Rubrika: co se mi honí hlavou

Přátelé, tak se nám to konečně povedlo! To zatracený RPG Klubu snílků se nám podařilo vzkřísit a vrátit do života 🙂 Mám z toho ohromnou radost, ale dne ještě nechválím, neboť co se s tím bude dít, záleží hlavně na hráčích, tedy v podstatě na vás. Zatím jsme tři admini/hráči a jeden neadmin hráč, čekám ještě na vyjádření dalších cca tří lidí, co měli zájem, a na odpověď cca deseti původních hráčů, kterým jsem přes původní fórum zkoušela dát vědět – bohužel jinak na ně nemám kontakty – a to je tak všechno. Neznám moc RPG hráčů a ještě míň jich je dobrých. Rozhodně to nechci inzerovat moc veřejně, protože nemám zájem, aby mi tam nalezly tucty mizerných nebo „mrtvých“ hráčů, ale bez inzerování se ty lidi prostě špatně shání.

A tak bych ráda pozvala kohokoli z vás, aby přišel na to fórum hodit očko a kdyby se chtěl zapojit, tak ať to prostě udělá, protože bez hráčů není hra. A kdyby se zapojit nechtěl, ale věděl by o někom, komu by se to mohlo líbit, tak ať to pošle dál. Jestli někdo nikdy textové RPG nehrál, nevadí, všechno je jednou poprvý, hlavně se toho nebát a zkusit to 🙂 Třeba vás to chytne stejně jako mě. Tím spíš pokud jinak zevlíte věčně u kompu, ale ve skutečnosti vůbec nevíte, co na něm dělat, zkuste třeba hrát a vytvářet u toho zevlení aspoň nějaký hodnoty.

Přemýšlím nad těma svýma divnýma fóbiema. Divnýma, protože někdy se fakt divím, co všechno jsem o sobě ještě nevěděla.

Tak, že mám od malička arachnofobii, to se o mně tak nějak obecně ví. Naštěstí žiju ve městě, kde se s pavoukem setkám jednou za uherák, v přírodě pavouky celkem zvládám, ale fakt zlý to bejvá na chalupě. Možná je to mnou, ale přísahala bych, že za mých mladých let ty svině nebyly tak velký. To, s čím jsem se před pár rokama seznámila v zahraničí a nazvala to domácím sklípkanem, je teď úplně běžný i u nás a já s tim mám fakt velkej problém. Myslím, že spousta lidí si neuvědomuje, že arachnofobie (a vůbec jakákoli fobie v podobně silnym měřítku) zdaleka neznamená jen „fuuj, pavouk“.

Jakmile totiž přijedeme na chatu, nastává u mě takzvaná rekognoskace. Prakticky celou dobu, co se tam pohybuju, jsem nepatrně přikrčená, mám stažený ramena a krk, jako bych se snažila vrazit si krk do těla a zaujmout vůbec co nejmenší obsah prostoru. Netrpělivě těkám očima ze strany na starnu a úzkostlivě vytipovávám všechny nejběžnější „skrýše“ jako kouty, záhyby, futra, spodek stolu, vnitřek boty nebo rukavice (přátelé, nemáte ponětí, jakej je problém navléct si pracovní rukavice, který ležely přes zimu v kůlně plný pavouků. Je to horší než pevnost Boyard, kde strkáte ruce do zavřených sklenic. No, možná ne horší, asi to bude tak nastejno, každopádně to pro mě fakt neni prdel a jestli mě někdo někdy uvidíte stát takhle nad rukavicí pět minut a tvářit se jako bych měla skočit do propasti, tak vězte, že to nedělám „z hecu“, ale prostě proto, že v tu chvíli uvnitř mě probíhá neskutečnej boj). Úzkost, to je to pravý slovo. Jakmile se totiž přiblížím k tomu baráku plnýmu arachnidů, přepadne mě nesnesitelná úzkost a celej můj pobyt tam probíhá ve znamení opatrnosti a obezřetnosti.

Největší problém mi dělá sklep. Přímo proti dveřím je takovej výklenek ve zdi, taková římsička, po níž se vinou trubky a skoro vždycky tam vedle tý trubky sedí nějakej velkej chlupatej bastard. Já vím, že si asi těžko říká „tři dva jedna skoč“, když jdu kolem, ale tohle mozku nevysvětlíte, já prostě nemůžu projít kolem něj. Nemůžu, je to pro mě fyzicky nemožný, mně prostě ztuhnou nohy a někdy se mi fakt chce brečet nad tou bezmocností, ale to je tak všechno, co s tím můžu dělat. Ten strach se nedá ovládnout.

Podobně už léta hlásím, že na tý chalupě budu dělat jakoukoli dřinu, ale abych šla do bunkru plnýho zavařovacích sklenic, to ať se po mně prostě nechce. Když mě naposledy k týhle práci využil děda (budiž mu lehká země), málem jsem chcípla. Sice tam vlezl místo mě, ale sklenice, co mi podával ven, skoro vždycky obsahovaly pavouka, dřepícího na dně a zaujímajícího skoro celou plochu tý sklenice. A já pro to měla natahovat ruku a brát si to od něj? Otevřenou sklenici plnou pavouka? No doprdele to prostě nešlo!

Takže závěrem chci říct, že život s tak silnou fóbií skutečně není prdel a protože to vím, nikdy bych si nedokázala dělat prdel z někoho, kdo má nějakou byť sebekomičtější fobii. Nechápu moc, proč má někdo hrůzu z myší nebo z hadů, nebo proč se bojí dotyku lidských vlasů, protože mně ty věci nic nedělaj, ale na druhou stranu to chápu zcela přesně. Vím, co ti lidi prožívají.

Naštěstí jsem obklopená lidma, co to taky chápou. Aspoň většinou. Myslím, že moje rodina je někde na pomezí. Je fakt, že jsem jim na tý chatě jen napůl k užitku, když mě nemůžou poslat do sklepa nebo tak, ale stejně mě někdy ničí, jak s tou mou fóbií zacházejí. „Nedělej scény“ a „Doprdele vlez tam, nebo si to snad má z toho sklepa tahat babička?“, to jsou celkem běžný věty, který na mě sice nakonec zapůsobí, ale kdybyste věděli, co se přitom děje uvnitř… no, jak říkám, naštěstí nemám ve svém okolí bezmozky, co by si z toho dělali prdel, řvali „hele, pavooouk!“ a strkali mi to před nos. Musím říct, že pár takových situací jsem ve svém životě zažila a většina těch lidí se přesvědčila, že ve výsledku to nemusí bejt taková prdel (například když se mě pak snažili seškrábat ze stropu, kam jsem se obtiskla, nebo zavolat mě zpátky z druhýho konce vesnice, kam jsem mezitím utekla – „heej, já si dělal prdel, žádnýho nemám“).

Prostě – fobie? Not good.

A navíc mám ještě fobii sociální. Obvykle o tom ani nevím, protože s lidma jsem v kontaktu docela často, ale někdy, když třeba dva tři dny nikam nejdu, tak čtvrtej den zjistím, že mám velkej problém někam jít, třeba jenom nakoupit. Napíšu si seznam, obleču se, připravím se, a pak se třeba čtyři hodiny dokopávám k odchodu a furt si hledám nějakou jinou práci. Nevím, možná by se to dalo nazvat i prokrastinací, ale já mám doopravdy hrůzu z toho, že musím jít mezi lidi. Je mi nepříjemný pomyšlení, že musím projít ulicí, plnou lidí, vyhýbat se jim i autům, pohybovat se volným prostorem a pak vejít do krámu plnýho lidí, kde mají tak nesmyslně udělaný pokladny, že mi skoro vždycky všechno padá na zem a nemůžu to pobrat a mezitím už pokladní řve „další“, ačkoli vidí, že ještě zápolím s houskama a snažím se je narvat do igelitky, zatímco bágl se mi sesypal na podlahu a půlka věcí se z něj vyhrnula… áááá, už jenom když o tom píšu, polejvá mě studenej pot.

Nejhorší to je v souvislosti s návštěvou úřadů. Na ten nákup ještě nakonec dojdu, protože je to zapotřebí a já jsem ráda, když mám plnou ledničku, ale úřad? Tam prostě ve většině případů nejdu a jsem schopná tam nejít klidně rok a je mi úplně u prdele, že z toho budou problémy. Pokud mě někdo doslova nečapne za ruku a nejde tam se mnou, tak v tomto směru jsem naprosto nepoužitelná. A platí to i o poště, tu taky nenávidim, naštěstí tam chodim jen výjimečně.

A pak mám taky fobii z velkejch bankovek. Mne, to asi neni úplně přesnej název, ale jsem prostě celá nesvá, když musim někde platit velkou bankovkou, třeba dvoulitrem (pitomý bankomaty, proč to nemůžou rozdrobit rovnou?). Já vim, že je to blbost, baba v tescu má na kase takovej příjem, že jí dvoulitr fakt nevadí, a tudíž z toho nevznikne žádná blbá situace, ale mám to prostě v sobě nějak zakořeněný a vždycky když si vyberu, běžím za někým z našich, jestli nemá drobný, protože prostě nesnáším platit velkejma bankovkama. Upřímně, nesnáším vůbec nosit u sebe takový obnosy peněz. Kdysi dávno mě máma poslala pro omegu a dala mi tisícovku. Než jsem došla do krámu, bylo po ní, prostě jsem ji ztratila. Dodneška si pamatuju ten šok a je mi z toho zle, takže když mám v peněžence velkou bankovku, pořád ji musim kontrolovat a jsem celá nesvá ze strachu, že to ztratím.

Takže tak.

A co máme jinak nového v životě?

Překvapivě zatím žádná (kromě brigádek – viz předchozí článek). Ne že by nebyly nápady, ale dávám si načas – což jsem ostatně avizovala už dopředu, takže no surprise. Nehodlám skočit po každym flusu, co mi kdo hodí, zejména proto, že už jsem pár prací vyzkoušela a ačkoli nevím přesně, co chci dělat, vím, co dělat nechci. A co dělat nedokážu, aspoň ne dlouhodobě.

Řekla bych pořád stejný mrtvo. Nějak neni s kym… žít. Něco dělat. Mluvit. Podnikat věci. A tak. Docela dost lidí se ozývá s tím, že by někdy něco, ale v reále z toho nikdy nic neni, protože to buď skončí u nápadu nebo se to někomu z nás nakonec nehodí.

A hlavně mi chybí takový ty „správný lidi“. Takový ty lidi, se kterejma je vám lehko a fajn, ať děláte, co děláte, a jsou to prostě super společníci na jakoukoli záležitost. Ti jsou prostě vždycky nejvíc busy, to by jeden nevěřil.

Dobrá, řekla bych. Kromě toho, že využívám každou volnou chvíli k mlácení do strun nebo do piána, skoro pořád mám psavou nebo minimálně designovou, takže si furt vyrábim designy do kapsy, většinou ani ne pro moje vlastní použití, jen prostě vidim něčí blog, kterej se mi nelíbí, tak ho předělám aby se mi to líbilo 😀 Majitel blogu se o tom samozřejmě nedozví, jsou to návrhy čistě mně do šuplíku, ale stejně. Aspoň se zabavim.

Včera jsem se celej den bavila vyráběním „cut“ triček a topů. Nevim, jak se to jmenuje ofiko, prostě jsem do nich stříhala a všelijak je předělávala, šněrovala (hergot, to je divný slovo), uzlovala a zaplejtala. Bohužel všechen můj materiál tvoří prehistorický trička z příšernejch zpuchřelejch materiálů, ke všemu ještě moc krátký a v hroznejch barvách, který nenávidim, a tudíž prakticky nepoužitelný. No ale na trénink je to dobrý, aspoň se pak nebudu bát, že si zprasim nějaký lepší.

„Ani hovno, hajzle“, jak pravil klasik. Pořád mám plány s Libere, pořád toužím to tam rozjet, chybí mi to a dokonce se mi o tom i zdá (miluju sny plný fireballů a vůbec ohně <3), ovšem nebylo mi odpovězeno na dotaz po heslu, a tudíž s tím prostě nic nezmůžu. Někdo se na něco vykašle a ačkoli tvrdí, že ho to mrzí, neudělá si čas ani na to, aby odpověděl a pomohl někomu, kdo má snahu to po něm převzít a vzkřísit to. Co se na to dá jako říct…

Pokud jde o druhý rpg, kde jsem se snažila, tam to chcíplo ještě stylověji – dřív, než se hra vůbec rozjela. Ačkoli hra měla nějakých pět adminů (takže člověk by řekl, že jich je dost a můžou se střídat), všichni se na to vysrali svorně ve stejnou dobu a nejsou dostupní ani na skypu – kam zjevně všichni přestali chodit právě proto, že se jich tam všichni ptali, co s tím rpg bude – no bodejť, když info články na foru nabádají, abychom je právě tam s dotazy kontaktovali.

Jako obvykle jsem se nabídla s pomocí, protože mi to přišlo do začátku docela dobře vymyšlený a nechtěla jsem, aby to umřelo – jako obvykle mé pomoci nebylo využito, na foru sice vyšel omluvnej článek jedný adminky, která slibovala, že se na to vykašle, a dokonce zmínila moje jméno jako že jí s tím laskavě pomůžu, nicméně tím veškerej život na foru zhasl, teda aspoň co se administrativy týče. Několik málo zoufalců – hráčů – hraje bez problémů dál, ovšem krom toho, že to nikam nesměřuje, devět z deseti (no to přehánim, tolik jich tam neni) stojí coby rpg hráči za naprostej shit a já se nestačim divit, koho všeho pustěj admini ke hře. Troufám si říct, že to je fakt odpad a že hůř by to snad už nešlo. Nemluvě o tom, že si hráči dělají co chtějí, dva to například beze studu zvrhli v porno, ačkoli v pravidlech výslovně stojí zákaz podobných záležitostí. No ale prosimvás, proč by někdo ty pravidla jako měl číst. Když chci něco hrát, proč bych měla číst pravidla? Jste vtipný…

Tím, že jsem doma, zvládám udržovat celkem pořádek v pokoji (až na ty tuny nádobí, co se mi kupí u pc), ale to není úplně co mám na mysli, spíš mi jde o ten jarní úklid, vyklizení skříní a tak. Bohužel jsem na tom víceméně pořád stejně. Sice jsem zlikvidovala pár triček tím stříháním, ale ty pytle oblečení v těch skříních jsou pořád, a to jsou prosím jenom moje vytříděný pytle, nemluvě o těch několika dalších skříních plných máminých „památečních“ krámů, jinak řečeno totálně nepoužitelnýho nechutnýho haraburdí a věcí, co dřív bývaly oblečením. S tím ovšem, bohužel, nic neudělám.

Dneska jsem se sice nakrkla a bordel z jedný menší skříně nahrnula do obří kartonový krabice, abych následně těch pár užitečných věcí poskládala do krabice od bot (9 dílů smetí, jeden díl použitelný věci, na tom je to všechno krásně vidět, v čem tu žijeme), nicméně obávám se, že až to máma zjistí, začne kňučet a většinu těch věcí odmítne vyhodit, právě proto, že jsou „památeční“, whatever that means. Doopravdy si začínám myslet, že by bylo nejlepší tu bednu prostě vyhodit. Vsadím basu na to, že by si toho nikdy nevšimla. Nebo aspoň v nejbližších deseti letech.

Teď momentálně máme takovej docela příjemnej tejden. Je po daních, takže máma už nemusí ráno co ráno vysedávat u mýho stolu a navíc pořád někam chodí. Vzduch se vždycky tak krásně pročistí, když se aspoň těch pár hodin denně nevidíme. Navíc jsme oběhaly nějaký úřady a například dneska jsem ušetřila sedm táců, co jsem měla platit na sociálním pojištění. Nakonec je platit nebudu, z čehož taky plyne dobrá nálada.

Jediná blbá nálada plyne z toho, že tatínek prohlásil, že z toho sezení doma kynu. Což je možná pravda, ale sakra, nemám ráda, když mi řiká, že jsem tlustá 😀

Cool. Kašlání významně ustalo – bodejť, mám klid a nikam nechodim, sice ještě furt trpim na rýmu, ale už je to o hodně lepší, dokonce i v noci můžu dejchat = spát. Když je řeč o spaní, to jediný mi teď fakt nejde. Přes den se prostě nestihnu unavit, do dvou ráno jsem na pc (i když nechci) nebo u knihy, další tři hodiny se snažím usnout, furt se převaluju, vzbudí mě každej záchvěv vzduchu nebo kočka, která mi furt skáče do postele, minutu se šmajchluje, pak sleze a udělá to znovu přesně ve chvíli, kdy začnu klimbat. A to celý třeba dvacetkrát po sobě. A v deset nejpozději vás vzbudí řev, mlácení talířů, dupot, zvuk puštěnýho kohoutku nebo prostě cokoli, protože já mám to spaní teď fakt lehký. Pak má mít člověk dobrou náladu, když se nemůže ani vyspat, tvl.

Nulovej, I have to admit. Když pominu občasný procházky nebo spíš nárazový tahání těžkejch věcí, žiju teď uvnitř svý počítačový židle a nikdo mě z ní nedostane skoro ani na záchod. Přirozeně mě z toho bolí celej člověk, ale nic co bych nevydržela 😀 Ale nebojte, zejtra se půjdu provětrat na Jarní cyklojízdu 😉 Doufám, že mě to moje kolo po zimě nezabije, brzdy jsou takový… noo, jsem na to fakt zvědavá 😀 Každopádně to bude moc fajn a věřím, že mě to zase nakopne k nějaký aktivitě. Tu si navíc dopřeju i o víkendu.

A Banquety jsem vzdala, ale co rozhodně nevzdávám, jsou THE FEUD, kteří si k nám přijedou po megadlouhý době zahrát, a to navíc s Fixou a Mňágou, což je mi teda úplně ukradený, ale aspoň bude víc hudby 😀

V ten samej den jdu taky na kámošovu oslavu narozenin. Miluju oslavy narozenin. Jako ostatně jakýkoli tématický posezení, kde se jenom nečumí a nemluví o ničem.

A v ten samej den bych taky měla jít poprvé na Bounce Bounce, kde tentokrát zazáří nejen Kay Buriánek ze Sunshine, ale taky Mardoša a James Cook z Nemo, kterej tady taky fakt dlouho nebyl. K tomu přidejte dalších pár slušnejch kapel a máte akci, na kterou bych fakt nejvíc ráda šla. Ovšem obávám se, že po odpoledni se třema kapelama a navazujícím večeru s partou v hospodě už fakt nebudu schopná doplazit se na Bounce. Což mě fakt mrzí. No ale neříkej hop, až se ucho utrhne, žejo. Třeba to nakonec dopadne úplně jinak.

Kruci, já mám hlad. Vy ne?

Minulej pátek jsem měla brigádu. Bylo to trochu narychlo, neboť pohovor v tý daný práci měl bejt až tenhle tejden, ale slečna mi zavolala a zoufale mě prosila, jestli bych mohla neplánovaně dorazit už teď, že mají v klubu nějakou vip akci a kromě pití bude třeba zajistit i jídlo, který normálně nedělaj a nikoho na to nemaj. No tak proč ne, žejo, aspoň budou prachy a při těch pohovorech už budu mít náskok, řikala jsem si. Tím víc jsem se na ty prachy třásla proto, že to bude noční, a ty bejvaj dobře placený – obzvlášť barová práce, a ke všemu to bude dvanáctka, no to by bylo, abych si nepřinesla aspoň litr, žejo.

No, ukázalo se, že to by teda bylo.

Hned po příchodu mě slečna zavlekla do zadních prostor a spěšně mi vysvětlila, co se po mně chce – vyrobit bagety a ty pak během večera na zavolání barmanů zapíct a naservírovat. Rovněž servírovat guláš a fazole. Dopředu mezi lidi jsem původně chodit neměla, na to jsem ostatně ani nebyla oblečená (dress code černé kalhoty, nevedu, aspoň ne takový, abych v nich chtěla tvrdnout celou noc), měla jsem tam být cca dvanáct a víc hodin, stovku na hodinu. Toť vše, co mi bylo řečeno, a tak jsem se dala do práce s trochou nervozity z první noční šichty ever, která mi sice nabourá víkendový plány, ale zato ji zdobí příjemná vidina dvanácti stovek, co dostanu na ruku hned po šichtě.

A tak jsem se v tichosti dala do práce. Nikdo si mě moc nevšímal, což bylo fajn, ale po udělání baget jsem nějak nevěděla, co mám dělat. Slečna byla trochu divná a ne že by o mě jevila zájem (pořád na mě nedůvěřivě zírala a nebyla dvakrát sdílná), a tak se mě posléze ujaly dvě holčiny, co tam přišly na brigádu na sklo – sbíraj sklenice, vysypávaj popelníky, mejou sklenice ve speciální myčce, leštěj, odnášej zpátky na bar, kde to rovnaj na příslušná místa (řeknu vám, vyznat se v tom, kam kterej z těch padesáti druhů sklenic patří, když mi to vůbec nikdo neukázal a nevysvětlil a když kolem mě neustále kroužili nadlidskou rychlostí se pohybující barmani, to bylo něco)(mimochodem nechápu, jakto že do sebe při tý rychlosti nenarazí! :D).

Prvních několik hodin jsme neměly vzadu moc co dělat, a tak jsme kecaly. Kdo co dělá, kdo se jak má, do toho se furt hrozně kouřilo, tu a tam se přidala i některá z barmanek (i s tou divnou slečnou tam byly tři a ty dvě byly fakt fajn, takový sluníčka). Byla jsem z toho nicnedělání nervózní, kdo mě zná, ví, že když jsem v práci, tak chci sakra pracovat, ale když on mi nikdo nic neřek, tak co jako. Když jsem viděla, jak ty dvě holky posedávaj na myčce, čaděj jednu za druhou a klátěj nohama ve vzduchu, řekla jsem si, že to bude docela příjemně strávená noc.

Co se ovšem nestalo. Po jídle moc poptávka nebyla – co si tak pamatuju, dělala jsem nějakejch pět baget, deset gulášů a dvoje fazole za celou tu dobu, a mezitím jsem straaaašně neměla co dělat. A tak jsem se furt šourala chodbou mezi kuchyní a výdejním okýnkem (nesmyslně zařízený zázemí, ale whatevs, tím chozením jsem zabila spoustu času), tu a tam jsem míchla gulášem na plotně a tu celou kuchyň jsem do mrtě vycídila. Což byl docela zážitek, protože kuchař, co dělal to teplý žrádlo, to uvařil, a pak mu to všechno upadlo od ruky. Všude zasraný pulty, zaschlá omáčka, zbytky kelímků a flašek ode všeho možnýho, špinavý nádobí, pánve ze zaschlym tukem a v tom prdlym kusem cibule, co se nepoužila, zasviněnej kráječ na šunku a sejra… mno, to mě docela slušně zaměstnalo, ale nevydrželo mi to na dlouho, a tak jsem se furt ptala, co můžu dělat, jestli třeba nemám skládat použitý flašky do přepravek nebo tak. No, prej nemám a ve volnym čase mám pomáhat sbírat sklo.

Ani nevim, kdy se to pokazilo, ale najednou se tam začal vochomejtat takovej divnej neklidnej chlápek, furt běhal tam a sem a já velice rychle pochopila, že to je „pan majitel“, a to ve chvíli, kdy začal bez jakýhokoli varování vřískat, že se na to může vysrat, ať jdeme do píči (jeho slova), že je sál plnej skla a ať si jdeme lehnout, že jestli si myslíme, že nám něco zaplatí, tak jsme se asi posraly. Poněkud jsem se zarazila, hlavně jsem nevěděla, na koho to je – moje práce to nebyla, já tu měla bejt od žrádla a tak jsme byly domluvený, měla jsem slíbeno, že mezi lidi nepůjdu, takže o co jde? Holky začaly ovšem nadávat a bejt vzteklý, že teda co jako a jestli jim to nezaplatí, tak ať to řekne rovnou a půjdou domu. Jenže to neřikaly jemu, ale sobě a mně. A co já s tim žejo.

Od tý doby to šlo z kopce. Nevěděla jsem, jestli byla řeč o mně, a jestli mi to zaplatěj. Nevěděla jsem tudíž, jestli se na to nemám radši vykašlat a jít domů. A nevěděla jsem, co mám dělat. Ta slečna furt lítala sem a tam a tvářila se čím dál tím nasraněji. Pan majitel za ní totiž celou dobu chodil a řval na ní a ona místo aby něco řekla, se furt tvářila hrozně zaměstnaně, nenechala si pomoct a pak za mnou přišla a sprostě na mě řvala, ať pohnu zadkem a laskavě jim pomůžu s tim sklem. Nutno dodat, že toho skla v sále bylo minimálně a ty dvě by na to stačily bohatě, kdyby tam furt neposedávaly a nechodily tam jednou za čtvrt hodiny. Každopádně od tý chvíle se z celý noci stala noční můra a boj o to, kdo bude vypadat zaměstnaněji. Když jsem šla za některou z těch holek a místo nich leštila sklenice, málem mě sežraly, a zjištění, že jsem právě byla v sále a posbírala všechno sklo, se rovnalo vyřčení rozsudku smrti sama sobě. Jedině ty dvě další barmanky zachovávaly klid a příjemnou tvář, tu a tam mě něčím pověřily nebo se mnou prostě jenom mluvily, což bylo požehnání.

Když jsem se mimochodem odhodlala s tim sklem pomoct, zjistila jsem, že v tom baru maj úplně debilní tácy, který se nedaj držet, kloužou a nemaj okraje, takže cokoli na ně dám, okamžitě letí. Nemluvě o tom, že byly fakt velký a těma davama se s tim prostě nedalo projít ani když to měl člověk prázdný. Takže jsem někde vyštrachala jinej, menší, s vysokym okrajem (kterej o pět minut později zachránil život skleničce, do níž mi někdo drcnul a upadla), a šla jsem pomáhat s něčím, co jsem vůbec neměla dělat. Slečna na mě později přišla řvát, že ať si vezmu pořádnej tác (sám pan majitel mi ho vyrval z ruky, že tenhle ne, a štěkl na mě, ať si vezmu ten pořádnej – za dalších deset minut jsem si stejně zase vzala ten svůj, protože sorry, ale chcete mít to sklo na sračky? Ne? Tak mě to nechte dělat po mym, dammit!) a ať prej nechodíme po dvou jak vocasi. Nic jsem na to neřikala, ale myslela jsem si svoje. Nebyla jsem prostě schopná držet ten megatác v jedný ruce, ohnout se s nim (plnym nádobí) na podlahu, tam nabrat dalších deset sklenic (přes hlouček okolo stojících lidí) a do toho vymetat popelníky do kyblíku. Jaksi nemám padesát rukou a navíc se domnívám, že ani s tréninkem to prostě za daných okolností nebylo fyzicky možný. V čemž se mnou souhlasila i jedna z těch holek, která v tom už praxi má a stejně byla ráda za ten můj nápad chodit po dvou (jedna drží tác, druhá se nahýbá nad stoly a sbírá). No ale páni majitelé vědí vždycky všechno líp. Chtěla bych vidět jeho.

Anyway, zbytek noci se v podstatě nesl v tomhle duchu. Nervy jak prase, pořád jsem se snažila vypadat, že něco dělám, protože kdykoli mě on viděl, seřval slečnu, a ta pak přišla seřvat nás. Kdykoli mě viděla ona, seřvala mě stejně. Před pátou ranní si mě pak odtáhla stranou, aby mi řekla, že už teda můžu jít, že už mě nepotřebujou (no dobrý den, nepotřebovali mě tam celou dobu, ale to by někdo musel myslet). Byla jsem ráda, že to mám za sebou, ovšem mozek mi málem stříkl ve chvíli, kdy jsem si všimla, že v ruce drží pětikilo. Suverénně mi oznámila, že ví, že řikala stovku, ale „neuvědomila si“ (to mě fakt baví), že jsem tam poprvý, „no a navíc XY (pan majitel) nebyl spokojenej, takže…“ to už nedořekla a podala mi tu pětistovku. Nezmohla jsem se na odpověď, shrábla svou směšnou, urážející a do nebe volající výplatu a odkráčela do šatny. Tam jsem se ještě nějakou dobu ochomýtala, bylo brzo a já nevěděla, jak se dostanu domů, tak jsem nespěchala.

Nakonec ani nevím, jak jsem dorazila, každopádně jsem ovšem ještě dlouho nemohla usnout, jak jsem byla nasraná a jak jsem musela myslet na to, že jsem jim tam půlku noci dělala kokota zadarmo a že jsem kvůli tomu přišla o páteční kalbu a o možnost jet ráno s našima na chatu (ani jedno se sice nekonalo, ale to jsem ještě tou dobou nevěděla).

Druhej den jsem se náhodou mrkla do mailu a našla tam mail od slečny, že se omlouvá, ale pohovory se prozatím musí posunout kvůli zmatkům v kanceláři (tam žádnou nemaj, takže nevim, co to mele). Skutečně mě dojala nenucenost, s jakou to psala, zjevně přesvědčená, že se mi ta pakárna snad líbila a že celá natěšená přijdu na pohovor, abych tam jako směla pracovat nastálo. Myslim, že ta slečna upadla z hoodně velký vejšky.

Přestává mě bavit, jak se mě všichni ptaj na práci. Jasně, dalo se to čekat, ale předně většina lidí se ptá spíš jen tak aby řeč nestála, protože si prostě se mnou nemaj co jinýho říct, a ta menšina, kterou to doopravdy zajímá, no to je snad ještě horší. Nevim, proč mi poslední dobou tak vaděj lidi, co se o mě zajímaj. Asi se jich bojim.

Včera jsme byli s partou v pubu a já se většině z těch lidí ani nemohla podívat do očí. Bůhvíproč jsem měla pocit, že mě těma pohledama provrtávaj skrz naskrz a bylo mi to hrozně nepříjemný. Zírala jsem do stolu, nebo do blba, abych se nemusela účastnit společenských aktivit. Snažila jsem se vnímat, co mi kdo říká, ale měla jsem pocit, že nejsem ve svym těle. Že to prostě vnímat nedokážu. Naprosto jsem nechápala pravidla karetních her, do nichž mě chtěli zatáhnout. Ne proto, že by to bylo složitý, ale protože můj mozek jako by najednou odpojil některý spoje a mně to prostě nedocházelo. Stejně jako ty věci, co mi někteří říkali. Horko těžko jsem se nutila k odpovídání na otázky. Ještě horší bylo přinutit se k nějaký tý společenský aktivitě, jako vůbec s někým mluvit, jít se na ně podívat, jak hrajou fotbálek, a tak. Celou dobu jsem se jenom chtěla zavrtat někam pod stůl nebo se zavřít na záchod a zůstat tam zavřená. Weird, huh?

Napsal mi Blonďák, kdy se konečně přijdu podívat na jeho nový letiště. Řekla jsem, že nevim. Klasicky. Protože na tohle nemám chuť. Protože mě to sere, tyhle „vztahy“ na jedno brdo. K čemu to jako je? K čemu s někym spát, když v tom neni kouska citu? Když vás ten druhej vůbec nezajímá a vy víte, že vůbec nezajímáte jeho? Prostě – proč?

Dneska jsem chtěla dřív vstát, chtěla jsem nahodit zas nějakej normální biorytmus, ale moc se mi to nepovedlo. Tak jsem si říkala, že alespoň půjdu brzo spát, což by měl bejt takovej step one, ale ani to mi nejde. Nechce se mi spát. Nechce se mi probudit do dalšího divnýho dne, narvanýho naprostym vakuem. Ničím k dělání. Ne že by můj to do list nebyl dost přeplněnej. Ale mně je to prostě nějak všechno jedno. Nesnáším tyhle stavy. A nesnáším ten fakt, že se s nima nedá dělat nic jinýho než čekat, až zase odezní. Sledovat jeden díl seriálu za druhym a snažit se najít v tom nějakej smysl života. Zabít čas, kterýho mám až moc a neumim s nim naložit. Chtěla bych usnout a vzbudit se, až bude svět zase normální. Jasně že to nejde, ale bylo by fajn, když už takový dny člověk má, aby se na tu dobu mohl fakt někam zašít a vrátit se, až to zase bude v pohodě.

Máma na mě mluví a já na to jen „hm“, „hm“, „hm“… vůbec nevnímám. Mám pocit, že to nejsem já, na koho mluví. Pitomá skotomizace. Kam se hrabe astrální cestování. To bych se aspoň někam dostávala, takhle jsem furt na tom stejnym pitomym místě, pár centimetrů od svýho těla, a nemůžu s tim nic udělat.

A do toho mi lidi vykládají o svejch vztazích. Je divný sledovat, jak spousta těch lidí je úplně někde jinde než já. A další spousta je na tom úplně stejně. A mně je momentálně obojí ukradený.

Ah, fuck this shit. Jdu si pustit další díl SGU a doufat, že mě to uspí líp než těch předchozích deset.

Abych se taky vyjádřila k tomu, co zrovna dělám.

Dneska jsem podruhý navštívila kamaráda (říkejme mu J.) v léčebně. Bylo to jiný než poprvý. Předně to bylo jen na chvilku – což jsem se dozvěděla až když jsem tam přijela a trochu mě to zklamalo – a taky jsme oba měli divnou náladu. Nevím přesně proč, ale včera večer mě chytla nějaká depka a nemůžu se toho zbavit. J. má pravdu v tom, že bych si o tom nejspíš měla promluvit s nějakým odborníkem. Mám dokonce pocit, že by mi mohlo hodně pomoct to, čemu se tam u nich říká skupina. Prostě skupinový sezení, nejen s odborníkem, ale hlavně s lidma stejnýho věku a dost podobnejch problémů. Dokážu si docela dobře představit, že takovej pobyt by i mně pomohl dát si dohromady život a přijít na to, co všechno má podíl na situaci, v níž se nacházím. Jasně, spoustu věcí si o sobě uvědomuju, ale přestávám si myslet, že je ten můj život tak úplně v pořádku. Něco by se s tím asi mělo udělat, jinak se budu v těch psychickejch sračkách plácat nadosmrti.

Přemýšlím o nějakym stacionáři nebo tak něčem. Udělat si prostě dovču někde, kde se tyhle věci dělaj. Kde máte denní režim a součástí toho všeho je mluvení o vašich problémech a kostlivcích s lidma, co jsou na tom podobně, a s někym, kdo tomu rozumí a dokáže poradit. Nevíte někdo o něčem takovym? Nějaký zkušenosti, tipy…?

–

Jsem pořád trochu rozházená z toho, jak neslavně dopadla poslední kalba. Kromě toho, že jsem ztratila víčko od mptrojky, což mě fakt sere, jsem taky přišla o další dávku schopnosti důvěřovat lidem. Což je znát, protože mi jí už tak zbývalo málo a teď si připadám ještě odrbanější než předtím. A trochu znásilněně, ani ne tak fyzicky (zase tak zlý to nebylo), jako spíš psychicky. Těžko to popisovat, o tom se fakt nedá mluvit takhle veřejně, kor když se to týká lidí, co mě znaj.

–

V pondělí jsme s Yellow label (pro nezasvěcené, moje hudební banda) byli ve zkušebně. Bylo to fajn, M’n’M’s (pro nezasvěcené, drummerka a kejtrista) tam s tím fakt zahejbali a bylo znát, že to konečně dostal do ruky někdo, kdo o to má zájem a rozumí tomu. Ten zvuk byl neskutečnej, konečně po mnoha měsících jsem se slyšela (a věřte tomu nebo ne, to je docela podstatnej rozdíl oproti tomu, když hrajete na blint a doufáte, že se trefíte :D) a celkově to tam bylo o mnoho příjemnější než obvykle. Pořád to má svý mouchy a nevidim to na nějakou reunion, ale bylo příjemný si zahrát a odreagovat se od toho nezáživnýho života, co teď vedu.

–

Což je mimochodem věc, kterou bych ráda změnila, ale jsem příšernej organizátor času. Maude si zrovna v knihovně půjčila knížku „Jak získat čas“ nebo jak se to jmenuje. Já bych spíš potřebovala něco jako „Jak využít čas“, protože ho mám fakt mrtě moc a vůbec s ním neumím nakládat. Chtělo by to víc denních aktivit. J. mi řikal, že to mám z toho, že spím do oběda. Pak z toho dne nic nemám. Nj, jenže já nemám důvod vstávat dřív, když vim, že neni kam jít, co dělat. Spíš neni s kym to dělat. Asi jsem divná, ale procházet se po venku sama mě nebaví a ty mý stavy to spíš prohlubuje než aby jim to pomáhalo. Abych si šla sednout do parku na trávu a tam sama čuměla do nebe? Taky nic moc a navíc na to ještě neni počasí. Jestli bude zejtra teplo, mohla bych tam vyrazit s knížkou, ale nic neslibuju. Chtělo by to vytáhnout kolo a zprovoznit ho, abych mohla jezdit na něm… a chtělo by to někoho, kdo se mnou bude chodit na brusle a plavat a procházet se a na jedno a na oběd a na kafe… kde jsou všichni lidi, když někoho člověk potřebuje? Mám stodvacet jedna přátel na facebooku a neni s kym si pokecat, když vás něco sere a když si nevíte rady. To je fakt na hovno.

–

Btw znáte TASCK.com? To jen tak když jsme mluvili o těch to do listech, tak tenhle si můžete dát do záložek, je neskutečně jednoduchej k ovládání a navíc je to úplně vzorově minimalistický…

–

A znáte Nicka Lathama? No jestli ne, tak to je veeeelká chyba, protože to je basák jak hovado a zrovna soutěží v Sandberg Marlowe DK soutěži s tímhle videem. Aby toho nebylo málo, je to fakt super týpek 🙂 Bude vydávat EP a na fb vyhlásil soutěž o to, kdo mu udělá cover. No, soutěž. Nebude to mít žádný ceny ani to nezaplatí, ale prostě pro tu prdel 😀 Včera jsem teda trochu potrápila foťák a poslala mu svůj návrh (ten obrázek nahoře). Měl k němu samozřejmě nějaký dodatky, co by si představoval jinak, ale v zásadě se mu to hodně líbilo, takže pokud ho někdo nezaujme něčim lepšim (což je dost možný, přiznejme si to :D), možná se můj nápad ujme a prorazí díru do světa. Mno, uvidíme 🙂

Muhehe, tak jsem to tu krapítko upravila a mám z toho radost. Upřímně, ten dosavadní design mě štval už pěkně dlouho, ale největší ránu tomu zasadilo moje nedávný předělávání fb coveru, který mi dalo fakt zabrat a stejně mi pořád nevyhovuje. Ach, ty designy, to je vždycky průser.

Mimochodem nevim, jak dlouho tu ten dosavadní design byl, ale vzdávám mu hold, že vydržel tak dlouho odolávat mým neustále měnícím se choutkám. Kdo mě zná, ví, že ty designy kolikrát střídám jak fusky (ovšem jak pravil klasik, „To ty fusky moc nestřídám“ :D).

Neni to jenom design, na co jsem si brousila drápky už pekelně dlouho, hrozně mě štve moje šatní skříň. Neni to tak dlouho, co jsem se vrhla na její jarní úklid a fakt dost věcí jsem vytřídila, nicméně z nějakýho důvodu právě v tu chvíli nastává problém. Když totiž vytřídím několik pytlů hadrů, kam s nima?

Zkrácená verze je, že ty věci vždycky skončí ve skříni v předsíni, kam se ale už fakt nevejde ani ta fuska a vždycky, když ji otevřeme, vypadne nám na hlavu několik pytlů (jako mluvim o mně a někom z rodiny, sama sobě ještě nevykám). Což poněkud zabíjí ten efekt, kterej by se měl po takovym třídění dostavit, totiž pocit úlevy a odlehčení. Naopak mám spíš obavy, že ta skříň každou chvílí vybuchne, a pořád na ni nějak podvědomě myslím. Je to takovej strašák ve skříni, doslova. Hrozně ráda bych to všechno probrala s mámou (protože ta má prostě pocit, že musí všechno moje starý oblečení odsouhlasit jako nepoužitelný, v opačném případě dostanu vycinkáno a bude bububu), jenže domluvit se s ní na nějakym dni (nebo spíš dnech), kdy se do toho pustíme, je prakticky nemožný. A to je prostě děs. Fakt nesnáším, když moje práce stojí na mrtvym bodě kvůli někomu, s kym nepohnu. To je prostě… arghhhh! Bezmoc. Vztek. „Tak sakra kdy už?!“ Chápete mě, ne?

A krom těch hadrů jsou to knihy. Teda zejména potřebuju, aby se už konečně předělal bráchův pokoj. Tvl ten člověk už tu nebydlí kolik let a ten pokoj je prostě mrtvá zóna, plná bordelu a totálně nevyužitá. Myslim, že jenom někdo s takhle velkym bytem si může dovolit několik let dlabat na tak velkou místnost, která by se přitom tak strašně hodila. Nemůžu se dočkat, až tam mámě odstěhuju svůj (respektive její) pracovní stůl a až si tam taky odnese všechny svoje lejstra a věci. Bože, toho dne budu oslavovat jako nikdy! Začínám ten stůl totiž fakt nenávidět, stejně jako všechna rána, kdy se vzbudím a ona je tady, cvakající do notesu, přehrabující se papírama a neustále někam telefonující, jako by to byla kancelář a ne moje ložnice. Nevim, nějak jsme si prostě doma špatně vysvětlili pojem osobního prostoru a už roky s tím bojujeme. Já nemám vlastní pokoj, protože mi v něm furt dřepí máma, táta si zřídil pracovnu v kuchyni, protože se prostě nikdy nedomluvili na tom, že by měl vlastní pracovnu, čímžtopádem se v kuchyni jí pouze na Vánoce, protože jinak je stůl zasypanej jeho věcma a fakt se to nedá.

A přitom máme volnej, nevyužitej pokoj. No chápete to? Já ne.

Až se ten bráchův pokoj předělá a máma se tam odstěhuje (já stejně nějak nevěřim, že se to fakt někdy stane), ráda bych probrala knihovničku. Ono to bude zapotřebí i v širším slova smyslu, protože všechny knihy z bráchova pokoje (řekla bych několik stovek) bude třeba probrat a nějak se toho pozbavovat. Fakt jsem zvědavá, co s nima uděláme. Antikvariáty to podle mě chtít nebudou, maj toho samy dost. Do sběru je toho škoda. Včera jsem v knihovně koukala, že tam maj přihrádku, kam může člověk dát svý odložený knihy a někdo jinej si to zase může vzít. Ale tak nějak pochybuju, že by mě nechali naházet tam vozík plnej knih 😀 No, to se budu muset pozeptat, každopádně na to je ještě dost času. Je to přesně jedna z těch věcí, na kterou bych se hrozně ráda vrhla, ale bohužel mi nepřísluší o tom rozhodovat, moje knihy to nejsou.

Těším se, že až budu v tom zbavování se věcí, popadne mě konečně ten správnej amok na to, abych někam odnesla tu bedýnku „donate“, co mi leží v šupleti. Jsou to věci všeho druhu, blbiny, malý hračky, šmuky. Postupně se toho zbavuju při příležitosti něčích narozenin a podobně, ale moc to neubejvá. Další položka je moje stará sbírka žab, na kterou už sice mám zájemce, ale nějak jsme se pořád nedohodli na předání. Já hlavně vůbec nevím, jestli to chci darovat nebo jestli si za to mám i něco říct. Prvotní myšlenka je vždycky „hlavně ať se toho zbavím“, ale pak když se tím prohrabuju a koukám na ty všechny figurky a věci, do nichž dali mí nejbližší tolik energie a i peněz, tak si řikám „kruci, taková ztráta peněz“… nevim, co byste udělali vy se sbírkou asi čtyřiceti žabích artefaktů?

Don’t get me even started s kutlochem plnym mejch starejch hraček, plyšáků, panenek, barbín, lega, figurek z kinder vajíček a dalších šíleností, který tam ležej zahrabaný už od tý chvíle, kdy jsem je tam se slzou v oku odložila. V tom kutlochu je toho tolik, že se do něj nedá vstoupit, aniž byste si zlámali nohy a všechno vám to spadlo na hlavu. Vždycky, když otevřu dveře, poleje mě studenej pot. Strašně bych to chtěla všechno projít, ale to bude vyžadovat asistenci a nějakej prostor, kde to všechno rozložim, abych to mohla pořádně prohrabat a roztřídit. Brrfff… píšu si to na to-do list.

Taky máte takovej pocit, že mám na příštích pět let co dělat? To mi někdo vysvětlete, jak se můžu nudit, když mám tolik práce O.o

Někdy si myslíte, že jste děsně otevřenej blogger. Ale pak prostě vždycky přijde moment, kdy se něco fakt nedá napsat. Nedá se napsat, jak moc jste kurva světu vděční za ty některý lidi už jenom proto, že dejchaj. Proč kouříte, když jste vlastně nekuřáci. Proč jste úplně v píči, když se potácíte Prahou v půl šestý ráno z kalby. Jak moc jste zklamaní z toho, že lidi, který měli bejt jiný než ten zbytek, jsou úplně stejný a možná ještě horší. Jak málo vás to překvapilo a jak moc zdrtilo, protože přes to všechno jste pořád zasraný naivky, co si myslí, že maj šanci potkat „toho někoho“, kdo bude jinej. Nedá se popsat, proč se uprostřed cesty domů zničehonic sesypete na studenej chodník a začnete brečet do zvuků Bedshaped, co vám na plný koule řičí do ucha, a nemůžete přestat. Nedá se popsat, proč když mezi dveřma potkáte tátu, kterej jde zrovna nakládat auto, mu jdete pomoct, i když jste sami úplně v prdeli a sotva lezete. Jak moc vás dosírá, když se snažíte z posledních sil něco sepsat do blogu a někdo vám do toho furt vstupuje, odhání vás a hrabe vám po stole ve snaze něco najít. Jaký pocity a cíle vnímáte, když sepisujete nějakou poesii nebo tak něco. Jak moc a zároveň jak málo to souvisí s lidma, který doopravdy znáte. Jak zkurveně moc se těšíte na ten jedinej den svobody, jedinej den po uheráku, kdy budete zase sami doma a nikdo, kurva nikdo vás nevzbudí tim, že tu bude řvát jak na lesy, dupat, třískat s nádobím, hulákat, klepat do pc nebo telefonovat. Jak moc někoho milujete a proč. Jak moc někoho nenávidíte. Jak moc byste si přáli nastěhovat se na pokoj ke kámošovi, kterej je právě teď hospitalizovanej v Bohnicích, protože máte pocit, že i vám se všechno totálně sere a že prostě nejste tak silný, jak si o vás všichni myslí. Nedá se napsat, že ačkoli už dlouhý roky všechno zvládáte, máte toho plný kecky a taky byste si sakra chtěli jednou říct „seru na to“ a zhroutit se, aby všichni viděli, že vám dá zatraceně zabrat, abyste to zvládali, že to neni prdel a že vám to neni všechno ukradený. Že je fakt náročný zvládat to, co denně zvládat musíte. Nedá se popsat, jak šílený je poslouchat právě ty řeči typu „ty seš ale silná holka, ne jako já“, když víte, že uvnitř to máte úplně naruby a všechno špatně. To se nedá, pět měsíců nemoct sehnat kamaráda a pak se dozvědět, že se pokusil spáchat sebevraždu, protože toho na něj bylo moct. Přemýšlet, co by kdyby. Nedá se popsat, jak moc je mi u prdele všechno, co mi lidi řikaj a co se kolem mě děje. Jak moc bych se chtěla zavřít do stáze a probrat se, až bude svět zase normální. Nebo se vrátit patnáct let zpátky a vnímat věci, co byly tehdy pro mě bežný a vůbec jsem si jich nevážila. Znovu prožít celý to podělaný dětství, na něž mám sice šílený vzpomínky, ale zároveň to bylo to nejkrásnější, co jsem kdy měla a co kdy mít budu. Jak moc toužím hodit ten zkurvenej mobil z okna, aby mi už nikdo nepsal ty svý srdceryvný patetický esemesky. Jak moc se toužim zavřít do koupelny, pustit vodu a dělat „lalalalalala, I can’t hear youuuuuu!“ třeba do konce života. Jak blízko jsem už byla smrti – a kolikrát – a pořád nic, ty vole. Jak mě sere, o co všechno jsem v životě přišla a co jsem měla a ztratila to, aniž bych si toho pořádně užila. Jak málo mě zajímá, co se mnou teď bude a jakou si najdu práci. To se prostě… nedá. To se prostě… gsag rgj úo§ůigj!!! Tvoje máma, tyvole, chápeš to?!!!!

Některý lidi se neměněj. Třeba jako můj někdejší kolega z pojišťovny, kterýmu je asi čtyřicet, ale vždycky se na mě díval jako na něco k žrádlu nebo prostě takovým tím pohledem „tak kudy na tebe, tudy to nejde, tak to zkusíme tamtudy“, a nikdo ho nezajímalo, že nemám zájem a že se mi to nelíbí.

Něco od něj potřebuju, tak jsem ho nedávno kontaktovala (haha, bitch útočí), jestli nechce zajít na kafe a pokecat. Samozřejmě chtěl, a tak jsme na to kafe včera šli. Samozřejmě se to jako obvykle zvrtlo, přijel autem a zahlásil, že ten podnik na Vencláku, kam chtěl jít pojíst (bylo domluveno, že dáme večeři a že mě zve. Sice jsem se tomu bránila, upřímně to nemám ráda, když za mě chlap furt něco platí v očekávání, že z toho něco bude, ale může si za to sám, můj postoj je mu znám už pár let a že se pořád snaží, neni můj problém), je zavřenej, a že teda pojedeme jinam. To jinam bylo nakonec úplně v jiný části Prahy, trval na tom, že mi musí ukázat, kde po rozvodu bydlí. Což by mi až tak nevadilo, kdyby to nebylo na Novodvorský, kam jsme jeli fakt dlouho a já se celou dobu obávala, že nestihnu večer bejt někde, kde mám bejt. Moc času mi na něj už nezbývalo a on jím takhle plejtval.

No, zastavili jsme u něj před barákem a že teda zajdem do místní hospůdky. Jenže to by prostě nešlo, dokud mě nevzal k sobě domů. Furt mluvil o tom, že mi to tam ukáže, no tak jsem se teda uvolila a šla. Byteček to byl miniaturní, spíš tak jedna místnost a kuchyňka a všechno vybaveno původním nábytkem „po babičce“, takže mi to připomnělo cestu časem zpátky a upřímně, i kdyby tomu chlapovi bylo pětadvacet a byl nejvíc namakanej a krásnej, tak v tomhle prostředí by mě všechny roupy přešly, to prostě fakt zabije všechno 😀 Nicméně jemu to tak zjevně nepřišlo a asi třikát mi nabídnul kafe, než teda konečně zachápal, že se tam nechci zdržovat a že už bych šla do tý hospůdky. Nebylo mi tam příjemně, obzvlášť když mi ukazoval, kde spí. Co je mi prosimvás do toho? Vážně, některý chlapi maj místo mozku slámu, což se ostatně potvrdilo už v autě, kde měl hrozně vyhulenou Evropu dvě. Ad jedna jsem zarývala nehty do sedačky, protože to se nedá popsat jinak než „the most violent way of torturing my ears“, tím spíš když si občas do rytmu prozpěvoval (obvykle Rihannu nebo Rytmuse, mimochodem po tom, co jsem slyšela to jeho pověstný „Čo ti jebe“ a „Šrouby a matice“ od Mandrage – dvě věci, o nichž jsem hodně slyšela, ale byla rozhodnutá nikdy si je neposlechnout – moje deprese z moderní doby byla o dost prohloubena, takže palec nahoru, debile, zničils mi uši a vůbec život), a ad dvě jsem fakt nechápala, proč to neztlumí, když se snaží vést konverzaci. Co chvíli se mě na něco ptal a i když u toho hrozně křičel, vůbec jsem ho neslyšela a navíc jsem musela řvát nazpět, abych přehlučela Evropu 2 a i tak mě zase neslyšel on, no fakt komická situace 😀

No, abych to zkrátila, během naší večeře měl co minutu připomínky na můj vzhled, jako že mi to sluší, že vypadám čím dál tím líp (ha-ha), že jsem zhubla (mwahahahahaha… ha) a že „žebruju“. Což jsem nepochopila, co tím myslel, ale opakoval to pořád. No, tak jsem se snažila soustředit se na toho moc pěknýho číšníka, co měl prdelku ham ham, ale trochu mě v tom rušil kluk, co seděl o dva stoly přede mnou a neustále jsme se střetávali pohledama. Což by mohlo bejt fajn, ale ty jeho byly trochu vražedný a já už nevěděla, kam jinam čumět – takovej ten moment, kdy si řikáte „co na mě furt čumí?“, ale nedá vám to a pořád koukáte, jestli kouká, takže on si zcela jistě myslí úplně to samý o vás 😀

Anyway, večeře byla dokonalá, fakt výborný žrádlo, ale samozřejmě jsem kvůli tomu zapomněla na čas. Bůh žehnej číšníkovi, kterej kolegovi rozuměl, že už budeme platit (ačkoli to neměl ještě v plánu) a přinesl účet. A tak jsme zaplatili a pak mě doprovodil na bus, protože i když mi slíbil odvoz, vyklopil do sebe během naší večeře asi tři piva, takže…

No, každopádně na večerní akci jsem přijela s velkým zpožděním, což úplně nesnáším, ale trochu jsem s tím počítala a nikdo tam na mně nezávisel, takže moje vzteklost nebyla zase tak velká.

Sečteno a podtrženo? Jsem čím dál tím hezčí, pořád hubnu a mládnu, měla bych se vrátit do pojišťovny, protože jsem byla fakt dobrá (asi proto jsem si nikdy nic nevydělala a mám na krku dluh 30 hadrů) a úplně nejlíp bych se s ním měla vyspat a bylo by.

Pche, chlapi.

*

Naštěstí večerní akce, slet bubeníků a fireshow na Křížku, byla o poznání příjemnější a méně napjatá. Jediným mínusem byla brutální zima (když vycházíte z baráku a je dvacet stupňů, tak se prostě moc nenabalíte, no, už aby se vrátily ty krásně teplé letní noci…) a fakt, že ještě pořád nevlastním djembe. To jsem se ovšem rozhodla napravit, ostatně prachy na to mám, tak co. Akorát nevím, kam na něj. Dostala jsem tip na týpka (hihi) v Rožnově pod Radhoštěm, ale upřímně, to nemám zrovna po cestě, takže nevim. Nějaký music city? Nebo mám zkusit nějakej malej krámek, kde maj dva tři kousky na výběr? Krakatau style? To asi neni ideální. Potřebovala bych hlavně nějakýho zkušenýho drummera, kterej do toho flákne a řekne mi, jestli je to dobrý nebo blbý. Hlásí se někdo?

Já prostě nemůžu nemít ráda Twilight ságu. Ne když se mi každou chvíli zdá sen, kdy jsem Bella a důvod mé existence za mnou přijde, aby mi s kamennou tváří, bez emocí a totálně robo-style oznámil, že odchází z mýho života a že už pro něj nejsem důležitá.

Můj Edward to dneska v noci dotáhl ještě o kousek dál. Neodešel hned, zdržel se, aby mě povzbudil ke spáchání sebevraždy a ujistil se, že to udělám správně. Musela jsem se vybourat s autem na mostě a proletět zábranami dolů do řeky. Nějak to ale nevyšlo, a tak jsem to auto jen nabourala a pak z něj musela vylézt. Edward mě navigoval, jak mám přelézt zábrany a skočit. V slzách, zmatená tím náhlým obratem a totálně zničená jeho kamennou tváří a tím, co po mně chtěl, jsem se ho ptala, jestli by mě prostě nemohl dolů stáhnout, skočit se mnou, protože jsem se bála, ale on namítl něco jako že by to udělal, ale nemá rád ledovou vodu a že se mu nechce zlámat si nohy. Bylo na něm vidět, že mi nechce dopřát ani tu poslední laskavost, aby byl se mnou, až to udělám. Aby mě třeba zabil sám. Nebo mě aspoň v objetí stáhl pod vodu. A tak jsem skočila sama, ale až po tom, co jsem slezla kousek níž, ani já se nechtěla rozmlátit o hladinu řeky při dopadu.

Tou dobou se to kolem už hemžilo policajtama a byla tam i nějaká sociální pracovnice. Snažili se mě vytáhnout, běželi podél řeky, jak mě proud táhl dolů, ale já jim uhýbala. Strašně mě štvalo, jak se tváří. Jako profesionálové, co přišli vyřešit můj problém, jako bych měla nějakej problém a byla narušená, jako by na všechny strany dávali vědět „Zadržte, mi si prokřupeme prsty, vytáhneme blázna z řeky a půjdeme na oběd. A všichni nás budou mít za hrdiny. Tohle je práce pro nás“. Vůbec je nezajímalo, co chci já, bavili se jen mezi sebou o tom, co udělají dál, a já byla vzduch, vůbec jsem je nezajímala. A jen jsem se dál zmítala v proudu, co se mnou mlátil ze strany na stranu a protahoval mě jezem za jezem a tu a tam jsem na břehu viděla kamennou Edwardovu tvář. Bledl a ztrácel se, ale bylo vidět, že je spokojenej, když mě takhle vidí. Věděla jsem, že to myslí vážně, když v něm nebyl jedinej cuk k tomu, aby mě skočil zachránit. Pořád jsem doufala, že to byl jenom nejapnej vtip, že se najednou probere z transu, zařve moje jméno a vytáhne mě ven, musel si to přece rozmyslet, tohle nedávalo smysl, jak by mě mohl takhle zničehonic opustit…?

Nerozmyslel si to. A já už byla rozhodnutá dokončit, co jsem začala, protože život bez něj neměl smysl. Sociální pracovnice mě stíhala a snažila se mi zabránit, abych došla na konec řeky, ale mně se to podařilo. Zničehonic jsem byla u nás na chalupě, já, nějaká moje kamarádka a balík čokoládovejch indiánků. Pár jich snědla ona, ale většinu já. Šlo nějakým způsobem o to, že až je dojím, budu mrtvá. Ale nakonec jeden v balíčku zůstal. Lehla jsem si do postele a odpočívala.

Pak jsem byla ve vězení. Sen se asi nemohl rozhodnout, jestli jsem nebo nejsem mrtvá, protože chvílema to bylo tak a pak jsem zase věděla, že žiju, jen za něco pykám. Tak jako tak jsem byla vyděděnec. Byla jsem v jakýsi betonový jímce ještě s několika dalšími vězni. Někteří mě ignorovali, jiní se mě posměšně ptali, co jsem vyváděla, že jsem tam skončila. I pro ně jsem byla mimo, blázen, co udělal něco šílenýho a pokusil se zabít, přičemž zaměstnal celej policejní sbor a byl ještě větší blázen proto, že se vůbec nechtěl nechat zachránit a všelijak se jim bránil.

Můj sen končil veřejně prospěšnými pracemi. Byla jsem na nějaký stavbě, na nějakym pozemku, přišla jsem tam k rozdělaný práci a nevěděla, co přesně mám dělat, ale můj kolega vězeň mě navedl, dělala jsem prostě totéž co on, plnila dutý cihly betonem a zašlapávala je do země – tak jsme tvořili základy domu. Myslela jsem na to, že mě můj Edward možná odněkud sleduje, aby se ubezpečil, že je mi dobře. Možná, když mě takhle uvidí, uvědomí si, že udělal chybu, pochopí, že ho miluju a tím odchodem mi zničil život, že bez něj nemůžu existovat – a protože mě ve skutečnosti miluje, bude ho to zajímat, vrátí se a všechno bude dobrý. Jenže co když mě uvidí s tímhle kolegou a řekne si, že to zvládnu, že se z toho dostanu, že to je jen přechodnej šok? A co když mě vůbec nevidí, protože ho naprosto nezajímám, protože veškerej jeho zájem o mou existenci opadl jako když se vypne tlačítko? Nebo prostě protože už není a nikdy nebude? Svět bez Edwarda? Jak mám dál existovat? To si prostě nelze představit, ta myšlenka je příliš nesnesitelná. Chodila jsem po stavbě a pracovala jako tělo bez duše. Věděla jsem, že se už nikdy neuzdravím.

Ne, já prostě nemůžu nemít ráda Bellin příběh. Až příliš dobře vím, co prožívala.