Letní počasí. Konečně to-do listy. Upovídaná Viv.

Máme se dobře. Je krásně, pan Mysteriózní teď tráví většinu času prací na zahradě, takže se tam slušně připaluje (a já mu to závidím), můj denní rozvrh je teď mnohem pohodovější (což pravděpodobně závidí on mně) a veškerá zdejší zvířena si nás velmi oblíbila (bohužel tomu obřímu pavoukovi, co si to včera večer naštrádoval do naší ložnice otevřeným oknem, se to vymstilo, už hraje osminohej fočus v pavoučím nebíčku). Zrovna teď jsem doma z předčasně ukončení šichty a dělám si v hlavě takovou menší revizi týdne, jak zatím běžel.

V pondělí jsme nevěděli, jestli vstávat nebo co. Nikdo nám neřekl, v kolik se vrátěj – stejně jako nám nikdo neřekl, že se tu během soboty staví Ashleighin bývalý manžel vyzvednout si Daisy, což nám způsobilo pořádnej šok (jdete nakrmit psa a on nejenom že neni, chybí i jeho misky a deka a vám v hlavě šrotuje, jakou má takovej čokl cenu a proč by ho proboha někdo unášel) – takže jsem si řekla, že bude lepší prostě vstát jako obvykle, nakrmit zvěř, a pak, jestli tu ještě nebudou, se uvidí.

Když jsme to všechno nakrmili a zjistili, že tu ještě furt nejsou, měli jsme teda v podstatě padla – nebo aspoň já, pana Mysteriózního čekalo malování a vůbec se mu do toho nechtělo. V deset ovšem dorazila Viv, což pro mě znamenalo nutnost jít do baráku a nutit ji, aby mi dala nějakej job. Aby prostě byl důkaz, že jsem se neflákala. Viv nicméně toho dne neměla zrovna pracovní nalazení, vypadá to, že má s Ashleigh poněkud narušenej vztah, jelikož A. jí obrala o hodiny a – no, to by bylo na dlouhý vyprávění, však mi to sama Viv vysvětlovala několik hodin – ale prostě Viv je teď dost rozčarovaná a chvílema jsem měla pocit, že se mi tam snad rozbrečí. Má toho asi dost.

Takže jsme toho ani tak moc neudělaly jako že jsme spíš krafaly (oprava, ona krafala) a já si uvědomila, že Viv je přesně ten typ člověka, co toho má hrozně moc na svejch ramenou a ad jedna furt maká, takže nemá čas, a ad dvě asi ani nemá s kým o tom mluvit, takže nutně potřebuje důvěrníka. Žel prdel jsem se tímto důvěrníkem – asi už to tak bude – stala zřejmě já a to jsem teda zrovna nezamýšlela.

Nejhorší je, že takový lidi nevědí, kdy odejít. Vydržela jsem to s ní v baráku, ačkoli mě dráždilo, jak furt žvaní a protahuje to, když by přitom těch pár věcí mohla mít hotových za jednu a ne za čtyři hodiny a pak by klidně mohla sedět na prdeli a flákat se, ale to ona ne. Namísto toho, aby to udělala takhle, nebo aby udělala rychle to, co má, a pak se vrhla na další věci (ono je tu bohužel pořád co dělat), vybrala si tu nejpitomější možnost, každej drobnější úkol dělala půl hodiny a celou tu dobu krafala a krafala, s rukama navlečenýma do povlaku na polštář, a já už nevěděla, jak jí vysvětlit, že jí mileráda pomůžu s prací, ale proboha, ať to tak strašně neprotahuje, protože jsem už hodinu mohla sedět doma u kafe.

Nevím jistě, jestli bych takhle uvažovala, i kdybych nedávno nečetla Everettův Mimimalist Workday, ale protože jsem ho četla, nemůžu z hlavy dostat myšlenku, že protahovat si práci, která by normálně zabrala dejme tomu hodinu, na tři hodiny, jen proto, že máš makat tři hodiny, je největší hovadina, tím spíš, pokud tě u toho nikdo nevidí a nemůže kontrolovat. Pakliže Viv pokaždý pracuje takovýmhle způsobem, nedivím se A., že Viv ty hodiny krátí a přidává jí víc úkolů. Napoprvé jsem s Viv soucítila, v baráku je toho fakt hodně a člověk nemůže stíhat všechno, ale po tomhle týdnu jsem nabyla přesvědčení, že všechno jde, když se chce. Já mám třeba pracovat do jedný a včera jsem skončila kolem dvanáctý a dneska dokonce v půl.

Je to hlavně tím, že nám Ashleigh konečně dala týdenní to-do list. Díky tomu mám jasně daný, že v pondělí mám uklidit Bauxův pokoj, v úterý Sienin, ve středu převlíknout postele a ve čtvrtek vytřít (dejme tomu). Takže už nedělám všechno pořád a mám mnohem víc času na žehlení a prádlo, takže se mi nedělaj hromady a nemusim v jednu pouštět z rukou žehličku, abych vůbec odešla, naopak spíš nemám čím tu pracovní dobu naplnit, pokud mi Ashleigh něco nepřidá, jako třeba dneska – chtěla po mně, abych jí převlíkla postel. Ještě to nemám hotový, protože nezanechala pořádný instrukce a ta její postel neni zase taková brnkačka, takže jsem trochu na trní a vyhlížím, jestli neuslyším auto, abych tam hned běžela a vyžádala si přesné zadání. A. je totiž bohužel perfekcionistka a o to víc se bojím, protože to prostěradlo prostě vypadá, jako by ho sežvejkala kráva, nebo jako by ho někdo schválně žehlil zmuchlaný, no prostě fakt neni hezký. Ale snad mě nebude nutit to předělat.

Když je řeč o postelích, o víkendu jsem jí čmajzla dvě single deky. Doposud jsme se totiž s panem M. dělili o jednu velkou a já jsem po páteční noci uznala, že tohle prostě nejde a že jestli ho nemám příští noci zabít, musim s tim něco udělat. Pan M. totiž trpí zcela akutní dekokraditidou a neustále mi ji ve spánku bral. A já vim, že to nedělal schválně, ale to mi nepomůže, když se uprostřed noci vzbudím trhnutím, jak ze mě někdo serval deku, a namuchlal si ji pod sebe takovým způsobem, že nebyla šance, abych si ji vzala zpátky. A vzbudit ho taky neni zrovna sranda, takže jsem se nejednou musela hodně ovládat, abych ho pořádně nenačutla. Mno, tudíž jsem si božsky užila následující noci s vlastní dekou (od té doby se mi fakt krásně spí), bohužel se ukázalo, že A. ty deky bude potřebovat zpátky minimálně na následující sobotu, kdy tu zřejmě budou přespávat nějaký Sieniny kamarádky, a otázala se mě, proč nepoužijeme ty dvě velký, co tu už máme. Na čemž se dá tak nějak krásně demonstrovat nepraktičnost a tak trochu imbecilita Angličanů. Protože kdyby ta ženská trochu uvažovala, tak by si musela uvědomit, že naše postel neni zase tak velká (myslím, že je to spíš jeden a půl než dvojka) a i jedna king size pokrývka ji o dost přesahuje. Mačkat se na ní se dvěma takovejma peřinama by bylo poněkud nepohodlné a příliš mnoho materiálu by přebývalo a padalo na zem. Ovšem obávám se, že ji argumenty zajímat nebudou a stejně nám je veme. No budiž, já jí zas šlohla crocsy.

No nedívejte se tak na mě, mám je samozřejmě jen vypůjčený. Protože zatím jsme je nikde po krámech neviděli (což je mi divný, v Čechách jsou všude, žejo) a já už mám pokrk šlapání po tvrdý ledový zemi. Mrznou mi z toho nohy a o bolesti nemluvě, takže jsem si řekla screw that a čmajzla jsem jí jedny mrňavý z koše plnýho bot, že v nich budu teda chodit jenom po baráku. Jenomže jsem si na ně tak zvykla, že si je nosim po práci i k nám do annexu a upřímně se mi nechce přezouvat ani když jdu přes dvorek (těch pět metrů mě neposere), takže je nosim furt. Zatím nic neříkala, nevim, jestli si nevšimla nebo jí to je jedno.

Je půl jedný a já mám hlad. Uvažuju, co navařit. Včera jsme se vydali do Tesca doplnit ledničku, takže je i nějakej výběr a já uvažuju, že bych sepsala nějakou kuchařku toho, čím se tady živíme. Třeba by se to hodilo budoucím (i současným au-pairkám). Akorát asi vynechám ty chleby s volskym vokem a tuňákem, co mi vnutil pan M. předevčírem. On to myslí dobře, ale já prostě ryby nejim a i když toho tuňáka snim, když mi to takhle předhodí, neni to prostě něco, co bych si dala dobrovolně a s velkou chutí. Oproti tomu špagety po minimalisticku s cherry rajčátky, čerstvou bazalkou, česnekem a olivovým olejem… u Merlinovy brady, mám já to ale hlad.

Tak zatim báj a nezlobte, doufám, že máte v Čechách taky tak pěkně jako my tady. Tady je teď takový počasí, že sedět u psaní e-booku se mi vyloženě nechce, ale budu se muset dneska donutit, včera jsem po obědě padla za vlast, tři hodiny jsem prochrápala, pak jsme jeli na ten nákup a večer čuměli na Scrubs, takže jsem si k tomu nějak nenašla čas. Dneska, řikám, budu muset. To bych teda brzo skončila, žejo.