Svět, jak nemá být

Vzpomínám, jak jsem se před lety cítila ukřivděně, když jsem viděla ty nejmilejší a nejlepší kluky chodit s těma největšíma krávama a běhnama, zatímco já zůstávala sama a nikdo o mě nestál. Přišlo mi to nefér a toužila jsem po tom, aby prozřeli a pochopili, že ty krávy si je vůbec nezaslouží ale že někdo, kdo by je dokázal patřičně ocenit, sedí přímo tady. Nojo, chtěla jsem, aby se svět začal chovat logicky – čili tak, jak se to děje v televizi. Aby hodný kluci byly chytrý a chápali, že ta nána s falešnejma řasama jim za to nestojí, kdežto ta upřímná holka odvedle je strašně zajímavá. Aby se taky někdy kluk zamiloval do holky, aby jí házel kamínky na okno a přinesl jí kytku. Moje vnímání světa tehdy bylo tak naivní, že tenhle nesoulad realitou s filmovýma představama, který jsem o něm měla, mě ničil. V hlavě mi to hlásilo error a nedokázala jsem to pochopit. Bylo to špatně. Bylo to tak, jak to bejt nemá, a to bylo tehdy pro můj mozek i srdíčko nepochopitelný a nepřijatelný.

Dneska je ale o nějakejch deset let víc a já se hodně poučila. Přišla jsem o drtivou většinu těch krásnejch vizí a představ, a o některý z nich dost bolestivě. Byly momenty, kdy jsem nedokázala přestat brečet prostě jen proto, že jsem pochopila, jak to ve světě chodí, a že těch bláznivin je v něm mnohem víc, než jsem si kdy vůbec dokázala představit. V těch chvílích jsem věděla, že stojím teprve na začátku a že od tý chvíle celej můj život strávím v údivu a v nešťastnosti z toho, jak se věci mají. A nespletla jsem se. Ve světě se pořád dějou šílenější věci a člověk, byť by na to měl bejt zvyklej, nevychází z údivu, a pořád ho to přivádí k slzám, když kouká na zprávy. Snad je to ten můj vrozenej komplex spasitele, že si tak strašně přeju mít tu moc změnit to, snad je to prostě jen tím, že jsem tak dlouho žila ve svejch růžovejch představách, než si se mnou svět konečně vytřel prdel, ale mám pocit, že si na to nezvyknu nikdy.

Myslím, že ty otázky máme v hlavě všichni, ale nějak se na ně ani nesnažíme najít odpověď, protože v hloubi duše víme, že žádná není. „Tak to prostě chodí“. A my pořád chodíme po světě a ač jsme se za těch dvacet, třicet, šedesát let hodně změnili, pořád jsme stejní v jedný věci – pořád se ptáme – proč? Rozdíl je jen v tom, že tentokrát nám nikdo neodpoví.

Jen včera jsem po dlouhý době koukala na zprávy a bylo mi do breku. Tolik je toho špatně, tolik věcí je divnejch a smysl nedávajících. Tak strašně bych to chtěla napravit nebo aspoň udělat něco, co by k nápravě pomohlo, ale nevím co. Říkali mi, že cokoli si budu přát, můžu udělat. Ale jak? Jak má člověk zasáhnout do tak velkejch věcí, když nemá prostředky, nemá zkušenosti, neumí mluvit k masám? Co může jedna malá holka z velkoměsta udělat proto, aby se svět změnil? 

Česká republika má samozřejmě armádu. Nevim, kolik vojáků čítá, ale vím, že jen málokdy slyším ve zprávách něco o jejich využití. Třeba pokud jde o povodně, slyšela jsem o jejich zásahu jen v souvislosti s tím, že propůjčili pár vrtulníků. Ptám se – a dál? Viděla jsem už tisíce záběrů na nejvíc postižená místa, ale snad ani na jedinym se nemihnul voják, všude vidím jen pomáhající hasiče. A co vybavení armády? Nedávno běžela reportáž o tom, kolik miliard ročně nás stojí uskladnění letadel, tanků a další vojenský techniky. S celou Evropou se handrkujeme, kdo si od nás vezme jakýsi letadlový šunty, který si nemůžeme dovolit a který nikdo nechce. Jsem to jenom já, komu to přijde komický a nelogický? Proč si držíme tak drahou armádu, když ji v krizových situacích jen málo využíváme a její držení nás stojí tolik peněz? Hrozí nám snad válka, v níž bychom ji potřebovali? Nebylo by lepší omezit výdaje do nepotřebných věcí, zbavit se letadel, který nevyužijeme a vrazit peníze do něčeho smysluplnějšího?

Je to vidět všude kolem – lidi brečí, protože jim už potřetí nateklo do sklepa nebo protože jim voda strhla celej barák. Řada z nich běduje, že neměli barák pojištěnej a že přišli o všechno. Já se ptám – proč si kurva ten barák nepojistili, když viděli, co jim to způsobilo poprvý? Ano, pojistit barák v povodňový oblasti neni tak levný jako pojistit si ho někde na kopci, ale jde to a je to přece pořád výhodnější než když vám spadne barák na hlavu a vy máte prd. Samozřejmě negeneralizuju, ale myslím, že řada lidí si zbytečně stěžuje na něco, na co se mohli připravit aspoň tou pojistkou.

Další šílenost světa je, že zatímco u nás všechno devastujou nekončící deště a tisíciletá voda, kousek od nás hoří půl Ruska (teď asi kecám, nemám páru, jak rozsáhlý ty požáry jsou), který je totálně vyprahlý. V Rusku jsou v zimě zvyklí na třicet pod nulou a teď mají čtyřicet ve stínu! Chápete to? Sedmdesát stupňů rozdíl. To je jako by teď u nás bylo nějakejch šedesát nad nulou!

Asi nemá smysl rozebírat způsob, jakým drancujeme planetu. Je mi z toho do breku už dlouhý roky a dělám všechno možný proto, abych aspoň já šetřila prostředí, v němž žiju. Třídím, jak to jen jde, snažím se šetřit vodou a elektřinou (i když s tim kompem celej den zapnutym samozřejmě nejsem žádnej ekologickej andílek), jezdim mhd nebo chodím pěšky, nehážu odpadky na zem, prostě takový to ekologický minimum, co by měl dělat každej. A hlavně si udržuju kladnej vztah k přírodě a víru, že by se měli všichni pustit do rozšiřování jejího pole působnosti kolem nás, a ne naopak. Že by se měly parky zakládat a ne rušit kvůli novýmu golfovýmu hřišti, že by se měly lesy sázet a ne podřezávat (vzpomínám na reportáž o vandalovi, co motorovkou nařezal stromy a nechal je tak – toho byl zavřela do sudu s napínáčkama a pustila z kopce, ovšem až potom, co bych mu motorovkou uřezala ruce a zkopala ho do bezvědomí), a že stromy podél silnic by se měly vysazovat a ne kácet. Že někdo umře kvůli stromu u cesty? Já vám něco řeknu, ten člověk nezařval proto, že u cesty stál strom, ten člověk zařval proto, že jel jako prase. Takovýmu debilovi bych měla dávat šanci tím, že vykácím ten poslední zbytek stromů u cest, co nám ještě zbývá? Já říkám hovno. My bychom měli naopak vysazovat áleje, který jsme sami zničili, a ne přizpůsobovat už tak dost zničenou přírodu našim požadavkům – obzvlášť ne takhle na hlavu postavenejm. Až lidi přestanou jezdit jako hovada, přestanou umírat na silnicích. Do tý doby ať si třeba všichni pochcípaj, až na malý procento si to zavinili sami.

Jedna z věcí, co mě včera rozčílila nejvíc, byla informace, že vláda bude osekávat rozpočty hasičům – čili že vyžraný prasata, co si válej šunky někde na ministerstvu a pobíraj za to nechutný prachy a bonusy, budou brát peníze těm, kteří si narozdíl od nich můžou uběhat prdel, aby zachránili životy lidí, co je postihlo nějaký živelný neštěstí. A to ani nemluvím o dobrovolnejch hasičích, co z toho nic nemají. Namísto toho, aby vláda seškrtala svý vlastní rozpočty, bude brát tam, kde už pomalu ani není z čeho – viz lékaři, učitelé a další? Tohle že je nějaká spravedlnost ve světě?

Mám toho na srdci ještě určitě mnohem víc, ale prozatím nechávám myšlenku rozpracovanou. S notebookem se mi píše blbě a krom toho jsem se právě nasrala tak akorát, abych toho na chvilku nechala. Zatím je tu prostor pro vaše vyjádření. Budu ráda za vaše komentáře – co vám přijde šílený, co je nefér, co je podle vás špatně?