Tak jsme se dočkali a Ashleigh nám konečně zaplatila. No, už bylo na čase, po dvou tejdnech.
Jedno jsem si ověřila – pracovat v nejistotě, kdy dostanu zaplaceno a kolik, mě fakt zatraceně nebaví. S penězma je to teď vůbec slabší. Minulej tejden nám hodně brigád odpadlo, lidi nám to všechno odříkali (a pan M. byl beztak nemocnej, takže i kdyby neodřikali, asi bychom stejně nejeli, ale napadlo mě, že by to chtělo mít v záloze víc potenciálních klientů, pro případ, když někdo odpadne), a tak jsem znova vyvěsila inzerát – když je to zadarmo, tak proč to nezkusit, žejo. Budeme hlavně asi hledat něco místo Sally, která nás čím dál tím víc štve. Zkrátila nám pracovní dobu ze čtyř na tři hodiny, pak nám několikrát odřekla, takže jsme tam nejeli vůbec, a včera nebyla doma a nenechala nám tam nikde ani peníze, ani vzkaz, takže jsme odjížděli bez peněz, bez vysvětlení, nasraní a mně to v hlavě vířilo stovkama způsobů, jak jí dát co nejasertivněji najevo, že mi to přijde krajně nesolidní a ať si na to nezvyká. Nakonec jsem se zmohla jen na dlouhej liebesbrief o tom, co všechno jsem stihla za ty tři hodiny udělat, a ať nám dá vědět, jestli nás ve čtvrtek bude potřebovat na čtyři, protože jinak nejedem. Nebo něco v tom smyslu.
Co si o sobě ksakru myslej? (Že je to tady nějakej zasranej lunapark nebo co?! Vlastnoručně těm hovadům rozstřílím prdel na sr… Ehm, ale to jsme odbočili… kdo pozná autora, má bludišťáka ;)) Začíná se to šířit. Ashleigh a včasné placení se taky neznaj a možná bych je měla seznámit, neboť tentokrát hodně přeťápla, zaplatila nám s dvoutýdenním zpožděním, přičemž celou tu dobu ji ani nenapadlo se jedinkrát omluvit a nějak to vysvětlit, jen každej třetí den při odchodu zamumlala, že nám sežene „some money“, a pak se zase tři dny nic nedělo. Mám pifku. Dva tejdny jsem se nervovala a musela na to myslet a když už na to placení konečně došlo, tak to bylo krajně nepříjemný, hrozně nad tím přemýšlela a tvářila se všelijak a na závěr, když jsem se vytasila se dvěma účtenkama za benzín, se usmála, že benzín nám bude platit pouze pokud budeme jezdit kvůli ní – jako třeba když jsme je jeli vyzvednout na Gatwick.
Což na jednou stranu chápu, je pochopitelný, že nám nechce platit naše výlety, například za ten na Seven Sisters by se nedoplatila, na druhou stranu jsem byla tak nějak přesvědčená, že krátce po našem příjezdu zaznělo prohlášení, že pokud neprojezdíme moc, benzín nám platit budou. Pan M. si to myslel taky. Tak jsme holt asi blbý. (To „holt“ jsem původně chtěla vypustit, ale ono neuškodí si jednou za čas připomenout, jak se to skutečně píše! Žeáno! Ehm. Grammar nazi out)
Jinak je teď všechno tak nějak usazený v normálu a nic moc zvláštního, co by bylo hodno zaznamenání, se neděje. Už jsme se zaběhli a víme, co a jak, tak si hledíme práce a neplkáme. Už si ani nevedu záznamy všech prací, co jsem toho kterého dne udělala. Dělám toho každej den tolik, že by mi z toho hráblo, muset to ještě sepisovat. Důležitý je pamatovat si odpracovaný hodiny, ale to jsem tak nějak schopná si ohlídat i bez zapisování.
S Ashleigh teď není řeč. Věčně řeší věci kolem rozvodu a co jsem tak odposlouchala, zní to čím dál tím ostřeji, takže doma nepanuje nejlepší nálada – a tudíž i ta naše poněkud klesá, neboť k tomu nejsme hluší. O něco to vždycky vylepší Cy a Vivan, ale jinak je teď v domě tak nějak divno a ne moc přívětivo.
Ale to by se mělo změnit. V příštích týdnech má Ashleigh v plánu strávit poměrně dost času mimo, takže budeme mít dobré dva týdny barák pro sebe a volná dopoledne. Už si dělám plány na to, v jakých příjemných činnostech nebo spíš nečinnostech je strávím. A za nějaký měsíc a půl jedeme s Ashleigh do Itálie na prázdniny. Nebude to nakonec asi úplně podle mých představ – co mi o tom řekla, viděla jsem se už v plavkách, vylepená na pláži na žhavym písku, pomaloučku se restující ze všech stran a prohřívající to svý starý bolavý tělo, a místo toho se ukázalo, že maj ten barák kdesi v horách, dost vysoko na to, abychom si mohli užívat výhledů na zamlžené vrcholky stromů, a o pláži si mohli nechat zdát. Ale když se nad tím zamyslím, to poklidný prázdniny v horské chatě s bazénem by neměly bejt důvod si stěžovat 😀 Pravděpodobně to bude i tak fajn, akorát mě trochu trápí, že to bude takový z deště pod okap, nebo spíš z jednoho „in the middle of nowhere“ do druhýho. Nějak se mi začíná stejskat po městě, po těch možnostech a po dnech, kdy jsem nepotřebovala auto. Upřímně mě ta závislost na něm ničí. Ale že tu z tý samoty neumim vytřískat maximum, za to si nejspíš můžu sama.
Napadlo mě to už před pár dny a snažim se to nějak vymyslet a přimět se k větší outdoorové aktivitě. V posledních dnech si užívám toho, že mám odpoledne většinou volno, a dřepím u kompu. Dřepíme oba, já i pan M.. Zády k sobě, se sluchátky na uších, a píšeme si po facebooku, koukáme se na videa a posloucháme si každý pro sebe, co koho baví. No tomu řikám tichá domácnost 😀 Ale hlavně ten facebook je mor.
Dneska už mě to nějak krklo a odhlásila jsem se ze skupiny Odposlechnuto v Praze. Neberte mě špatně, ta skupina je báječná a denně se u ní řežu smíchy, co si lidi nevymyslej. Ale problém je, že do ní neustále něco přibejvá a můj newsfeed je neustále plnej novejch keců a notifikací a to nemá smysl. Myslím, že moje facebooková aktivita tímhle jednoduchým krokem poklesne zpátky do normálu a já přestanu mít důvod trávit tam tolik času – krom toho, že ho používám jako komunikační prostředek, což je ovšem taky jedinej přijatelnej důvod, proč ho vůbec mít. To a sebeprezentace. Přiznávám, že dávat tam svoje fotky mě nesmírně baví.
Fotky jsou jednou z těch kreativnějších věcí, co teď dělám. Ještě pořád nemám ten foťák – ale pozor, mám skvělé zprávy! Po dnešní skype session s maminkou mi bylo navrhnuto, že jestli chci, pošle mi po Mauďátku (které už se za námi do tej Velkej Británie vydá co nevidět) ten svůj starej, neboť si pořídila novej hyper super mobil a zase tak moc už ten foťák nepotřebuje. V tu chvíli to na mě asi vidět nebylo, ale kdybych zrovna neseděla na zemi, hodila bych si vítěznej taneček, jak mě ten geniální nápad potěšil. Mámin kanonek (nebo to je nikonek? Proč si to furt nemůžu zapamatovat?) sice neni žádná zrcadlová bomba, ale doposud mi vždycky na všechno perfektně stačil, a hlavně bude můj! Můůůůj foťááášek! Ehm.
Nebudu si muset půjčovat ajfouna pana M. (což stejně moc nedělám, nějak na to nemám nervy, furt se ptát) ani vykrádat jeho fotky, když mám chuť něco editovat (což jsem teď několikrát udělala, jemu to sice snad nevadí, ale mně to rozčiluje, pořád u všeho psát, že nejsem autorem, ale pouhým „editérem“. Já CHCI bejt autorem, herdek! Moje fotky, moje fotky, moje! Všechno moje! 😀 Mně dneska hráblo nebo co?)
Takže se těším už nejen na Mauďátko a na tu tunu věcí, co mi má dovézt (chudák holka, najmenovala jsem si toho tolik, že si snad kvůli mně bude muset brát extra kufr), ale i na foťáček, díky němuž ten můj DeviantArt (vidíš, Sikare? Už zase!! :D) konečně pokvete a já si budu moct udělat celou složku fotek z Thakehamu a všechno to pošlu Ashleigh a ona bude děsně happy a hrozně nám zvedne plat nebo mě pověří, abych jí udělala nějaký děsně profi fotky, za který mi zaplatí a já je pak budu mít jako že do portofila a budu děsně slavná! Muhaha! 😀 Já teda normálně neplánuju, ale snad je ještě v pořádku mít šílený sny a touhy… Bude fajn mít ten foťák a moct konečně pracovat na jejich plnění.
Taky se snažím vrátit k častějším meditacím. Těm pořádným, co zaberou čas a na něž je zapotřebí příprava – někam jít, najít si na to vhodný, liduprostý místo, zazpívat si u toho mantry a tak. Zrovna dneska jsem si takhle vyrazila na procházku před večeří, když už jsem toho sezení u počítače měla plný zuby, a vyšla jsem si na Public Bridleway neboli jezdeckou stezku, kudy jsme šli posledně, a zjistila jsem, že na louce, kde se minule pásly ovce, je teď volno a neni uzavřená, a tak jsem si tam našla příhodné místečko pěkně na vrchu s výhledem a to se to hned dobře čistila hlava. Došlo mi, jak mi to chybí, dělat to takhle pořádně, někde venku a ne mezi zdma. Vymyslela jsem si tři nový mantry (musim si je zapsat) a dostala jeden poměrně geniální nápad ohledně jednoho starýho blogu, ale nebudu předbíhat. Uvidíme, co bude.
Teď se hlavně těšim ze všech těch dalších nápadů, co mi přišly na mysl. Někdy si člověk myslí, že je totálně chycenej v pasti nudy a nicnedělání, a přitom stačí si vyjít na vzduch, dát si pauzu, prostě vypnout, a kreativita najednou konečně dostane prostor a začne řádit, aniž byste to čekali. Zní to skvěle, žejo, číst si, jak někdo vypnul a šel prostě ven. Tak to sakra udělejte taky! Dočtěte tenhle pitomej článek, vypněte kompůjtry a je mi jedno, kolik záložek máte otevřenejch a kolik seriálů rozkoukanejch, prostě to vypněte a jděte ven! Je jedno kam, na cíli nezáleží, důležitý je uvědomovat si, že jste venku, uvědomovat si, co děláte a že to děláte. Nemyslet na to, jak se vrátíte. Myslet jenom na to, kde jste teď, a ne kde budete nebo kde jste byli předtím. Najděte si nějaký fajn místo někde venku na vzduchu a tam si dřepněte a dřepte tam tak dlouho, dokud nepřestanete myslet na návrat a dokud si nezačnete uvědomovat, že už tam takhle sedíte fakt děsně dlouho a že už by vás doma mohli postrádat.
A uvidíte.
Dát si pauzu je ta nejpříjemnější věc.
7 reakcí na „Proč je důležité dát si kitkat.“
Mno, druhej kurf sebou nepotáhnu, můžeš být v klidu
ale foťák se snad taky uveze (ty jo, u kolika věcí už jsem to řekla? 
)Jo, a pro tvůj klid, řekla bych, že je to Nikon, pokud je to takovej ten modro-stříbrnej, co si pamatuju..(Teď ještě abysme se tam vůbec sešly .. xD)
Jo a ještě něco, sice neni Itálie jako Itálie, v horskejch oblastech sice moře nenajdeš, ale nějaký jezera tam určitě budou, a i ty podle mě stojej dost za to! Možná ještě za víc než moře 🙂 A přece si Angličanka nepořídí někde něco, kde nic neni, když už v jednom "nowhere" bydlí:))
Nesnáším lidi, co neplatí včas, něco slibují a pak jim to je jedno. Fajn, taky třeba pár lidem dlužím, ale snažím se jim to vrátit a hlavně – pokud někomu nechci půjčit a jsem taková vtěrka že mu to budu připomínat každý-den, tak mu prostě nepůjčuju! Gr. Do Itálie bych se podívala, ale rozhodně jen do měst na architekturu, do Florencie nebo tak.
[1]: Tak je to Nikon (ověřila jsem si to), ale tenhle už dávno ne, to už je minulost. Teď má něco jako Coolpix p510. Myslim, že to neni přesně on, ale vypadá dost podobně.
No uvidíme, určitě by to nemělo bejt moc zlý 🙂 Ale ten písek… to moře… já už tam fakt roky nebyla, až si to skoro nepamatuju 8) A kdy už byla, tak nebylo nic moc počasí.
[3]: Já nesnášim, že na to musim pořád myslet. Protože když na to nemyslim, tak už to nikdy zpátky nedostanu. Už se mi to stalo tolikrát.
[4]: Vidíš, jakej mám přehled o fotacich ve tvé domacnosti
Tak to budeme muset někdy taky spolu se rozsoupnout a vyrazit, ne že bych nevěděla kam, jen se obávám, že zrovna v době, co budu v Anglii to nepůjde, ale počítám s tebou, už jednou jsi o tom psala, tak to držím v patrnosti. A myslím, že bude fajn jednou jet s někým jiným, než s kyselinou, co potřebuje all-inclusive a pořád žrát
Oh, když vše dobře dopadne, budu se na pláži u moře restovat v srpnu já :3
Btw zrovna to s tím vypnout pc a vypadnout ven – dnes jsem šla z práce. Tady je už od noci slejvák jak kráva, všechno osprchovaný, příroda zelenější než obvykle a všude ty krásný třpytivý kapičky vody. Tak jsem šla takovou pěknou přírodní částí kolem louk a rybníka a říkala jsem si, jak by bylo fajn všechnu tu krásu vyfotit. A než jsem přišla domů, byla jsem pevně ozhodnutá, že se teda půjde fotit. Ale tak vlezeš do domu, zuješ boty, umeješ se, zaženeš hlad za roh a sedneš k pc (nojo, facebook..) a zjistíš co nového a najednou se ti přestane chtít, i když ta představa je vážně nádherná, že? Ale nakonec jsem se dnes právě dokopala zvednout ten zadek, vzít foťák, natáhnout na sebe nějaký hadry a boty, co se můžou ušpinit od bahna a vyjít ven. Už nepršelo, jen tu a tam pokapávalo, rozpršelo se zase až později, když už jsem byla doma. Ale ten pocit, jít, poslouchat hudbu, rozjímat a pozorovat okolní krásu rostlinstva… no prostě to stálo za to 🙂
Tak a ten novější článek zase zítra :3 Sladké sny
A omlouvám se za případné gramatické chyby, vůbec jsem po sobě nečetla, co píšu, už na to prostě nějak nemám sílu…
