Rubrika: co se mi honí hlavou

Jak jen vysvětlit někomu, kdo nikdy nežil blogovym životem tak jako vy, kdo nikdy nepatřil do blogerský komunity a nechápal, že vůbec existuje takovej druh lidí, co pro vás ten blog znamená?

A vůbec, otázka na blogery – co pro vás ten blog znamená? Já ho mám jako takovej svůj ventil. Jako každý správný ímo jsem prostě zažila pár temnejch období a dodneška jsem se toho úplně nezbavila, byť to už nemívá tak dlouhý trvání. A jako každý správný ímo cítím silnou potřebu o tom někomu říct. Ne někomu konkrétnímu, protože konkrétní lidi nikdy neposlouchaj, maj spoustu vlastních starostí a nejsou schopni stát po vašem boku 24/7, kdykoli vás vyslechnout a pochopit, ale prostě jen tak do vesmíru. Plénu. Někomu abstraktnímu, kdo se v tom možná sám najde a bude vědět, o čem mluvíte. A ty roky blogaření prověřily, že to tak skutečně funguje. Že se vždycky najde člověk, kterej s váma bude na jedný vlně – protože každej má to svoje a každej občas potřebuje slyšet, že je na tom někdo podobně. Stovky lidí mi za ty roky pomohly tím, co psali na svých blozích. A čím otevřeněji a upřímněji to psali, tím víc to bylo prospěšný. A tak jsem si řekla, že nebudu lhát. K čemu máte deník, když do něj nenapíšete, co skutečně cítíte? A ten blog je trochu jako deník. Ne ve smyslu toho, co jste kdy dělali, kdo tam byl a co vám řekl, spíš je to vaše emocionální zrcadlo. Někdo je to dost ošklivej pohled, ale hej, s tím se zkrátka počítá. Některý lidi prostě neuměj psát jenom „koupila jsem si nový botičky, tralala“, když ve skutečnosti se cítěj pod psa. Nemaj pocit, že by to k něčemu bylo.

Já prostě musím psát, co cítím. A psala jsem to tu už stokrát, že to neznamená, že by se to mělo brát doslova. Výlevy jsou výlevy. Nejsou to vaše životní stanoviska, jsou to momenty slabosti. Lidi, co tohle nechápou, by to tu prostě vůbec neměli číst. A taky že někteří byli natolik odvážní, že se rozhodli to nečíst. A těm jsem vděčná. Protože to jsou lidi, co vás na základě těch nejhorších článků, který jste vyplodili, budou soudit. Přečtou si o vašich nejhorších nočních můrách a obavách – protože jste tak bláhoví, abyste je veřejně publikovali – a rozhodnou se, že jste monstrum. Dychtivě hltaj každej novej článek, kterej je plnej sebepitvajících a světabolnejch canců, jen proto, aby vás vzápětí mohli soudit a psát vám, jak jste strašně ubohý, jak nevíte nic o světě a jaký jste chudinky, že se v tom tak patláte. Jako by se oni sami nikdy v ničem nepatlali. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem, že?

Nikdy jsem netvrdila, že po přečtení mých článků si o mně všichni mají myslet, jak jsem úžasná. Vždycky jsem si ale stála za tím, co jsem tu říkala. V ten moment, kdy jsem ten kterej článek psala, to bylo zapotřebí. Pro nějakej můj vnitřní důvod. Ne jako vzkaz pro někoho, koho bych chtěla nasrat nebo urazit – takhle jsem to nikdy nemyslela! A ti, co mě znaj, a myslím tím opravdu znaj, tohle vědí a nikdy by si nic z toho, co se tu na sebe dočtou, nevykládali tak, jak to třeba podávám – špatně. Protože vědí, že takovej člověk prostě nejsem. Za svý opravdový přátele bych třeba umřela, a to ne jen tak z hecu nebo protože je cool to hlásat, ale protože si to zaslouží tím, jak mě znají a jak mě přesto mají rádi. Jak mě nesoudí. Jak nepitvají každý moje slovo, protože pravda, to by bylo na dlouho, já jsem příšernej stěžoválek. Jenže on má každej něco.

Prej jsem téma číslo jedna. Prej jsem nasrala celou partu a mělo by mě to hrozně zajímat. Proč? Protože mě mají zajímat lidi, co mě drbou za mými zády? Lidi, co jsou schopní vás odepsat na základě toho, jak se chováte, když jste na dně? Lidi, který vůbec obecně hrozně baví bavit se hnusně o druhých v jejich nepřítomnosti? Že mě někdo sere? A co má bejt? Tak to řeknu tomu člověku, maximálně si na to párkrát zanadávám v jeho nepřítomnosti, protože mi to ujede, ale abych celej večer seděla u stolu nebo u netu a řešila, jaká je to svině, že támhle někde na internetu píše o tom, jak ji všichni sereme? A co má jako bejt? Ať si píše, co chce, když jí to pomůže. Když o mně někdo napíše nebo řekne něco hnusnýho, tak začnu přemýšlet nad tím, proč na toho člověka tak působím. A ne abych automaticky prohlásila, že je to vůl nebo že si na mě zased. Samozřejmě záleží na podání, ale kdybych byla v partě, kde jeden člověk začne mluvit o tom, jak ho ta parta ničí, tak ho budu setsakra poslouchat, co řiká. Nevim, takovej je holt můj přístup.

Tohle píšu úplně ze stejnýho důvodu. Jako potvrzení toho, jaký mám kolem sebe lidi. A samozřejmě nemluvím o všech, aby si zase někdo nemyslel, že házím všechny do jednoho pytle. Říkám to vždycky, že mám v životě i pár světlých výjimek. A vždycky se taky snažím o to, aby o tom věděli. Že jsou pro mě něčím výjimeční. Že kdyby něco potřebovali, cokoli, tak jsem tady, stačí říct, zavolat, zastavit se, požádat… nejsem ten typ člověka, co si vyslechne něčí požádání o pomoc a vysměje se mu do ksichtu. Myslím, že ať už jsem jakkoli nesnesitelná, když na mě přijdou depky, tohle mi nikdo vytýkat nemůže.

A taky mi řekli, že jsem arogantní. Nevím, tohle ať posoudí někdo jinej, ale je mi jasný, že v určitých chvílích tak můžu působit. Ale zase, znám řadu blogerů, kteří působí mnohem hůř a přesto jsou to skvělý lidi a v mnohých ohledech jsou to pro mě vzory. Nikdy bych jim pro to nenadávala do kreténů a krav. Možná někteří víte, které mám na mysli. Jsou to dobří blogeři. Patří to prostě k jejich způsobu vyjadřovaní, ale tak nějak víte, že to nemyslí zle. A to ani já. Nemyslím si, že lidi jsou kreténi. Nejsem nevděčná k těm, co se všemožně snaží mi pomoct ze sraček. Trpím jen lítostí nad tím, jak se lidi k sobě obecně chovaj. A samozřejmě tedy i nad tím, jak se mnozí chovaj ke mně. Mimojiné jak si budou hrát na kamarády a na nejlepší partu a přitom všichni vědí, že ten nesnáší toho, ta nemůže ani cítit tu, vzájemně se pomlouvají (hlavně teda holky) kdykoli to příležitost dovolí, a pak se na facebooku domlouvají, kdy zas půjdou na pivo a zapařit. Nejsem na ně nasraná, není to moje věc, ale nechápu, že jim to vyhovuje. Mně to samozřejmě občas, jen tak dočasně, baví taky, prostě se vyblbnout, ale říkat takovým lidem přátelé? Když se vzájemně skoro ani neznáte a panujou tam takovýhle poměry? A ať mě někdo z nich zkusí zase soudit. Většina z nich, kdyby na to měla trochu větší koule, by byla schopná si přiznat, že si myslí totéž. Vím to, nejednou jsme o tom mluvili.

Jenže zase – nepíšu to tady jako vzkaz pro ně. Upřímně doufám, že nikdo z nich tohle nijak detailně nečte. Ne proto, že bych se styděla za svoje názory, ale proto, že jsem si už několikrát ověřila, že je nepochopí tím správným způsobem. Budou si myslet, že se nad ně povyšuju nebo že je mám všechny za debily, což nemám. Zrovna v jedný partě, kterou mám na mysli (ačkoli tohle všechno myslím navzdory přesvědčení některých hodně obecně a trápí mě to u spousty dalších lidí), mám spoustu lidí hodně ráda a mrzí mě, když se dozvím, že mě drbou. Ne proto že bych se z toho hodlala nějak skládat, ale protože mě to na ně prostě mrzí, že jsou takoví.

Tenhle blog neni místo, kde mám bejt děsně cool a k zbláznění vtipná. No někdy se možná zadaří, ale spíš ho mám na ty pocity, co je občas třeba vypustit na povrch, beze strachu, že to někoho poděsí nebo pohorší. Teda bejvávalo, dneska už to holt neni ono. Ale zase stěhovat? Ne, děkuji. Anonymita mi nikdy dlouho nevydržela, a to mi věřte, že jsem se snažila. Ale je fakt, že je ten život tak nějak jednodušší, když vás vaši známí neukamenujou za každej článek, kterej se byť jen tváří, že by mohl bejt o nich. (Člověk by samozřejmě mohl namítnout, že to je jejich problém, že se v tom viděj, a že na tom tudíž asi něco bude, but then again, nejsem zlá mrcha. Aspoň většinou ne). Ovšem nestojím poprvé před otázkou: čeho se zbavit? Blogu nebo známých, co vás kvůli němu nemají rádi? Stojí za to takoví lidé?

Anyway, je čas jít spát. A doufat, že se věci zase uklidní, tak jako už mnohokrát. Bojovat o přátelství je věc náročná, ale já jsem přece jen ochotná, v rámci svých možností. Jestli budou i oni, to je ovšem otázka. Jestli to pochopí. Jestli to budou chtít pochopit.

Woohoo! Přišla mi výplata za září a konečně jednou můžu říct „Woohoo! Přišla mi výplata!“ 🙂 Mám radost. Doma byl sice zase řev, ale řekla bych, že ten s mým pracovním životem souvisí asi tak nejmíň ze všeho, tak se tím nehodlám znepokojovat.

Jinak jsme dneska měli prvně za těch xy měsíců, co tam válčím, sanitární úklid. Énu, pěkné to bylo. Můžu jen děkovat velkému, ctěnému UChu za to, že zrovna připadl na den, kdy nejsem v práci a ani do ní druhej den nejdu. Těch pět hodin čichání sava a máčení rukou v tom sajrajtu a ve studený vodě (byť v rukavicích) se na mě podepsalo a příšerně mě bolí v krku. Taky jsem si roztrhla dlaň o nějakej podělanej kus drátu na dveřích, kterej nechápu, k čemu je, každopádně mi opravdu zpříjemnil den. Mne, neni to tak zlý. Ale nemám ráda zranění, obzvlášť od říznutí a podobně.

Nicméně chudinky holky, co musej za pár hodin vstávat, a nejvíc teda J., která měla dneska cédéčko a zejtra ho má zas. Mám pocit, že možná proto na mě dneska mluvila tak nepříjemným tónem. Asi mě za to nesnáší. Taky byla nasraná, že jsem si napsala o opraváře na kávovar, ten přijel, propláchl nějakou součástku a šlo to. Jako bych za to mohla. Ale že jsem v neděli půl hodiny ten kávovar čistila, zejména teda vevnitř, kde na to zjevně nikdo kromě mě nesáhne a kde to bylo tak zasviněný kafem, že to vůbec nešlo vyndat ven, to jako nic. Přitom kdyby ten opravář viděl to, to by teprve byla ostuda. No co. Nehodlám se tim zabejvat. Nikdo nám nikdy neřek, co všechno se na tom kávovaru dá vymontovat a já proplachovala všechno, o čem jsem věděla. Nejsem vědma. I když náš drahý zaměstnavatel to od nás zjevně očekává.

Ale cítím vzrůstající tlaky, který mě znepokojujou. Začínáme si asi s holkama lézt na nervy a to není dobře. Někdy mám pocit, když J. něco říkám, že jí mezitím v hlavě probíhá „bože, ať už sklapne“. Nevím proč, ale prostě ten pocit mám. A je fakt, že když mi ona do tváře tvrdí, že čistí tácky každej den, a já tam přitom už třikrát přišla právě po její šichtě a celá ta vitrína byla totálně zasviněná, mám chuť vyjet na ni, ať si klíny valí do hlavy někomu jinýmu a ať laskavě dělá, to, co má. Podobně M., která mě poučuje, kam a jak dávat do lednice salát, a přitom už dvakrát nevytřela večer podlahu, objednává málo zboží a vůbec má na svym kontě pár vroubků, takže by bylo podle mě lepší, kdyby se moc nevyjadřovala a radši si ten salát sama přesunula, když ji v tý malý ledničce tak dráždí.

Jinak dobrý. Aby taky ne, když má člověk jednou trochu volno. Sice se tu nedá moc mluvit o spánku, ale i tak. Po tom únavnym víkendu si to užívám. Taky jsem se konečně pustila do třídění skříně, vyhodila jsem z ní pytel nepoužitelnejch hadrů a ty ostatní jsem tak dokonale uklidila, že už je to zase radost tu skříň otevřít a oblíkat se. Já vim, asi to zní divně, ale v posledních pár týdnech jsem prostě radši jen popadla něco z toho, co leželo zmuchlaný na gauči (což bylo hodně věcí) než abych se probírala tím bordelem ve skříni a hledala něco lepšího. Příjemná změna. Doufám, že se mi podaří najít chvilku na návštěvu nějakýho ReReRe setkání, abych tam ty věci odnesla.

Woohoo, neni to báječný, pro jednou mít tak krásně čistou hlavu a moct taky řešit blbosti? No není to skvělé? Je to skvělé!

A nikdo mi nebude řikat, že neumim psát pozitivní články. Ne že by to někdo zkoušel, ale kdyby náhodou, tak tady mám předmět doličný >:)

Pořád zapomínám, že s některýma lidma v mym okolí nemá smysl začínat jen trochu filozoficky náročnější debatu. Vlastně asi s většinou. Jako že facebook. Jako že většina věcí, kterejma se oni zabejvaj, je tak strašně zbytečná a nezajímavá, že nemá ani smysl se k nim vyjadřovat nebo je komentovat. Snad proto mě maj některý lidi za podivína. Za mlčenlivku nebo za tu divnou, se kterou prostě musí něco bejt, protože je divný nereagovat na děsně vtipnou historku o nějakym blbym pohovoru, při jejímž poslechu už pět minut dopředu každej debil ví, jak dopadne. Nebo na to, že ten awesome facebook má ty a támhlety funkce. Nebo že ho zase změnili. Jako by to sakra byla nějak překvapivá informace, když se to děje v jednom kuse. Nebo jako by na tom vůbec záleželo. C’mon, vážně vám to nepřijde úplně bolestně nedůležitý? To jsem jediná, kdo spatřuje pravý významy života v něčem úplně jinym?

Mám chuť smazat si z facebooku všechny tyhle lidi. Všechny, co dokážou řešit takový blbosti. Nebo spíš – já taky postuju spoustu kravin a směju se blbostem, ale mám pocit, že je nevnímám tak jako oni. Že jsou mi vlastně ukradený. Že vim, že jsou to blbosti a jsem připravená kdykoli to všechno smazat a opustit. Že naprosto nehrozí, že bych se o těch věcech s někým nějak zapáleně bavila. Že mi den ani nezlepší, ani nezhorší, prostě tu jsou, tak se nad nima pousměju, ale to je tak maximum energie, kterou jsem ochotná jim věnovat. Samozřejmě mám tisíc chutí smazat celej ten facebook, ale pořád tu jsou důvody, proč to neudělám. Zejména proto, že jsem k tomu prostě ještě neuzrála. Není vhodná doba, protože na tom docela závisim, jakožto na komunikačním kanále. Jak už jsem psala, nějak teď prostě nemám lidi, se kterýma bych mohla žít, jako že doopravdy žít někde venku, mimo počítač. Až na nepatrné výjimky, samozřejmě.

Třeba včera se mi ozval Jasper, moje první láska a dodneška asi nejzvláštnější člověk v mym repertoáru přátel. Bože, jak dlouho už se známe… Anyway, říkal, že by mě chtěl ještě naposledy vidět, než nastoupí do nemocnice. Nebudu to nějak rozebírat, ale je to prostě přesně takovej ten typ člověka s úplně podělaně dramatickym životem, v jehož stínu všechny ostatní problémy všech ostatních lidí (včetně vás samotných) totálně blednou a stávají se nicotnými, takže setkání s ním mi tak nějak pomáhá vrátit se do života, uvědomit si, co je podstatný a co neni. Jenže takových lidí je málo a my dva se vídáme jen výjimečně, i když pořád nevím, proč. Chtělo by to víc. Víc setkání naživo, víc procházek po Vyšehradě, víc povídání o tom, co kdo dělá, co je u koho nového. Je mi zle z nimpání se ve vlastním životě, potřebovala bych mít vedle sebe někoho, kdo by mi povídal o tom svym. Ale ne jako takovej Marek z krámu, kterej mi vykládá naprostý blbosti jako co zrovna dělal, co dělá teď a co bude dělat za minutu, nikdy nezavře hubu, i když ho o to snažně prosím a furt mele jako naprostej mentál věci, který nikoho nezajímaj. A není to jen můj pocit, abyste si nemysleli, že jsem nějak zlá, on ty svý sračky cpe i úplně neznámým lidem, zjevně přesvědčenej, že je to hrozně zajímá. A všichni si klepou na čelo a on nic, furt vesele žvaní dál. A navíc lže. Nedávno jsem se doslechla, jaký věci o mně vykládal chlápkovi, co vedle našeho krámu prodává kafe ve stánku. Udělalo se mi z toho zle. Kecy, že se mnou chodí domů po práci, že spolu půjdeme někam, až budu mít volno, že mě má v merku (jako že do mě dělá nebo co), že mě viděl se svlíkat na krámě, jaký mám spodní prádlo a další nechutný kecy, na nichž je sotva zrnko pravdy – u mě doma byl jednou a víckrát se to už nestane. Že bych s ním někdy někam šla, to naprosto nehrozí, že bych snad o něj mohla mít zájem, to už vůbec ne, je mi z něj čím dál tím víc zle a je mi odpornej, a moje prádlo teda rozhodně neviděl. Párkrát jsem si v jeho přítomnosti převlíkala tričko, ale to jsem si dávala dobrej pozor, abych byla z dohledu, ve vedlejší místnosti, takže rozhodně nemohl nic vidět. No prostě jen další lži a nepravdy.

K tomu se zase přidal Myšák. Tuhle mě vezl do práce a zastavili jsme na jiné prodejně, přes kterou vždycky jezdí. Šla jsem s ním dovnitř a on mě nahnal dozadu a začal mi svlíkat bundu a tričko, že mě namasíruje, nebo spíš namaže koňskou mastí záda. Nebylo mi to po chuti, byla mi zima a navíc mi bylo nechutně z tý představy, že na mě bude sahat, ale když záda bolej… prostě jsem ho nechala, ať mě teda namaže. Jenže to by nebyl on, aby to nechal jen tak. Měla jsem tričko i bundu přes hlavu, takže jsem se nemohla bránit, když mi najednou začala sahat na prsa a hrozně se smál, jaká je to sranda. Začala jsem kolem sebe kopat, nohy byly to jediný, co jsem měla volný, a řvala jsem na něj, ať toho nechá, že si snad dělá prdel a já už nevim co jsem ještě řikala. Smál se dál, ještě asi minutu, než mě konečně nechal bejt, zapnul mi podprsenku a pomohl mi se oblíknout. Pak mě odvezl do práce a ještě dobrou hodinu to trvalo, než přepnul z módu „hrozná sranda, hihihi“, na „dramatickej a uraženej“. Začal mi zase psát smsky typu „To jsem netušil, že jsem ti tak odpornej, už na tebe nebudu sahat“ atd., což ad jedna nesnáším a ad dvě mi už přesně takový psal před časem. Planý kecy. Nepochopitelný. On dělá uraženýho? On se tváří jako bych mu sebrala hračky? On dělá jako že já mu děsně ubližuju, když se mě už podruhý prakticky pokoušel znásilnit?!

Na jeho zprávu jsem nereagovala a on mi pak jako obvykle začal posílat pětidílný smsky plný patosu a sraček jako že na jiný prodejně má pravý kamarádky, pro který by umřel (co je mi kurva po tom?) a že „holky měly pravdu“, že jsem panovačná a že on mi je dobrej jen na to, když něco potřebuju. WTF???? Všechno se to ve mně obrátilo naruby a napsala jsem mu mrtě dlouhou zprávu, ve který jsem ho strašně seřvala, řekla jsem mu, že je to psychopat a magor, že by se měl léčit, jestli se sakra vůbec poslouchá, co to mele, jestli mu přijde normální znásilňovat lidi kolem sebe a ještě se tomu smát, jestli si myslí, že mě baví poslouchat od úplně cizích prodavaček historky o tom, co bylo nebo je mezi náma dvěma, když nic takovýho neni pravda – protože co jsem se tak doslechla, bavil a stále se o mně baví s prodavačkama na všech možnejch krámech, zatímco mně nikdy neřekne nic, až teprve když odjede z krámu a mně začne zvonit mobil jeho dlouhejma srdceryvnejma smskama, ale fakt kurva pořád! Řekla jsem mu, že se mi to nelíbí, že ty jeho holky o mně nic nevědí a že možná kdyby věděly, jak se ke mně choval a chová, říkaly by něco jinýho. Že je srab, co nemá koule ani na to, aby mi něco řekl do očí. Že se chová jako malej rozmazlenej fakan a že ho za to nesnáším. Že my dva nejsme a nebudeme kamarádi, ne proto že bych já byla panovačná, ale protože on je magor a zjevně neví nic o tom, co to kamarádství vůbec je, protože jinak by se nemohl chovat tak hnusně a pak mi to dávat za vinu. Zcela evidentně mě jen trestá za to, že s ním nechci bejt, jako by to byla moje vina, a přitom já se celou dobu snažila, aby to všechno probíhalo v pohodě, a kdyby nebyl takovej mentál, mohli jsme teď bejt úplně někde jinde, protože jinak je to fajn člověk. Mohli jsme si normálně povídat o práci i o životě, kdyby do toho netahal ten sajrajt okolo. Mohl normálně zůstat na krámě o chvilku dýl a dát si tam kafe a já bych mu – normálně – povídala o tom, co jsem ten den zažila. Ale to on ne. Radši mě bude neustále zkoušet citově vydírat a kdykoli zrovna bude mít lepší náladu, bude mě chytat za ruku a směrovat mi ji na jeho rozkrok, abych prej viděla, co s ním dělám. Jako by mě to zajímalo! Bože, je mi z něj tak špatně, že už to snad ani nemůže bejt horší!

A co hůř, podobně šílenejch lidí jako je on nebo Marek mám kolem sebe prostě už nějak moc. Nevim jestli je to touhle prací nebo prostě tím, že ty lidi přitahuju, ale mám pocit, že ještě jen jedna kapka a vyletím z kůže. Nebo čapnu nůžky a něco si provedu. Protože už toho prostě bude moc. To vážně nemám nárok potkat nějakýho člověka, kterej by nebyl mentálně postiženej, psychopatickej, závislej na mojí přítomnosti nebo prostě nespolehlivej kretén a lhář? Vážně na světě neexistuje nikdo, s kým by se dalo normálně mluvit, kdo by mi nedělal scény kvůli tomu, že s ním nechci trávit každou volnou minutu, kdo by chápal, že při týhle práci ocením každej den samoty bez lidí, že jen občas potřebuju obejmout, mít s kým mluvit o tom, co se kde děje, s kým polemizovat o smyslu života a toho všeho, co tady děláme, mít s kým mluvit o svých i jeho snech, o tom, co bychom jednou chtěli dělat, co nám přijde jako správný a co špatný, mít s kým jít na procházku, když je tam hezky, mít komu napsat „kurva, to mám zase jednou spleen, nechceš zajít do čajky“ a on by prostě napsal „fajn, za hoďku jsem u tebe“…

Ne, prostě nemá smysl tyhle věci psát lidem v mym okolí. Na mym facebooku. Nemá smysl komentovat jejich pointless statusy o tom, jak si právě přetřídili přátele na facebooku do skupin. Prej bližší přátelé. Jak si vůbec dovolujou nazývat se našimi bližšími přáteli, když o nás nic nevědí… nezajímají se o nás. Kdybysme chcípli, nechyběli bysme jim. Netuší, co se v nás děje. Nejsou schopni s námi mluvit o tom, co si skutečně myslíme o tom jejich facebooku a vůbec o všech věcech, co nemají žádnej smysl a nejsou k ničemu dobrý. Jen nás odcizí, zabrání nám sejít se naživo a pak nás nechají, abychom si roztřiďovali kontakty do škatulek a říkali jim bližší přátelé. W-T-F, světě.

P.S.: Asi pojedu pryč. Dám tomu šanci do konce roku a pak pojedu do Anglie. Už se mi po ní stejská na naprosto neúnosnou míru. Kdepak tady v tom magorově. Rozloučím se s těma pár lidma, co za to stojí (to bude při jejich počtu tak otázka jednoho týdne nanejvýš) a pak mi tu všichni polibte prdel.

Napsat kolegyni sms ve stylu:“Napiš mě dneska jen do dvou, šéf ví, že jsem už kolem poledne chtěla odcházet, tak ať to neni podezřelý“ a poslat to šéfovi, to se snad může podařit jenom mně. Uvědomila jsem si to teda už ve chvíli, kdy jsem dala odeslat, ale z nějakýho důvodu ten můj mobil neumí přerušit odesílání smsky, a tak jsem jen s příšernou hrůzou v očích a s naprostym zoufalstvím sledovala, jak se to odesílá a jak mi přichází doručenka. V tu chvíli jsem si narvala pěst do huby a musela jsem si sednout, protože jsem potřebovala dohnat těch pár vynechaných úderů srdce a promyslet si, co dál. Co dál. Co se kurva dá v takovou chvíli dělat dál?!

Jediný, co mě napadlo, bylo odeslat mu omluvnou sms, že to nebylo pro něj (No to by ho asi nenapadlo), a doufat, že to přejde s humorem. Mozek se mi rozjel na plný obrátky, jak jsem se snažila vymyslet nějakou záchrannou historku, a nedokázala jsem si přestat vyčítat to slovo „podezřelý“, kterym jedinym jsem se postarala o to, aby mu to dokonale podezřelý bylo. Proč jsem prostě nenapsala jen „napiš mě do dvou“? A hlavně proč sakra dělám tak důležitý věci jako posílání smsek tak automaticky?

Celej den jsem si tim zkazila, připadala jsem si jako naprostej idiot a nejhorší na tom bylo to čekání, co sakra bude dál. Šéf mi napsal jen „?“ a pak, po tý omluvný smsce, se už neozval. Nějak jsem doufala, že zavolá, já mu to nějak vysvětlim a společně se tomu zasmějeme a půjdeme dál. Jenže on nic! A to jsme se zrovna včera bavili o pivu na Vinohradech a on mi slíbil, že se mi ozve. Nějak jsem doufala, že tím myslel hned ten večer nebo dnešek, ale zatím nic. To se jako mám třást ještě tejden než to budu mít konečně za sebou? Stejně z toho mám prdel. Co si jako budeme u toho piva povídat? On ve stylu „Chci se s váma vyspat“ a já ve stylu „Chci dát výpověď“, to bude vážně záživná konverzace.

Anyway, kromě nešťastnosti nad vlastní idiocií mě jímá nešťastnost nad lidma kolem mě. Už zase. Lžou. Nedrží slovo. Nedá se na ně spolehnout. Jsou k ničemu. Nemají zájem. Serou mě. Kamarádka z gymplu mi tuhle psala, že mi někdo bude volat kvůli práci, jestli mi to nevadí. Tak co by vadilo, žejo, docela jsem se k tomu upnula, protože potřebuju něco rozumnýho najít, abych mohla vypadnout z tý firmy hrůzy, kde se právě nacházím. Dlouho se teda nic nedělo, ale cca před týdnem mi konečně volala nějaká slečna, která mi naprosto strojově vykládala, jak v jejich společnosti hledají lidi na základě doporučení, a právě proto vám volám, protože slečna bla bla nám na vás dala kontakt… znáte se se slečnou blabla? Celej ten hovor mě děsně vytočil, protože tyhle kecy znám nazpaměť a uráží mě, že je na mě někdo používá. Jako by se snad domníval, že se já budu domnívat, že jsem jediná na celym světě, s kým se takhle „důvěrně“ baví. Přitom každej ví, že přede mnou obvolala padesát lidí a po mně bude volat dalším padesáti s úplně stejným monologem.

Nicméně jsem jí odpověděla, docela bravurně, na to, že mě její telefonát vzbudil, na všechny její otázky ohledně toho, jak si představuju budoucnost, co chci dělat se svym životem atd., a pak jsme se domluvili na schůzce s tím, že si jí ještě potvrdíme. Dala mi adresu společnosti a rozloučily jsme se. Jelikož jsem po tom hovoru vůbec nechápala, o co že jde, krom toho, že mluvila o nějakym vyšším managementu, vygůglila jsem si tu společnost a zjistila, že jde o nějakou firmu obchodující s čokoládou a cukrovinkama, což mi připadalo docela milý, tak proč ne, žejo.

Jenže jsem si neuložila její číslo a když jsem jí měla včera zavolat a potvrdit schůzku, nějak nebylo kam volat. A tak jsem musela na tu kamarádku a ať mi pošle číslo na tu pani, co mi volala. A kámoška na to „Jo, ta z Partners?“. A já se poněkud zarazila. Wtf? Jaký Partners, sakra? O tom nikdo nic neřikal, a to ani když jsem se tý kámošky ptala, o jakou firmu se jedná, protože do telefonu jsem se to nedozvěděla. Prej že mi nic neřekne, ale jde o renomovanou firmu. Wtf podruhý?

A tak jsem milé slečně z firmy na „čokoládu“ zavolala a řekla jí, že nemám zájem o práci u Partners a že kdyby mi to řekla rovnou, nemusely jsme se zdržovat. Samozřejmě hned opáčila, že to určitě zmiňovala (komu to chce nalhat?!) a že neví, jestli jsem správně pochopila, že jde o ten „vyšší management“ (zdůraznila to). Řekla jsem jí, že jsem jí pochopila naprosto správně, ale ona zjevně nechápe, že já „nemám zájem“ (taktéž s důrazem). Snažila jsem se mluvit co nejklidněji a nejrozumněji a řekla jsem jí, že bychom se akorát navzájem zdržovaly a ztrácely čas, protože já nemám zájem ani o Partners ani o to, abych někoho menežovala a školila. Slečna se toho ovšem nějak nechtěla pustit, a tak jsme spolu mluvily ještě asi deset minut, než jsem jí konečně řekla, že ať mi teda zavolá za půl roku, když jí to za to stojí, a nazdar.

Zavěsit. Nasranost. Vztek. Přidalo se k tomu i to, jak naprosto nespolehlivý mám v poslední době kamarády. Jeden, co mi dluží peníze a já nejsem schopná ho dohnat k setkání (ani ne tak kvůli těm penězům jako že bych ho chtěla vidět. Samozřejmě ale, ty prachy by se mi taky hodily), druhej, co mi slíbí ozvat se do úterka, a pak je najednou čtvrtek a on furt nic, tak mu napíšu, co s nim, je, on že je v práci a pak mlčí, a o pár hodin později zase píše rozverný smsky, jak už skončil a „copak že dělám“. Argggggg! Ale o svý averzi k „copak“ a „jakpak“ už jsem tu psala, nebudu se opakovat. A pak ten šéf, co mi slíbí se ozvat a pak nic. A pak celá ta práce, kde vám furt jen všichni slibujou se ozvat a vyřešit problémy, který sami zavinili (jako například ten úžasnej mrazák, co nám přivezli v úterý, co je stejně velkej jak celá naše kuchyňka a co ho naprosto nepotřebujeme. Tohle je snad jediná společnost, která vám na zimu pošle na krám obří mrazák. Fakt humoristi), a pak o nich tejden neslyšíte. Je to furt to samý na jedno brdo. A dneska a včera taky, měla jsem něco domluvenýho, půl dne kvůli tomu sedím u pc a čekám, kdy se ten člověk zjeví, a nic. A nejhorší na tom je, že já stejně furt budu dál čekat a dřepět tady (nebo i jinde), protože prostě z nějakýho bláznivýho důvodu očekávám, že lidi dostojí svým slibům a že když něco řekli, tak to platí. Pche. Vzbuď se, M., takový lidi už dneska nejsou…

A tak jsem se zase jednou zamyslela nad celou tou svou situací a došla zase jednou k závěru, že mi chybí partner. Takovej ten pravej, co se na vás nevysere, co s váma prochází veškerym svinstvem a vy zase máte tu příležitost procházet si s ním tím jeho svinstvem, takže si pak nemusíte připadat jako že se celej svět kolem vás zbláznil, protože víte, že někdo jinej prochází taky něčím takovým. Člověk, co by tu byl, když potřebuju obejmout, co bych mu mohla napsat, že mě bolí záda a jestli se nechce stavit na čaj a film a trochu mi je pohmoždit. Kterýho bych mohla vytáhnout na procházku po Vyšehradě, kam se mi strašně moc chce s někym jít, ale bohužel ti, kteří by připadali v úvahu, v ní vůbec nepřipadaj, protože už prostě nejsou v mym životě. A tím to asi všechno je. Těma lidma, s kterýma mi bylo tak strašně dobře a všechno s nima dávalo smysl, všechno s nima bylo tak krásně barevný, podzimní, veselý a prohřátý sluncem, a teď už tu prostě nejsou a já je nedokážu sehnat. Kam se sakra poděli? A kde najít jiný, když tihle už nejsou? Vážně mi chybí nějaký nový lidi, ale nějak nevím, kde je najít. Protože to, co zrovna teď kolem sebe mám, to mi prostě nestačí. Ten svět je takhle hrozně na nic a mě to nebaví. Pf. A teď bych se mohla jít nasnídat, což?

No a takhle jsme byly s Ájou prvně na procházce na chalupě… 🙂 Fučelo nám tam, takže se za chvilku roztřásla zimou (nebo prostě nervozitou, těžko říct), ale ťapala naprosto ukázkově. Frajerka je to.

Na víc se zatim nezmůžu, jen snad krátký info, že dneska byl fajn den. Konečně taky jednou.

Chtěla jsem začít slovy „asi jsem se zbláznila“, ale ona to ostatně neni žádná novinka, takže se nad tím nebudu zbytečně pozastavovat. Ale deptá mě to, že ty svý myšlenkový a emoční pochody vůbec nechápu. Že si klepou na čelo ostatní lidi, to se tak nějak dalo čekat, ale že si na něj klepu i já sama, to už je trochu moc, ne? A navíc vážně vůbec nechápu, proč se s tou pošahanou firmou seru, proč mi to stojí za ty nervy a za to vyčerpání, proč mě nesere, že už několik měsíců nemám žádnej život, protože když už mám volno, tak ho prospim. Teda ne že by mě to nesralo, ale domnívám se, že by mě to mělo srát mnohem víc. No ale nevim, asi je to tim mym debilnim optimismem, pořád čekám, že bude líp.

Ono už totiž tak nějak je. Když jsem teda ve čtvrtek nedala výpověď, aspoň jsem si přebarvila vlasy na dlouho neviděnou červenou a pak jsem se sešla na chvilku (= pár hodin) s Klárkou, abych si zanadávala a získala cizí názor, protože to, co poslouchám doma, to se nedá. Rovnou jsme pak spolu prošly Hostivař a v těch asi dvou krámech, co tam maj, se dokonce i podařily zajímavé úlovky, jako třeba obyčejný bílý tričko s dlouhym rukávem, který jsem už dlouho sháněla, pak takový to černý krajkový tílko z Takka, co teď nosí každá druhá a přiznám se, když jsem to na sobě viděla, nemohla jsem tomu pohledu odolat, a pak dokonce i kabát, kterej sháním už dobrý dva roky a zatím mi žádnej neseděl, neslušel nebo se mi prostě nelíbil, zatímco tenhle petrolejově modrej měl už namále. Jen nedostatek hotovosti a samozřejmě i trocha tý nerozhodnosti a nechuti tahat se s tím do hospody mi zabránily si ho hned vzít. No ale brousím si na něj zuby a mám pocit, že si tam v tejdnu budu muset zajet nebo mi to nedá spát. A při tý příležitosti si asi rovnou pořídim i zimní boty. Ano, m. se prostě rozhodla, že odteď na sobě už nebude šetřit. Dělala jsem to dlouhý roky a mám toho dost. Chodit se zmrzlejma nohama celou zimu a bát se, že šlápnu do vlhka? Ani mě nehne, letos už ne.

Dobrou zprávou je, že jsem si asi začala zvykat. Tenhle krátkej tejden mi opravdu bodnul, hlavně teda teď ten víkend. Po čtvrtečním rozhovoru s vedoucím (a hlavně po tom, jak mě ve středu nasral ohledně výplaty) jsem se rozhodla mnohem víc odpočívat a získat zpátky nějakej ten život. Začala jsem hned v pátek, kdy jsem nespala do pěti odpoledne, ale vzbudila jsem se už někdy v deset a ještě před obědem jsem uskutečnila takovej malej meeting s kamarádkou, která mi předala nějakou tu kosmetiku, co jsem si u ní objednala, a pak jsem se přesunula do drogerky pro barvičku na vlasy. Chvilku jsem dumala, ale nakonec to vyhrála „wild cherry“, což je prostě barva, kterou jsem si vzhledem k své minulosti nemohla nevybrat (zasvěcení vědí). Nahození pak proběhlo velmi rychle, k tomu pár dílů True Blood a nějakej ten obídek a pak už jsem teda letěla za tou Klárkou. Večer jsme pak spolu navštívily akci mojí kamarádky, která se právě vrátila z cca dvouměsíčního pobytu v Indii a pořádala promítání a vyprávění v jednym pajzlu na Vinohradech, o jehož existenci jsem doteď neměla nejmenší ponětí a teď, když to vim, se tam asi budu vyskytovat častěji. Předně to mám hned za prdelí, za další tam skvěle vaří a je tam i příjemná obsluha a konečně tam maj dvě ochočený pumy. No, ochočený je asi silný slovo, netroufla bych si jít blíž, ale stejně, znáte lepší pajzl, kam by mohl kočkomil zajít, než tam, kde maj pumy?

Akce byla samozřejmě velmi příjemná a neumim ani popsat, jak moc mě to psychicky pozvedlo, po tolika tejdnech se zase vidět s nějakejma lidma, hlavně teda s těmahle, který jsem tak dlouho neviděla a vůbec se s nima nestýkám, což je přitom neuvěřitelná chyba. Tak nějak doufám, že se mi v příštích týdnech povede trochu to napravit. Jsou to skvělý lidi.

Druhej den, výjimečně ne hned ráno, což mi dost bodlo, jsme pak jeli na chatu. V sobotu to tam bylo dost na prd, akorát přijel na návštěvu jeden příbuznej a mě navštívil kamarád ze sousední vesnice, ale s tím si toho nemám zase tolik co říct, takže to nebylo úplně ono. Večer jsme pak koukali na nějaký filmy a to bylo tak všechno. Lepší to bylo dneska, to jsme se šli i trochu projít a sbírali jsme ořechy na zahradě, což člověku aspoň připomene, že existuje nějakej život mimo zdi baráku a nějaká příroda a tak tomu podobně. Vzduch. Kyslík. Čerstvost. Prostě víte co, ten outdoor.

Udělaly jsme s mámou pár fotek, měly jsme sebou i Allegru, tak až se k těm fotkám dostanu a jestli tam bude něco smysluplnýho, tak to sem taky postnu, ať to tu přece jenom trochu ožije. Mimochodem, podzim. Jako chápete to, podzim. To nepotřebuje rozvádět

Mno ale abych se zase dostala zpátky k tomu svýmu nechápání a bláznění, to nepatří ani tak tomu, že setrvávám v týhle šílený práci, jako spíš pocitům, který ve mně vyvolává ten náš vedoucí. Jak bych vám to popsala… je to šmejd, nebo ho tak aspoň všichni vnímáme, nikdy mu neřeknu jinak než ten hajzl, co mu nemůžu přijít na jméno. Ale znáte to. Tihleti bad guys… prostě něco na něm je, nejspíš ten způsob, jakým se totálně nebojí jít za tím, co chce. Ten způsob, jakým mi nepokrytě dává najevo, že se mu líbím. Jak se na mě dívá, jak mi umí jen tak mezi řečí zalichotit, a to ještě ne nějakejma planejma kecama, ale věcma, o nichž dobře vím, že jsou pravda, ačkoli se s nima nemám potřebu vytahovat (no dobře, jen někdy :D). To, jak jsme spolu v ten čtvrtek večer mluvili, mě úplně rozhodilo, šla jsem pak domů děsně vytlemená a s myšlenkou „WTF? Takhle se bavim se svym šéfem? Co mi to sakra je? A jak jen tohle může dopadnout?“. Navíc jsem začala přemýšlet o věcech, co mě nikdy dřív nelákaly – a nelákají mě ani teď, jen nad nima prostě přemítám – jako třeba že jaký by to bylo chodit s chlapem, co je finančně za vodou a co mi koupí, na co si jen vzpomenu. Ne že bych něco potřebovala, já si na svý věci ráda vydělám sama, a ne že bych chtěla bejt taková ta pipka, co si ukáže na svetřík a na dovolenou v Thajsku a prostě to dostane jen za to, že… no to je jedno, všichni víme za co, ale vážně by mi tak vadilo prostě to pro jednou zkusit?

To jsou samozřejmě všechno jen úvahy. Ty jeho kecy beru s velkou rezervou, zkouší to podobným způsobem na kdekoho a i kdyby byla pravda, že se mnou to posouvá ještě o level výš, stejně, co z toho. Každopádně momentálně s ním tu hru hraju a čekám na příští výplatu, abych viděla, co tím chtěl říct, když sliboval, že budu spokojená. Já se totiž obávám, že ať udělá cokoli, nebudu. Ale zase – co s tim mám asi dělat. Teď v pátek jdu na pohovor, zatim sice nevim, o co půjde, ale aspoň se tam půjdu podívat. Ale pokud se z toho nevyklube nějakej zázrak, neblížím se zatím k tomu, abych si našla nějakou lepší, úžasnou práci, a mohla odejít z týhle pošahaný. A každej, kdo v týhle době chodí s trochu otevřenejma očima, ví, že je lepší mít nějakou práci než žádnou. A já mám toho střídání zaměstnání po půl roce taky plný zuby, docela ráda bych už někde zakořenila na delší dobu – samozřejmě ne nadoživotí, se svym životem mám ještě jisté plány, ale taky nemíním zdrhat při několika prvních zádrhelech, který ostatně potkáte všude, kam se hnete, aspoň teda pokud jste mnou. Já tyhle věci prostě přitahuju a nejspíš vždycky přitahovat budu, nad tím se nemá smysl pozastavovat, taková holt jsem.

Anyway, čeká mě salátovej tejden, což znamená volná odpoledne a volné večery, takže snad se zmůžu na nějaký to plavání, procházkování po Vyšehradě, nakupování, randění a kdovíco ještě, no prostě znáte to, žití. Takže snad bude i trochu o čem psát. Zatim se mějte 🙂

Tak jsem si propočítala svoje hodiny za srpen a vyšlo mi, že i s jejich pofidérníma 59 korunama na hodinu (což má být pouze klička kvůli úřadům, aby odváděli co nejmenší dávky za zaměstnance, ne že bychom měli mít reálně tak málo) mi s mýma odpracovanýma hodinama má připadnout výplata ve výši cca patnácti tisíc, a to nepočítám víkendové a noční příplatky. Taky do toho nezahrnuju bonus 800,-, který má patřit každé vedoucí prodejny, příspěvek na údržbu stejnokroje atd. Když odečtu inventuru, která tentokrát dopadla mimořádně dobře, mělo mi za srpen přijít nějakých 14.800,-. To neni špatný. Sice je to prd, když si vezmu, co je to za práci a co všechno nás při ní potkává, ale lidi dělaj i za míň, já to beru, neni to špatný.

Respektive nebylo by to špatný, kdyby mi to opravdu přišlo, jenže nějakým záhadným způsobem se účetní dopočítala přibližně jedenácti tisíc a asi si myslela, že to všechno bude v cajku. Výplatnice navíc přišla asi s týdenním zpožděním, takže jsem teprve teď dostala příležitost podívat se na ty její pofidérní výpočty, a abych řekla pravdu, nijak mi to nepomohlo, protože ty její pochody vůbec nechápu. Jediný, co jsem z toho zatím pochytila, je snížení oněch 59 korun na 57, což mě přirozeně poněkud zarazilo, a fakt, že se zřejmě domnívá, že jsem pracovala nějakých 160 hodin, namísto skutečných 211. Každopádně další zajímavostí bylo, že úplně stejná výplata přišla i mojí kolegyni, což je divný, ty výplaty se doteď vždycky různily, záleží – nebo by mělo záležet – na tom, jak kdo vede prodejnu atd. Vzhledem k tomu, že já osobně – nechci se vychloubat – ale jo, chci – mám nejvyšší tržby, čekala bych něco víc než jen ono neustálé chválení, jímž mi tam všichni zasypávají hlavu. A je to příjemný, ne že ne, ale člověk pak má pocit tak trochu jako WTF, když po tom všem, co si tam pěkného vyposlechl, mu přijde na účet takovej výsměch. Vážně si myslej, že si to necháme líbit?

No, nenecháme. Jak říkám, kolegyně se taky pěkně nasrala a prohlásila, že počká na příští výplatu a jestli nebude lepší, tak jde pryč. No, abych řekla pravdu, já už nějak nemám v plánu čekat. Jelikož její minulá a zatím první výplata (kromě tohodle kiksu teda) činila nějakou čtrnáctku (což jsem jim ještě nezapomněla, moje první výplata byla o poznání nižší), má na to ještě nervy. Pokud jde ovšem o mně, nemůžu se zbavit pocitu, že si ze mě tahle firma dělá prdel, a nějak mě to přestává bavit, zejména proto, že ačkoli se snažim si to nebrat, nedá mi to, mám z toho staženej žaludek a pak vůbec nemůžu spát. A za to mi to opravdu nestojí. Pořád říkám, že mi nejde o peníze, hlavní je, že nějaký přijdou, ale čeho je moc, toho je příliš, a kdyby si měli ťukat na čelo, že se hádám o korunu, tak se o tu korunu budu jako největší přízemník rvát třeba do krve, protože za to, co tam všechno vytrpíme, by nás měli nosit na rukou a ne tohle. Zrovna v pondělí mi tam nějakej cigán zas šlohnul z pultu koláče, když jsem se nedívala, a už si je cpal pod mikinu. Jenže se přepočítal, seděl tam se mnou Marek a když se zvednul, cigán si to rozmyslel. Nejdřív sice začal hulákat něco jako že CO DĚLÁŠ, SI TO KUPUJU!, ale pak asi usoudil, že z toho nic nebude, hodil koláče na pult a zmizel. A v úterý, když jsem tam byla večer sama, tam na mě vlítla celá famílie, přičemž minimálně o tom klukovi bych přísahala, že už tam dvakrát byl s různýma dalšíma lidma, který se mě pokoušeli okrást. Narazili ovšem, jelikož asi pět minut před jejich příchodem jsem se rozhodla pro jistotu z toho horního pultu všechno sladký stáhnout. Dosáhli tak jedině na chleba a ten je nebere, tihle sráči choděj na sladký, a tak byli pěkně rozladění. Furt se mi po tom pultě váleli a doufali asi, že dosáhnou i na něco jinýho, ale když to tak nevypadalo, nakonec se mi aspoň pokusili ukrást nějaký prachy fíglem s rozměňováním. Nejstarší chlápek rozbalil na pult nějaký dvoustovky a jestli bych mu to rozměnila za litr. Na to já, že nerozměním, a on začal hulákat, jako by to bylo životně důležitý. Když jsem ovšem nepovolila, zase si to sbalil, jen slečna si koupila nějaký ty zákusky a pak všichni vypadli. Jakmile odešli, uvědomila jsem si, že stojím jako prkno, srdce mi buší jako zběsilý a jsem vyděšená jako už dlouho ne. Trvalo mi to dost dlouho, než jsem zase popadla dech, rozpohybovala nohy a ruce a úplně ztuhlýma prstama přibouchla dveře a otočila klíčema v zámku. Tohle ne, řikám si, tohle teda ne. A kdyby hovno hořelo, já tam prostě po těch večerech sama nebudu, to radši zavřu o hodinu dřív a pak se budu někomu zodpovídat, ale tohle fakt ne.

Nicméně i když ten den byl nechutně dlouhej (zvláštní, když si vezmu, jak mi pondělí rychle uteklo, to úterý se vleklo pětkrát tak pomaleji) a i když takhle skončil, nebyla jsem cestou domů tak vyřízená jako obvykle. Dokonce ani druhej den jsem nespala tak dlouho jak bych čekala, vzbudila jsem se už dopoledne a docela dobře vyspaná. Ani ty nohy mě tak nebolely jako obvykle. Že bych si začínala zvykat? Že by mě to už nevyřizovalo tak jako doteď? No, nebudu si zatím dělat planý naděje, ale vím, jak se obvykle cítím druhej den večer, když mám dva dlouhý dny po sobě, a dost mě překvapilo, že tentokrát mi bylo tak fajn. Jen s tím drobným detailem, že co jsem se v pondělí večer podívala na svůj účet, lomcuje mi žaludkem neuvěřitelná nasranost a pocit, že až příště uvidim svýho vedoucího, nejspíš mu o ten jeho prasečí ksicht rozmáznu něco hodně nevábnýho.

Mno. Původně jsem vám chtěla napsat něco optimističtějšího a vůbec, něco co by trochu víc připomínalo moje dřívější psaní, totiž psaní z doby P. T. D. P. (před touhle děsnou prací), ale nějak se k tomu nezmůžu. Bohužel, kromě práce se toho v mym životě moc neděje, o čem bych mohla psát a čím se rozptylovat. Už od minulýho pondělka jsem se ponořila do Harry Potter Book maratonu, takže kdykoli jsem doma, mám nos ponořenej do děje, a to samozřejmě klidně celej den, protože – no to vám snad nemusim vysvětlovat, je to prostě HP! Došlo to dokonce tak daleko, že jsem se včera vymanila ze spárů postele (a dalo mi to zabrat) a vydala se na pouť do Luxoru, kde jsem si poprvé po letech (nebo poprvé vůbec?) sama koupila hned dvě drahý knihy, a to samozřejmě poslední dva díly HP. Jsou prostě věci, který ve svym životě musíte vykonat, jako třebě že po letech neustálýho mluvení o tom a přemítání o tom se nakonec fakt zvednete a ty chybějící knihy si pořídite, abyste už nemohli tlachat nad tím, že to musíte číst na pc nebo vůbec. Myslím, že příští měsíc se snad přiměju i k doplnění série Twilightu, to už jsem taky dlouho nečetla a mám z něj jen Eclipse…

Každopádně byl to hrozně divnej pocit, koupit si ty knihy. V první chvíli jsem tomu ani nemohla uvěřit, ale trochu mě to vrátilo do reálnýho světa. Poslední dva tejdny, co furt čtu, mám totiž pocit, že tu vůbec nejsem. Že tohle všechno je nějakej divnej sen, kterej se zdá Harrymu Potterovi, a jen to, co se odehrává v knize, je reálný. No znáte to, ne, knihomolové…

A taky bylo divný to uvědomění, že na to mám. Tak drahý knihy, prostě, chápete to? A já nemusela čekat na nějaký Vánoce (ježiš, voni budou za chvilku Vánoce), nemusela jsem nikomu naznačovat, že bych je chtěla, a pak čekat, jestli budou, mohla jsem se prostě sebrat a jít si je koupit a vůbec mě nesralo, že to stálo tolik peněz, nemusela jsem přemýšlet, kolik by za to bylo rohlíků nebo triček, no prostě nádhera… 😀 A ještě jsem si k tomu přikoupila pár úžasnejch placek, protože poslední dobou mě šíleně deprimuje to, co se ze mě stalo. Mám pocit, že už to nejsem tak docela já, že jsem ztratila svoje rebelský mládí, to kouzlo, co ohromilo tolik lidí, co mě znali. Vzpomněla jsem si, jak mi vždycky lichotilo, když mi někdo řekl, jak jsem drsná nebo zvláštní nebo tak něco. A teď? Prodávám v pekařství. Chápete to? V pekařství!

A tak pořád přemýšlím, co si na sebe oblíknout za krutý hadry, aby mi to aspoň trochu připomnělo, kdo jsem byla. Že bych si zase jednou mohla nalakovat nehty na černo. Já vim, taková pitomost, ale fakt by mi to asi pomohlo. Nebo si namalovat linky kolem očí, jenomže pak si zase řeknu, co by to mělo za smysl, když se v práci stejně zpotim tak, že bych za chvilku vypadala jako mýval. A nebo že bych si aspoň obarvila vlasy na nějakou bláznivou barvu? Jenže pak se ve mně ozve to moje dospělý, nudný já, co se ptá: Co z toho? Fialová, zelená, růžová, no whatever… prostě ho to nevzrušuje tak jako dřív.

A toho se děsim. Že se už nedokážu pro tyhle věci tak nadchnout. Že už nemám radost z těch věcí co dřív. Že to, co pro mě dřív ztělesňovalo celej svět, celá ta moje imydž, celý moje bytí, který jsem se snažila vtěsnat do těch několika málo věcí, co byly vidět, že už to pro mě prostě nemá smysl. Já nevím, asi je to normální, ale fakt se toho pocitu děsím. Jak se to stalo, že jsem přestala bejt tou skvělou, praštěnou holkou? Kdy se ze mně stal člověk s takovejma vnitřníma pochodama, jaký teď prožívám? S takovejma myšlenkama a pocitama? S tak silnou potřebou pomáhat lidem, aspoň tím úsměvem nebo trochou toho pokecu, když ke mně na krám choděj se zjevnou potřebou se vykecat. Člověk, co nikdy nemá na nic čas ani energii (ani na blog!!!) a furt je jenom v podělaný práci.

A co mě na tom nejvíc štve, je ta moje neutuchající posedlost jednou jedinou osobu na celym světě, která prostě ne a ne vyčpět. Mám hrůzu z toho, že mě to nikdy nepustí. Že to skutečně byla ta poslední kapka, kterou jsem ještě mohla dostat, pokud jde o srdeční záležitosti. Že se z toho už nikdy nevzpamatuju, nikdy už nebudu jako dřív. A neříkejte mi, že to časem přejde, protože já vím, že ne. Už jsem měla dost příležitostí se přesvědčit, že i když se do někoho bláznivě zamiluju, dokonce i když je mi s někým šíleně dobře, neustále musím myslet na toho jednoho, co už v mym životě neni a nejspíš nikdy nebude. A přesto všechno hnusný, co si o něm myslim a co o něm vim, mi to nedá, vím, že byl ten pravej a vždycky bude. Svinskej svět. Co z toho má, předhodit vám někoho, do jehož duše se ta vaše tak bláznivě vnoří, zapadne tam jak do prachovýho peří, a pak ji odtamtud zase vyrvat? A dál a dál mi ten svět bude házet klacky pod nohy, jako by dál a dál zkoušel, kolik toho ještě vydržím…

V tomhle se můj život asi doopravdy nikdy nezmění. Pořád budu ta stejná rozervaná em., se stejnýma srdečníma problémama jako když jsem byla malá. No, možná ne stejnýma, ale dost podobnýma. A pořád budu přitahovat všechny tyhle sračky, nejspíš prostě proto, že si to zasloužim, nebo si to aspoň vesmír myslí. Karma. Pche. A nejhorší na tom je, že tomu věřím. A nejspíš proto se tak bolestně snažím to pořád nějak napravovat. Neustále. Myslet správnym způsobem. Dělat správný věci. Pomáhat. A je mi do breku, když vidím, že to málo, co jsem udělala, skutečně někomu pomohlo. Když vidím, jak se na mě zmožená paní usměje a děkuje mi, že jsem jí zvedla náladu, když její maminka leží v nemocnici. Když mi někdo nechá na krámě ležet kytičku. Když mi někdo popřeje hezkej den a já mu ho popřeju taky…

Nevim, asi jsem blázen, ale přes to všechno jsem ráda, jaká jsem. Ať si mám život plnej sraček, sakra, mám ho taky plnej nádhernejch momentů, který mi nikdo nevezme! Možná mě mrzí, že je nemám s kym sdílet, možná ta díra v mym srdci nikdy nepřestane tak pálit a možná ještě tisíc dalších nocí probrečim pro někoho, kdo si to nezaslouží, ale mám ve svym životě milion věcí, co mi za to žití stojej a vždycky budou stát. Jako těch pár lidí, který opravdu můžu nazývat svými přáteli. Jako těch pár duší, co se mi mihlo životem a i když v něm možná nezůstali, stálo to za to je potkat, protože mi toho strašně moc dali. Jako těch několik, co možná vídám zoufale málo, ale kdykoli k tomu vzácnýmu okamžiku dojde, každý jejich slovo mě hřeje na duši a mně se chce brečet štěstím, že s někým takovým můžu strávit trochu času.

Bleh, to jsou zase kecy, dejte mně někdo facku! 😀

Tak dneska zas byla v práci prdel 😀 Ráno teda moc vtipný nebylo, přišlo strašně moc zboží, ani jsme to nestíhaly vyložit a nevěděla jsem, kam to všechno postavit a narvat. Prázdnejch bedýnek si obvykle řidič odváží (kolem devátý) dva štosy, teď si odvážel tři a půl a to ještě mnohem vyšší, pomalu až ke stropu. No radost měl ohromnou. Každopádně ačkoli jsem tomu nechtěla věřit, dost brzo se to všecko vyprodalo a měla jsem rekordní tržbu, přes dvacet táců. Dobře já a dobře samozřejmě i nová kolegyňka. Je mimochodem dost dobrá, ale vidím problém v jejím pesimismu. Madam zaučující do ní od rána do večera hučí a jelikož to všechno vysvětluje jako pro kretény, chudák holka z toho má hlavu jako balón a celou dobu se tváří jako že někoho brzo zavraždí. V čemž se jí vůbec nedivim, já tu madam přemoudřelou taky nenávidim, ale když se mi nelíbí, že se mnou někdo mluví jako s debilem, tak mu to nějak rozumně řeknu a ne abych mlčela a nechala ze sebe toho debila dělat, no ne? Bojím se trochu, že se holka brzo nasere a odejde, a přitom kdyby jí madam dala pokoj, bylo by to úplně o něčem jinym. No ale uvidíme.

Odpoledne to trochu utichlo, tak jsem si opět začala užívat místní smetánky. Bezďáků, cikánů a především hrozně vtipnejch lidí, mezi nimiž excelovala jedna oberlená stařenka, která si evidentně potřebovala s někým pokecat, a jeden totálně opilej pán, kterej k tomu kecání vůbec nikoho nepotřeboval, vystačil si docela dobře sám. Pani přišla a začala na mě cosi jestli si u mě může vyplnit nějakej kupón, že nahoře dávají nějaký zmrzliny zadarmo a k tomu nějaký dárky nebo co za vyplněnej kupón. Furt se mi to snažila vysvětlovat a řikala, že to je strašně výhodný, kolik ten kornout normálně stojí a jak je dobrej, a teď mi furt popisovala, co stojí v tom kupónu, a já se tam celou tu dobu snažila něco furt dělat a ona si furt mlela tu svou. Pak se mě začala ptát, co má napsat za odpověď k nějakejm otázkám, třeba jako kolik bude v letošním roce žádostí o dodávky plynu nebo co. Jako wtf? Jak to mám sakra vědět? 😀 Tak jsem jí řekla, že netuším, na to ona hrozně zklamaně, že to ona taky ne, ale místo aby zmlkla, tak furt dokola brebentila „Tak kolik tam dáme, tak kolik, tak kolik to může bejt“ a podobně. Když jsem jí nepomohla já, začala se se stejnou otázkou vrhat na každýho, kdo vlezl dovnitř, pak teda časem vysmahla, ale za nějakejch pět minut se zase vrátila a začala mi vykládat o tom, jak si někam založila peněženku a jestli si jí u mě může najít. Takže si zase sedla, rozložila si všude ty svý objemný tašky a zase furt mlela o tom, co si kam v tý tašce založila (jako suverénní madam, co kdybych byla zlodějka?), kde dneska všude byla (samozřejmě nechyběly klasický babičkovský průpovídky od doktora) a co ještě bude dělat, pak se zvedla a odešla už nadobro, ale ještě asi čtvrt hodiny jsem jí viděla potácet se okolo krámu.

No a pak ten pán. Byl to přesně takovej ten opileckej stav jako když to někdo hraje v televizi, takovej ten strašně legrační způsob, kdy se prostě nemůžete na toho člověka zlobit, jak je roztomilej. Ale ty jeho kecy! Už si nevzpomenu, ale když pominu ty kecy o nacismu (to už je v tomhle tejdnu druhej člověk, co se přede mnou rozvášňoval, jak to vlastně měli dobře vymyšlený, to je podezřelý), ty jeho historky a rozhovory (no fakt, von se normálně na něco zeptal a pak si sám odpověděl a tu odpověď zase coby ta první osoba okomentoval a pak se strašně rozesmál :D) mě dostávaly takovym způsobem, že jsem co chvíli musela běhat dozadu, abych tam mohla v klidu vyprsknout smíchy. Namátkou mě teď napadá, když si sám se sebou povídal o nějvětších španělských malířích a umělcích a povídal něco jako „…no a pak taky tadyhleten Onoré de Balzám… eee… Balzac!“ 😀

Nicméně pán mě za nějakou tu hodinku přestal bavit, hlavně se mi chtělo strašně na záchod, a když už jsem přemýšlela, jak ho vyhodit, nějak se sám zvednul, odešel a venku pak vytočil volume doprava a pokračoval ve svym rozhovoru. Docela škoda, že tam dneska nebyl náš dědek prostorář (NP), ten dělá to samý, tak by si třeba pokecali. Každopádně dlouho mu to nevydrželo, jelikož tam zrovna procházeli hlídkou dva cajti (z nichž jeden byl mimořádně roztomilej), začali ho nějak kontrolovat nebo co a najednou koukám, že se oba strašně dobře baví nad těma jeho kecama. Tak jsem na ně začala pokukovat a smát se a oni se smáli nazpátek a když se pak chlápek odkymácel, vykoukla jsem ven a povídám „Tak jste si taky pokecali, co?“ a dali jsme se do řeči. Nejdřív nic moc, nebyla jsem si jistá, jestli si se mnou vůbec chtěj povídat, nejsem vtěrka, tak jsem zase zalezla zpátky. Ale oni pak přišli za mnou a dělali naoko scény jako že si s nima nechci povídat já a čímpato, tak jsme tu konverzaci zase obnovili, no a pak se mě ten malej roztomilej zeptal, jestli bych prý s jeho kolegou nešla někdy na kafe. To mi zaprvý vyrazilo dech a zadruhý mě to poněkud zklamalo. Jednak tím, že se mi opravdu líbil spíš ten prcek (nemůžu si pomoct, jsem prostě na malý, roztomilý týpky), a jednak tím, že mi to přijde dost ubohý, aby se za chlapa jako hora (ještě k tomu cajta), ptal jeho kolega/kamarád. Nicméně jsem svolila, pokud teda někdy vůbec bude volno, týpek byl takovej trochu mouchy snězte si mě, tak jsem mu věnovala číslo a řekla mu, ať se mi teda ozve. Ani nevim, jak se jmenuje, a jestli se nehecne, tak dost pochybuju, že se vůbec ozve. Ale jako sranda byla. A že bych se pak ještě hodinu neuculovala do koblih, to nemůžu říct.

No ale to je co do srandy asi tak všechno. K večeru se na krám vrátila naše nová žabka s babou přemoudřelou, která se jala vysvětlovat jí objednávku. Trvalo jim to děsně dlouho, samozřejmě, takže jsem celou dobu musela obsluhovat s kalkulačkou a papírem a ty dvě se mi tam strašně motaly a vůbec jim nevadilo, že musim furt chodit skrz ně, když musim napravo nebo nalevo. Ale nějak to doklepaly a pak už jsme začaly sklízet. O půl hodiny později než sklízím normálně, protože když jsem tam sama, tak na to dlabu, mám toho dost od pěti ráno, ale tentokrát to bohužel nešlo – a nepůjde to asi ani zejtra, ale když mám krátkej, co se dá dělat, nějak to přežiju. Vyspim to v pátek a o víkendu. Hlavně bylo fajn, že jsem nemusela sklízet všechno. Ve třech to opravdu jinak utíká.

No a pozitivní zprávou nakonec mi bylo, že se zejtra se mnou žabka prostřídá na kase, takže si aspoň na chvilku odpočinu od lidí a budu salátovat hezky v klídku vzadu. No, v klídku. Ono to nikdy neni úplně v klídku, ale bejt vzadu mám prostě radši, těšim se na to.

Jo a taky jsem viděla týpka, co vypadal úplně přesně jako Draco Malfoy 😀

A nějaká paní mi se zcela vážným výrazem pochválila angličtinu, a to jsem – co si tak vzpomínám – tomu týpkovi, co jsem ho před ní obsluhovala, říkala víceméně jenom thank you a bye 😀 No ale proč ne. Je to ovšem fakt, že mi tam tu angličtinu chválí furt někdo. A přitom fakt řikám nanejvýš tři fráze. Divný. Ale jako zase, ne že by mi ta chvála vadila.

Hlavně mi vůbec nevadí, že jsem dneska měla tu rekordní tržbu. Vítěznej tanec, high five sama se sebou, dobře já 😀 No nic, už musim jít něco sežrat a usnout nebo tam zejtra zhynu. Majte sa.

Uáá, zabijte mě! Takhle ten blog ignorovat, to se dělá? No fuj, hanba mi.

Ale neni prostě kdy. Celej můj život se smrskl na „bejt v práci“ nebo „bejt tak vyřízená z práce, že nemám energii vůbec na nic“. Šílený. A hlavně čím dál tím šílenější, aspoň mi to tak přijde. Už mě vážně nic nepřekvapí. Měla jsem na krámě ženskou, která si na mě 22 minut počkala, aby mě pak mohla neuvěřitelně arogantně zjebat za to, že půl hodiny není „přijdu hned“ a že ať si dělám debila z někoho doma. Pak na mě štěkla, že jako účtenku nedostane nebo co a když jsem jí tu účtenku dala, tak se neskutečně ošívala nad tím, že nemám razítko, že to snad neni možný a že ať jí dám číslo na pana majitele (no proč ne, krávo, posluž si), pak jsem tam měla babu, co se příšerně nasrala v momentě, kdy jsem řekla „Dobrý den, co si dáte?“, prohlásila, že tohle nesnáší a nasupeně odešla 😀 Lezou mi tam lidi, co nezdraví nebo maj na uších sluchátka a vůbec je nevzrušuje, že na ně koukám a čekám, co z nich vypadne, nebo co si v klídku telefonujou, zatímco mi mlčky ukazujou, co chtěj, a další šílenosti. Co je to sakra s tím světem? Já bych ty lidi vážně všechny nakopala do prdele, jak strašně nevychovaný a na zabití jsou. Spratci, šmejdi, hajzlové a vůbec odpad týhle planety. Samozřejmě až na pár výjimek.

Myšák je na dovolený, ale i tak mi už stihl dělat další manipulativní scény po telefonu, respektive poslal mi pár debilních manipulativních smsek, v nichž se snažil citově mě vydírat a donutit mě, abych mu strašně vymlouvala, že to není pravda, že mě neotravuje a že se ho přece vůbec nechci zbavit a tak tomu podobně. Nereagovala jsem na to. Ať si jde třeba do prdele s takovým přístupem, nenechám nikoho, aby mě takovým způsobem deptal. Obzvlášť on si už svoje vybral.

Na krámě se mnou teď často bejvá Marek – ten ukecanej z minulýho článku. Je fajn, ale někdy příšerně otravnej. A jako obvykle se ukázalo, že je svým způsobem vyšinutej a divnej a že se na mě až příliš váže. Zcela zjevně nemá vlastní život, nebo ho aspoň nemá moc záživnej, protože tam se mnou vysedává opravdu skoro furt. Což mi nevadí, právě naopak, ale je to prostě divný. A pak mi desetkrát denně píše, jak se mám. A ještě k tomu to píše stylem „jak pak se máš?“, což k smrti nesnáším. Zaprvý se píše JAKPAK dohromady a za druhý, copak takhle mluví chlapi? Ble. Je to teplý, a to prosím proti teplouškům nic nemám, právě naopak. Ale u teploušků jsou teplý věci hezký, kdežto u normálního chlapa jsou prostě… teplý 😀 Zkrátka, nelíbí se mi, když mi tohle někdo píše, kor když mi to píše xkrát denně.

Minulou středu jsem měla příšernej den. Dělala jsem záskok na jiný prodejně a byl to zlej sen. Ale nemám teď chuť o tom psát, hlavní je, že jsem to zvládla, a jsem na sebe pyšná. Taky mi to hodně dalo. Od tý chvíle si tu práci beru ještě míň než předtím, protože jakej tam měli bordel, to se prostě nedalo. A nikoho to tam nezajímalo. Přišla jsem tam, bylo mi příšerně zle, byla jsem vyčerpaná, vyděšená a vystresovaná do naprostýho stropu, a povídám tam jedný tý pani, že mám hrůzu z toho, že vůbec nevim, jak se u nich co dělá a co tam kde maj. A ona na to (a to jsme se prosím viděly poprvý a vůbec mě neznala) „Tak se na to vysér“ 😀 No a tak jsem se na to vysrala a celou tu dobu jsem si říkala no co, když se něco stane, tak na mě to neni. Znám milion lidí, který by vůbec nebyli schopni takovou situaci ustát. Jsem dobrá. Tohle jsem si opakovala celý odpoledne, až jsem si uvědomila, že je to pravda. Na spoustu věcí jsem neschopná, ale tohle? Tohle jsem prostě zvládla.

Taky jsem u sebe minulej tejden pořádala menší šíša párty. Příjemná to záležitost, snad to někdy zopáknem. Ideálně někdy, kdy po tom nebudu muset vstávat ve čtyři ráno 🙂

Dneska jsem si poprvý uvědomila, že za jednu věc mi všechno tohle šílenství stojí. A sice za tu finanční jistotu. Za ten klid. Ok, možná nevím jistě, kolik mi na konci měsíce přijde, ale vím, že mi něco přijde. Že každej další měsíc budu mít na účtě o pár tisícovek víc a že letos o Vánocích nebudu muset myslet na to, kolik na ty dárky mám peněz, a že vůbec nemusim myslet na to, co si můžu nebo nemůžu dovolit, protože jsem zvyklá žít s tak neuvěřitelným minimem, že co si teď můžu dovolit, je prostě pro mě luxus. Naběhla jsem tudíž hned do sekáče a utratila tam sedm stovek za dva nádherný svetry a jednu luxusní sukýnku, na kterou jsem tam koukala už pár týdnů zpátky. Sice je pravda, že zrovna ta sukýnka je asi trochu nadbytečná, opravdu nevím, jestli jí budu mít kam vzít, ale jednou za čas se domnívám, že i já si můžu dovolit koupit si něco, o čem si nejsem jistá, jestli to použiju. Dělám to ostatně jednou do roka, tak to snad neni tak zlý 🙂 Koukám už ale po nějakym tom rerere festivalu nebo něčem podobnym. Už se mi zase kupí hromada věcí, který bych ráda někomu věnovala a zbavila se jich.

A dneska jsem byla plavat. A děsně mi to bodlo. A taky teď koukám na Merlina. Jako na seriál. A nemůžu si ho vynachválit. Hlavně teda Artuše. Bradley James. Mmmmmm <3 🙂

No nic, to bude asi tak všechno, co vám teď o sobě sdělím. Jen snad ještě že jsem dočetla Kašlu na to a že furt myslim na to, jak jsem pozadu se čtenářskou challengí. Mám na kontě několik úžasnejch knih, o který jsem se chtěla podělit, a nejsem schopná. Taky teď třeba čtu Keatse, Déšť z plané růže. Krása.

Bleh, jsem já to ale blogerka jak noha, fakt že jo.

Zdá se, že už to pochopil. Po dvou dnech a třech konverzacích konečně pochopil, že si z něj nedělám srandu, ani že neni „v trestu“, jak tomu říkal, ale že jsme prostě skončili. Okomentoval to slovy jako že jeho život skončil, že už se neuvidíme atd. Prohlásil, že ho tehdy neměli najít. Na můj nechápavej výraz zareagoval tím, že mi ukázal obě svoje zápěstí, prstem naznačil přeřezávání žil a pak dramaticky dodal:“Našli mě“. Takže táta měl pravdu, fakt s ním je něco v nepořádku. Mnohem víc než jen to, že v tolika letech za sebou nemá jediný manželství nebo aspoň nějakej pořádnej vztah a žije s rodiči. Mám nervy z toho, co bude dál. Jak se chce nevidět, když jezdí denně k nám na prodejnu? Nechá si tu prodejnu vzít? A když ne to, jak se bude chovat? To se mám denně dívat na jeho děsně vážnej, zdrcenej výraz? Na to nemám nervy, sakra, přesně tomu jsem se doufala vyhnout. A to jsem si libovala, jak mám konečně dospělýho chlapa. Ne, vážně, já nejspíš nikdy nepotkám nikoho, s kým by mi bylo opravdu dobře a lehce. No pressure. No stress. Někoho, kdo by byl „real“.

Už jak dlouho se snažim vidět se s Blonďákem. Oba si potřebujeme trochu ulevit od života a trochu si spolu pohovět. Ale buď neni kdy nebo na to neni energie. Už z toho jsem vážně na palici. Strašně moc si potřebuju s někým promluvit. S někým, kdo mě bude poslouchat. Jinak se asi zblázním.

V úterý jsem se v práci seznámila s jedním týpkem. Přesněji řečeno on se seznámil se mnou. Vypadal jako jeden z těch jeblejch, neuvěřitelně vlezlejch stálejch zákazníků, co maj furt náladu se s váma bavit a házet vtípky, i když vy jste úplně na dně a někdo, kdo se s váma bude vykecávat, je v tu chvíli to poslední, co byste potřebovali. Ale dopadlo to jinak. Byl tam se mnou několik hodin, dokonce i po zavření, počkal, než jsem uklidila, a pak mě doprovodil na trambaj. Mimochodem, dobrý zjištění, že se odtamtud můžu dostat i bambajkou. Z toho metra už mi začínalo hrabat. Každopádně toho máme až děsivě moc společnýho. Ale zase jako žádná romantika. Přišlo mi, že je takovej… nevim, jako já v chlapskym balení, a mnohem, MNOHEM ukecanější. Mluvil pořád. Nedalo se mu do toho vstoupit. Nedalo se nic říct, nic vyprávět. Bylo to vyčerpávající. Na druhou stranu díky němu byl ten večer přežitelnej. Vzhledem k tomu, jak strašně zle mi bylo přes den a jak náročný bylo mít v práci několik hodin Myšáka, kterej v tu dobu ještě pořád nechápal a strašně se snažil se mi zavděčit a dělal mi nechutný patetický scény, bylo strašně fajn mít večer na krámě někoho, kdo neni tak vážnej a utrápenej. Kdo mě umí pobavit a potěšit.

Včera večer jsme měli takovou menší vodáckou afterparty. Bylo to fajn, ale říkám si, že jsem měla cestou z parku prostě vystoupit z autobusu a jít domů. Místo toho jsem jela k Yuki, ještě s jedním kámošem, a nebylo to úplně ono. Doufala jsem v nějakej famózní závěr, že bude prdel nebo tak, ale bylo to spíš trapný. Hlavně teda asi jemu, jinak si nedovedu vysvětlit jeho nevymluvitelnou touhu vyrazit v x hodin ráno do tý šílený bouřky a jet (nebo spíš jít) hodinu a půl domů, když mohl místo toho zůstat, přespat a ráno tam bejt za půl hodinky suchou nohou. Na jednu stranu to chápu, já osobně taky nebejvám nadšená, když neplánovaně přespávám u cizích lidí. Obvykle pak nespím, prostě to nejde, jak se tam cítím špatně. Ale zase, nikdo ho nenutil tam jezdit. Tak si říkám – co si od toho sliboval? Co bylo jinak, než jak to mělo bejt, aby byla zábava? Podotýkám, že pokud jde o mě, bylo to fajn, jak to jen může bejt, když máte celej den migrénu a jste příšerně unavený. Ale měla jsem jet radši domů.

Objevila jsem novej seriál, Misfits. Něco na něm je šíleně annoying (třeba Nathan) a disturbing (třeba to neustálý vraždění), ale z nějakýho důvodu se na to nemůžu přestat koukat. No, ono to nemá zase tolik epizod, takže bude brzo po tom. Některý ty hlášky mě ale prostě dostávaj.