatlovávala CV do angličtiny a vybírala vhodné fotky, aniž bych se nasnídala. Vrhnout se na Dear Family letter už jsem nestihla, táta zavelil k odchodu k babičce na oběd, kde jsem už dost dlouhou dobu nebyla a vůbec, strašně na babičku poslední dobou dlabu a fakt mě to štve. Ale nemůžu se dokopat k ní jít zabít půl dne, když mám tolik práce a tolik věcí na řešení. Takže když se mě v pátek ptali, jestli půjdu na tenhle oběd, samozřejmě jsem to slíbila. Takže jsem odeslala Mírovi CVčko a fotky a nechala jsem ho v tom, načež mě napadlo, že o ten dopis teď vlastně ani nejde, slečna, přes kterou ta nabídka je, je češka – a ta si od nás specificky vyžádala fotky a CV, tak proč se zdržovat. Ihned jsem tu myšlenku ještě spěšně zatelefonovala Mírovi, zatímco jsem si zavazovala boty, načež jsme tedy vyrazili k babi. Pro jistotu jsem si s sebou vzala notes, kdyby mě bylo zapotřebí, že budu na příjmu.

Před barákem mi zavál do obličeje teplej vzduch. Takovej ten druh vzduchu, kterej jsem necítila už několik dlouhejch měsíců a kterej dává znát, že už je to tady. Jasně, zima se ještě nechce vzdát, ještě po nás hodlá vrhat svoje trapný pokusy, mínus deset stupňů a kdovíco, ale to už jsou jen pokusy, jaro je za rohem a už to vědí i ptáci, který zase slyším cvrlikat. Nechci znít přehnaně sentimentálně, ale pro mě má vždycky jaro ten nejosobnější význam. Je to vždycky období, kdy jako by začínal novej cyklus, kdy se vrací sluníčko – který některý lidi k životu nijak zvlášť nepotřebujou (jako třeba moje máma), ale já bez něj nedokážu dlouhodobě fungovat a vždycky v zimě to na sobě cítím. Na jaře, když pak začne zase vylejzat, vnímám to jako bych byla živoucí solární panel a velice intenzivně cítím, jak pomaloučku polehoučku nabírá na síle, nejprv jen tak svítí, ale po pár týdnech i hřeje a já už v tu chvíli vim, že je to tady. Že přichází doba, kdy budu moct vylézt z domu jen tak ve svetru a džínách, doba dvou vrstev oblečení a svobodného dýchání. Doba příjemného čerstvého vzduchu, doba nových rozhodnutí a svěžích přístupů, doba, na kterou se všichni těšili a je to znát, doba voňavých květů a čerstvě zelenající trávy. Doba, kdy je radost se koukat kolem sebe a vdechovat nosem.

A jak jsem tam tak stála, čekala na mámu (který to bůhvíproč vždycky hrozně trvá) a dumala, uvědomila jsem si taky, že už to na mě zase přišlo. To otupění. Ten moment, kdy mi běží hlavou tak strašně moc věcí, myšlenek a plánů, že to fyzicky cítím, brní to, tlačí to, duní to a hučí a já mám pocit, že se mi ta hlava buď každou chvílí nafoukne nebo exploduje. Cítím potřebu rychle se zaměřit na něco uklidňujícího v rámci prevence proti zbláznění se, skotomizuju, přestávám vnímat celkové obrazy kolem sebe a vidím třeba jen chodník. Nic jinýho. Nadechnu se a snažím se soustředit. Není to vyloženě panika. Spíš mám najednou tolik věcí na starosti, že dá práci vnímat svět stejně jako jindy. Cítím, že se už zase obrňuju proti věcem, které budu muset opustit. Cítím nevyhnutelnost. Dělá se mi špatně. Mám strach, že to nezvládnu všechno vyřešit včas a odjet s čistým štítem. Děsí mě představa, že stejně jako tehdy, se ani teď nestihnu správně rozloučit a uspořádat slibovanou Farewell party. Děsí mě myšlenka, že pod tlakem náhlých změn budu muset ve dvou týdnech vyřešit tolik věcí, že mi z toho bude 24/7 na zvracení a nebudu mít ani čas, ani sílu se s někým scházet a loučit. A že to pak zase budu litovat.

Psala jsem Klárce. Původně jsem jí plánovala „odkázat“ část svých problémů, ale pak jsem si řekla, že to vlastně ani nechci udělat, ani vyloženě nemusím. Nevěřím tomu, že mě dokáže vysekat z dluhu, kterej nade mnou visí už víc jak rok a furt jsme k ničemu nedospěli, ani jedna strana. Možná by se tomu dalo ještě nějakou dobu odolávat, možná by se to promlčelo, možná by právník bývalého kolegy věděl, jak ten dluh pomenšit, ale já už nemám čas. Už na to seru. Jakmile budu vědět, že jedu, že fakt jedu, tak na to seru a zaplatím to. Pošlu Klárce potvrzení a kdyby si na mě pak někdo chtěl otvírat hubu, tak má smůlu, ale nenechám to tu na hlavě ani jí, ani mámě, která by to musela řešit. Nechci se s ní přes moře domlouvat právě o tomhle. Chci jí psát, jak se mám a co dělám, co je nového a jak jsem rozčarovaná. Chci jí psát, že jedeme na výlet, že jsme konečně byli v Londýně a jak to tam všechno vypadalo jinak, ale zároveň stejně. Chci psát, jak mě to dojalo, a posílat pohledy s anglickou známkou. Seru na dluhy, nenechám je tady. Smažu je z povrchu zemského a čtyři lidi budou mít o jednu nepříjemnou starost míň. Není to krásné?

Jediné, co Klárce nechám na starost, bude žaloba na toho sráče, co pro změnu dluží mně. Cca před týdnem jsem jí dala zelenou a teď už k tomu nemám co dodat. Jakmile bude mít čas a chuť, je to na ní, a já budu doufat, se slzou v oku, se sevřenýma pěstma, s obrovskou lítostí nad tou ranou do srdce, co mi tahle celá kauza způsobila, lítostí nad tím, co všechno jsem si mohla ušetřit, kdybych nepůjčila peníze svému dobrému kamarádovi. Ale vždycky, když lituju a svírá mi to srdce, snažím se myslet na všechny ty změny, co ve mně tyhle a jim podobné kauzy způsobily. Zlomily mě. Rozlámaly na tisíc kousků. A už nikdy nebudu stejná. Ale nejde v životě právě o to? A nedělá nás to ostatně krásnějšími?

Moc se mi líbil Cirratin poslední článek o Kintsukuroi. Lakovaný, filozofický článek. Už dávno jsem si vytvořila určitý vztah, obdiv, fascinaci lidskými jizvami. Těmi na těle i na duši. Možná je to empatie, možná prostá potřeba hledat někoho stejně pochroumaného, ale mě prostě fascinují lidi, kteří už něco zažili, a tím něčím myslím zejména zklamání. Bolest. Taková ta opravdová. Nemyslím jako když se říznete, ale taková ta vnitřní bolest, kterou možná budete cítit už navěky, a to prostě zanechá stopu.

Ostatně vždycky se mi to líbilo i na věcech. Když mi bylo nějakých devatenáct, koupila jsem si baskytaru. Moje první baskytara! Tehdy to pro mě ukrutně moc znamenalo a dobře si pamatuju, jak jsme ji s mámou přinesly z obchodu a vybalily. Máma ji začala zkoumat, já se lehce prsty dotýkala jejího lakovaného povrchu a chtělo se mi brečet štěstím. A najednou jsme zjistily, že je Sunny (tak jsem ji pojmenovala) na jedné hraně docela hodně odprýsknutá. A že ten „kaz“ někdo i zalakoval. Máma se tehdy zhrozila, zkřivila se jí tvář zoufalstvím a prohlásila, že to musíme jít okamžitě reklamovat, že to tam evidentně už bylo a že to nejde. Já jsem ji ovšem zarazila a postavila jsem si hlavu, že ani náhodou! Přece nedám z ruky něco, co má za sebou už nějaký příběh! Všechny basy byly někde vyrobeny, někdo je nalakoval a poslal do obchodů. Jsou stejné, jsou o ničem. Tu moji ale někdo upustil. Někdo ji poznamenal a zůstal na ní šrám, kterým ji navěky odlišil od jiných nových bas. Byla jiná. Byla moje. A dodneška, mějte si mě za blázna, tu ďuznu na ní tu a tam láskyplně pohladím a vzpomenu si.

A tak si říkám, že je krásná myšlenka, vzít tyhle jizvy a nosit je hrdě s hlavou vztyčenou jako připomínku vlastní blbosti a poučení, bolesti, kterou nám osud naordinoval, a naší síly a nezdolnosti, s jakou jsme se s tou bolestí porvali. Že jsme šli dál a že jsme pořád tady. Že pořád můžeme být krásní a plnit svůj účel, a že koneckonců ty jizvy a příběh, co za nimi stojí, nás udělaly zajímavější. Udělaly nás námi.

A taky jsem takhle jednou rozbila keramickej ručně malovanej popelník. Prodávala jsem je a nějak jsem do něj drcla a byl na zemi, na několik kusů. Šéf po mně tehdy hodil vyčítavým pohledem, načež ovšem mávl rukou – taková věc, i když za pár stovek, ho nevytrhne. Já ale nemohla, nemohla jsem to nechat jen tak být, nemohla jsem se smířit s tím, že té věci, která měla mít nějaký účel a měla žít svůj život a příběh, jsem to všechno vzala. Že ji někdo vyrobil a ručně namaloval, že přicestovala z Peru až na Moravu a tam ji někdo rozbije a vyhodí, aniž by si ji kdo koupil. Tehdy jsem poručila šéfovi, ať mi to strhne z výplaty, a ty střepy jsem si vzala domů a slepila.

Nekouřím, nebo aspoň ne moc často a když už, tak rozhodně ne doma, ale ten popelník tu pořád mám. Měla jsem v něm kamenné kuličky, měla jsem v něm korále, různě to střídám, mám ho v šuplíku a vlastně ho ani moc nepotřebuju. Ale ten popelník je přesně jednou z těch minimalistových guilty pleasures, která pro něj mají až příliš velkou hodnotu a jejich přítomnost představuje tak dobré věci a tak krásný životní přístup, že to, co zosobňují, prostě není a nebude schopen dát z ruky, dokud nenajde něco jiného, co by mu to připomínalo ještě víc nebo někoho jiného, komu by byla milejší a kdo by jim dal nový účel.

Mimochodem zrovna ten dnešní oběd u babičky mi poněkud bolestivě připomenul, jak moc se od sebe lišíme s mámou. Když nám babi všem rozdala hluboké talíře, máma si vyžádala mělký – z nějakého důvodu si vždycky bere mělký. A jediný, co jsem v kredenci našla, měl nakřápnuté a vyspravené dno. Nebyla tam žádná díra, jen nepěkný šrám. Mě to zaujalo, bylo to něco nového, co vybočovalo z řady, máma nad tím ohrnula nos a šla do kredence hledat jiný, který nakonec ku vlastní spokojenosti našla a dobře se z něj najedla. Namítla jsem, že je úplně stejný jako tamten, akorát nemá ten šrám, a ona na mě vytřeštila oči, že když si může vybrat, tak si přece nebude brát hnusnej rozbitej. V tu chvíli jsem věděla, že moje snaha jakkoli vnitřně se jí přiblížit, je a asi vždycky bude naprosto marná.

Ok, takže holka se odvážně přihlásí na místo, „pro který by milion holek vraždilo“ a z nějakýho bláznivýho důvodu ho dostane. To neni tak nepochopitelný, na takovejch místech se lidi točí a po několika asistentech, kteří byli k ničemu, se není čemu divit, že ředitele firmy popadne amok a přijme prvního, kdo se mu připlete do cesty, v rámci experimentu, s myšlenkou že co už. Horší to nebude.

Jestli si někdo myslí, že jedinej možnej způsob, jak dostat v tomhle světě skvělý místo, je bejt perfektně připravenej a zcela vyhovující profilu, tak je to naivní blázen. Neřikám, že všechno je o náladě a jak se kdo vyspí, ale tyhle věci hrajou velkou roli a když zrovna personalistovi hrábne, proč by nevzal i někoho úplně zcestnýho, jen pro tu prdel nebo „třeba překvapí“ faktor?

Přátelé holky s ní zpočátku oslavují, ale velice brzo si ji začnou dobírat, berou jí telefon, když jí volá šéfka, a hážou si s ním v představě, že je to děsně vtipný (kolik jim je, dvanáct??), načež se začnou ksichtit a tvářit jako že slečna jim přestává vonět. Čím líp jí to v práci jde, čím náročnější úkoly zvládá, tím víc se od ní otáčejí zády a tím míň je zajímá, jak se jí psychicky daří, jak na tom je, jak to zvládá a co se v ní děje. Když se nemůže dostavit na přítelovy narozeniny kvůli tomu, že ji šéfová drží v práci, namísto kapky pochopení, eventuálně nadšení á la „omg, za tak krátkou dobu se vypracovala na první asistentku dragon lady a ta si ji specificky vyžádala na jednu z největších společenských událostí v roce“ se s ní její přítel odmítne po jejím příchodu domů bavit, uraženě sedí v křesle a tváří se jako malej fakan, dělá scénu jako ženská a hlavně dělá, jako by slečny nepřítomnost na narozeninách byla důvodem všech problémů na světě, jako by to bez ní nemohl jeden podělanej večer vydržet, jako by tím bylo všechno dáno, a že se ten jeden večer nemohla kvůli práci dostavit, je konec.

Podobně následně reaguje její údajně nejlepší kamarádka (která od ní mimochodem dostala kurevsky drahou značkovou kabelku a kosmetiku a kdovícoještě), když se dozví, že slečna vyhrála účast na týdnu módy v Paříži. Místo „uááá, doprdele, ty svině, ty jedeš do Pařížeeeeee“ *insert praštěný holčičí taneček v rozjaření* (to „svině“ bylo samozřejmě myšleno jako kamarádské „svině“, v holčičím slovníku „hergot, já chci taky, ty se máš, ale přeju ti to“) se dočkáme neskutečně nasraného výrazu, vzletných frází jako „Tuhle Andy já nepoznávám. Znala jsem ji patnáct let, ale teď už jí vůbec nerozumím“ – a nasupeně odchází, hned poté, co svou kamarádku sjede tím nejpohrdlivějším pohledem ever, zavrtí hlavou a v jejím výrazu se zrcadlí naprosté pohrdání a odsouzení.

Mezi námi, kdyby mě nějaká moje dobrá kamarádka takovým způsobem odsoudila za to, že jsem následovala svůj sen a že dělám něco, co mi fakt jde a co mě baví, tak ji šmahem pošlu do prdele a najdu si nějakou lepší, která bude naladěná na stejnou notu, kterou bude zajímat, co se v mym životě děje a která to se mnou bude prožívat. Protože sorry, ale tohle kamarádky dělají. Pokud se na tebe někdo vysere ve chvíli, kdy se ti začne dařit (stejně jako ve chvíli, kdy jsi na dně), pak nestojí za zlámanou grešli a je to tak maximálně parodie na kamaráda a ne skutečný přítel.

Největší DAFUQ moment ovšem přijde na úplném konci, kdy zjistíme, že ten celý tyjátr za kdovíkolik peněz, ty všechny značkové věci, zapůjčené speciálně pro film všemi možnými světovými návrháři, ten všechen humbuk (po němž by člověk čekal, že to bude minimálně oskarový megafilm), prostě to všechno dali tvůrci filmu dohromady jen a jen proto, aby se hrdinka mohla v závěru sejít se svým přítelem, který se na ni totálně vysral a teď tam sedí jako Bůh, čekající, až se mu holka omluví – a ona to UDĚLÁ!!! Ona se mu, představte si, celá ubrečená a zdrchaná omlouvá, že měl samozřejmě pravdu, že tak strašně zblbla a „otočila se zády ke svým kamarádům“, a to všechno, jak říká on, „pro pár pásků a kabelek“. Čímž nám tvůrci chtějí asi sdělit, že móda je k ničemu, že to celé byla jen povrchní blbost a pozlátko, ze kterého musí hrdina na konci vystřízlivět – což je přesný opak myšlenky, kterou jsem z toho chytala v první polovině filmu.

A navíc je to číčovina. Pro pár pásků? Pro kabelky? Copak ona věděla, že něco takového bude dostávat? Nevěděla. Nešla do toho kvůli oblečení, ale kvůli svému životnímu snu, propána, zapomněl scénárista? Šla do toho, protože když to vydrží rok, bude pak moci pracovat kdekoli si zamane. Šla do toho, protože se nebála tvrdé práce, i když se měla odehrávat v prostředí, které jí vůbec nesedělo, a mezi lidmi, kteří jí od samého začátku pohrdali.

Já vím, že je to Anne Hathaway a kde se objeví ona, asi by člověk měl počítat s tím, že půjde o další variaci na klasické popelkovské téma: byla hnusná a nemožná, pak se jí ujme někdo z high class a udělá z ní krásku a hvězdu smetánky, aby ona nakonec pochopila, že to všechno bylo jen pozlátko, a vrátila se ke svým skromným poměrům, k lidem, na něž zapomněla, a stala se zase tou, kterou byla, jen s vyžehlenými vlasy a trvalým večerním make-upem. Já to vím. Ale čekala jsem sakra víc!

Myslím, že hrdinka se skutečně chovala jako káča ve chvíli, kdy tvrdila, že cestu do Paříže přijala jen proto, že neměla jinou možnost. To je konina a je to naprosto nelogické, ale scénář asi prostě potřeboval nějakou faktickou blbost, kterou se hrozně proviní a za kterou by se pak mohla omlouvat, protože jinak mi přijde, že dělala co mohla a kdyby se její idiotičtí přátelé stavěli aspoň trochu na její stranu, tak to mohlo všechno vypadat jinak – jenže to by pak nebylo o čem, to by nebylo drámo.

A ono vlastně ani moc neni. Jediný drámo v celym filmu působí tyhle nesmyslný hádky s rádobypřáteli, svůdník (kterej imho zase tak svůdnej nebyl a nevidim jedinej rozumnej důvod, proč by mu měla hrdinka podlehnout, pokud teda není úplně blbá, což by neměla být) a scéna se sháněním ještě nevydaného dílu Harryho Pottera, která by byla velice zajímavá, kdybychom se nakonec dozvěděli, jak to sakra zvládla, ale zrovna tu nejzajímavější věc z celého filmu autor nebyl schopen domyslet, a tak to prostě nechal tak. Dokázala to a nějakou záhadou ty kopie dokázala umístit do vlaku, který si to zrovna šine krajinou někde x desítek mil od místa, kde se nachází. Ale jako whatever, proč ne, asi to poslala sovou, neasi woe.

Myslím si, že i když to zezačátku vypadalo zajímavě (a Meryl je klasa, ten její k zbláznění tichej, naprosto rozvážnej autoritativní hlas by mě přiměl skočit z okna, nekecám), jádro pudla byla největší kravina, jakou jsem viděla za hodně dlouhou dobu (a to jsem se nedávno koukala i na Loopera), a závěr byl vysloveně telecí a kompletně předvídatelnej.

A myslim si, že až mi přijde dotazník na ČSFD a já se stanu prověřeným uživatelem s možností komentovat, tak mě brzo zakážou za spam.

Tak jsem se včera konečně dokopala (bože, jak já miluju tuhle větu) a hecnutá tímhle fantastickým heslem jsem zavolala na číslo vypsané na mém dárkovém voucheru na indickou antistresovou masáž hlavy, jímž mě o Vánocích obdaroval brácha, vlastně pardon, Ježíšek. Na voucheru stálo, že je nutné se objednat alespoň 30 dní předem a ježto jeho platnost měla vypršet 6. dubna, krpet jsem se lekla a řekla jsem si, že nebudu baba a že tam teda půjdu.

Ono se řekne, jít na něco zadarmo. Ale představte si tohle – já nevim, jestli je to „jenom“ stres nebo nějaká závažná psychická porucha, možná jsem fakt nemocná, ale čas od času mívám až panické záchvaty úzkosti z představy, že musím někam jít, s někým tam jednat, něco si domluvit, nebo už jenom prostě jít do cizího prostředí, úplně sama, a tam podstoupit nějakou věc, kterou na mně někdo má provádět. Analýza pleti, masáž, návštěva solné jeskyně, bezplatné poradenství toho či onoho typu, zaprvé nesnáším už jenom to, že se musím něčemu podrobit a nevím dopředu o co jde, zadruhé, řádně poučena životem, ve všem čuchám nějaký šmelo a podfuk.

A nemyslete si, že je to jenom lehká nervozita. Zrovna dneska mě to chytlo tak silně, že jsem měla značně omezené vnímání okolí – to k tomu tak nějak patří, skoro nevidím a moc nevnímám, co se děje kolem mě – a značně nejistý krok, což bylo nejhorší, když jsem dorazila na místo. Už jenom usadit se na židli přisunutou ke stolu a nic neporazit mi dalo práci.

Naštěstí jsem dlouho nečekala a ujala se mě slečna, která mě přivítala a dala mi vyplnit vstupní dotazník. Jak to přede mě položila, chtělo se mi skučet a utíkat, protože jsem skutečně čekala jen že předložím voucher, ve vší anonymitě si to odbydu a poběžím do prdele (rozumějte domů), ale oni se tam místo toho se mnou chtěli bavit, vyzvídali na mně jméno a další kontaktní údaje a pak přišla nějaká další zákaznice, sedla si přímo vedle mě, pozdravila se se slečnou, ta si ode mě vzala vyplněný dotazník, požádala mě o chvilku strpení a odešla. Nastalo ticho a já se musela horečnatě zabývat čtením všeho, čím tam mají polepené stěny, aby náhodou nenastal oční kontakt s tou paní, co seděla vedle mě, protože to poslední, co jsem chtěla dělat, bylo povídat si.

Po pár minutách si mě vyzvedla kolegyně oné slečny a odvedla si mě do místnosti, kde jsem si měla odložit do podprsenky a usadit se na židli. Řekla mi, ať zavřu oči a uvolním se a to bylo to poslední, co jsem od ní slyšela, pak už jen příjemná indicky laděná hudba a poklepávání na ramena.

Ta samotná masáž hlavy byla příjemná. Obzvlášť když mi slečna začala prohrabovat vlasy, myslela jsem, že začnu vrnět blahem. Napadlo mě, že nechápu, proč si na tomhle někdo ještě nepostavil byznys. Hrabání ve vlasech! Šimrání po ramenou! Panečku vždyť kdo to nezbožňuje a já kdybych na to neměla voucher, tak bych za to platila nějaký čtyři stovky a to je zatraceně dost peněz. Půl hodiny šimrání a hrabání ve vlasech, sto padesát korun, děkujem, přijďte zas. No to by byl přece byznys jako blázen. Proč to někdo nedělá?

Bylo to příjemný. Místama dokonce možná až moc. Dobře, říkejte mi perverz, ale já za to nemůžu, když mi ta slečna velice pomalu a možná až moc intimně odhrnovala vlasy z čela a prsty mi otlapkávala spánky a lehce se dotýkala uší, najednou jsem si uvědomila, že se mi nějak rozbušilo srdce. Všechno to masírovací porno to najednou postavilo do jiného světla, ono když na to koukáte, tak si to nemusíte ani moc uvědomovat, ale ten moment, kdy vejdete do cizího prostředí, úplně cizí člověk vás svlíkne do půli těla (nebo i víc) a začne na vás bez varování láskyplně sahat, to má prostě náboj.

Samozřejmě, sama jsem se v duchu označila za perverza a takový myšlenky zahnala, ale velice brzy jsem dostala další podnět k přemýšlení.

Po masáži jsem se oblíkla a slečna mi nabídla čaj – kterej byl v „ceně“ voucheru, takže proč ne, stejně jsem nikam nespěchala. Posadila jsem se zpátky k čekacímu stolečku u vchodu, kde to bylo tou dobou už docela narvaný, byly tam asi čtyři pani a jak mi ta moje slečna donesla ten obří hrnek čaje, celkem nutně na mě začaly koukat, protože se evidentně samy snažily nějak zabavit, než na ně přijde řada.

Trochu jsem si to osladila a míchala a ve snaze spěchat jsem se jala čaj lžičkou ochutnat. Pomalu jsem ji nesla ke rtům a i když jsem zírala do stolu, člověk prostě tak nějak ví, že na něj všichni civí a čekaj, co bude. Načež jsem si samozřejmě tím čajem řádně zpařila držku a v nanosekundě jsem se rozhodla, že to na sobě nesmím za žádnou cenu nechat znát, tak jsem jen uznale pokývala hlavou jako že je to dobrý – což jsem samozřejmě neměla šanci cítit, spálenej jazyk je spálenej jazyk – pak jsem tu zpropadenou lžičku položila vedle hrnku, nenuceně se vrátila k rozhlížení se po místnosti a v duchu jsem na sebe házela ten největší facepalm. Bože, já jsem někdy tak strašně beznadějná. Slon v porcelánu hadr. Nejvíc by se mi vysmál.

Vzhledem k velikosti hrnku (nešetřili na mně) jsem věděla, že tu budu dlouho, ale naštěstí se brzo centrum zájmu přesunulo jinam, ty pani si tam šly nakoupit nějaký prostředky a vitamíny (chvilku to na mě působilo až sektářsky, jak se na sebe smály se slečnou prodávající a byly děsně happy, jak jim ty věci pomáhaj a jak jsou super), tak se tam konečně něco dělo, co mohl člověk sledovat. Během toho pití jsem si procházela další slevové kupony, kterých mi dali slušnej paklík, a i když jsem dost váhala, nakonec jsem si řekla, what the heck, můžu se snad jednou za čas nechat hýčkat trochu profesionálně, už pro ten zážitek a abych se přesvědčila, že doma od někoho blízkýho je to milionkrát lepší. A tak jsem se objednala na masáž nohou – od ťapek až po stehna za necelý tři stovky a po tom icebreaku jsem se trochu zapovídala se slečnou, která si mě na to zapsala. Působila na mě jaksi divně, jak říkám, krpet sektářsky, ale celkem mile. Poprosila jsem ji, jestli by mi to nenapsala někam na papírek, že mám sice v mobilu jakejsi kalendář, ale vůbec do toho neumím vpisovat, a ona se usmála a dala mi kartičku. Když jsem si ji ukládala do tašky, všimla jsem si, že vedle toho času nakreslila srdíčko.

Trochu nervózně jsem se na ni usmála, poděkovala a rychle odtamtud vypadla. A pak jsem se ještě dobrejch pět minut velice nervózně usmívala, když mi došlo, že až do toho podivnýho klubu půjdu znova, některá z nich mi bude sahat už nejen na hlavu, ale i na celý nohy a stehna! Kdoví, co se může stát! O.o

Ne, možná to beru moc dramaticky, ale seriously – srdíčko???

Abych to shrnula, zážitek to byl příjemnej a řádně oblbující, dost na to, abych se objednala na masáž nohou, na kterou bych jinak nikdy nešla, bůhví proč jsem to udělala, asi na mě přece jenom ty žářivý písmena „SLEVA“ fungujou, aspoň teda občas, když mám slabší momenty. Možná mě baví, že budu mít o čem psát, možná chci zkoušet nový věci, možná je fajn mít něco naplánovanýho, něco před sebou, i když je to jenom taková blbost a nic moc produktivního, možná to bude fakt příjemný, co já vim. Ale myslím, že až si odbydu ty nohy, znovu už tam pak nepůjdu. Nevím, třeba je to ve mně, ale něco mi na tom všem prostě nesedí.

A aby toho nebylo málo, hned za rohem se na mě vrhla jakási indka, začala mi cpát na vrch tašky jakýsi voňavky s tím, že je to zaručeně Chanel a zadarmo a nato mě drapla za ruku (v druhý jsem držela mobil u ucha, zrovna jsem se snažila dovolat mámě) a začala mi vnucovat, že je těhotná, a velice agresivně mi tu ruku ohmatávala a překračovala jakékoli hranice osobní zóny, což bylo dost nepříjemný, ale jak jsem zrovna byla myšlenkama jinde a poměrně vysmátá, bylo mi to spíš k smíchu než k čemukoli jinýmu. Jen jsem bedlivě sledovala, kam ty ruce strká, přemýšlela jsem, jestli za mnou nestojí nějakej její kamarád ve snaze vybrat mi kapsy, bleskově jsem uvažovala, co v nich mám a jaká může být jejich taktika. O co jí jde.

Jakmile zmínila, že je vážně těhotná a jestli mám nějaký drobný, nějaký peníze, odbyla jsem ji s naučenou automatickou větou, že u sebe žádný peníze nemám, k čemuž jsem dodala podle mě zcela samozřejmou věc, a sice že když nemá peníze, ať prodá ty voňavky. V tu chvíli si ona už hrabala pro ty voňavky – asi viděla, že z toho nic nebude – a já se jí vysmekla.

Nastala rychlá kontrola kapes a tašky, všechno jsem měla, dobrý. Šla jsem dál a těšila se, až si doma umeju ruce, bůhvíco na mě ta pizda mohla přenést. Dumala jsem, o co jí šlo. Měla v plánu mi ty voňky hodit dovnitř do tašky a až si pro ně bude hrabat, vytáhnout peněženku? Našla by ji tam během té jedné vteřiny? Skutečně by byla schopná ji pobrat jednou rukou (zároveň se dvěma voňavkama) a vyndat ji aniž bych si toho všimla? Nebo jak přesně tadyto funguje? Možná by počkala, až jí dám pár drobných, její kumpán by si zatím prohlídl, jakou mám šrajtofli a kam ji ukládám, a o deset metrů dál by do mě nechtěně vrazil. Vím já.

No každopádně jsem si dneska užila adrenalinu a teď, když mě omluvíte, se jdu uklidnit nějakym tim pozdním obědem, a pak se vrhnu na práci. Mám totiž opravit kámošovi bakalářku či co to je a mám na to vlastně jen dnešek. Uf, to jsem si něco vymyslela. Ale to nevadí. Jak říkám, já jsem ráda busy.

Jak jste si možná všimli, ve sloupku mi přibyla ikonka votocvohozu.cz. Tato zdánlivě bezvýznamná prkotina má náhodou význam vcelku olbřímí, neboť to znamená, že jsem KONEČNĚ po zatraceně dlouhý době uskutečnila svůj sen a založila si profil na votoči, abych se mohla nějak užitečně zbavit těch kop hadrů, co o ně zakopávám už roky a co mi je bylo přesto líto vyhazovat. (Neboť že je člověk minimalista, nemusí nutně znamenat, že nepotřebuje prachy a že si může dovolit jen tak sypat věci, co se mu nehoděj, do popelnice, nebo v lepším případě do příslušných kontejnerů.)

No dobře, sen je možná trochu silný slovo, zase tak vlhká z toho nejsem, ale rozhodně to je velká věc, protože jsem to fakt měla v plánu už pěknejch pár měsíců a nějak jsem se k tomu furt nedovedla přimět, najít si na to čas a tak vůbec, no dyť to znáte. Ovšem dneska? Konečně si to můžu odšrtknout z to do listu. Tak se mi to líbí 8)

S realizací mi pomohla – jak jinak – statečná Maudě, která má možná málo času na blog a na všechno, jak má plnej rozvrh, ale na svou třešinku (jakože na mě) si najde čas vždycky, a to i přesto, že nám tu akci výrazně časově omezila její brutální alergie na kočky – dýl jak hodinu u mě chudák nevydrží.

Focení jsme zmákly nečekaně rychle a profesionálně, kvalitní fotograf a kvalitní foťák si poradili i s mizerným osvětlením (u nás doma nikdy neni moc světla) a následně jsme se odměnily dvěma řádnýma mokačínama a jedním jogurtovým dortem v McCafé, což bodlo (ačkoli ten příšernej zvuk, co jim tam vydávala klimatizace nebo co to bylo, byl na sebevraždu – nebo na vraždu? Nemůžu se rozhodnout. Prostě nás to vytáčelo).

Zatím jsem tam našvihala jen šály, šátky a čepice – a už toho mám pokrk – pokračovat budu asi zítra nebo až na to bude čas. Protože já ho nějak furt nemám! A nějak se pořád vynořují další a další povinnosti, což jen potvrzuje má předchozí slova, a sice že dokud jsem chodila do práce, nebylo absolutně kdy se zabývat hledáním něčeho v UK nebo nějakýma jinýma činnostma. Ani teď to není tak easy, jak si možná mnozí myslí, můj to do list je pořád dost dlouhej, ale mně to nevadí, ráda jsem busy. A hlavně mě nesmírně baví pouštět konečně z hlavy věci, co jsem tam nosila tak strašně dlouho, a odškrtávat si je. Jako ty hadry.

Takže všechny dámy a slečny, uvědomuju si, že zahajovat na jaro výprodej šál a šátků neni tak efektivní, jako by to bylo na podzim, přesto ale budu ráda, když na tu malou ikonku vlevo kliknete a mrknete, zda by se vám něco nehodilo. Ceny jsou eventuálně k diskusi, všechno můžu buď poslat na dobírku nebo si to nějak předáme někde v Praze, což bych asi preferovala. V případě zájmu – hned nad ikonkama na mě máte mail, tak se nebojte ho použít. A jak řikám, brzo tam nasypu i to ostatní, mám „na skladě“ i spoustu triček, topů. svetrů či sukní. A až mě hodně popadne amok, možná tam našvihám i nějaký řetízky a další doplňky. Nebo tašky, těch taky nemám málo. A při tom, co všechno mě čeká, každá koruna bude dobrá.

… bolí z nich hlava.

Někdy mám pocit, že smysl života mých rodičů spočívá v neustálém odrazování mé osoby od čehokoli, co by mě mohlo byť jen vzdáleně bavit, brát a skutečně naplňovat. Myslím, že žijou v jiném světě, ve světě za obrovským tlustým plexisklem, odkud nevidí a možná ani nechtějí vědět, kdo že to vlastně jsem. Nechápu, že mě tak málo znají. Že se tak málo snaží se mě vůbec poznat. Někdy se zarazím a uvědomím si, že nechápou jedinou důležitou věc o mně. Jak se to mohlo stát?

Dneska jsem zase byla akční a mám se za co chválit. Hned zkraje mě upoutal článek Breaking the sentimental attachment to books na Becoming Minimalist (fantastickej web, vřele doporučuju, Joshua Becker je jedním z nejinspirativnějších minimalistů týhle doby a jako i v tomhle případě, často hostuje spoustu dalších fantastickejch autorů, kteří mají na téma minimalismu rozhodně co říct) a vzala jsem to jako takový doplnění ke svojí včerejší aktivitě. Protože je fakt, že i když jsem knihovnu dost uklidila a srovnala, pořád mě tam bily do očí ty dvě řady nad sebou a je fakt, že tam mám i knihy, který by tam nemusely bejt – minimálně půjdou do mámina pokoje, kterej je zatím ve fázi výstavby, ale rozhodně v něm bude velká knihovna, až bude hotovej. A tak jsem se do toho jen tak narychlo pustila a odnesla odtud celej stoh věcí, který mě upřímně zase tak nezajímaj a ani k nim nemám žádnej vztah, vlastně tam byly dost zbytečně. Jako obvykle, ještě jsem neskončila. Hlavně proto, že část mojí knihovny zabírá máma se svýma lejstrama a do těch bohužel nemůžu zasahovat, to je holt její bordel na mym území. Sigh. Ale aspoň už mám knihy jen v jedný řadě. Zejtra nebo někdy jindy je ještě přerovnám podle tématu a velikosti, teď je to přeházený, ale víte co. Krůček za krůčkem se to zlepšuje.

Po pár dílech Doctora Who (njn, nezahálím, ale zároveň taky trochu jo. Plánovaně. Aby v tom byla rovnováha) jsem si dala do kupy podklady pro účetní a zašla na poštu něco vyzvednout, něco poslat, a pak do Panerky. Odnesla jsem jim taky svoje košile, když už jsem v tom byla, a na oplátku jsem tam nechala klíč od svojí skříňky, kterou jsem definitivně vyklidila. Trochu jsme se směnovou pokrafaly, posvačila jsem u nich a nakonec jsem si kromě crocsů odnesla taky prachy za vstupní prohlídku, který mi ještě dlužili a o který kdybych si výslovně padesátkrát neřekla, tak bych je z nich asi nevymámila. Už jsem si připadala jako idiot, furt se opakovat, ale největší sranda a pohodička oproti Ječmínkovi, kterej mi tyhle peníze vůbec nevyplatil, a to i přesto, že jsem si kvůli nim nechala zřizovat zdravotní průkaz a prošťourávat anál. Pardon, jestli někoho urážím či znechucuji tou detailností, ale aspoň chápete moje rozhořčení a vůbec, co je to za firmu. Donutěj vás nechat si hrabat někým cizím do řiti a ještě za to zaplatit a tvářej se jako že co byste nechtěli, prokristapána. Mno, pro příště raději daleko od takových, zlatá Paneria.

Dneska bylo krásně, a tak jsem si to do práce i zpět štrádovala pěkně pěšmo a měla jsem radost, že jsem a že dejchám čerstvej vzduch a že mi občas do obličeje zasvítí sluníčko. Víte, takovej ten závan jara. Naděje. Ať se mi děje cokoli, pořád mám tu trochu naděje, pořád strašně moc doufám, že bude líp. A že snad probůh nebudu takovej matla a smolař do konce života. A nebo jestli jo, tak že ten život nebude moc dlouhej.

K večeru mě přepadla prokrastinace a říkala jsem si, že AW čeknu až zítra, ale vzápětí jsem se na sebe nakrkla a říkám si, na co bych propána čekala, a že časy, kdy bylo pohodlné všechno odkládat a naschvál sabotovat vlastní snahy, dávno pominuly. A dobře jsem udělala, čekaly tam na mě hned dvě nový nabídky, z nichž jedna neobsahovala žádnou osobní zprávu, takže nasrat, a ta druhá byla naprosto perfektní!

Bohužel se bojím, že rodinka nepochopila, že jsme dva. A pokud přece jenom ano – panebože, buší mi srdce jako splašený – tak se zas bojim, že to bude nějakej podvod, což přesně byla první věc, co mi na to řekl táta. Jasný, jasný. Já vim, že všechno myslej dobře… ale nasrat s tim už for christ’s sake! Jednou v životě od nich chci slyšet „No tak to je super! Hledáš ani ne tejden a už máš takovejch nabídek, to půjde. Jsem rád, že se tomu tak věnuješ a držim palce. Snad se tu už nebudete trápit moc dlouho a brzo něco najdete.“

Zase jednou se musim ptát: Chci toho tak moc?

Máma dneska naznačila něco v tom smyslu, že moje dření se v Panerii neni žádná „pořádná práce“. Když jsem se zarazila, co tím jako chce říct, řekla, že ty peníze byly směšný. Což byly, ale museli byste ji znát. Ona to nemyslí jako „Obdivuju tě, že tak makáš za tak málo peněz, je vidět, že jsi dobrej člověk, kterýmu nezáleží na penězích a kterýho jsme dobře vychovali“. Myslí to jako že jsem lempl a loser a že jsem zase jako vždycky všechno posrala. Že to byla jenom nějaká další blbost, kterou jsem v životě udělala. Že aby měla práce smysl a byla jí brána vůbec jako práce, musí bejt za „slušný peníze“, čímž rozumím přibližně pětadvacet táců, ale jsem přesvědčená, že ani tak bych její nároky neukojila. Pokud jsem něco dělala za míň peněz, pak jsem to podle ní nedělala vůbec a je velice schopná to zamést pod koberec a nikdy o tom nemluvit jinak než jako o tom, jak jsem se někde zašívala.

Já vím, člověk by se nad tím neměl pozastavovat. Především bych neměla brát v potaz řeči ženy, která nikdy nechodila do práce (a pokud ano, tak už hodně, hodně dávno) a nemá nejmenší tuchy, jaký jsou dneska za co platy a jaký jsou hlavně v těch zaměstnáních podmínky, jinými slovy co všechno musí našinec vydržet a skousnout, aby si vůbec těch pár floků vydělal.

Člověk by si měl jít vlastní cestou a dělat, čemu věří. Ale já to dělám už roky a nikde ani náznak nějaký podpory nebo sympatizování, celou tu dobu jen výsměch a kdybych si udřela prdel, furt by to bylo špatně. Je to ohromně náročný, snažit se jít za svým snem a prostě jen šťastně žít, když jste neustále udržováni v pocitu, že jste totálním failem a že nic, co děláte nebo co je pro vás důležitý, neznamená ani prd pro lidi, který by to mělo nejvíc ze všech zajímat.

Já vim, už zase fňukám a to nechci. Nechci si stěžovat. Jsem šťastná za to, jakej jsem člověk. Přese všechny průsery, do nichž jsem se dostala, přes všechny trable, z nichž jsem se mohla vysekat mnohem elegantněji, pořád jsem krutě hrdá na to, kdo jsem a jak uvažuju. Bude to chtít ještě hodně práce, ale kdoví, možná je jednou přece jenom přiměju, aby se naučili držet pusu, když nemají nic pozitivního, co by mi mohli říct. Možná je jednou odnaučím hledat neustále chyby a rizika a místo toho je naučím vidět svět krásnej tak, jak je, v těch věcech, na nichž opravdu záleží, jako že jsme relativně zdraví a že máme jeden druhýho. Možná od nich jednou uslyším, že jsem dobrá. Možná je chyba v nich a možná ve mně, kdo ví. Celkem mě naplňuje myšlenka, že jednou, možná za docela krátkou dobu, třeba už za rok, za dva, budu vědět víc a budu moct dělat víc.

Jsem otevřená příležitostem a nápadům. Líbí se mi challenge, na kterou mě přivedl ten včerejší inspirativní článek. Musím se letos naučit něco navíc. Něco, co pořádně neumím a co by mi pomohlo obstát ve světě, jinými slovy vydělávat si na živobytí. Asi je na čase se pochlapit a naučit se něco konkrétního, co budu moct psát do životopisů namísto „milá, vstřícná, kecy prdy“. Protože to všechno je hezký, ale web mi to nenaprogramuje a kulku z pacienta to taky nevyndá.

Chci se naučit nějaký ty programovací jazyky. Mám poněkud obavy ze samoučení z internetu, jsem lemra na začátky, ale na druhou stranu to nebude úplně od začátku, nějaký povědomí o HTML a CSS už mám, třeba když se do toho opřu a nebudu ztrácet čas u blbostí, který nikam nevedou, když svůj čas pojmu jako čas ke studiu a práci na sobě samé – myslím, že mám našlápnuto – tak kdoví kam mě ten život bude moct zavést potom? Čeho všeho se ještě dočkám, co všechno zkusím. Možnosti tu jsou, jen je využít. Co třeba certifikát na angličtinu? Kurz Programování pro břídily? Nebo si na webu vyvěsím nabídku korektorských služeb? Třeba ji použiju jako interaktivní CV, co já vím. Každopádně musím něco dělat a něčím se zaměstnat. Aspoň pak nebudu myslet na to, že cokoli udělám, pro svoje rodiče jsem nula.

Nejlepší věc na debordelizování je, když to neděláte v rámci prokrastinace, ale prostě proto, že chcete a máte na to čas.

Hrozně se mi líbí, jak se zkracuje doba, po kterou o věcech jen mluvím, než je udělám. U některých je to trochu složitější, ale aspoň u těch „menších“ se mi to daří a jde to skoro samo. Já si u těch činností představuju takovej pomyslnej progress bar, kde se načítá, jak moc mi ta věc leží v hlavě a jak moc mě sere a jak se blížim tomu, kdy se naseru už maximálně a udělám to. Posledně jsem se takhle nasrala, když jsem tu měla Míru, a pustila jsem se do dlouho odkládané čistky štosu not, tabů a textů, co ji skladuju u klavíru a děsně mě tam rozčilovala. Čistku ještě nemám úplně hotovou, ale i ta část, co jsem už udělala, mi stejně pomohla zbavit se pořádný hromádky papírů, většina šla do mojí oblíbený „reuse“ přihrádky na stole, kam ukládám papíry, co už jsou z jedný strany popsaný, ale ještě se dají bez problémů používat. Jedna z věcí, co mě nejvíc bolí, je když se vyhazujou jen zčásti popsaný papíry.

Čistka pokračovala dneska, kdy jsem se vrhla na těch několik štosů papírů a dokumentů, co se mi povalovaly po horní polici v knihovně. Díky asistenci koček to dalo dost zabrat (kočka + papíry = velice šťastná kočka), ale dopadlo to nadmíru dobře. Přihrádka pro „reuse“ je teď přímo narvaná a část papírů šla rovnou do sběru, kde mě nejvíc těší, že jsem se konečně zbavila papírů z různých pojišťováckých školení, který jsem si neustále držela „Pro strýčka Příhodu“. Frankly, bylo tam dost zajímavejch informací a jsem celkem přesvědčená, že jako školitel bych v tomhle mohla bejt dobrá, protože se mi dařilo pochytit z teorie všechno, co bylo skutečně důležitý, a kdyby do nás krom toho nelili taky spoustu sraček, mohla jsem tehdy mít větší úspěchy, no ale co už. Faktem je, že ty informace stejně už nikdy nevyužiju a nemělo smysl se tím zatěžovat. Sejde z očí, sejde z mysli. Když na to už nebudu muset nikdy narážet, tím líp. Škoda toho nebude.

Mám toho ostatně ještě dvě macatý složky. Jsou už stokrát probraný a zbylo v nich skutečně jen to důležitý a hodně dobře napsaný, ale pořád je to spousta kvalitních informací. Tu a tam zapřemýšlím, co s nima. Pár ručně popsanejch sešitů, to se vyhazuje snadno, ale tohle? Obávám se, že u těch ještě čas nedozrál a ještě pořád věřím, že se dají využít. No ale časem, kdo ví. Baví mě mít pořád něco před sebou, na co se těšit.

Během debordelizace jsem našla, co jsem hledala – všechny možný papíry, který budu potřebovat pro účetní kvůli těm daním i pro pracák – kam bych měla zavolat co nejdřív, tak snad se zejtra dokopu. Ostatně není se čeho bát a jde mi o to, jestli dostanu prachy, tak tentokrát snad nebude moje prokrastinující já tolik iracionální a nebude se chovat jako blbec. I když je fakt, že špajz by fakt nutně potřeboval vyklidit…

Líbí se mi, jak člověk někdy týdny i měsíce pokládá určitou položku z to do listu za neproveditelnou a pak se na ni jednoho dne podívá a prostě je to tam. Najednou víte, jak přesně to říct a jak to udělat a je to.

Pocit z dobře odvedené práce. Pohled na krásně uklizenou knihovnu a spoustu zrecyklovaných papírů, které se ještě použijí na něco užitečného, než půjdou do sběru. Tři plastový složky, co jsem vytřídila a už je nepotřebuju, takže je můžu dát mámě na nějakej její dokumentovej bordel. Asi padesát vyprázdněných košilek na dokumenty, které čeká tentýž osud. Ách. A ještě se odměňuju termoskou domácího yogi a poslechem White Lies, na něž mě přivedla – jak jinak – moje celoživotní hudební guru Maudě. Jejich „To lose my life“ mě naprosto dostává a jakmile budu mít chvilku, hodlám se to naučit. Nemělo by to bejt těžký.

Jo a báj d vej, asi nejdůležitější informace dne je tohle čtení – 6 harsh truths that will make you a better person.

Neřekla bych, že vás to úplně udělá lepším člověkem, to asi neni nejtrefnější nadpis, ale rozhodně je to článek, kterej by si měl každej důkladně přečíst, hlavně teda každej, kdo by fakt rád věděl, proč se mu tak zasraně nedaří. S největší pravděpodobností to nebudete chtít dočíst. Možná to zavřete už v polovině bodu číslo jedna. Moje rada? Nedělejte to. Ten článek neni zase tak dlouhej a když ho dočtete, možná vám v hlavě něco zapadne tam, kam to patří, a možná vám to změní pohled na svět. A to je vždycky dobrá věc.

Jo, vlastně ještě jedna důležitá informace dne – dneska jsem dostala svou první nabídku na Aupair World. Bohužel, nabídka se skutečně vztahovala pouze na mě. Dneska už na to seru, ale zejtra jdu hledat něco pro Míru v okolí. I když mám pocit, že je to tak trochu zbytečný. Když si to nechám projít hlavou, vážně nechci jet sama. Dětí se bojim. Nejsem přesvědčená, že jsem ta nejlepší au-pair k malejm dětem, nejsem na ně zvyklá a nevím, jak k nim přistupovat, jak s nima komunikovat. Neumim žádný kouzla a hry, co by je bavily a zaujaly. Mám strach, že zklamu a že pro ně nebudu fantastická Mary Poppins, což bych přirozeně chtěla bejt. Všechno to zvládnu, jasně, ale ne bez jeho pomoci. Potřebuju, aby mě držel za ruku o první noci, kdy budu – jako posledně – ležet schoulená na posteli a budu brečet. Potřebuju, aby se měl k dětem a ukázal mi, jak se to vlastně dělá. Potřebuju, aby byl u mě. A jestli za to mám dát tři tácy na víc, what the heck, dám je.

Rodince z inzerátu jsem to ještě nenapsala, nechávám si čas do zítřka. Ale asi jim to napíšu. Myslím, že aby to mělo smysl, budeme se muset obrátit na agenturu a jet jako proper couple. Myslím, že zvládneme všechno, když budeme spolu. Jsem o tom přesvědčená.

A nenacházíme. Původně jsem si myslela, že odjet ve dvou jako couple bude mnohem snazší, ale opak se ukazuje být pravdou, i na těch nejdoporučovanějších stránkách chybí možnost zaškrtnout, že jedete dva, takže to člověk musí napsat až do textu a už tím ztrácí šanci. Takže hledám po všech single nabídkách, kterých je kupodivu až závratně hodně, ale bohužel ten systém neni úplně ideální, takže to musím ručně procházet fakt všechno. Dost dobře nechápu, proč tyhle stránky nemají mapku, kde by člověk zaškrtl místo bydliště a hledající au-pairka by tak snadno mohla hledat podle lokality, neboť by ihned po příchodu na stránky viděla mapku s vlaječkama, kam všude se dá vrtnout. Tahle je to hrozně vyčerpávající. A hlavně mi pak přijde skoro nemožný najít dvě slušný místa poblíž sebe, abychom se aspoň mohli vidět a být v kontaktu, když nic jinýho.

Ale to by bylo pěkně na hovno.

Navíc nejsem doma ani tři dny a naši už se vyjádřili ve smyslu jako že by velice neradi, abych se další dva nebo tři měsíce plácala doma s tím, že nic nemám. Ze všech stran neustále slyším, proč jsem prostě nezůstala v práci a nehledala při tom. Zdá se, že jediná osoba na světě nechápe, proč jsem to udělala – tak možná kromě mých bývalých kolegyň. Asi bych se tím neměla rozrušovat, obecně si málokdo dokáže představit, co za práci to je, dělat za pultem dvanáct a více hodin denně za mizernej plat a obětovat tomu veškerej svůj dech, svou energii a mnohdy svoje zdraví, fyzický i duševní. Málokdo dokáže pochopit, proč jsem se během pobytu tamtéž nedokázala plně věnovat hledání, který vyžaduje hodiny sezení u počítače, sepisování inzerátů, vybírání vhodných fotek, lustrování aspoň deseti různých stránek a čtení čehokoli, co ti to vyplivne, aby ti náhodou něco neuniklo. Ne, dokud jsem pracovala v Panerce, nedokázala jsem se tomu věnovat. Nedokázala jsem na to ani myslet. Teprve teď u toho kompu fakt sedim a fakt jedu, s čistým svědomím, že se tu neflákám a že tu dělám to, co tu dělat mám, protože na to mám energii a čas.

A to mám ještě do toho dalších milion věcí k dělání. Během příštího týdne musím dát dohromady podklady pro účetní, aby mi mohla udělat daně. To znamená vrhnout se na polici plnou papírů a někde mezi těma štosama najít to, co je zapotřebí – a mám dost obavy, že budu muset ještě volat do Ječmínka, aby mi odtamtud poslali zápočťák. I když ad jedna bych ho tu asi měla někde mít a ad dvě jsem přesvědčená, že jsem ho musela dávat té účetní při nástupu, takže se pokusím ji dokopat, ať si laskavě hrábne do archivu a najde si to tam. Protože sorry, ale komunikovat s Ječmínkem je to poslední, co bych teď chtěla dělat.

Dál musím vyřešit registraci na pracák. Což bude taky vyžadovat milion papírů, pokud ovšem mě tam ještě někde nemají uloženou, pak by to snad šlo bez nich, jen se zápočťákem z Panerie, kterej ovšem taky musím nejdřív mít. A taky musím jít na poštu, zas tam mám nějakej veselej doporučenej dopis, ze kterýho asi umřu. Úřady. Papíry. Lejstra. Dokumenty. Doložte to či ono. Nedivím se, že mě každou chvíli bolí žaludek nebo že mi je blbě, nedivím se, že se v noci převaluju. A do toho všeho samozřejmě kvanta domácích prací a od pátku se střídám s mámou na výstavě u táty, aby tam nebyl sám. Půlka dne strávená naprostým nicneděláním a neschopností cokoli dělat. Můžu maximálně vzít notes a dál procházet nabídky. S každýma dalšíma deseti nepoužitelnýma mě jímá větší smutek. Samozřejmě se to dalo čekat, ale stejně. Jsem unavená a když se mě do toho každej den aspoň jeden člověk zeptá „Tak co, kdy jedete?“, brečela bych. Nedokážu ani popsat, jak moc bych chtěla říct „Čoveče pětadvacátýho, nějak nestíhám balit, to je úplně za chvilku!“…

Potřebuju mít prostě něco v ruce, nebo se zblázním. A do toho pořád ještě nevyřešený dluhy. A ta svině, co mi dluží jednadvacet táců, se zase neozývá. Jsem vážně, vážně unavená.

Tak zkušebna byla vynikající a ani se nezlobim, že mě to přimělo vstávat po sedmé ráno. Přece jenom ve dvou se vstává úplně jinak než v jednom. Mysteriovo doslova alarmující budíkový vyzvánění je sice poněkud napřesdržku a jestli si ho příště nezmění, tak ho asi zabiju, ale jinak jsme to zvládli i se snídaní dost rychle a beze spěchu, dokonce jsem se stihla ještě trochu přistřihnout. Přijde mi zajímavý, jak se ty vlasy složej pokaždý jinak, takže zatímco jeden den netuším, co s nima, druhej den tam prostě přesně vidim tu linku, jak to ustřihnout. Ale neměla jsem moc času, tak jsem to udělala jen na jedný straně a dost halabala, ale naštěstí mám pořád ještě kolem sebe lidi, kteří si s tím vědí rady 😀 Zručný Mauděcí zásah během dvou minut napravil mnou napáchané škody a hned se cítím jak znovuzrozená a hlavně mě ty vlasy konečně přestaly srát. Co těch pár centimetrů dýlky pryč udělá, žejo. Ježiš, to jsou kecy.

Anyway, hraní bylo boží. Ve zkušebně mě vždycky unavuje to zdlouhavý ladění, zapojování, fidlání s čudlikama a mrcasení se okolo zvuku, ale tentokrát to rozhodně stálo za to, všechno jsem perfektně slyšela a to se to hnedka hraje jinak, když vám za prdelí nestojí na jakejkoli hluk alergický rodič, nabádající vás, abyste si to „odbasovali“. Což, uznejte sami, jde s baskytarou udělat fakt těžko. Proč se jí asi říká BASkytara.

Trápí mě šlachy na rukách a je fakt, že tím, jak moc teď na tu basu drtím, tomu nepomáhám, ale čert to vem, dnešní Hysteria a Stockholm Syndrome byly dost luxusní a tímhle tempem to nebude trvat dlouho a budem to dávat fakt slušně. Muse mě už dlouho takhle nebavili. Mám ty zatracený basový linky v hlavě od rána do večera, takže to by bylo, aby nebylo. Rovněž se chystám na Plug In Baby a hned nato si plánuju Bliss, kterej si už nějakej ten pátek přehrávám aspoň na klavír a – no, co k tomu říct, je to prostě jedna z mých nejoblíbenějších musáckejch věcí.

Poté, co jsem Mysteriu po týdnu a půl vyprovodila, jsem byla nějak akční a rozjela jsem se do Panerky navštívit ty moje holky. Bylo to příjemný. Neodolala jsem a píchla jim trochu s nádobím, což asi vypadalo dost zvláštně. Vemte si, že sedíte v kavárně, přijde tam nějakej normálně civilně oblečenej člověk s začne sklízet nádobí z odkladače a odnášet ho do myčky 😀 Ale aspoň jsem si zasloužila svý řádně oskořicovaný kapučíno zadarmo. „Pro tebe cokoli“, řekla mi něžným hlasem směnová vedoucí a já nějak věděla, že to myslí vážně. Tak zvláštně to šťouchá u srdíčka.

A na jednu stranu mě těší jejich zájem o to, abych se vrátila, a chápu jejich nechápavej postoj k tomu, proč jsem odešla. Prý že bych práci v Anglii mohla hledat zároveň přitom a až bych něco našla, tak by mě pustily. Ale to bych nemohla. Nedokopala jsem se k tomu celejch těch několik měsíců, nebylo kdy, před Vánocema to byla možná lenost a vědomí, že mám „dost času“, po Vánocích jsem zase trávila veškerej volnej čas ve společnosti pana M. a to jsme sakra měli lepší věci na práci než googlit 😀 Ale teď když odjel a když vím, že nic nemusím, jsem nakopnutá. A líbí se mi na tom, že ačkoli jsem nezaměstnaná, rozhodně nejsem nezaměstnaná. Rozumějte, rozhodně mám furt co dělat. Nahromadily se mi kvanta věcí, na který jsem neměla čas a energii doteď a na který se vyloženě těšim. Třeba včera jsem si konečně po neskutečně dlouhý době sedla k hromadě not, tabů, textů a poznámek, co se mi válela u klavíru a v níž jsem nemohla nikdy nic najít. Ještě to nemám dodělaný, ze dvou fází třídění jsem zatím zmákla jen první, ale i tak je ta hrouda hned o polovinu menší, co bylo popsaný jen z jedný strany, šlo do recyklační přihrádky, že se to ještě použije, co už nešlo, šlo do papíru. Vyhodila jsem taky svůj loňskej diář. Na co to skladovat. A chystám se na polici dokumentů. Tam sice neni vysloveně bordel, ale myslim, že by tam těch papírů mohlo bejt míň a krom toho potřebuju najít podklady pro účetní, aby mi mohla udělat daně – což myslim dost bodne mámě, která mi je jinak vždycky dělá a jde jí z toho hlava kolem. A taky papíry pro pracák. No, zejtra.

Jak tak přemýšlím, co s načatým večerem, nějak pokročila hodina. To se to píše, když je čas a klid a prostor. Hodim tam asi díl Downton Abbey a balim. Brejčír. Tahle basačka je dneska zaslouženě unavená 🙂

Tak u toho zase jednou dřepím.

A baví mě to. Prošla jsem si oblíbené odkazy a zjistila, že pár mých miláčků skončilo nebo jsou jejich blogy přesunuty. Upřímně, tadyten odkazníček tu mám spíš jen tak jako reklamu těm několika vyvoleným, mnohem víc blogerů ovšem sleduju přes Bloglovin, kterej mě mimochodem fakt baví, neunikne mi už ani článek. Kdyby byl blog.cz co k čemu, tak tuhle službu obšlehne a dá svým uživatelům to, co chtějí a potřebují. Ale co už. Meh.

Přepadla mě drobná krizička z toho souznění ve dvou. Čtyřiadvacet hodin denně prostě furt bejt ve dvou, furt obtáčet svou existenci a svoje momentální nálady a plány kolem toho druhýho shledávám krajně vyčerpávajícím. Padla tu tudíž otázka, jak to tedy budeme zvládat v Anglii. Ale o to se nebojím. Až budeme pracovat a bude třeba furt něco řešit a dělat a něčím se zabývat, nebojím se, že bychom si lezli na nervy. Sedět vedle sebe a civět na sebe je přece jenom něco jinýho než společně makat.

Včera jsme založili profily na těch nejdoporučovanějších au-pairáckých stránkách a v jednom kuse je kontroluju, kdyby náhodou. Procházíme taky už existující nabídky a některý se nám i líbí, ale neni toho moc. No, uvidíme.

Zítra mi končí smlouva v Panerii. Jo, Paneria, teď už, myslím, můžu bez obav jmenovat. Bylo mi tam celkem dobře, když si to tak shrnu. A budou mi chybět ty holky. Ale je čas jít dál.

Každopádně do příštího týdne si tam vyzvednu všechny potřebný papíry, tyhle věci tam choděj docela dobře, tak věřim, že to bude rychlý, a pak se pokusim donutit k zavolání na pracák. Poptám se ženský, jestli mě tam ještě nějakym způsobem vedou v nějakym třeba archivu nebo jestli musim všechno donášet a shánět znova a pak se k ní nějak objednám, ať nemusim zas dvě a půl hodiny čumákovat ve frontě, abych pak následně zjistila, že „To jste nemusela čekaat, stačilo abyste na mě ťuklaaa“. To jsou vždycky momenty, kdy mám tisíc chutí zakousnout se do futra a taky mě napadá nejeden vhodný meme obrázek.

Mám na hlavě nakydanou barvu. Upřímně mě ty mý vlasy serou. Jsou dlouhý, dost dlouhý, už by to nemuselo trvat dlouho a stačilo by trochu se snažit a mohla bych se dostat přes onu pitomou délku, mohla bych si zase nechat narůst delší vlasy. Ale já nechci, nemůžu, nezvládám, nejradši bych si tu hlavu urvala a nějak brutálně ostříhala a zase narazila zpátky. Jelikož to ovšem nejde, využila jsem tedy prozatím pana Mysteriózního jako držátko zrcátka a přišmikla jsem si to aspoň vzadu. Už měsíc převaluju v hlavě nápad objednat se ke kadeřnici a nechat si to udělat profesionálně i s nějakym řádnym barvením. Třeba jako tohle. Ohnivák. Vlasy tý holky poměrně přesně vystihujou mojí představu Em, mýho alterega z RPG. A vlastně i mojí představu o mý vlastní barvě. Ale chce se mi dávat jánevim litr za něco takovýho?

Míra se mě zeptal, jestli by se mi líbilo, kdyby byl kadeřník. Z tý představy dneska budu mít mokrý sny. Nechce mi to někdo udělat za nějakej rozumnější poplatek? Myslim jako ty vlasy, dobytci.

Zítra ráno jdeme do zkušebny a tím ráno myslím ráno. Doufám, že to bude dobrý, lepší než minule. Minule nám nastaly nějaký komplikace, po nichž to už stálo pěkně za hovno, tak tentokrát to snad bude bez větších problémů.

No chápete to, já mám normálně děsnou chuť na tzaziki! Co to se mnou ten chlap dělá? 😀