Postel pro jednoho

To je zajímavý, celej den mi bylo fajn, ale teď k večeru se mi udělalo zase mizerně. Zas mám staženej žaludek a trochu mě chytá panika. To proto, že jsme s mámou složily novou postel. Tolik jsem se na ni těšila a těch posledních pár dní jsem plánovala, jak si na ni první noc poležíme s Panem Božským a vyzkoušíme, co unese… Je mi z toho špatně. Mám letiště a nemám se o ně s kym dělit. Ta postel mi teď bude jen připomínat, že jsem sama a že se ráno nemám vedle koho probouzet. Co na tom, že se nemusim srát s holením nohou, když už nikdy neuvidím jako první věc ráno jeho tvář?

Je to holt těžký. Dalo by se říct, že to zvládám dobře, hlavně teda včera mi bylo fajn, ale pravda je, že i tak bude trvat sakra dlouho, než se z toho dostanu a budu jako dřív. Nemůžu na něj myslet, nemůžu ho vidět ani s nim mluvit, a přitom bych si to tolik přála. Tak moc ho chci obejmout a aspoň chvilku cítit, že jsme to zase my dva spolu, jeden pro druhýho tak jako přes pár měsíci. Najednou mi přijde, že kupovat velkou postel byl nesmysl a že mě bude akorát trápit myšlenka na to, že na ní ležím sama a sama se v ní probudím. Pokud vůbec usnu. Vypila jsem čaj na nervy a spolkla tabletku na dobrý spaní, ale zatím nemám pocit, že by to moc pomáhalo. Určitě mi to teda nepomáhá nemyslet na něj, a přitom to bych teď tak ocenila. Ovšem bylo by to správný? Stejně přijde čas, kdy se s ním budu muset znovu setkat – máme prostě společnou partu přátel, to se nezměnilo. Tak jakej efekt by to mělo, snažit se na něj zapomenout, když s ním pak stejně zase budu muset mluvit a tvářit se jako nějaká průměrná kamarádka? Už jen z toho pomyšlení je mi špatně. Jak mám bejt ve stejný místnosti a nesmět ho obejmout a políbit? To není fér. Proč nejsou léky na tohle…