Opatrně nakročeno do tvůrčí nálady

Možná spíš do šedý nálady. Víkend na chatě byl docela přínosnej, ale jsem ráda, že jsem doma. V sobotu jsem tam z toho šílela, navíc mi nebylo dobře a měla jsem plnou hlavu hnusnejch myšlenek. Po obědě jsem si šla lehnout na půdu a dokonale jsem tam vytuhla – vzbudila jsem se v pět, sešla se dolů napít a zase jsem se vrátila nahoru, kde jsem pak dvě hodiny o samotě přemýšlela a psala Honeymoon, povídku inspirovanou Twilightem. Jedná se vlastně o kapitolu o první společné noci Belly a Edwarda, kterou autorka taktně vynechala a mně to nedalo a jako tisíce jiných, i já se pokusila o její zpracování. Zatím je to takový hodně soft a není v tom asi nic moc převratnýho, ale ještě na tom pracuju. Včera se mi to teda zdálo dobrý, dokonce mě to samotnou vzrušovalo, takže něco na tom snad bude 😀

Mám toho ovšem rozepsáno mnohem víc a v dohledné době bych ráda aspoň něco z toho dokončila. Včera se mi povedlo pohnout s Kronikou, což je zatím pracovní název takovýho upírskýho čehosi, co asi nikdy nedotáhnu do nějakýho smysluplnýho konce, neboť se to zakládá na jednom snu a vytřískat ze snu něco logickýho, to máte těžký. Mnohem raději bych se teď zaměřila na dokončení May Day, počinu, kterej jsem začala sepisovat krátce po seznámení s Panem Božským. Zezačátku to bylo naprosto autentický, takovej deník, ale po čase jsem to začala upravovat a to už nebylo ono. Úplně to zkazilo vyznění a mě to tak rozladilo, že jsem se tomu přestala věnovat. Navíc to původně mělo končit špatně, jenže jak jsme se dali dohromady, trochu mi to ten unhappy end nabouralo 🙂 Ironií je, že zrovna teď, kdy bych se s chutí mohla pustit do toho nejdepresivnějšího psaní, na to nemám sílu. Dostat se z toho rozchodu mi jí ubírá příliš mnoho, než abych o tom ještě dokázala psát. Prozatím se vylejvám v písničkách, ty nejsou tak dlouhý a táhlý, tak mě tolik neničí, ale psát o tom nějak zdlouhavěji, to prostě nejde, ještě ne.

A ještě pár dalších věcí mám rozděláno, ale než já se k tomu dostanu… No, doufám, že jednou se mi povede všechny tyhle věci dokončit aspoň tak nějak rámcově. Zatím to mám jako jeden velkej rest.

Dneska jsme mimochodem byli znovu v Ikee, mám konečně matrace a rošty a asi bych se měla pustit do sestavování, ale ani to se mi teď nechce, jen si tu dřepim a čekám bůhví na co. Teda já vim moc dobře, na co čekám, ale to se nestane a asi bych si to konečně měla uvědomit. Na druhou stranu, možná že právě ta naděje mě udržuje naživu a zabraňuje mi v tom, abych se z toho zbláznila. Naděje a nějaký ty prášky. Bleh. Zkurvenej život.