Zachráněná hvězdice…

Včerejšek nebyl o moc lepší než pondělí a navíc jsem od rána myslela na to, jestli jít nebo nejít na večerní after-voda-party. No, odpověď byla nasnadě – jasně že nejít, protože bych to nevydržela. Jestli bych tam vůbec došla, udělalo by se mi při pohledu na toho, kdo mi to všechno způsobil, ještě mnohem hůř a to jsem neměla zapotřebí. Jen mě to mrzelo, protože jsem se bála, že kvůli tomu přijdu o fajn přátele. Snad na každym z nich se najde něco, co mi vadí, ale jako jedinci jsou každej moc fajn a mám je ráda. No, nakonec jsem byla uklidněna, že je určitě neztratím, a to mi pomohlo.

Hodně mi taky pomáhá máma. Je se mnou doma, takže mě má pořád na očích, což potřebuju – stejně jako nějaký zabavení a toho mi poskytuje dostatek. Je tak nějak nemocná a špatně se jí chodí, takže mě posílá na nákupy a na různý obíhání všeho možnýho a taky mě  bohatě úkoluje doma. Rozhodně se teda nenudím, spíš je zázrak najít si čtvrt hodinky na sepsání nějakýho toho článku 🙂 Přesně takovej režim teď ovšem potřebuju. Taky to byla ona, kdo mě dokopal jít k tý doktorce.

Když už jsem se tak začala starat o svoje zdraví, nakoupila jsem si taky nějaký bylinkový čaje, kterejch jsem hned asi litr vypila, a jakejsi přírodní preparát na spaní. Hodlala jsem ho hned ten večer využít, protože mi bylo špatně a byla jsem hlavně nevyspalá, což mi vůbec nepomáhalo, ale nakonec se věci vyvinuly tak, že jsem ho vůbec nepotřebovala a spala jako zabitá skoro až do poledne.

Jak se blížil večer, překvapilo mě hned několik lidí, od nichž jsem vůbec nečekala zájem o mou situaci. Došlo mi několik nečekaných smsek a zpráv na fb, z nichž některý byly vysloveně jako ten nejkrásnější balzám na nervy a úplně mě nabily. Nejvíc mě ovšem dostala zpráva z neznámýho čísla, kterou mi poslal jeden „kamarád kamarádky“ – doposud prostě milej kluk, kterýho jsem zatím viděla asi dvakrát a kterej mi od začátku připadal fajn. Ale jak moc fajn, to jsem zjistila až včera – aniž bychom se spolu někdy nějak zvlášť bavili, aniž by mě znal, sám od sebe si našel moje číslo a napsal mi, že mě musí vidět, že zná jednu pěknou čajovnu a že se prostě musíme sejít, že mi pak bude určitě líp. V první chvíli jsem nevěděla, co od toho čekat – nestává se mi každej den, aby mi v podstatě cizí člověk nabízel tak rázně pomocnou ruku, ale nějak jsem věděla, že tam jít musim. Věřila jsem mu. A vyplatilo se to.

Sešli jsme se v osm na Pavláku a procházkou se přesunuli do Jedné básně. Už cestou tam se mi udělalo výrazně líp. Najednou jsem vůbec neměla chuť brečet, cítila jsem takovej zvláštní klid a bezpečí a cítila jsem taky, že tenhle člověk je tu teď pro mě a není v tom žádný nucení, žádnej tlak, bylo to tak spontánní, byl to zázrak a bylo to přesně to, co jsem potřebovala.

Vzal mě teda do čajovny a pomaličku polehoučku jsem zjišťovala, že je to mnohem úžasnější člověk než se zpočátku zdálo. Vyrazilo mi dech, jak moc to měl v hlavě srovnaný a jak moc vidí do lidí a od první chvíle jsem věděla, že si ho odteď budu nesmírně vážit a že to pro mě bude jeden z těch lidí, co stojí za to znát a mít u sebe, jeden z těch úžasnejch lidí, za něž jste světu ohromně vděčný.

Bylo zvláštní, jak jsme se vůbec neznali a jak jsme si přitom rozuměli. Řekl mi nádherný věci, který nezněly kýčovitě nebo nuceně a který mi neuvěřitelně pomohly. Nebylo to rutinní poplácání po zádech a „to zvládneš, bude zase dobře“ (na což jsem mimochodem už alergická), byly to opravdu chytrý věty a rady, který sama někde vevnitř vím, ale potřebovala jsem to slyšet od někoho jinýho a svět jako by to věděl, mi ho poslal na pomoc – anděla s kouzelným úsměvem. Strávili jsme spolu povídáním čtyři hodiny a z čajovny jsme se prošli do Grébovky na vyhlídku a pak na Mírák. Uteklo to jako nic a bylo to nádherný. Příroda to kouzlo ještě podtrhla neuvěřitelně kýčovitě barevnym západem Slunce a pak úžasným úplňkem, kterej ozařoval celý nebe a ty potrhaný mraky okolo něj… no, bašta 🙂 O půlnoci jsme se rozloučili na Míráku a já ani nevěděla, jak mu poděkovat. Věděla jsem, že je to typ člověka, co nepotřebuje slyšet díky, ale i tak jsem měla nutkání mu nějak poděkovat a vysvětlit mu, že to, co udělal, byla jedna z nejkouzelnějších věcí na tomhle světě a že mě zachránil. Tak snad to ví i tak.

Je to přesně jako v tý krásný buddhistický průpovídce, kterou mi vyprávěl – o mistrovi a učňovi, co se procházeli po pláži posetý vyvrženýma hvězdicema. Byly jich tam tisíce a mistr se občas sehnul, jednu zvedl a hodil ji do moře. Učeň se ptal, proč to dělá, že to přeci nemá smysl a že když je tam těch hvězdic tolik, je to vlastně jedno, že jich zachrání pár. Mistr zvednul další hvězdici, pravil:“Týhletý to jedno neni.“ a vrátil ji zpátky vodě.

Moc se mi to líbilo, protože to podporuje moji vizi o světě – a sice že ho nezměním celej a určitě nezachráním všechna zvířata a všechny lidi, ale i tak musím dělat, co se dá, aby byl ten svět lepší aspoň o tu jednu zachráněnou hvězdici. Ostatně, pro tohodle anděla jsem byla právě  já takovou hvězdicí a nedokážu ani vylíčit, jak důležitý to pro mě bylo. Pochopila jsem díky němu, že žiju správným způsobem a že rozhodně má smysl, abych tu byla a dělala to, co dělám – jen se musím ještě hodně učit, abych si to dokázala pořád uvědomovat a abych z toho byla šťastná. K tomu vede dlouhá cesta, ale taky jsem pochopila, že já už po ní koneckonců dlouho kráčím.