Hrnek horkýho coldrexu a dvě kočky k tomu, prosím

Zjišťuju, že mi pomáhá psát články jen tak do rozepsaných. To je hodně zvláštní, protože dřív mi to nestačilo. Dokud jsem nepublikovala každý slovo a každou myšlenku, měla jsem pocit, jako bych nic neřekla. A tak jsem často pouštěla do éteru i šílený bláboly, jichž jsem později litovala. Teď je to ale jiný. Kolikrát něco napíšu, ale nezveřejním to – prostě proto, že mi to nepřijde dost dobrý pro tenhle blog a pro vaše oči. A navíc, bezmyšlenkovitejch keců už jsem za svůj život napsala víc než dost, teď to chce nějaký „myšlenkovitý“ 🙂 Ale zase nečekejte, že ze mě budou padat furt nějaký moudra, na to je venku příliš hnusná zima a já jsem příliš nachlazená a ne zrovna šťastná. Ale zase na druhou stranu mě dneska trochu přešel ten hnusnej spleen, co ho mám už od čtvrtka. Ještě ne úplně, ale i tak je to lepší než drátem do voka.

Dneska poctivě nemocním. Vypila jsem snad už litr toho hnusnýho coldrexu s medem a citronem, celej den strávila v tátově posteli čuměním na bednu, popřípadě sezením před monitorem – jaká to změna. Ale dneska do toho monitoru aspoň nečumím jen tak naprázdno, snažím se nalovit inspiraci v googlu a v galeriích talentem obdařených fotografů (pár jich naštěstí znám). Pro co? Sama nevím, ale aspoň jsem na lookletu zbastlila další tři looky, který podle mýho názoru nevypadají úplně nejhůř na člověka, co se o módu nikdy nezajímal. Přesto to není ono, strašně bych chtěla fotit, mám spoustu nápadů, ale všechny zahrnujou teplo, sluníčko a hlavně to jaro. Já vím, furt si stěžuju, ale co naplat – únor je zkrátka měsícem, kdy na mě obvykle padá ten nejkrutější stesk po teple a kdy už se ta zima prostě stává nesnesitelnou. Krom toho na mě ze všech stran vyskakujou banery s valentýnskou tématikou, což mou náladu taky zrovna nevylepšuje. Bože, já tak n e s n á š í m Valentýn! Sám o sobě by mi nevadil, ale všechna ta komerce kolem je vysloveně nechutná a anti-romantická. Člověka to prostě musí vytáčet a navíc se tomu nevyhnete – ze všech stran to na vás útočí. Krom toho pro mě je svátkem lásky první máj, takže s nějakým Valentýnem se můžou jít bodnout. Kdepak únor. Kdyby měl únor svůj blog, tak já bych si ho do fav’s rozhodně nedala 😛

Jo, jak jste si možná všimli, smazala jsem fotografickou galerii. Už i mě omrzelo koukat na ty starý, tisíckrát omletý kousky, byť se mi řada z nich líbí a jsem na ně patřičně hrdá. Prostě konec. Dokud nebude jaro a něco novýho, žádný fotky tu nebudou. Chci to tu mít hezky čerstvý a hrabání se ve starejch záležitostech neni zrovna správnou cestou k čerstvosti.

Co bych vám ještě řekla… jo! Strašně závidím svojí kamarádce růžový vlasy, ale fakt strašně 😀 Tuším, že ten nápad obarvit si vlasy narůžovo se ve mně zrodil následkem nějakýho filmu, ale už nevím jakýho – je to už hafec let zpátky. Nicméně určitě tomu pak pomohl i časopis W.I.T.C.H, kterej jsem kdysi na základce hrozně hltala. Ne, že by v něm někdo měl růžový vlasy, ale díky tomu časáku jsem si uvědomila, jak je ta tmavě růžová nádherná a kouzelná 😀 No a pak to samozřejmě nejvíc přiživila Tonksová 😀 Zkrátka sešlo se víc faktorů a já po nich začala toužit víc než po pitomý koloběžce (a že po tý jsem ňák toužila ;)). A ačkoli jsem po základce vystřídala hafo barev na vlasy, ta správná růžová tam chyběla – teda bylo tam něco, co se tomu blížilo, ale to se vymylo tak rychle, že jsem si to ani nestihla užít. No a teď mám teda tu kamarádku, která má nejen přesně tu správnou barvu, po níž jsem vždycky toužila, ale taky má děsně dlouhý a krásný vlasy a ještě se s nima umí tak nádherně nafotit, že z toho člověku až přechází oči… prostě mě děsně sere 😀 Ne, já jí to přeju, ale neubráním se slintání nad těma krásnýma fotkama a fantazírování…

Pár piksel barviček doma ještě mám, ale moje vášeň v barvení vlasů už neni, co bejvala. Já nejsem, co jsem bejvala. Zvykla jsem si na hnědou a hrozně jsem se usadila. Už nejsem takovej exhibouš jako dřív. No ale možná je to prostě zase všechno tou debilní zimou, protože je fakt, že barvit si vlasy teď, když je pak musíte furt nosit pod čepicí, je na prd. Kdo ví. Třeba až se vrátí to zatracený jaro a s ním moje životní energie, budu z toho mít takovou radost, že si tenhle růžovej sen splním. Každopádně budete první, kdo se to dozví 😉

Ale teď už dobrou – jdu vysvětlit Melise a Olivě, že ta postel je moje a že aspoň v noci bych se v ní ráda vyskytovala já namísto nich. No, jsem si jistá, že takhle podaný to pochopí a jestli i pak nebudou chtít uhnout, tak je odtamtud normálně vypráskám. Přece jenom to nejsou jediný svéhlavý potvory v tomhle bytě 😀

Hey, we are in love II by ~Gee202 on deviantART