Love song for a vampire

Zajímalo by mě, kde se ve mně bere ta vášeň pro nadpřirozeno, která mě spaluje už snad od dětství. Když jsem byla malá, hrávali jsme si s kamarádkama na to, že jsme víly, princezny nebo vílí princezny, a že máme bílýho jednorožce a že umíme mluvit se zvířatama a já nevim co ještě. Postupem času to u mě nabralo trochu jinej rozměr – snad s pubertou přišlo to zalíbení v mnohem temnějších věcech, ve všelijakejch záhadnejch bytostech se špatnou pověstí, ve vyvrhelích společnosti, co si to sami nevybrali. Nějakým způsobem jsem se s nima identifikovala a od toho momentu jsem si toužebně přála stát se jedním z nich. Mít nadpřirozený schopnosti, umět lítat, umět zabít – ne proto, abych to dělala, ale aby všichni věděli, že jsem nebezpečná, aby se mě báli. Jo, chtěla jsem, aby se mě svět bál a abych se mohla noc co noc utápět ve svý samotě, protože se to tak dělo i ve skutečnosti, jen bez těch zvláštních schopností. Toužila jsem získat ve světě nějaký místo, a kdyby to bylo za jeho hranicema, tím líp. I tak jsem byla outsider, tak jsem tomu chtěla dodat punc nadpřirozena.

Vážně si nevzpomenu na první zmínku o upírech, která mě potkala, ale myslím, že jeden z prvních impulsů byl Batman. On sám sice upír neni, ale rozhodně má co dočinění s nocí, s temnotou, samotou a netopýrama, což jsou fascinující stvoření, byť bych si je domů rozhodně nepořídila. Později si pamatuju, jak silně na mě zapůsobil Dracula 2000 a Underworld. V té době už jsem ale byla blázen do všeho, co s upíry souviselo, a vyhledávala jsem je všude – dokonce i nepatrná zmínka v Harry Potterovi, o setkání profesora Quirrella s upírem, mě nadchla. Samozřejmě že když se na scénu dostal Twilight, Queen of the damned, True Blood a Vampire Diaries, pustila jsem se do toho všeho jako hladovej upír do jehněte.

Nebudu se pouštět do recenzí na filmy a seriály, to kdyžtak později, teď mi jde hlavně o to, vyjádřit lásku a vášeň, kterou pro tyhle a další nadpřirozený tvory chovám. Jestli je to upír, vlkodlak nebo mantichora, všechny tyhle potvůrky ve mně vzbuzujou pocity, který odjinud neznám – je to zrychlenej tep, radost, adrenalin, spalující touha potkat je naživo a být ten „vyvolený“, s kým budou chtít mluvit o svym životě neživotě. Je to nekončící fantazírování, kdy si každej večer před spaním představuju, že jsem upírem v tomhle světě. Zvažuju možnosti a měním fantazie podle toho, jak si myslím, že by na ten fakt zareagovalo moje okolí. Předně – jak bych se chovala a jak bych vypadala čerstvě po proměně? Jak by vůbec vypadala ta proměna? Poznali by rozdíl? A kdyby ne, řekla bych jim to? Jak by se zachovali? Jak by se zachoval svět, kdyby se něco takovýho skutečně objevilo – kdyby se doopravdy našel upír, kterýmu funguje tělo i když je mrtvý? A co by bylo dál? Jak by se k tomu postavili mí přátelé, moje rodina, známí? Zabíjela bych lidi z hladu? Dokázala bych se s tím vyrovnat? Jak by vypadala moje věčnost, jak bych se dokázala koukat na to, jak všichni mí bližní pomalu umírají, a jak by se mi líbilo v budoucnosti bez nich? Zachovala bych si vůbec svou lidskost, když bych ztratila všechny, které miluju?

Je milion otázek, který bych na případnýho upířího zájemce o rozhovor měla, a asi to navěky zůstane mým snem, abych je jednou mohla položit a dostat odpovědi. Do tý doby mi nezbývá než válčit s realitou a věřit, že někde existuje něco, o čem nevíme, ale co je krásný a temný a kvůli čemu má tenhle svět smysl. V to já věřím.

Mimochodem, nejednou se mi zdálo, že jsem upír. Snad to bylo jen tou mou vášní pro ně, ale je to zajímavý, jelikož moje sny se velice často vyplňují. Že by? 🙂