Kterak jsem si brala Bena Afflecka.

Teda někdy ten svůj mozek fakt nechápu. Dnešní sen byl zase něco 😀 Byla jsem na nějakym táboře, myslim, že to původně bylo na lodi, a bylo tam snad tisíc lidí všeho věku a pohlaví. Snad nějaká seznamovací akce nebo obří zájezd, nevim. Každopádně se tam děly různý věci, například nějaká zvláštní taneční soutěž, na kterou jsem nemohla sehnat pořádnej ohoz a nakonec se ani nekonala. Ono se tam totiž začalo chystat něco mnohem většího, nějaká hostina, z níž se nakonec vyklubala svatba, a to ještě ke všemu moje 😀 Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem skrz rozestupující se družičky procházela uličkou k oltáři – na tomto místě bych ráda podotkla, že to bylo strašně živý a že si ještě teď pamatuju každej detail toho obrovskýho sálu, což vlastně nebyl sál, ale vnitřek jakýsi úchvatný zříceniny beze stropu. Všude, v lavicích kolem mě i na balkónech, seděli lidi a koukali na mě. Dělalo se mi mdlo, protože jsem vůbec nechápala, proč bych se měla vdávat, a hlavně za koho. Ale nějak jsem věděla, že toho ženicha mi vybrali ostatní. Chvíli jsem se bála a když jsem došla vedle něj, motala se mi hlava, ale když jsem se pak na něj podívala, zjistila jsem, že to je nějakej ukrutnej fešák – vypadal jako Ben Affleck 😀 A tak ze mě nervozita spadla, i když jsem pořád přemýšlela, jestli se vůbec chci vdávat. No a pak jsme se k sobě otočili a on mi na levý zápěstí navlíkl takovou stříbrnou kytku, no úžasnou – mimochodem jako svatební kytici jsem měla takovej maličkej svazeček slunečnic o velikosti sedmikrásek. Nebo sedmikrásek, co vypadaly jako slunečnice, to je jedno, jak se na to podíváte 😀

Jenže jakmile jsme si řekli „ano“, zvedl se obrovskej vichr a najednou se ten sen změnil. Ta už tak polorozpadlá zřícenina se začala bortit, celý čelo s balkonama spadlo a najednou byl všude kolem mě chaos, všichni křičeli, slyšela jsem jenom „utíkejte“ ze všech stran a došlo mi, že to vlastně křičím i já sama. Běžela jsem teda v těch (nádhernejch) svatebních šatech pryč a vůbec se neohlížela. Cestou jsem nabrala do náruče nějakou holčičku, co tam stála na chodníku a brečela. Teď si ještě vybavuju, že zvenku ta stavba vypadala jako něco mezi koloseem a velkym kostelem, a že tam byly na ulici palmy.

Když se to uklidnilo, šla jsem teda hledat mámu tý holčičky a nakonec jsme ji našli u lékařů, kteří nám řekli, že bude v pohodě. Spadl mi kámen ze srdce, celou dobu jsem se hrozně bála, že může bejt mrtvá a co pak já s tim děckem. Nicméně myslím, že tam nikdo neumřel, akorát všichni ti lidi někam zmizeli a o mě se najednou nikdo nezajímal. Procházela jsem se ve svatebních šatech po ssutinách a po Affleckovi ani stopy.

Pak se sen změnil a bylo o něco později. Ten „sál“ byl opravenej a byly v něm stoly jako v jídelně. Asi oběd nebo tak něco. Šla jsem mezi nima a zase se po mně všichni koukali. Jenomže tentokrát bylo v jejich výrazech opovržení, jako bych snad já mohla za to všechno. Když jsem si chtěla k někomu přisednout, tvrdil mi, že je ta židle obsazená, i když jsem věděla, že není. Nechtěli, abych si k nim sedala. Až nějaká starší paní mě k sobě pustila a pak mi něco hrozně důležitýho pošeptala, ale už nevím, co to bylo. Po manželovi se ovšem slehla zem a já ho nemohla nikde mezi těma tvářema najít. A pak mě zase vzbudila ta blbá řvoucí kočka.

*

Musím říct, že zážitek to byl zajímavej, jakkoli nereálnej. Nad tím, jak bude vypadat moje svatba, jestli někdy nějaká bude, jsem už párkrát přemýšlela a vždycky jsem si říkala, že by to mělo bejt něco malýho, komorního, někde v přírodě, třeba na louce. Tenhle sen na to všechno háže trochu jiný světlo, protože mít tolik lidí kolem sebe byl dobrej pocit. Taky ty šaty byly nádherný a to místo mělo jiskru (než se celý zřítilo). O fešnym ženichovi ani nemluvim 🙂 Takže co teď? Budu odteď chtít velkou a honosnou svatbu někde ve Středomoří? No nevim, každopádně ať to bude kdekoli, chci tam mít statika, abych měla jistotu, že mi to nespadne na hlavu 😀