Den poté

První noc byla krušná, ale vlastně to nebyl takovej rozdíl oproti těm všem nocím z posledního měsíce. Usnula jsem až někdy ráno, a to jen velmi obtížně, bylo mi špatně od žaludku, kterej mě navíc strašně bolel, polejvalo mě střídavě horko nebo jsem mrzla, a třásla jsem se. Chvílema na mě přišly záchvaty breku a paniky, ale pak jsem se nějak zablokovala a už mi bylo jen špatně. Yuki tu byla se mnou, což byl takovej napůl šťastnej nápad – její psychologický rady a doporučení v tu chvíli nezafungovaly právě nejlíp, spíš mě ještě víc ničily, protože v první chvíli člověk prostě nechce slyšet, jak to má překonat a jak se z toho má poučit – nejdřív se musíte vyřvat, vyvztekat a dostat tu správnou pifku na toho, kdo vám ublížil. Teprve pak může přijít nějaký uklidnění. Ale aspoň že to vím, díky těmhle vědomostem si můžu aspoň trochu pomoct sama.

Nicméně v tomhle případě už svépomoc stačit nebude. Už toho mám na sobě navaleno až příliš, a tak jsem se dneska vydala s mámou k doktorce a kromě splnění restu – dojít si na kontrolu a pro žádanku na alergo – jsem si rovnou nechala napsat doporučení k psychologovi. Je asi trochu zvláštní, že vám to tu tak píšu – dosud jsem se tu snažila psát vesele a tyhle vnitřní sračky si nechávat pro sebe, ale tohle je krize a já se z ní musím nějak dostat – čili se obávám, že to tu asi na nějakou dobu sklouzne do výlevů a řešení toho, jak je mi mizerně – předem se za to omlouvám, ale musím to udělat. Žádná veselost, žádná inspirace, žádná naděje na lepší časy ve mně teď není, jen tupý prázdno a neuvěřitelná bolest.

Lidi se na mě tváří jako že jsem to přece věděla už dopředu a že jsem to mohla čekat – no jasně, já to věděla a čekala jsem to, ale nepřipouštěla jsem si to, protože jsem věděla, že to jen těžko ustojím, jestli vůbec, a nechtěla jsem, aby k tomu došlo. Ale přijít to muselo, koneckonců jsem to sama chtěla už xkrát ukončit, abych si tyhle sračky ušetřila, ale neměla jsem na to sílu, a tak to musel udělat on. Průser je ale v tom, že zatímco jeho průběh byl cca zamilovanost-vyšumění-konec, já se snažila natolik, že se mi povedlo to, o co se většina lidí ve vztahu jenom snaží: bláznivě se zamilovat, projít krizí, kdy mě sral, pochopit a přijmout jeho nedostatky a pak už byla jenom láska ke všemu, čím je a co má za sebou. Moc se nesvěřoval, ale věřila jsem, že se mi jednou otevře natolik, abych ho dokázala pochopit se vším všudy a bejt mu právoplatnou oporou – protože když se někomu nesvěříte, jak vás může podporovat? Nj, nedá se svítit. Už ho asi nikdy nepochopím. Už mu nikdy neřeknu, co se mi honilo hlavou celou tu dobu, protože ho to už nikdy nebude zajímat. A on už mi taky nikdy nic neřekne, protože ho nezajímá, co o tom soudím. Konec. Jak se dá pokračovat v životě bez někoho, koho tak zoufale potřebujete?