Odhlášení se z Odposlechnuto v Praze se ukázalo být vynikajícím krokem, stejně jako rozhodnutí, že se v nejbližší době nebudeme koukat na žádný filmy. Mám díky tomu mnohem víc času na produktivnější činnosti, například promazávám mail (a odhlašuju se z odběrů čehokoli, co mě přestalo zajímat, neboť smazat to rozhodně nestačí), procházím si starý fotky, na nichž vypadám extrémně dobře (není na škodu zavzpomínat občas taky na dobrý časy, žeáno), hledám nový zajímavý blogery, třeba takový, co maj stejně jako já zálibu v Pink Floydech, hodně čtu všechny ty svoje minimalistický idoly, ale hlavně pracuju na druhym e-booku, kterej bude přitom vlastně ve skutečnosti první. Nebojte, nejste jediný zmatený, mě to taky plete.
Prostě jsem se znovu přesvědčila, že když ten mozek na chvíli pořádně vypnu a provětrám, nápady najednou začnou přicházet samy, a mnohdy zcela brilantní. Jako třeba ten, že zatímco si lámu hlavu nad tím, jak srovnat všechen ten text, co z něj má bejt můj první e-book, na tumblru mi mezitím leží cosi už dávno napsanýho a srovnanýho, co už teď má skoro všechno, co je zapotřebí – má to začátek, tělo i závěr, a hlavně to má jedno jediný téma a tím je, Jak jsem přišla k meditování.
Celej víkend je poměrně hnusně, tedy naprosto ideální počasí na tvoření, a jelikož jsme včera dostali volno, strávila jsem prakticky celej den u notesu a pracovala. Kupodivu jsem zatím nenarazila na žádný větší problémy, takže mě to o to víc baví. Píše se to skoro samo. Díky tomu, že tehdy během návštěv meditačního kurzu jsem si vedla poměrně detailní zápisky, si skoro všechno vybavím a leccos můžu doplnit. Akorát mi to přijde občas trochu napřeskáčkový a někdy se opakuju, ale když má člověk čas si to pořádně několikrát přečíst od začátku do konce, snadno na takový věci přijde a vychytá je. Akorát je blbý, že to je fakt dlouhý, takže to čtení neni zase taková prdel.
Co už mám: mám úvod, mám obsah, mám závěr s poděkováním a medailonkem autora, tedy mě (muhaha, you don’t say)
Co je ještě třeba: musím to ještě dočíst a dodělat závěr (včera jsem to nezvládla, je toho přes sto tisíc znaků a padesát stran), vyhodit pár příliš osobních kapitol a pravděpodobně je nahradit jen stručnou kapitolou o mém tehdejším rozpoložení. Přemýšlím, jestli to nevypustit úplně. Radši. Abych nemusela zmiňovat nikoho, kdo třeba nechce bejt zmíněnej, a tak nějak vůbec. Ale mám pocit, že bez toho čtenář plně nepochopí, proč pro mě bylo tak životně důležitý, že jsem se o meditacích dozvěděla a že jsem se to naučila.
I z toho důvodu taky uvažuju o oslovení nějakýho literárně zdatnýho člověka kvůli kritice, než to pustím do oběhu. Samozřejmě se tý zpětný vazby bojím, kdoví, jestli to vůbec někoho bude zajímat a fakt nejsem schopná říct, jestli je to vůbec napsaný čtivě a zajímavě, ale snad právě proto by bylo lepší to nejdřív s někým zkonzultovat. Tím si ovšem říkám o problém se zpožděním – jsem do toho zažraná teď a právě teď se mi chce publikovat (teda až to bude hotový, samozřejmě). Když to ovšem někomu dám na přečtení, tak se to může protáhnout třeba i o měsíc, než to dotyčnej přelouská. Že já to po sobě přečtu za pár hodin, ještě neznamená, že někoho jinýho to chytne natolik, aby si na to udělal ten čas taky. A než to pak překopu podle případných připomínek… ajta krajta.
A navíc musím vymyslet, jak to udělat kompatibilní s Kindlem. Stáhla jsem si za tímto účelem cosi jménem HelpNDoc, neboť jsem měla zato, že je to něco jako konvertor na dokumenty z Wordu do Kindlu, ale ukázalo se, že takhle to úplně nefunguje a že tomu vůbec nerozumim. Asi víte, jak strašně nesnáším programy, kterejm nerozumim a který nejsou úplně blbuvzdorný 😀 Já prostě nevim, proč bych s nima měla ztrácet čas, ani nevim, kde bych začla. Takže jsem to zase rychle zavřela, protože než bych na to přišla, psavá by byla tatam, a prostě to zatím tvořím ve Wordu a doufám, že to bude stačit.
Bohužel víkend se nám chýlí ke konci. Potřebovala bych dovolenou. Ne až za tejden (nějaký volno bude), ale teď, abych mohla psát, dokud jsem na to pořádně nažhavená. Bože, já mít fakt totální volno, to by se to psalo. Že mě to nemohlo napadnout dřív, dokud jsem ještě byla doma a kromě práce neměla do čeho rejpnout. A hlavně dokud jsem ještě byla single. Copak se to dá, zavrtat se čumákem na tři dny v kuse do kompu a nepromluvit na drahou polovičku? Nedá 😀
A dneska jsem na to taky neměla čas. Namísto včerejšího rána jsem dneska měla pomáhat ty tři hodiny po obědě, dopadlo to ovšem samozřejmě úplně jinak. V deset ráno mě vzbudila telefonem, kolem jedenácté (poté, co jsem usoudila, že dýl už ten telefon ignorovat nemá smysl) jsem se tam dokopala, a v jednu už dorazili hosté – aniž bychom o tom věděli, pořádala dneska nějakou naprostou mega-akci – takže jsem usoudila, že teď už mě nebude třeba. A šla jsem, s tím, že si svou zbylou hodinku a půl odmakám později, až bude po jídle.
Odmakávala jsem si ji skoro tři a půl hodiny a myslela jsem, že to nikdy neskončí – a ani by neskončilo, kdybych s tím sama nešvihla, neboť Ashleigh si mého přesčasu zjevně nevšimla nebo jí to bylo jedno, a nějak se pořád neměla k tomu, aby mi řekla, že už to stačí. Občas se mihla kolem, řekla mi, že jsem star, ale pak zase utekla kamsi za hosty a já si mohla prdel uběhat, jak jsem nosila zbytky po tý největší grilovačce do baráku, uklízela, likvidovala, no prostě tak nějak normálka – práce rozhodně pro víc než jednoho člověka a jsem pitomá, že jsem si nedošla pro pana M.. Mno, chtěla jsem mu holt dopřát trochu volna a nemohla jsem tušit, že se mi to tak protáhne.
Když už jsem měla umyto, utřeno a naleštěno asi tak sto padesát talířů, šedesát sklenic a hrnků a příborů, že tolik jsem jich v životě pohromadě neviděla, společnost zřejmě právě dokončila dezert s kafíčkem, takže mi přišla další nálož a myčka, jako na potvoru, ještě dávno neměla hotovo (herdek, to si řiká myčka, když já toho za stejnou dobu umeju pětkrát tolik?). Ashleigh byla stále v nedohlednu, tak jsem usoudila, že nemá smysl se jí chodit ptát, jestli už mám jít a nebo dělat přes čas – tedy přesněji, jestli bude ochotná mi ten přesčas zaplatit. Usoudila jsem, že při pohledu na to všechno nádobí a linku plnou žrádla (takovejch přebytků jste neviděli! To by celý Africe vydrželo aspoň na měsíc. Bohužel do Afriky daleko, a tak se poměly aspoň slepice a kočky. A když to na mě nepovíte, tak i Daisy dostala navzdory své dietě pár kousků) by mi nemohla říct nic jinýho než ať pokračuju, jestli mi to nevadí. No, poněkud mi to vadilo, rozhodně bych si dovedla představit jinej způsob trávení nedělního večera, ale co už, myla jsem dál.
Nakonec jsem jí tam nechala ještě štůsek talířů a mís, co už se mi prostě fakt nechtělo mejt ručně. Jestli jí to tam na tý lince bude vadit, tak ať si tu myčku vyskládá sama, já mám dost. Ruce suchý, že když na ně napatlám tučnou dávku Nivey, udělá to „mlask“, jak to tu Niveu vcucne, a jsou suchý zas. A bolej mě záda. My tady prostě fakt nemáme kde pořádně dělat na počítači. Jídelní stůl s těma pitomejma dřevěnejma židlema mě ničí. Není to nejhorší místo, kde jsem kdy byla s počítačem, ale prostě z toho tak děsně bolej záda, že se to vypovědět nedá. A s naším gaučem se to má podobně. Nemůžu se prostě dočkat, až bude Ashleigh příští měsíc dva týdny v prdeli a my budeme moct směle využívat pohostinství jejího domu. Sednu si s tím do její kuchyně, kde je kromě mnohem lepšího sezení hlavně normální denní světlo, a přestanu si kurvit záda a a taky oči těma našema pitomejma napůl svítícíma lampičkama.
A budu psát. A skypovat a máma mi konečně nebude muset říkat, že jsem tam jak černoch ve tmě. A bude pré. Myslim, že si dám pořádně dlouhou, nechutně moc bublinkovou koupel v některý z těch jejích luxusních koupelen.
Mimochodem, když je řeč o černoších – dneska jich na tý párty bylo celý hafo a musim říct, že to byli fakt fajn lidi 😀 Trochu mi to to pracovní odpoledne vylepšilo, takhle si pokecat s někym neznámym. Hlavně když se mě nikdo neptá, kdo jsem, odkud jsem, co chci dělat v životě a podobně. Ten capart, co za mnou zničehonic přišel a aniž by se mě ptal na jméno, začal mi vyprávět storky o křečkovi a jestlipak vím, že když se dávaj slepicím skořápky od vajec, tak maj pak pevnější skořápky u těch dalších? No ten byl vůbec nejlepší 🙂 Normálně mě tak napadlo, že mi to hlídání děcek v tom opeření chybí.
P.S.: Teda teď poslouchám Pink Floydí Pulse concert a normálně se mi chce brečet. Coming back to life. Ta skladba mě vrací do dětství jako máloco jinýho. A tak nějak vůbec domů.
10 reakcí na „Opeřím, blogeřím, o zvěř a děcka se starám, co já všechno nezvládnu.“
Jestli chceš zpětnou vazbu, stačí říct. Dokonce si můžeš navolit stupeň něžnosti (stupeň kvality ne).
A jestli chceš jazykovou korekturu, můžu to hodit manželovi 
. když tak pak e-mail?
Že jde udělat konverze z pdf na mobi určitě víš. Kindle mobi miluje
[1]: Přesně tebe nebo Sikara jsem měla na mysli, pokud tedy taky někdy děláte na něčem jinym než sci-fi
Korekturu určitě využiju, já když píšu moc dlouho, tak už píšu neuvěřitelný hovadiny. Ale zatím fakt nevím, jestli to vůbec bude čitelný, takže se odezvy samozřejmě bojim a čím dál tím víc pochybuju, že to vůbec někomu k něčemu bude a jestli to má nějakej smysl 
[2]: To nevim a mobi jsem si musela vygooglit
Prosimtě já umim psát akorát ve Wordu nebo v Poznámkovym bloku, že existuje PDF, to vim, ale tvořit v něm neumim XD A cokoli dalšího už je vysoko nad moje znalosti.
Tak mě napadá, píšeš ten e-book v češtině nebo v angličtině?
Ale né, je mi jasné, že o někoho takového určitě zájem nemáš 
Kdyby to byla čeština a měla bys zájem o čtenáře-amatéra, můžu ti pak upřímně sdělit, jestli mě to bavilo, nebo ne
[4]: Samozřejmě, že mám zájem o jakoukoli zpětnou vazbu, obzvlášť od mých nejvěrnějších
Ale asi tě trochu zklamu, tenhle bude v AJ.
[5]: To je mrzuté
V angličtině fakt nejsem machr, to bych asi nepřelouskala 
Šikulka snad se ti e-book podaří a budeš s ním spokojená 🙂
Na konverze do Kindle je naprosto dokonalej program Calibre. Umí snad všechny formáty. Umí i odstranit DRM, tak jsem do Kindle vždy dokázal dostal všechny eknihy. Ale že to chceš psát v angličtině nechápu. Jaká je cílová čtenářská skupina? Chceš to prodávat přes Apple store nebo Amazon? Pokud by to mělo být volně ke stažení pro tvoje čtenáře z blogu, tak to piš česky.
[8]: Dík za tip, nevim sice, co je DRM, ale nějak se s tim snad porvu
Vtip je v tom, že už to je dávno napsaný, dělám to z archivu svýho starýho EN blogu. Cílová skupina je kdokoli, koho zajímá, jak to tak probíhá na takovym meditačním kurzu a co to člověku dá, vůbec si s meditováním začít.
Jelikož se hojně vyskytuju na zahraničních webech a diskusích, většina mých kontaktů, s nimiž to budu chtít sdílet, jsou zahraniční čtenáři, sdružení v komunitách, jež meditování, minimalismus a podobný věci vysloveně zajímají a provozují to, což se o mých čtenářích tady říct nedá, takže tahle konkrétně je spíš prvotně zaměřená na tamty lidi.
Až to budu mít hotový, uvidim, jestli by to šlo přeložit, kdyby byla poptávka. Ale nutit se k tomu nebudu.
Prodávat to určitě nebudu, je to můj první pokus
Tak meditace mě zajímají, ale pokud už to máš napsané, tak se nedá nic dělat. DRM je ochrana proti kopírování, to asi řešit nemusíš.