Mé vznášedlo je plné úhořů

Včera jsem se nechala inspirovat Maudiným nápadem a navrhla panu Božskému (tohle se asi ujme :D), že bychom místo už poněkud rutinního vysedávání v hospodě mohli jít bobovat (nebo spíš igelitkovat, jelikož boby jsem ani za zlatý prase nemohla najít. Ono totiž najít cokoli v našich sklepech vyžaduje nadměrnou inteligenci a trpělivost, a i když jsem měla teorii, kde konkrétně by se ony boby mohly nacházet, v inkriminovaném sklepě na mě čekalo překvapení v podobě asi stovky kartonovejch krabic, naházenejch přes sebe. Vzhledem k mojí „neskonalý“ inteligenci a trpělivosti jsme teda čapli dvě ušmudlaný igelitky a šlo se :D).

Riegrák bych nepoznala. Nejen že jsem tam dlouho nebyla, ještě k tomu si ho takhle zasněženej pamatuju leda tak z dob, kdy jsem se ještě do těch bobů mohla posadit s nataženýma nohama. Tehdy mě do nich máma vždycky posadila už před barákem a do toho parku mě dotáhla 🙂 Zbožňovala jsem to. A celý roky, kdy v Praze pořádně nenasněžilo, jsem na to jen nostalgicky vzpomínala, protože i v lednu a únoru jste v tý břečce mohli táhnout ledatak kačera. Jenže včera chumelilo celej den a to by bylo, aby nebylo 🙂

Šli jsme tam navečer, takže by asi měla bejt tma, ale opak byl pravdou – z toho všeho sněhu a smogu se udělalo takový kakaovo a vypadalo to fakt moc pěkně. Teda podle mě bylo světla tak akorát na to, aby člověk viděl na cestu, ale nevšiml si, že holka vedle něj má totálně rozmazanou řasenku 😀 (ta holka jsem byla já, vypadala jsem jak pudl, ale jak říkám, naštěstí nebylo nic vidět – teda aspoň mi to pak pan Božský tvrdil :D).

Na dvoukopčáku nás čekalo překvapení – v prostředku tam zbudovali takovej obří předěl, skokánek nebo hrázi – říkejte si tomu, jak chcete, prostě to mělo za následek, že jste nemohli dojet úplně na konec sjezdovky, ale jenom do půlky. No, nakonec nám to nevadilo, protože i na tý půlce jsme se s těma našima igelitkama vyblbli a samozřejmě i řádně vyváleli. Jelikož na nás nezůstala nit suchá, nezdrželi jsme se dlouho a vydali se ocenit teplo mého útulného domova a čaje 😀

A jak už tomu bývá, nakonec přece jenom došlo i na tu hospodu. Sice pozdě, ale přece jsme se vydali do Karlose, odkud jsem se vrátila asi tak v půl třetí ráno. A jelikož nám ujel noční bus a šli jsme asi dvě zastávky pěšky v tý největší kládě a chumelenici, dorazila jsem víc než zmrzlá a chcíplá a dneska se od rána divim, že vůbec můžu chodit a hejbat se 😀

No, pokud jde o dnešek, měla jsem v plánu nějakej ten den otevřených dveří, ale nakonec jsem se na to samozřejmě vyprdla, protože když vstáváte v jedenáct a ono to má bejt někde bůhvíkde od dvanácti a venku už zase (nebo vlastně furt) chumelí… no prostě našla jsem si doma lepší „zábavu“, která mě sice nebere, ale aspoň kvůli ní nemusím ven – a sice učení.

Docela mile mě překvapilo, jak mi jdou logický příklady z OSP. Naprosto nechápu jen dva typy – jeden se zlomkama a jeden s obyvateli Transylvánie. Oba je fakt nesnáším! >:E Druhá věc jsou samozřejmě číselný řady. Z těch mi jde hlava kolem a jelikož k nim nemám klíč, nemůžu si ověřit svoje teorie.

Taky jsem se během docela krátký chvilky naučila etiku. To je vůbec můj oblíbenej předmět, hned po angličtině. Na oba tyhle předměty totiž máme vynikající lektory, kteří si nehrajou na „dospěláky“ a nesnaší se nás nachytat na nějakejch zákeřnejch otázkách – jde jim prostě jen o to, abychom rozuměli podstatě předmětu. Teda aspoň tý etikářce, protože pokud jde o našeho lektora angliny, to je takovej zevl, že mu jde nejspíš jen o to, abychom si dobře pokecali a zasmáli se 😀 Jako já to nemyslim nijak špatně, mám ho ráda. Je to děsnej pohodář a prostě fakt týpek, no 😀

Mno, tolik ke škole. Právě kopíruju do pc starou zálohu z externího disku a jsem docela zvědavá, co tam najdu za poklady. Neustále totiž zjišťuju, co všechno se mi v posledních letech ztratilo z kompu. Poznám to jenom u fotek, bohužel. Jednou za čas si prostě vzpomenu na nějakou složku, kterou pak naprosto nemůžu najít. Virus? Nevim. Každopádně mě to pěkně sere.