„Já“ vs. „někdo“

Hmm, někdy si říkám, že by bylo hodně zajímavý vést tenhle blog anonymně. A vést ho důkladně, se všema šťavnatostma, se všema drbama o lidech kolem mě a o tom, co mě napadá. Samozřejmě bych nikoho nejmenovala, vymyslela bych třeba pseudonymy nebo jenom K., L., M… Napsala bych tam, co jsem dělala včera večer a co se mi o tom honí hlavou. Že nevím, na čem jsem a jestli to je dobrý, že nevím, co bude dál a jestli vůbec něco, že mě to hrozně trápí a nevím, jak z toho ven. A hlavně bych napsala o tom, jak strašně těžký je bejt s někym, koho tak dlouho a intenzivně milujete, když ten druhej to nejspíš neopětuje (a když, tak určitě ne ve stejný míře).

Jo, tohle všechno a mnohem víc bych napsala, kdybych si tu mohla psát, co se mi zlíbí a o kom se mi chce. Jenže nějak nemůžu.

A zase jsme u toho. Je lepší psát zdrženlivě a vtipně, když víte, že si to čtou vaši kamarádi (a hůř, známí), nebo se na ně máte vysrat a napsat přesně to, co v tu danou chvíli cítíte, ať je to jakkoli šílený nebo depresivní? Není ten blog tak trochu na hovno, když se nemůžete vypsat ze všeho, co napsat potřebujete? Jenže na druhou stranu – dokázali by se lidi kolem vás vyrovnat s tím, co se děje ve vás? Všichni máme svoje kostlivce a hlavně všichni máme tisíce šílenejch myšlenek, takže někde ve skrytu duše by vás třeba hluboce chápali, jenže dokázali by se srovnat s tím, že ty věci tak bez ostychu prezentujete? Já myslím, že ne, protože lidi přece jenom nejsou zvyklí na stoprocenstní upřímnost a obvykle jsou dost nedůvěřiví nebo nepříjemní k lidem, kteří se nebojí říct, co si myslí. A koneckonců, už jsem se párkrát přesvědčila, že je nebezpečný vylejvat ze sebe úplně všechno. Nj, jenže když to nevyleju, bojím se, že se v tom utopím… Chjo, babi, raď.