Brighton se nakonec samozřejmě konal, i když jsme chvíli uvažovali, že by možná bylo nejlepší se na to vysrat (hlavně po ránu, kdy lilo jako z konve). Z National Railways se nám neozvali ani v pátek, i když jim Nigel nechal vzkaz na záznamníku, takže bylo jasné, že reklamovat bohužel nebudeme a že si holt musíme dát příště větší pozor na to, co zaklikáváme. Upřímně teď přemýšlím, jak to s tím příště vymyslet jinak, protože placení lístků z českého účtu mě přišlo dost draho. Ale zatím nemám náhradní plán, krom toho jednoho, co navrhla Hanka – jelikož se prý v dohledné době sami chystají do Brightonu a na Seven Sisters (kam jsme původně chtěli včera jít taky), snad bychom se mohli svézt s nimi a podělit se tak o náklady. Což by mělo být výhodné pro všechny a nevyžadovalo by to shánění lístků ani trable s cestováním vlakem – jimž se prostě nikdy nevyhnu a buďte si jistí, že pokud někam jedete vlakem se mnou, nevyhnete se jim ani vy.
Podle internetu jsme měli do Brightonu docestovat poměrně jednoduše. Na vlak do Pulborough jsme jeli autem – boužel je to daleko a jinak se tam dojet nedá – a po nějakém tom googlení a poptávání se všude, kde se dalo, jsme se rozhodli nechat auto přímo u stanice, kde nás to sice vyjde na pět liber za celý den, ale zase aspoň budeme mít jistotu, že stojíme tam, kde stát smíme, a že nás tudíž nebude čekat po návratu tučná pokuta. Vyzvednutí lístků se neobešlo bez komplikací. Automat odmítal mou kartu, takže jsem byla nucena vlézt dovnitř a poptat se v Ticket Officu, kde byl samozřejmě jak na potvoru zase ten stejnej dědula s termoskou, a netvářil se o nic vstřícněji. Vylezl nicméně ven a suveréně zamířil k druhému automatu, o jehož existenci jsem nevěděla a který mou kartu vzal bez nejmenších protestů, takže jsem byla podruhé za debila a myslím, že jsem se u děduly jasně zapsala na zbytek svého života.
Cesta vlakem měla trvat asi hodinu a půl s jedním přestupem v Barnhamu. Tam jsme ovšem nasedli do jiného vlaku, který skončil svou jízdu hned v následující stanici, takže jsem začala lehce panikařit, ale naštěstí nás nasměrovala jakási pani, co tam hlídala turnikety, a poradila nám vzít vlak směrem na Hove a tam přesednout a popojet do Brightonu. Na náladě nám to nepřidalo, dost jsme se na ten vlak do Hove načekali a celou dobu jsem se bála, že jsme zase vlezli do jiného (Hove tam nikde napsaný nebyl) nebo že na nás přijde průvodčí, seřve nás, že tam nemáme co dělat, a napaří nám pokutu. Naštěstí průvodčí na těchhle spojích moc nefungují. Ani nemusí. Když totiž dojedete na konečnou v Brightonu, svůj lístek musíte nabídnout jako oběť turniketu, který vás jinak nepustí ven. Wicked.
Takže to dalo práci, ale nakonec jsme do Brightonu fakt dojeli a už první dojem byl boží.
Hned od stanice jsme na konci ulice viděli moře, jak se na něm divoce předhánějí vlny. Zamířili jsme jakoby k němu, ale brzy odbočilli, neboť jsme se chystali do GAKu, music store tak napěchovanýho kytarama a vším příslušenstvím, že to jste neviděli. Bylo toho tam tolik, že na bicí a klavíry museli mít vlastní budovu o kousek vedle, aby tuhle mohli věnovat jenom kytarám a kombům.
Pan M. byl samozřejmě ve svém živlu. Důkladně vybaven trsátky, kapodastrem a ajfounem se pustil do zkoušení a zatímco mně se čím dál tím víc chtělo na malou (klásik), on srovnával dvě kytary, mezi nimiž se hodlal ten den rozhodnout. Trvalo to, ale nakonec vítězně zvedl ruku s Classic Vibe Telecasterem světle béžové barvy, sbalil si fidlátka a šel vrátit tu druhou, zatímco já motala zapůjčený kabel (přece po sobě uklidíme, žeáno). Pan M. následně poslušně zaplatil 310 liber (ačkoli jsem ho nabádala, aby zkusil trochu smlouvat), a pak jsme si počkali na krabici, s níž se bohužel bude muset tahat po zbytek dne. Původně jsme sice doufali, že bychom si ji u nich mohli schovat než půjdeme zpátky, ale bohužel měli zavírat asi tak za hodinu a půl, takže než bychom došli na nějakou pořádnou shopping street, už abychom se vraceli.
Zbytek už je historie. Proťapkali jsme pořádný kus Brightonu s očima na stopkách, jak jsme se snažili vykoukat, co kde je, a konečně jsme se naobědvali v Burger Kingu, po jehož opětovné návštěvě jsem toužila posledních šest let.
Nenechte se mýlit, rozhodně to není tak, že bych BK nějak přehnaně fandila, jenom mám na něj – a jeho Chicken Royale sendvič, kterej kupodivu pořád ještě dělaj – skvělý vzpomínky a jestli jsem si v Anglii něco chtěla připomenout a udělat to znova, tak tohle. Ale jak se dalo čekat, teď, když jsem si ten sen splnila, to nebylo zase tak žhavý. Pro příště asi zůstaneme věrni starému dobrému KFC.
Po jídle (a nezbytné návštěvě toalety, která naštěstí dovolila použít ten jeden kód z účtenky dvakrát) jsme podle doporučení au-pairek z FB navštívili Churchill Square Shopping Centre, což je prostě úplně normální OC á la Arkády. Moc nás nezaujalo a hlavně jsme se na střídačku vláčeli s tou pitomou krabicí, a to se člověk snaží všechno proletět co nejstručněji. Pan M. jen na chvíli zabrousil do Apple Centra, kde si zasněně prohlížel svůj vytoužený ThinAir, ale pak jsme odtamtud vypadli, abychom našli pro změnou mnou vytoužený PRIMARK.
Muhaha, nedovedu vám popsat, jak jsem se do něj těšila, mnohem víc, než do pitomýho BK, takže jak jsem do něj vlezla, konečně takovej ten moment „Ahhhh, jsem tadyy….“. Ale podobně jako u BK, i tenhle moment rychle vyprchal, pravděpodobně hlavně proto, že ani na Primark nebylo dost času. Procházet město s kytarou prostě nebylo ideální a pan M. se navíc těšil k moři, takže jsem nechtěla zdržovat zalézáním do kabinek, a poprvdě se mi ani nechtělo si cokoli zkoušet a muset ze sebe shazovat ty vrstvy, do nichž jsem byla zabalená. Toho dne jsme totiž měli typické britské počasí, po tom ranním slejváku chvilku šajnilo sluníčko, ale během našeho pobytu v Brightonu bylo celou dobu šedavo, zima a neskutečně větrno. A tak jsme odtamtud docela rychle vypadli a zamířili k moři.
Konečně jsem si zase jednou sáhla na mořskou vodu. Jen na chvilku, bouřilo jako blázen a když jsem se přiblížila, tvářilo se jako by mě chtělo sníst, a navíc přímo u něj fučelo samozřejmě ještě stokrát víc, ale bylo fajn se pořádně nadýchat slaného vzduchu, který tady narozdíl od Worthingu nesmrděl.
Trochu jsme se pokochali a provedli pár fotek (viz tu nahoře) a pak jsme zamířili k nedalekému zábavnímu centru Brighton Pier, které jsme opět měli doporučené a z nějž se vyklubalo v podstatě casino s desítkama mašin, kam lidi hážou svoje drobáky v naději, že jimi shodí dolů jiné drobáky, co už tam naházeli lidi před ním, a různé drobné dárky, a že to děsně vyhrajou. Nejvíc mě na tom dostal jeden chlápek, co nasypal plnou hrst drobáků svýmu malýmu synovi, kterej na to sotva dosáhl, a ukazoval mu, jak to má nejlíp házet. To ho učí pěkný věci, napadlo mě.Chodit mezi těma všema strojema nás po chvíli přestalo bavit, nevypadalo to, že by někdo něco chtěl zrovna vyhrát, abychom se svezli na vlně jeho euforie, tak jsme se měli k odchodu, když pan M. nadhodil, že taky není od věci se občas podívat dolů, protože někdy to tam spadne samo. Takže jsem se podívala do nejbližšího otvoru a našla tam deset pencí 😀 (btw tu desetipenci zrovna držim na tej fotce, i když tady to samozřejmě neni vidět). Takže bych řekla, že se tam dost možná ještě někdy stavíme a zkusíme to znovu. Jen mám pocit, že tamějším sekuriťákům by netrvalo dlouho na nás přijít a vyvést nás. Nevím, možná jen moc koukám na seriály, ale mám dojem, že takový chování by se jim nezamlouvalo, tím spíš, že jsme sami nic neinvestovali.
Po nějakym dalšim nezbytnym turistickym fotu jsme se dali zase do pohybu, s tím, že jsme zjistili, že už je sedm večer a že by tudíž bylo velice záhodno se vrátit na vlak a chytit tam něco naším směrem – a doufat, že tentokrát se přestupování obejde bez komplikací a nechtěného cestování kamsi do tramtárie.
Cestou jsme se nechtěně prošli okolo Royal Pavillionu, kterej jsme taky měli doporučenej, ale naschvál bych ho asi nenašla, ani bych to neuměla tak naplánovat – a mimochodem úplně stejným způsobem jsme taky našli to Churchill Sq., což je docela zajímavý 😀 Hledala jsem ho na mapě někde úplně jinde a když jsme se na něj vykašlali, najednou bylo před náma. Náhoda? Don’t think so.
Tam už jsme na foto nějak neměli náladu, pokud teda nepočítáte nahánění veverky, jen jsme se prošli parčíkem a rozhodli se někdy vbrzku zjistit, jestli se tam dá buskovat, a za chviličku jsme už byli zpátky na nádraží, kde jsme měli ještě víc než půl hodiny času, takže jsme zakempili na lavičce, odkud bylo možno sledovat tabuli odjezdů, a povídali jsme si o filmech.
Jak jsme nasedli, začalo se bleskurychle stmívat, a než jsme dojeli do Pulborough (tentokrát skutečně jen s jedním přestupem ve Fordu, thank fuck for that), padaly krupky a pršelo. To nám zase tak nevadilo, jelikož auto nám stálo pár metrů od stanice – a neumím si představit, že bychom ho byli nechali u Tesca, jak jsme původně plánovali – patnáct minut chůze odtamtud. Takhle jsme se během minuty nalodili a užili si první noční jízdu autem domů.
Na vaření teplý večeře už nebyla energie, tak jsme se napucli obloženou mísou a padli jsme za vlast, protože toho všeho chození bylo rozhodně víc než dost a když si k tomu ještě přidáte tahání se s tou zatrolenou krabicí s kytarou…
Každopádně mám z Brightonu velice dobrej první dojem. Jakmile se udělá lepší počasí a naučíme se to líp vychytat s dopravou, určitě tam ještě zajedeme – i kdyby nevyšlo to s Hankou a Liborem, a to doufám, že vyjde. Hlavně se samozřejmě těšíme na Seven Sisters, o nichž pan M. nepřestává mluvit a jsou pro ně asi to, co pro mě Camden Town. Mimocodem, když je řeč o Londýně, plánovala jsem ho snad na příští víkend, ale spíš ho asi ještě odložíme. Ono toho času na zkoumání Anglie není zase tolik, letí to jako blázen, ale to zase neznamená, že se z toho chci zbláznit a udržovat se pořád v pohybu a při výletech, abych viděla všechno. Takovej příjemně strávenej den u laptopu, blogování, fotek a případného čumění na film… ať jsem kde sem, tohle pro mě nikdy nepřestane mít kouzlo.
P.S.: Víte o tom, že máme výročí? Jsme tu dnes přesně měsíc! 🙂 Tzn. měsíc společného bydlení. A ještě jsme se nezabili. Cool 8)
19 reakcí na „Nakonec přece jen Brighton. Pan M. má kytaru. Máme výročí.“
Vtipné: http://www.blisty.cz/art/68447.html
Já čekal, že k tomu napíšeš svůj názor a ne, že to tupě smažeš.
[2]: Mazat odkazy, který někdo neznámej frkne bez bližšího popisu pod moje články, mi nepřijde jako tupost, je to prostě zvyk. Pokud to bylo něco věcnýho, tak se omlouvám, ale dej mi nějakej důvod to otevřít. Nevim, proč bych měla bezmyšlenkovitě klikat na odkaz, kterej nevim, kam vede. TO je tupost
No, z toho, co o Britech zatím vím – z většiny se to zdá, jako že jsou opravdu líní a než aby kupříkladu učili svoje děti po sobě uklízet, zaplatí si někoho na úklid, kdo to bude dělat za ně. Ale nemůžu to aplikovat úplně na všechny, celá řada Britů, co jsem poznala, byla naopak dost pracovitá, ale pořád mají daleko do pracovitého Čecha. České au-pair mi přijdou rozhodně pracovitější než britští uklízeči. Výjimky se ovšem najdou všude. Já se radši do nějakých závěrů moc nepouštím.
No vidíš, že to jde. Proto sem to sem vkládal. Jako jestli se bojíš klikat na odkazy, tak to slyším prvně, tos mě dostala.
[5]: Já se nebojím, jen jsem na internetu už příliš dlouho než abych klikala na kdejakou číčovinu, o níž nevim, kam mě povede. A zrovna tvůj komentář zcela odpovídal typu komentářů, v nichž se normálně schovává kdejakej spameček, vireček a podobně.
No asi nejseš na netu tak dlouho, když neznáš Britské listy. To už je legenda na poli nezávislé, politicky nekorektní žurnalistiky. Cituje je rád i náš prezident.
[7]: Náš pan prezident dělá spoustu věcí, který já nedělám a nevim, proč bych měla. Bejt na netu dlouho neznamená vědět všechno a o všem.
Ale čtením právě Britských listů si rozšíříš obzory, protože tam se píše to, co naše média často tutlají nebo zkreslují. Zkrátka alternativa. Doporučuju.
Beru na vědomí. Až nebudu mít co na čtení, třeba zabrousim.
Zdravím. Vidím, že si užíváte cizokrajného prostředí. Sám jsem si užil před lety dvou týdenní návštěvu Irska konkrétně Cork a Middleton. Docela dobrá zkušenost. I co se týká angličtiny jako takové.
[8]: svatá pravda
[3]: přesně tak.
Navštíviť pláž v neletnom počasí – jeden z mojich snov, takže mierne závidím
[12]: hups, zlá adresa blogu…
[11]: V Irsku jsem byla na zájezdu vůbec by mi nevadilo se tam vrátit. Zbožňuju všechny ty keltský kříže a Irský scenérie, jsou možná ještě o něco blíž mýmu srdci než Anglie, ale Irům za prase nemůžu pořádně rozumět
Ale kdoví, třeba se odtud vypravim pro změnu právě tam. Pořád nevím, co se životem. Možná budu doživotní au-pair 🙂
[12]: Tak to já zase sním o slunci a písku, ale toho se tady fakt asi nedočkáme
Jinak ty pláže jsou fajn, ale ten vichr je fakt zlej, málem nám to sebralo tu kytaru (a že nebyla lehká) a rvalo to z nás oblečení, dokud jsme se pořádně nepozapínali a nezauzlovali šály 
[13]: Nevadí, oba blogy pěkný 🙂 Mimochodem je to vůbec poprvý, co vidím v praxi dvoujazyčnej blog a kupodivu to nevypadá tak zle. Akorát při mý grafomanii by to asi trvalo kurva dlouho XD
Překládáš takhle úplně všechno nebo máš i nějaký čistě český nebo čistě anglický? A jak to pro tebe funguje, jestli se můžu zeptat? Pro mě je to takový věčný téma, jestli se s tím srát nebo ne. Přece jenom mám dost zahraničních kamarádů a bylo by hodně cool moct je odkázat na svůj blog.
I když teda zrovna pokud jde o drbání zaměstnavatelů, to by byl hodně blbej nápad
[14]: To znie úžasné O.O čiže do anglicka v máji, right?
~
Veru, tebe by trvalo všetko to napísať v oboch jazykoch.
český zatiaľ nemám
– ale čisto slovenský mám, to je ten thevoyageogbooks, ako sám názov hovorí, blog je o knihách a úprimné – články o knihách mojou angličtinou by vyzneli dosť na prd XD
ten dvojjazyčný má byť fotografický – fotky nepotrubujú text, ale keď už je to blog a chcem sa nejako prezentovať, dáky popisok si to zaslúži.
Najprv napíšem anglickú časť a potom skomolím niečo veľmi podobné v slovenčine. Snažila som sa o veľmi podobné preklady (ľudia radi vidia, že to má v angličtine aj v slovenčine rovnakú dĺžku, na rovnakých miestach čiarky a že o nič z textu neprichádzajú), ale nedá sa to – text potom vyznieva ako od robota.
Anglickú časť píšem prvú – z veľmi jednoduchého dôvodu. Predsa len, majú vety postavené trochu inak. Kebyže to robím naopak, vznikali by z toho priveľmi komplikované hatlaniny.
Hoci mám ten blog len druhý mesiac, dostala som sa už do štádia, že ma nebaví robiť preklad do slovenčiny – človek sa trošilinku natrápi s tou angličtinou a potom sa mu už nechce ako debilovi všetko písať odznova v slovenčine… Niekedy prekladám úplné základy, o ktorých si myslím, že im rozumejú všetci a že to nemá zmysel prekladať.
Na blogu nie je vidno, že ho navštevujú ľudia, ktorí ho čítajú v angličtine – sledovateľov mám Čechov a Slovákov.
Jedna z výhod blogspotu však je, že zaznamenáva návštevy – aké ma človek publikum.
Len pre zaujímavosť tie moje:
Slovensko 144
Rusko 36
Nemecko 12
Česká Republika 8
Spojené štáty 5
Spojené kráľovstvo 4
Portugalsko 1
Celkovo bol môj blog zobrazený 673x – zrejme sú tie čísla publika nejak prepočítavané, lebo českých návštev je určite viac.
Preto ma aj prekvapilo, že na druhom mieste boli Rusi (SR je prvé zrejme preto, lebo som asi milion krát refreshla stránku pri tvorení dizajnu.
Z celej tej štatistiky teda vyplýva, že sa to oplatí. Veď ide o to, aby to niekto čítal – a takto môže mať človek širšie publikum. Napríklad tých Rusov.
[15]: Ospravedlňujem sa za hrúbky, ale to kvantum textu sa mi v tomto mini okne nechcelo po 2x čítať… Viem, prečo som nemala blog.cz rada.
(Taktiež ma štvalo, že text komentárov nezarovnáva do bloku.. -_-)
Mimochodom, pekný minimalistický dizajn! 🙂
[16]: V pohodě, ve slovenštině hrubky nějak nevnímám, co já vim, jak to píšete
Akorát jsem nepobrala to s tím májem.
Toho jsem se taky bála, že by mě to přestalo bavit, i kdyby to byly kratší pindy. A nikdy by to nebylo stoprocentně stejné, to děláš dobře. Lidi, co překládaj třeba svý statusy na FB slovo od slova, je úplně devalvujou. V jednom nebo druhym jazyce to prostě vždycky utrpí a zní to debilně.
Tak statistika zajímavá. No, tady se tím obtěžovat fakt nebudu, ale až se konečně (už hergot) přestěhuju, mám nad čím uvažovat.
Jo, s tím blogek máš recht, ale to bohužel neumím změnit, buď hodně špatně vidím, nebo blog.cz nepočítá s tím, že by tohle chtěl někdo upravit. Spíš to druhý, ještě jsem neviděla blog, kterej by je měl do bloku (teda jako tady).
Dík, nápodobně 🙂
[17]: máj? O.o ok, radšej to po sebe čítať nejdem
Mňa to baví písať v angličtine… určite to skús – mesiac si testuj v zošite, či by ťa to bavilo a či by si pri tom vydržala a choď do toho! 🙂 čo som si všimla, tak máš v menu odkaz na deviantart, kam pridávaš fotky. Teraz si na zaujímavom mieste, takže možno foto príspevky s anglickým popisom by neboli od veci. 😉
Nie, blog.cz to nepodporuje /komentáre zarovnané do bloku/.
Jedna z mini somarín, ktoré ma vytáčali (keďže som v niektorých veciach perfekcionista).
[18]: Já píšu taky ráda anglicky, mám i jeden starej anglickej blog na tumblru, kterej teda měl svý téma a to už neni aktuální, tak ho neobnovuju (viz sloupek dole), ale sem mi to holt nějak nepasuje, tady si vystačim se spoustou anglickejch slovíček a vět 🙂 Jinak fotopříspěvky sdílím na fb, tady to mám fakt hlavně jako blog, deník, myšlenkárnu, prostor pro zdlouhavý rozvíjení nápadů a občasnou poesii, která by na fb neměla dost prostoru.
Taky jsem sem dřív dávala hodně fotek, ale to ještě nebyl facebook
Teď už mi to takovej smysl nedává, spíš sem ráda píšu.
Já to nějak zkousávám. Většinou nejsou tak dlouhý (pokud je nepíšu já sama) aby to vadilo
Ale rozhodně to neni ideální, stejně jako chybějící štítky, nemožnost zasáhnout do nastavení pomocí HTML, dávno nefunkční statistiky (holt si musím tu a tam prohlídnout Google Analytics, když mě to zajímá), občasné výpadky funkčnosti a další číčoviny. Ale vesměs to tu pro mě má i dost pozitiv, takže se stěhováním nespěchám. Ono to přijde, ale ještě mi tu je celkem fajn.