Půlnoční mise na Gatwicku. Můžete navštívit Lucase Bertoneho. Únava.

Ashleigh je zpátky. Nedopravila se ovšem sama. Jako by nestačilo, že je pan Mysteriózní vezl ve středu na Gatwick, včera pro ně musel jet taky, a to v deset večer, z čehož se nakonec stalo jedenáct, protože letadlo prý mělo zpoždění nebo si to neuměli vyhledat, nevím, každopádně ještě že zavolala. Kolem desátý jsme už oba byli notně načatí, tak jsme se šli vzbudit umýváním akvárka a u toho jsme se tak zasekli, že jsme pak museli hrozně spěchat, abychom tam byli včas, až z toho pan M. blbnul a vjížděl, kam neměl. Upřímně doufám, že ty CCTV kamerový záznamy si nikdo nebude prohlížet, naše otáčení se do protisměru proti několika autům muselo na pohled fakt stát za to, já ani nevím, neměla jsem na to žaludek a musela jsem si zakrýt oči 😀

Spěchání se nakonec ukázalo být zbytečným, jelikož ti dva nebyli k nalezení do nějakých třičtvrtě na dvanáct, a jelikož se na passenger drop offu nesmí stát na dýl než na nabrání přicestovalých příbuzných, museli jsme to pořád objíždět a už nám z toho hrabalo. Když jsme konečně našli Nigela, visel na telefonu a Ashleigh nikde, takže jsme nabrali jen kufry a pak jsme si dali další dvě kolečka. Jeden by řekl, že už toho voseru bylo dost, ale ti dva si s tím samozřejmě nemohli vystačit, a tak když jsme je konečně zmerčili oba a nabrali, bylo nám řečeno, že teď pojedeme k jakési pumpě, kde máme nabrat Nigelova tátu, odvézt ho domů a pak se teprve vrátit k sobě. Upřímně řečeno jsem si připadala totálně jako Tommy Angelo na misi. Když už si konečně myslíte, že máte po misi a je na čase vrátit se do Salieriho baru, „Můžete navštívit Lucase Bertoneho“. Hell nooou, já už chci save!

Anyway, pozitivum bylo, že dědek se jal řízení sám. Negativum bylo, že než jsme vůbec vyjeli, ještě dobrou minutu civěl do mobilu, že prý draží něco na e-bayi. Málem mi stříkl mozek. Ono nestačí, že nás drží vzhůru a půlnoci a hnusně využívá. Furt jsem si říkala, že mu to neni blbý. Ale co by bylo. Tady je málokomu něco blbý.

A taky mě moc neuklidnilo, jak si neuměl zapnout pitomou navigaci, pustit světla nebo vypnout stěrače, který mu jako splašený přejížděly po skle. Musela jsem se hodně držet, abych si nehodila jeden OMG facepalm. Stěrače stírají. Ale ony nemaj stírat!

Jak jsem se celou dobu držela vzhůru kvůli panu M., teď už to fakt nešlo, prostě mi upadla hlava, takže jen vím, že za nějakou dost dlouhou dobu jsme byli na místě, kdesi u nějakýho penzionu, dědula se odpásal, nabádal pana M., kudy má jet zpátky, velice stručně se s námi rozloučil a odkráčel, zatímco nás ještě čekala další třičtvrtěhodina domů. To už jsem vůbec nevydržela, a i když spánkem se to nazývat nedá, odpadla jsem a ani nevím, jak jsme dojeli, jen vím, že byla asi tak jedna ráno a já byla mrkev. Už od rána jsem se těšila na večerní sprchu, takže jsem byla naštvaná o to víc, ale už prostě nebyla síla ani stát, tak došlo jen na rychlý ošmrdlání zubů a už jsem spala, ani nevim jak.

Z toho titulu jsem taky dneska byla dost malátná a celkem mi bodlo, že v baráku nebylo do čeho rejpnout. Jak nebyly děcka doma a Ashleigh asi vstávala později, v kuchyni bylo ráno ještě naklizeno od včerejška, tak jsem se šla zašít u mandlu, z nějž mi pak následně málem hráblo. Nevím, jestli to bylo tou ospalostí a nasraností z toho, jak chabého ocenění se tu člověk za takovou obětavost dočká, nebo tím, že jsem mandlovala ty nejdebilnější povlaky na deky, jaký jsem kdy viděla, ale zoufale mi to nešlo a kdybych neměla Ashleigh za stěnou, tak jsem do něčeho hrozně třísla. Třeba to brnění, co tam maj poskládaný na stole, to by určitě udělalo krásnej rámus. Ale musela jsem si vystačit se zoufalým skučením a nadáváním.

Když už jsem se s tím mořila hodinu a půl a ne a ne tomu přijít na kloub, šla jsem si dolů uklidnit nervy malováním. To pomohlo. Pěkně sluníčko, čerstvej vzduch, to je vončo. Budu to mandlování nějak muset přehodit na Vivian, ostatně včera se sama nabízela, že prej ji to i dokonce baví. Ta ženská je blázen. Mně je z těch king size povlaků, co maj každou stranu jinak dlouhou, do breku.

Po obědě bylo tak nějak beze slov odhlasováno, že dneska žádnej Worthing nebude, a padli jsme za vlast. Slastně jsme chrněli do půl sedmý večer a nehorázně to bodlo. Taky následující výplata potěšila. Ashleigh se tentokrát zpozdila jenom o den (což je pokrok, minule nám platila až v pondělí, ale stejně doufám, že se z toho nestane zvyk), a sehnala nám taky peníze od Victorie, která se na nás včera normálně vykašlala a kamsi odjela, takže když jsme si po uplynutí svých dvou hodin přišli pro prachy, nebyla tam a nezvedala ani mobil. Už jsem zmínila, že nesnáším nespolehlivý lidi? Určitě jo.

Navíc jsme dostali něco málo navíc za ten včerejšek a krabici sušenek z Itálie. Což potěšilo, ale máme z toho takový smíšený pocity. Ashleigh je celkem milá a je rozhodně fajn, že ten vděk vůbec nějak vyjadřujou, ale rozčiluje mě, jak to neumí říct do očí. Ačkoli byla celej den doma a viděly jsme se předtím i potom, krabici se sušenkama jsme našli u dveří s lístkem, stejně jako mi často nechává lístky se zprávama v kuchyni, ačkoli je v domě. Taky peníze nám přinesl Nigel, a to jsem ji přitom viděla mezi dveřma, jak mu je dává. Pořád musím dumat nad tím, proč to dělá, a jestli by se dalo nějak zapracovat na tom našem odstupu. Že s náma nemluví je podle mě hlavně její chyba, ale my tomu asi taky moc nepomáháme. Tím, jak jsme pořád zabraní do práce a hledíme si svého, asi působíme poněkud odtažitě, a taky z nás možná cítí tu častou nasranost a obecně nechuť, jakou nás naplňujou tyhle nesmysly jako půlnoční šoférování nebo fakt, že nám sem tu a tam vodí lidi – prodává barák, tak aby to viděli všechno, já to chápu, ale kurva, je to náš byt, a já nevim, proč bych se měla mít furt na pozoru, jestli mám dost uklizeno a co když někdo přijde. A není to jenom vůči ní, ta odtažitost, totéž mám s Vivian. Když na mě začne mluvit, když zrovna něco dělám, což je skoro furt, a snaží se na mě přenášet svoje trable, nemůžu si jí už víc nevšímat, ale ona to vůbec nevnímá a mluví dál. A že tam stojím pět minut s prstem na vypínači od vysavače, a čekám, až zavře klapačku a půjde si po svých, to ji nijak nerozhodí.

Dobrá zpráva je, že se mi povedlo ve čtvrtek u Sally v Ellen’s Green, kam budeme jezdit na další brigádu, domluvit slušný peníze. Pan M. nakonec dostane svých deset liber a já budu mít osm, s tím, že tam pravděpodobně budeme trávit tolik času, že z toho rozhodně slušně kápne. Když to půjde dobře. Bohužel to záleží hodně na počasí, protože hlavní náplň práce pana M. bude sekání zahrady (má co dělat) a já mám dělat cleaning, u nějž mi přišlo, že to nemůže být na dýl než dvě hodiny, ale Sally tvrdila, že mi to určitě zabere mnohem víc, takže zatím nevím. Zítra bychom jí měli napsat zprávu a potvrdit předběžně domluvené pondělí, ale jestli v pondělí bude chcát, tak fakt nevím, co budeme dělat. Řekla jsem jí sice, aby si zkusila vymyslet nějaké indoor práce pro pana M., pro případ, že by fakt pršelo, ale nevím, jestli s něčím přijde. No, upřímně doufám, že to vyjde. Na naše inzeráty se nikdo neozval (i když nám asi někdo volal, když jsme tu nebyli, a asi jsme měli zavolat zpátky, ale nějak nebylo kdy), ale i kdyby, pochybuju, že by přišel s něčím výnosnějším než se zdá být tohle. No, ale kdyby to náhodou nevyšlo nebo bychom měli ještě energii, Hanka mi taky nabídla, že by se podělila o svůj job. Marodí a prý už to nějak nezvládá. Uvidíme. Možnosti jsou.

Takže jsme přežili další týden a na zejtřek by si to skoro říkalo o nějaký ty nákupy hadrů už konečně (nějak se mi povedlo odsavovat si mikinu – pitomý hrnky plný staletejch nánosů kafe – a na teplácích mám po dnešku barvu, o zničeném oblečení pana M. ani nemluvě), ale upřímně to spíš vidím na další dávku zevlení a spaní. Nic se mi nechce. Čeká nás toho dost, tak proč si nedáchnout do zásoby. Krom toho Hanka slíbila se ozvat, jestli náhodou nepůjdou nakupovat s Liborem, prý se chystají, ale nebudou to vědět do poslední chvíle, tak to holt bude o náhodě. Nevadí. Jak říkám, já se teď stejně nikam nehrnu. Spát se mi co? – Chce.