No jestli jsem to neříkala! 😀 To číslo mě prudilo i dneska ráno, i když až potom, co mě vzbudila ukrutná bolest břicha – taky jediný jejich štěstí. Začala jsem teda přemejšlet, jestli to neni někdo z práce, ale to by byl spíš mobil nebo by se ozvali víckrát za sebou, tohle prostě ukazovalo na nějakýho nabídkáře. A taky že jo. Když mi před pěti minutama volal potřetí, nasrala jsem se a zvedla to. Byla to nějaká slečna, co se ptala, jestli mám pár minut na monitorovanej rozhovor (no jasně, já mám třeba celej den na monitorovanej rozhovor, po ničem jinym netoužim!), a posléze mi nabídla zaslání holicího strojku „zdarma“ s tím, že platím „jenom poštovné 70 korun“. Tak jsem jí slušně odpověděla, že nemám zájem, že tady nějakej takovej strojek mám a ani ho nepoužívám a nashledanou.
Jak jsem to zavěsila, začala jsem si hned říkat, že jsem vlastně hrozně hodná a že jsem si jí mohla mnohem víc vychutnat. Že jsem jí klidně mohla seřvat za to, že mě buzeruje už dva dny a na závěr bych dodala něco jako že nemám zájem o její úžasnej holicí strojek, protože zastávám přirozenej styl života a nohy ani nic jinýho si neholim 😀 Vzpomněla jsem si samozřejmě na tu historku s tim pánem, co byl na ulici zastaven s nabídkou na pánský parfém a když k němu čuchnul, prohlásil:“To radši budu smrdět!“ Takovýhle lidi miluju 😀 Něco podobnýho kdysi udělal můj táta jedný slečně, co se ho otázala, jakýho má operátora, a on na to:“Úplně normálního, šestnáct centimetrů.“
No, abych se vyjádřila ještě k něčemu dalšímu, tak musim říct, že dneska asi porušim svůj obden uklízecí režim, protože kvůli tý příšerný bolesti břicha nemám na nic sílu ani chuť. Už pár hodin jenom dřepim u blogu a dumám, jestli smazat nebo nesmazat všechny ilustrační fotky z článků – teda ty, který nejsou moje vlastní. Ono se to v AK hrozně řeší a já nechci dělat vlny, ale na druhou stranu mi ty články bez toho přijdou suchý, protože jsem prostě měla nějakej důvod tam tu kterou fotku dát, a bez ní to nebude ono. Když se na ní podívám, vyvolává ve mně nějakou vzpomínku nebo pocit, s nímž jsem ten článek psala. Bez toho spouštěče atmosféra článku upadá a mizí kdesi v nenávratnu. Proto jsem zastáncem ilustračních fotek a jasně, jsem tisíckrát raději, když můžu použít vlastní, ale ke všemu tu pravou nemám, zase takovej fotograf nejsem.
Tak tolik moje dilema o třetí hodině odpolední. Jinak dneska večer jdu na Gorana Bregovice a jsem na to ukrutně zvědavá. Podle obrázků z oficiálních stránek události to bude hodně unikátní a krásnej zážitek. Podám samozřejmě report, ale doporučovala bych všem, kdo můžou, ať se seberou a jdou se radši sami podívat. Report nikdy neni tak dobrej, jako událost sama.