Zprávy z chaty

Argh! Migréna! Čuchám čuchám otravu čerstvým vzduchem. Na víkend jsem se totiž uvrtla na chatu s našima a taky – tramtadadá 😀 – s panem Božským, kterej se konečně dal přesvědčit. Poslední dobou se mi nějak nedařilo vmanipulovávat ho do scénářů, který jsem očekávala, ale když už se daří, tak se daří pořádně, a tak se mi konečně povedlo odříznout ho na dva dny od světa a ukrást si ho jen pro sebe >:)

A průběh? Stručně řečeno není na co si postěžovat (to je mi nějaký podezřelý). V sobotu ráno dorazil přesně na čas (valila jsem bulvy :D), dokonce ještě dřív než jsem si stačila vyfénovat vlasy po ranním koupání. Chvilku nám trvalo narvat do auta moje kolo a měli jsme trochu problém s jedním popruhem, ale nic zákeřnýho. Vyjeli jsme kolem osmé, tedy přesně podle plánu, a bylo fajn počasí. Chladno, ale fajn. Hurá vstříc novým zážitkům! 🙂

Dojeli jsme bez problémů. Trochu jsme se zdrželi, protože máma ani tentokrát neupustila od svého záměru řídit, ale zvládli jsme to. Jeden by teda řekl, že s plnym autem a třema spolucestujícíma včetně mého přítele si dá pro jednou pohov, ale bohužel jí to baví, a tak jsme byli nuceni tu strastiplnou cestu od pumpy na chatu vydržet. Ne, dalo se to. Musím ji pochválit 🙂 Sice pořád zpomaluje do kopce a občas sjíždí z cesty, ale zatáčky už vybírá celkem slušně a taky rychlost stoupla nad šedesátku 😀 Zdá se, že bych se časem mohla přestat tak křečovitě držet všeho kolem mě kdykoli řídí a snad si u toho jednou budu moct i schrupnout.

Na chatě pak bylo dobře. Začali jsme prohlídkou domu a zahrady (další chlap přesvědčen, že jsem dobrá partie :D), a pak jsme se vydali na procházku do lesa. Zajímavý je, že jak já se v těch lesech vůbec nevyznám a pořád se bojim, že se ztratim, pan Božský se v nich choval jako doma a neustále prohlašoval, že s ním se ztratit nemůžu. Přitom jsme šli cestou, kterou jsem i já šla snad jednou v životě a on samozřejmě nikdy. Nj, chlapi 😀

Nakonec jsme se ovšem skutečně neztratili a dokonce jsme vyšli přesně tam, kde jsem čekala (můj orientační smysl se, zdá se, zlepšuje) – pod hřbitovem – a když už jsme tam byli, zašli jsme se na něj podívat. Ne, že by tam bylo na co koukat, ale jiná „atrakce“ poblíž neni a něco jsem mu ukázat musela, když už jsem ho tam dotáhla, no ne? 😀 Na hřbitově nás ovšem zastihla první bouřka, a tak jsme se na chvilku schovali do výklenku u kostela. Po tý chvilce se to naštěstí uklidnilo a my mohli jít domů.

Tam už nás čekal obídek v podobě knedlo-zelo-vepřa, a pak jsme (po náležitém vydechnutí) dali dohromady kola a vyrazili na projížďku s cílem okouknout terén, protáhnout nohy a taky se možná smočit. Můj původní cíl byl rybník pod vesnicí, ale nakonec jsme to protáhli a dojeli se vykoupat do blízkých Příkosic. Voda tam byla zelená, ale příjemná 😀 Cestou zpátky nás trochu zničil krpál k chatě, ale nepřišlo mi to tak strašný jako jindy, možná i proto, že bylo pod mrakem a dýchatelno.

Po návratu jsme se ze sebe smyli ten zelenej sajrajt ve sprše (jako že každej zvlášť, abyste si něco nemysleli :D), a pak jsme se s chutí pustili do chlebíčků, do tvarohový buchty a tak tomu podobně. To víte, na vzduchu vyhládne 😉 No a pak jsme se tak různě poflakovali, už ani nevím. Luštili jsme křížovky, koukali na bednu, tlachali atd. K večeru se ochladilo a schylovalo se k další buřině, tak jsme pro jistotu postavili stan. Pak jsme se pokusili o táborák, ale jen co se nám to rozhořelo a přinesli jsme buřty, začalo zase pršet. Nakonec jsme si je teda udělali na pánvi a  i tak byly dobrý 🙂 Večer se pak koukalo na Pravdivé lži, a pak jsme se přesunuli do stanu, že půjdeme spát.

To ovšem nebylo zrovna jednoduchý. Zuřila příšerná bouřka, z nebe lily provazce deště a než jsme doběhli do stanu, byli jsme promočení. Vevnitř to nebylo o moc lepší. Asi jsme to postavili blbě nebo tam prostě někudy zatéká, každopádně ze stropu na nás kapalo a dvě stěny byly solidně promočený. Naštěstí to po nich stékalo venkem. Kapání jsme vyřešili tím, že jsme se zakutali do spacáků. Na ty ať si kape jak chce 🙂 Kromě toho nám tam bylo teplo a příjemně, ale dlouho jsme nemohli usnout kvůli tomu hroznýmu rámusu, co ta buřina nadělala. Bušilo nám to do stanu a neslyšeli jsme jeden druhýho. Navíc jsme se báli, že to proteče skrz a že se vzbudíme v rybníce. No a v neposlední řadě se nám z toho kapání a ze zvuků deště chtělo oběma na záchod 😀 Nakonec jsme to ale nějak zvládli a už ani nevím, jak jsem usnula. Samozřejmě následovala další várka šílenejch snů, ale tentokrát to ani nestojí za zaznamenání, zase tak hlubokomyslný nebyly.

Ráno mě vzbudil – jak jinak – močák. Malátně jsem se vykydala ze stanu, odskočila si, udělala si v baráku čaj a vrátila se do stanu. Vstávat se mi nechtělo, bolelo mě v krku, ztratila jsem hlas a byla jsem příšerně ospalá, a tak jsem si ještě lehla (bylo asi osm). Cca ve dvanáct mě pan Božský vzbudil, resp. jsem se vzbudila sama a on se ke mně tulil (ňůů :)), a že prý by to chtělo vstávat. No, to se snadno řekne, ale po tý náročný a hlučný noci se teď v tom stanu spalo přímo nádherně 🙂 Nikde nic nekapalo, venku jen šuměl větřík a bylo tak krásný ticho… vstali jsme asi tak ve čtvrt na dvě, a to se nám ještě nechtělo – teda aspoň mně ne. Dali jsme si obídek (můj zamilovanej paprikovej guláš), a pak jsme nic moc nedělali, jen tak nějak balili k odjezdu. Těsně před ním ale neočekávaně přijeli příbuzní, a tak se nám to trochu protáhlo. Ale nevadí. S panem Božským jsme se drželi mimo a aspoň jsme tak měli dost času na zevlení, relaxování, čumění do krajiny a další způsoby odpočinku a nabírání energie.

Cesta domů byla poněkud náročná. Táta spěchal, a tak řídil jako ďas a všechny ty okrsky s náma projel v rekordní rychlosti. Ne, že bych byla zastánce loudání se, ale udělalo se mi z toho špatně, a jakmile jsme vjeli na dálnici, přidal se věčně provokující močák. Při vjezdu do Prahy už to bylo akutně akutní, takže jsem cestu městem málem nezvládla 😀 Ale konec dobrý, všechno dobrý 🙂 A navíc mám ještě pořád psavou, i když mě bolí hlava a v krku a pořád se mi chce na malou. Neni to nějaká nemoc už? Nejdřív ale večeře a pak možná další článek – nějak jedu, ne? 😀