Herdek, to bylo dneska krásně!
Konečně pořádná odpočinková neděle, jak má bejt. Dneska bylo fakt božsky, tak jsme toho řádně využili. Po děsně dlouhý době jsem konečně zase jednou vstávala bez budíku (v jakékoli podobě) a to až v nějakejch deset, což mi upřímně připadalo jako minimálně čas oběda, oproti obvyklým sedmi ráno. Jelikož jsme nikam nejeli, nemusela jsem se obtěžovat snídaní (tvl, dyť já už denně snídám víc než dva měsíce. To je neskutečná pecka 😀 Aspoň pro ty, kdo mě a můj způsob života znali předtím) a rovnou jsem se zapla notebook. K obědu pak pan M. připravil kuřecí plátky s kari rýží, k čemuž jsme si pustili příhodnou přílohu – Červenýho Trpaslíka.
Po obědě jsme se chvilku poflakovali a váleli po posteli s kočkama, jichž už zase byl „plnej barák“ – jak jsem otevřela dveře, že vyvětrám, napochodovaly nám sem Pearl i Squizzie a obě se rozhodly, že je čas spát neboli nabrat síly na hlavní večerní zevlovačku, takže bylo ohromně těžký tý spavý atmosféře taky nepropadnout, ale nakonec jsme odolali. Dokonce můžu hrdě prohlásit, že jsem to byla já, kdo aktivně vypochodoval z dveří s tím, že se jde vypláznout ven na sluníčko.No dobře, to nezní jako nějaká hyperaktivní činnost, ale hlavní je ta myšlenka bejt venku na vzduchu a odpojit se 😉
Pan M. mě za nějakou blíže nespecifikovanou chvilku následoval a pak jsme asi dvě hodinky blbli v bazénu a slunili se, což byl výbornej nápad dělat bez krému, mám úplně rudej čumák i ruce a svědí to jak sviňa 😀 Každopádně já si nestěžuju. Přesně s tím cílem, tedy získat barvu, jsem k tomu bazénu šla. Pravda, když jsem mluvila o barvě, nemyslela jsem vysloveně rudou, ale to nemoh ten nahoře vědět.
Po bazénování přišlo na řadu zase webování, neboli jsem se zase začala věnovat blogu (jak na to má člověk najednou hroznou chuť a jak to jde, když je čas!) a věcem přidruženým. Začala jsem znovu pročítat Renaissance Business od Emilie Wapnick. Knihu, která má nám, multipotenciálům, pomoct definovat naše hlavní zájmy a zásadní témata, vymyslet tzv. overarching theme neboli zastřešující téma, které bude hlavním tahounem našich blogů/webů/projektů a hlavním tématem všeho, čemu se věnujeme, o čem píšeme. Prostě pojítkem zdánlivě nespojitelných, nesourodých věcí.
RB jsem si pořídila vloni koncem léta jako dárek k narozeninám a nelituju toho. Bohužel jsem se tím tehdy nějak nezvládla prokousat, ale teď, když jsem se stala členem Puttytribe, jsem se rozhodla zkusit to znovu a tentokrát to snad konečně dokončit. Dobrá zpráva je, že mám od posledně vypracované worksheety s různými cvičeními, která mají pomoct přijít s tím hlavním tématem a dalšími věcmi, takže mi stačí je teď jenom projít a vyškrtat, co už není aktuální. Pravda je, že takhle po skoro roce, se na to můžu podívat z nové perspektivy a všímám si věcí, které mi tehdy unikaly. Normálnější by asi bylo dát si oraz jen na pár týdnů max, ale já holt nejsem normální a kde jiným stačí se na to vyspat, já to musím nechat uležet pár měsíců, abych si byla opravdu jistá, že tahle konkrétní věc není jen aktuální libůstka, ale že je mi to opravdu vlastní, dlouhodobě. Což se nedá říct o moc věcech, já skutečně mezi těmi zájmy dost přeskakuju a je toho spíš míň, co mě pořád opravdu baví (i když někdy se tomu taky drahnou dobu nevěnuju, než tomu zase přijdu na chuť a znovu se do toho zblázním). Je to hlavně:
- blog
- focení a úprava fotek v různejch internetovejch, blbuvzdornejch prográmcích (momentálně ulítávám na Befunky.com
- snaha zminimalizovat a zefektivnit všechno, co se v životě dá (a že toho neni málo)
- virtuální život, péče o moje virtuální já a výměna informací a inspirace se spoustou úžasnejch lidí na netu
- meditace
- věčná snaha objevit tipy na skutečně nejprostší a nejefektivnější cviky na zpevnění postavy (a zbavení se panděra), takové, co se do nich s chutí přiměje i ten nejlínější lenoch jako já
V rámci toho dumání jsem do sloupku přihodila ikonku/odkaz na Bloglovin, kde mě můžete sledovat. Doteď jsem byla přesvědčená, že Bloglovin už musí znát každej a že přidat si blog je tak blbuvzdorný a jednoduchý, že ikonka není zapotřebí. Pak mě ale napadlo, že to možná nemusí platit úplně stoprocentně. I když spoustu věcí pokládám za samozřejmý a nad Slunce jasný, spousta lidí to tak nemá a možná nebude od věci podat berličku a ten čudlik tu taky mít. Bloglovin je pro mě teď v podstatě jedinej ukazatel toho, kolik mám na tomhle blogu stálých čtenářů, a to mě začíná zajímat čím dál tím víc. Stejně jako proč mě vůbec sledujou. Co to mám, co jiný blogeři nemaj? Co můžu nabídnout a nenabízím? Co mi to uniká v komentářích, co by kdekdo jinej naprosto jasně vyčetl mezi řádky (nebo v nich) a využil?
To všechno (a mnohem víc) teď řeším, stejně jako otázku budoucnosti mě coby blogera. Zvažuju, že ačkoli moje hlavní téma se během časů poměrně vyrýsovalo, asi ho dost dobře nekomunikuju a vlastně vůbec nevím, jestli ho moji stálí čtenáři vnímají a jestli si ho všimne ten, kdo je tu poprvé.
Takže otázka na vás: Co je podle vás to „moje“, ta moje specialitka, kterou jinde nenacházíte, která vás tu baví a drží?
A pokud jste tu prvně, co vás sem přivedlo? A máte pocit, že by mohlo stát za to pročíst si i nějaké moje další články?
Mno, pokud ano, směle na Bloglovin 😉 Bylo by fajn dotáhnout ten počet na něco kulatýho. Třeba padesát.
8 reakcí na „Je fantastický mít zase čas na blog. A na pořádnej relax.“
kočička krásná 🙂 blog super 🙂 taky chci být jednou au-pair
Ty jsi ty. zažíváš věci a pak o nich píšeš a mně zajímá, jak vidíš svět. Já sbírám osobní blogy, protože je to můj způsob socializace s lidma a zajímá mě, jak žijí.
já k tobě chodím v poslední době hodně 🙂 sice nekomentuju, takže o tom ani nevíš, ale tvoje články čtu. Líbí se mi nadhled, se kterým všechno zvládáš, způsob, jakým všechno tak hezky okomentuješ
vysloveně jsi relaxační a vykouzlíš úsměv 
takže tě "sleduji" 🙂
Mě už před kolika rokama hrozně zaujal tvůj styl psaní. To, jak se dokážeš o spoustě věcí barvitě rozepsat. Neznám moc deníčkovských blogů, který by mě takhle upoutaly. A ty mě stále a stále bavíš. No a taky jsi to vlastně byla ty, kdo mě poprvé přivedl k minimalismu
Už si přesně nepamatuju, co bylo to první, co mě u tebe zaujalo a přimělo zůstat, ale něco mi říká, že to byly zrovna ty meditace.
A vůbec… proč že se musíš tak specifikovat?
Chci říct, že snad nevadí, že máš víc věcí, něco tě chytí, něco tě pustí, není to zase takový problém, ne? Je to takové zajímavé, sledovat třeba někoho, jak zkouší něco nového, a když ho to přestane bavit, tak proč ne. Ale chápu tě, jestli to tak cítíš. Já jsem si včera při mytí – brzy po celém jaru a těch vedrech – všimla že jsem už docela opálení hlavně na rukách a hrooozně mě to štve. Jsem ráda bílá a nechci být snědší. :/ Ačkoliv se opaluju do takového jemného přijatelného odstínu,i tak. No vidíš, jsou lidi co tu mají seriózní životní problémy! 
Jinak ano, peníze na hadry, to bych sakra potřebovala, na votoči věci mám, ale obchody teď moc nejdou, to mě štve nejvíc. Dala bych na blog článek s knihami na prodej, ale nevím jestli se to vůbec může, tak na to kašlu.
[6]: Uf, to fakt nevim, ale když zabrousíš do Archivu Srdce, tak to myslim neni zase tak dlouho, co zavedli ty nový pravidla a právě tohle se tam řešilo. Přinejhorším je tam můžeš dát jako Giveway, to by vadit nemělo. Nebo někam do horního boxu odkaz na jinou stránku, kde je prodáváš (aukro třeba, cokoli, prostě aby to bylo mimo blog.cz, pak by to snad mělo být ok). Nebo bych napsala Standovi, on ti to vyjasní a když na něj budeš milá, tak ti to třeba i povolí, že přivře očko 😉 Nikdo jinej než on to stejně nekontroluje. Myslím, že to jsou spíš pravidla pro případ, že by na někoho přišlo upozornění nebo nějaká žaloba. Pak by blog.cz mohl zareagovat smazáním blogu a umyl by si nad tím ruce. Ale že by někdo vysloveně chodil po blogách a koukal, jestli někdo někde něco neprodává, dost pochybuju.
[6]: Však já se nechci specifikovat 🙂 Jen hledám to zastřešující téma, tu hlavní jiskru nebo myšlenku, která mě žene kupředu, ať už jde o jakejkoli zájem. Aby ty moje stránky měly nějakou myšlenku, na který bude možno stavět komunitu.
Ta myšlenka už existuje, z nějakýho důvodu to tu všechno píšu a vy to z nějakýho důvodu čtete a určitě to neni jenom pro moje krásný šedomodrý voči, ale pro něco v mym psaní, s čím se můžete ztotožnit, a pro něco, co vás doopravdy chytá za srdce.
Já se to jenom snažím nějak uchopit a identifikovat, abych s tím mohla konečně pracovat a jaksi doručovat hodnotnější obsah a tak vůbec 🙂 A aby to tak nějak mělo hlavu a patu a aby bylo z prvního pohledu na ten web jasný, o co tady jde. Což si u momentálního zdejšího designu nejsem stoprocentně jistá. Většina lidí tu nejspíš ani neví, proč je to vůbec Phoenix Rise a co to má s čímkoli společnýho. Na tom chci zapracovat.