Worthing. Konečně moře. A trable s parkováním.

Takže teda Worthing. Dostat se tam kupodivu trvalo mnohem kratší dobu, než jsem čekala, a byla to cekem příjemná projížďka autem – což zrovna ode mě moc často neuslyšíte, takže už to něco znamená. Zaparkovali jsme to u Waitrose (obchoďák, něco jako Tesco, ale většinu věcí mají o kapku dražší) a po proštudování cedule zjistili, že máme dvě hodiny parkování relativně zadarmo – akorát si musíme vevnitř koupit něco za pět liber a prokázat se při odjezdu účtenkou. No big deal.

Takže jsme vyrazili, já se obrnila bundou, protože ačkoli poslední tejden furt pařilo sluníčko a v pátek jsem k Victorii jela v kraťasech, v sobotu ráno muselo samozřejmě logicky pršet a fučet jak svině – což bylo tady ve Worthingu ještě o to sviňovitější, že jsme byli u moře, což jsem si mimochodem v první chvíli vůbec neuvědomila. Vůbec jsem nevěděla, že jsme tak blízko! Když jsme si to šinuli Worthingem směrem, kde měl pan M. zjištěné hudebniny, a ledabyle mávnul rukou, že „…a tamhle je moře“, tak jsem na vteřinku nepochopila, že to myslí vážně – nijak jsem to předtím na mapě nestudovala a prostě mě to nenapadlo. Jakmile mi to ovšem došlo, tak moje první starost byla se tam dostat a zase jednou po letech čmuchnout ke slanýmu vzduchu a vidět ten obzor a prostě dostat do plic nějakou tu čerstvost a taky pořídit nějakou fotku pro maminku, samozřejmě. Což jsme teda hned po pár minutách udělali, takže si to můžu odškrtnout.

Původně jsem doufala v něco slunečněji vyznívajícího, ale bohužel Anglie, takže jsme se museli spokojit s pošmournem a největším vichrem, kterej si nedal pokoj, tudíž na většině fotek máme s panem M. buď zavřený oči nebo nám slzej nebo máme hubu plnou vlasů (teda aspoň já), no ale aspoň tahle jedna – rozhodně je to moře a rozhodně to tam bylo dost cejtit solí a takovym tim smradlavym pobřežím.

Co se týče hudebnin, lovili jsme, ale bylo málo času a nebyli jsme moc úspěšní. Zatím kamkoli vlezeme, nic moc tam nemaj nebo to maj drahý. Nebo spíš takhle – ta fantasticky znící bílá basa ve Steyningu byla za 290 liber (kam mi to milý mladík – mimochodem rozpoznal, že jsem hrála Muse, má bludišťáka – srazil z 320ti, aniž bych nějak výrazně smlouvala) skutečně skoro zadarmo v porovnání s její běžnou cenou, která se obvykle pohybuje okolo 800, co jsme tak zkoumali po netu. A nelze jí upřít, že má naprosto boží zvuk, oproti tomu, na co jsem byla zvyklá – až jsem se jí bála, jak mi přišla dobrá. Ale ačkoli pan M. by mi ji údajně nepovolil, protože je aktivní, můj hlavní důvod je ten, že si to prostě zatím nemůžu dovolit, tolik peněz nemám a i kdybych měla, měla jsem v plánu jít do basy tak kolem sto padesáti nejvíc. Možná levnější basy zní příšerně (i když já to neslyšim), ale jak jsem řekla panu M., já taky hraju příšerně, takže vo co de. Aspoň se budeme s novou příšerně znějící basou skvěle doplňovat.

Takže ve Worthingu jsme zmákli vidět moře, přičemž nám asi o dvacet metrů utekl jeden z music shopů, kam jsme se chystali a nemohli ho najít, proběhli jsme docela dlouhou high street, koupili si sušenku v Marks and Spenceru, crocsy pro pana M. (já si nemohla vybrat) v Shoe Zone a propisky a hřebeny na stříhání vlasů v Poundlandu, viděli jsme dva buskery a to bylo asi tak všechno, protože ta ulice byla fakt dlouhá a my neměli moc času všechno procházet. Na zpáteční cestě k autu jsme div neběželi, pan M. mě za sebou táhl jako kačera, protože mě už to nějak nešlapalo a museli jsme ještě stihnout návštěvu Waitrose, kde jsme nakonec pořídili otvírák na konzervy, kterej nám zoufale chyběl, a nějakej další nesmysl do kuchyně – iniciativa pana M., kterej mě ovšem ničí svou vášní pro kovové náčiní. Obzvlášť jeho oblíbená zábava, vyškrabávání molekulárních zbytků z kastrolů, mi dává zabrat, neboť tím zvukem se ve mně spouští řada nepříjemných fyzických reakcí, cvakám zuby, žmoulám si uši, abych to neslyšela, a vší silou myslím na růžového slona. Nevim, myslim, že na moc věcí háklivá nejsem, ale ty, na který jsem, mě vražděj. Stejně jako posouvání židlí po podlaze, a skřípou, nebo jiný hnusný zvuky, o kterejch radši nebudu ani psát, polejvá mě horko, jenom si na ně vzpomenu.

Anyway, takže Worthing jsme spíš proběhli, ale i tak dobře, máme nějakou představu, kde tam co je, a i když na tu high street bychom potřebovali segveje, určitě tam ještě párkrát zajedeme. Ovšem pořád je to malá ryba a já toužím po řadě věcí, který se mi tu nikde nedaří sehnat, třeba jako keramická pánev. Nějak mi chybí Watford, kde ta hlavní nákupní ulice nebyla zase tak dlouhá, ale tak nějak na ní bylo všechno. A hlavně ten zatrolenej Primark, kterej se mi tu teda zatím nepodařilo objevit a na kterej se těšim jak mrně na vánoční stromeček. Snad se poštěstí v Brightonu. Ovšem kde tam budeme parkovat, to nevim. Už ve Worthingu jsme s tím měli po odjezdu z Waitrose problémy a motali jsme se tam takovym způsobem, že jsme dokonce ťukli do nějakýho anglána (snad si nás nestihl zapsat, ale pan M. je beztak přesvědčenej, že mu na autě žádnou škodu neudělal. Akorát jsme ho asi moc nepotěšili, troubnul na nás) a taky jsem byla nucena se dvakrát optat na radu. Bohužel v prvním případě jsem natrefila na nějakou slečnu, která věděla o parkování prd, a v druhym na nějakýho itala, kterej mi skoro nerozuměl a nakonec nám zarytě tvrdil, že rozhodně můžeme zadarmo parkovat v ulici, kde jsme zrovna stáli, a kde přímo nad náma visela cedule „Only for permit holders“, což jsme rozhodně nebyli, žádnou permici nevlastníme, takže jsem mu to nějak nezbaštila a radši jsme pro tentokrát vynechali další z music shopů, kam jsme chtěli původně jít. Prostě když neni kde zaparkovat, tak co s tím. A to se bavíme pořád jen o Worthingu. V Brightonu to bude asi ještě peprnější.