Až se tě zítřek zeptá, cos dělal včera…

A máme tu středu. Aspoň doufám, tenhle tejden v tom mám trochu bordel 😀 Například nemít FB, doteď bych byla přesvědčená, že na šipkách a kulečníku jsme byli včera, a ono to přitom bylo v pondělí. No není to skvělé, mít ten FB? 😀

Ovšem co je důležitější, ještě před těma šipkama jsem byla na přijímačkách z andragogiky! Ten vykřičník je tam proto, že dokopat se k tomu mi dalo sakra zabrat. Prosimvás já tady možná celou dobu proklamuju, jak mě to nezajímá a jak se stejně studovat nechystám, ale už dlouhou dobu to ve mně hlodalo v a předvečer zkoušky to dohlodalo na kost. Najednou jsem si řekla, že tu šanci přece nemůžu promarnit (když už pominu tu pětistovku), i kdyby měla bejt sebemizivější (což byla). A že to musim zkusit už pro ten dobrej pocit a taky proto, že se nemám na co vymluvit –  školení jsem ten den neměla a špatně mi už taky nebylo (to jsem si vybrala o víkendu), takže jakýpak copak. Poslední takovou pomyslnou mincí hozenou do vzduchu bylo, že jsem si řekla, že když to nebude brzo ráno, půjdu – no a jak jsem zjistila při pohledu do diáře, bylo to od dvanácti.

Teď, když jsem se rozhodla, jsem ovšem potřebovala najít pozvánku. To nebylo vůbec snadný, protože když jsem se asi před měsícem rozhodla, že na ty přijímačky nepůjdu, nebylo třeba schovávat pozvánky na viditelnym místě, a tak jsem je  v krátký době zašantročila na místo naprosto neviditelný. Když už jsem je hledala asi čtvrt hodiny, začala jsem si říkat, že to je určitě znamení osudu a ten že určitě nechce, abych tam chodila a tak dále… 😀 No, nakonec jsem ji našla, takže jsem tam chtě nechtě jít musela 🙂

Sranda to byla už ode dveří. Fronta vedla už od vchodu, táhla se po schodišti až bůhvíkam nahoru a nikde žádný šipky nebo směrovky. Tak žejo od čeho mám hubu, zeptala jsem se nějaký slečny, co stála přede mnou, a ta mi s poněkud vyjevenym výrazem potvrdila, že i ona jde na tu andragogiku a že stojim správně. Nj, jenže nějakej kluk za mnou byl jinýho názoru a prohlásil, že prej musim nahoru, že tam byl v tý místnosti už včera a že tadyta fronta dole je na něco jinýho.  No tak jsem se vybodla na tu vyjevenou holčinu a šla nahoru po schodech do prvního patra, a tam vidim další frontu lidí a pořád nikde žádnou ceduli. Číslo dveří jsem nebyla schopná najít a než jsem se stihla někoho ptát, už za mnou byl zase ten kluk, a že prej ještě vejš. Tak jsem se teda nechala vést a šla s nim, až jsme stanuli u správných dveří – pak jsem ovšem ještě  chvilku stála ve špatný frontě, protože tam byly dvě, podle písmene, a měli to dost debilně označený. V tý správný frontě jsem se pak zase zeptala slečny přede mnou, abych se ujistila, a ona se se mnou dala do řeči, už ani nevím o čem. Po chvilce jsme se dostaly na řadu, dali nám záznamový archy, lípli na ně číselnej kód, a pak už nás hnali do lavic. Nakousla jsem novou řadu a vedle mě se posadil – no hádejte kdo – zase ten kluk z chodby. Chvilku jsme si povídali, byl docela sdílnej a po minutce jsme zjistili, že jsme spolu chodili do AZ Smartu. No to už jsem vůbec nestíhala – tak já ho potkám třikrát na chodbě, pak ještě v tý megaučebně mezi těma stovkama lidí sedíme vedle sebe a nakonec zjistim, že jsme ze stejnýho ročníku, kde jsme se nikdy nepotkali? 😀 No, jak řikám, byla sranda.

Pak už jsem jen celou dobu poslouchala, jak na to nadává, jaká je to celý píčovina, jak se u toho akorát hrozně baví a historky z minulejch přijímaček, no a pak jsme to nějak napsali a šli jsme. Šlo to rychle. A blbě 😀 Hafo věcí jsem neměla tušení, tak jsem to prostě jen tipovala. U numerickýho myšlení, který tvořilo docela velkou část testu, jsem špatně pochopila zadání, takže jsem celou tu část totálně zvorala, no a nějaký logický myšlení? Dalo mi hodně práce vůbec pochopit ze zadání, co se po mně chce 😀 Jak jsem říkala, jsem jenom ráda, že to opravuje počítač, protože jinak by se u toho někdo hodně zasmál a obávám se, že by mi mohli vzít občanku a snad i volební právo 😀

Každopádně jsem se u toho nakonec opravdu docela dobře pobavila a ani jsem pak neměla moc špatnej pocit. Mrzí mě jen ta numerická část, ale zase ne moc – s žádnym dobrym výsledkem jsem stejně nepočítala, takže zklamaná nejsem – ba naopak, mám ze sebe dobrej pocit, že jsem se k tomu nakonec přece jenom přiměla.

No a dál? Po přijímačkách jsem se šla na chvilku natáhnout na trávu do parku, pak ty šipky, úterý jsem skoro celý prospala (normálně jsem se vzbudila ve 12:40, a pak se mi povedlo ještě usnout a spát do čtvrt na tři, fakt to nechápu) – takže večer jsem pochopitelně nemohla usnout – dneska jsem vstávala po ani ne sedmihodinovym spánku v sedm ráno, umyla si vlasy a vyrazila na školení, který bylo docela hodně fajn, kupodivu. A zejtra další. To už asi nebude tak fajn, protože mě čeká takovej menší test (teda aspoň doufám, že bude menší), taky mám ještě jedno dú (na který přirozeně nemám ani náladu, ani sílu, takže nevim, kdy ho budu bastlit) a pravděpodobně budeme sehrávat schůzky, což nesnáším. Na druhou stranu už se mi to neprotiví ani zdaleka tolik, jako když jsem byla u ING. Teď si totiž mnohem líp uvědomuju, že se tomu nevyhnu, a že čím líp si to nacvičím na školení, tím líp mi to půjde v terénu. Čímž nechci říct, že bych si to předtím neuvědomovala, ale přece jenom to podvědomí se tomu hrozně bránilo, koukala jsem do stolu a nechtěla jsem bejt vyvolaná, zatímco teď se třeba i přihlásím dobrovolně. No, to zase ne 😀 Ale prostě už se toho tak nebojím 🙂

Tak, to by snad ode mě stačilo, myslím, že půjdu spát. Dú a studium holt až ráno. See you later!