Jsem velkým milovníkem sci-fi a fantasy a i když většinou se na podobné věci raději dívám, tu a tam mě přepadne touha něco té klasiky si přečíst – přece jenom číst knihu je docela jiný zážitek než dívat se na zhuštěný, zjednodušený film, který nenechává žádný prostor naší fantazii a který často původní myšlenku, která činila to které dílo tak velikým, značně pozmění, ne-li úplně překroutí – no jen si vezměte Tolkienovu trilogii a podobnost její filmové verze s literární. Obě jsou strhující, ale každá jako by byla úplně jiným příběhem, tedy aspoň mně to tak přijde.
Před časem jsem se proto pustila do 2001: Vesmírné odysey, kterou snad v té době dávali v televizi (což jsem se bohužel dozvěděla pozdě) a kterou máme i někde nahranou, protože naši to považují za zcela klasickou záležitost, ale mně se to tak nějak vždycky vyhne, takže jsem se rozhodla přijít tomu na kloub a připomenout si, o čem že to vlastně bylo (říkám připomenout, protože mám pocit, že jsem toho alespoň kousek už někdy musela vidět). No, ale tenhle článek není o Odysee, takže jenom ve stručnosti řeknu, že se mi to samozřejmě hodně líbilo a že jsem se rozhodla přečíst si od Clarka i další věci. Logicky vzato bych měla pokračovat Druhou, Třetí a Poslední vesmírnou odyseou, ale nějak jsem tu posloupnost přehlídla a ignorovala a sáhla po první části úplně jiné tetralogie, Setkání s Rámou. Ráma byl napsán až po Odysee, ale vzhledem k tomu, že spolu tyhle dvě věci (alespoň zatím mi to tak připadá) nesouvisí, snad mi to v tom neudělá zase takový nepořádek. Každopádně mám v plánu dojet teď sérii Rámových „dobrodružství“ a pak se nejspíš vrhnu na pokračování té odysey, ať v tom mám alespoň nějaký řád. Tolik úvod a teď už k otázkám.
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Láska k žánru sci-fi, obzvlášť pokud se týká budoucnosti (a psané to bylo dávno v minulosti, což je na tom to nejlepší) a vesmíru. A předchozí kladná zkušenost s Clarkem.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Plná otázek.
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Přemýšlet
(enter)
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Fascinoval mě kapitán Norton, jak jinak. Hlavně jeho sebekontrola a způsob uvažování, to, jak si pomáhal ven z krizí, když například panikařil na jednom z Rámových žebříků nebo když musel něco velmi závažného rozhodnout. Normální člověk na jeho místě by se zbláznil, zodpovědnost, jakou nesl na svých bedrech, je nepopsatelná, a je úžasné vplouvat do mysli takového člověka. Snažila jsem se nechat ho, aby mě něco naučil. A musím říct, že asi nejvíc si moje sympatie získal tou prostou lidskou věcí – že měl svého idola, vzor, k němuž se obracel vždy, když si sám nevěděl s něčím rady, a že tím vzorem byl někdo z tak vzdálené minulosti. Je na tom krásně vidět Clarkovo přání, abychom ani v budoucnosti nezapomínali, odkud jsme vyšli, a abychom si dokázali vzít co nejvíc z historie – z toho špatného i z toho dobrého. Norton je toho zářným příkladem.
Nechtěla bych být nikým, kdo to celé sledoval ze Země nebo z dalších planet. Ale zároveň bych asi nechtěla být ani posádkou Endeavour, protože oni prostě totálně netušili, do čeho jdou, co mohou očekávat a co se stane v příští vteřině. Nevěděli, jaký je smysl toho všeho, plán, kde to začalo, kam to bude pokračovat a jak do toho zapadají oni. Nevěděli nic a neměli se ani čeho chytit a přesto postupovali tak naprosto správně, že je to skoro až nereálné. Ale je to krásné. Člověk pořád čeká, kdy se v příběhu objeví nějaký blbec, co něco hrozně pokazí, ale on se tam žádný neobjeví, všichni se chovají tak správně, jak jen je to možné, a nikdo neudělá žádnou velkou chybu. Ty postavy nám tak dávají vzor, učí nás nepřebernému množstí morálních zásad (jako třeba o neútočení na věci, kterým nerozumíme, a o neustálém uvažování o možných následcích našeho současného chování), učí nás o charakteru. Svědčí to mimo jiné o tom, že jsou všichni nesmírně dobře trénovaní. Příběh se o tom několikrát zmiňuje a i když nezabíhá do detailů, z jejich chování v neznámém prostředí je to dobře vidět. Je krásné představovat si, že kdyby se podobná věc skutečně udála, budou u toho ti nejpovolanější, ti nejsprávnější lidé, jaké vůbec je možné do něčeho takového poslat.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Charaktery postav mi přijdou asi jako to nejzajímavější. A důkladný popis jejich chování, který není strojový, je lidský a vtipný. Taky dokonalý popis atmosféry, která vás strhne tak, že opravdu cítíte to stejné posvátné napětí a cizost, s jakou bojovala posádka Endeavour při zkoumání Rámy.
(enter)
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
I přes Clarkovu důkladnost v popisu Rámova vzezření jsem měla velký problém si ty některé lokace představit. Zejména kvůli velikosti. Popisy, zahrnující kilometrová rozpětí, mi prostě nic neříkaly, a litovala jsem, že Ráma nebyl zfilmován, abych alespoň v tomhle mohla přenechat žezlo scénáristům a nenamáhala si hlavu. Nakonec ovšem, když jsem trochu zagooglila, jsem našla alespoň pár obrázků, které sice zdaleka nejsou přesné, ale docela mi potvrdily mé vlastní představy o Rámově prostoru.
(enter)
Moje soukromé hodnocení: *****
