Serendipity aneb Šťastné náhody

Baví mě to. Dát průchod životu, nechat věci, aby se děly, otevřít mysl a pak už jen přijímat dary osudu, nové informace a možnosti. Vézt se na vlně, konečně po letech se na ní opravdu vézt a nenechat sebou jen smýkat.

Baví mě, jak mi ten můj Ultimate Chopper konečně plní přání, jak se pro mě poselství Secret stává pravdivou zkušeností, jak věci vycházejí. Jak jsem se vyladila na tu správnou vlnu a konečně chytám jen to užitečný a důležitý a všechny nesmysly jdou kolem mě (nebo aspoň většina). Jde to. A neni to tak těžký. A právě proto, že to vim, nemám klid v životě plnym řešení sraček a nesmyslů, prostě protože vim, že to fakt je zbytečný. A že to nemusíte řešit. A že vás to vůbec nemusí zajímat.

A hlavně mě baví, jak se mi vždycky, když začnu žít trochu zajímavej život (myšleno vypadnu z domova a začnu fungovat někde jinde), začnou dít naprosto nečekaně fantastický věci, takový ty věci, o kterejch kdybych jenom četla na blogu někoho jinýho, hrozně bych záviděla a chtěla bych to taky zažít. Nabaluje se to jako sněhová koule a je to čím dál tím lepší.

Ashleigh mě včera požádala, jestli bych s ní mohla jet ještě teď v červenci do Itálie. Jenom já. My tam máme oba s panem M. jet na dva týdny začátkem srpna, ale věděli jsme, že ještě teď tam na týden pojede na takový předprázdniny bez nás a že si tudíž užijem chvilku klidu. Teda ne že bychom neočekávali pořádně tučný to-do listy (zadarmo nás tu hostit určitě nebude), ale stokrát radši si půjdu po odškrtávání to-do listu bez jejího dohledu, v prázdnym baráku a s možností začít třeba v deset dopoledne, až se pořádně nasnídám a vypiju si čaj a prostě až se mi bude chtít. Vždycky si tak krásně odpočinu, když někam vypadne, i když jen na pár hodin. Aspoň teda pokud jsem busy. Nesnáším nemít co na práci. Anyway.

Takže když na mě včera ráno vybalila, jestli bych s ní mohla jet (jen já sama), že by se jí hodila pomoc, dost mi tím rozhodila sandál. Musela jsem najednou řešit:

A to všechno mi letělo hlavou v těch asi pěti minutách, kdy mi třikrát zopakovala, že sice ať si to promyslím, ale na druhou stranu ať jí to řeknu co nejdřív, protože musí zabookovat letenky. Málem mi ta hlava explodovala. Tím spíš, že jsem pořád pendlovala mezi informacema a doteď jsem vlastně nevěděla, jestli byla řeč už o téhle sobotě nebo až té další. Protože kdyby až o té další, no to by bylo super, jenže jsem byla téměř zcela přesvědčená, že Ashleigh mluvila o téhle, což je pozítří. Jak si mám do té doby zabalit?? Kdy? Furt makáme…

Ale jak už napovídám v úvodu (a vlastně i nadpisu), samozřejmě, že jsem nakonec zjistila, že se to koná až ten další tejden a že jsem to popletla. Ashleigh nejede pozítří ráno do Itálie, ale do Londýna, a na to mě nepotřebuje, takže mám před sebou nejen úplně volnej víkend (Crawley, here I come!), ale i celej tejden bez ní, s prázdným barákem a snad poklidnějšíma ránama. Volnýho času asi zase tolik nebude, ale stejně se na to těšim.

Snad budu konečně moct dopoledne psát. Večer si pořádně v zahradě zameditovat nebo zacvičit trochu tý jógy. Zahrát si na bicí. Zpívat si na celej barák. Vykoupat se v některý z těch libovejch koupelen (vana!!!!!). Trochu si dáchnout. Ach Bože, jak mně se ulevilo, že je to až za ten tejden. UCho, I <3 U.