Krušné ráno opilcovo

Hmm, snídaně v posteli. Sice jsem si ji sem musela donýst sama, ale whatever. Dneska je mi nějak blbě. Ani ne tak opilecky, jako spíš duševně. Jako na potvoru se mi zdály úplně bláznivý sny, který mi nijak zvlášť nepomohly se uklidnit. Začalo to na nějakym výletě, kde jsme šplhali po horách a pan Božský mě podpíral a objímal. Dělal to ze strachu o mě, ale já si připadala strašně sama, i když jsme šli spolu, protože jsem věděla, že je to prostě jen kamarádský objetí a že víc od něj čekat nemůžu – tedy bylo to nachlup to stejný jako na vodě, jen s tím rozdílem, že tam mě ani neobjal.

Na to místo jsme letěli letadlem, ale zpátky jen část z nás, ostatní že pojedou stopem. Hrozně mě mrzelo, že se už znova nepodívám na mraky shora, ale nedalo se nic dělat, a tak jsme se potáceli po dálnici. Skončili jsme pak v nějakym úplně neznámym městě, kde jsme si museli shánět ubytování a nějakou práci, abychom vůbec vyžili. A tak jsme tam nějakýmu chlapovi zrekonstruovali loď, takovou obrovskou plechovou vanu, kterou jsme potom projížděli různejma trubkama (já nevim, proč vždycky ve snu projíždím nějakejma trubkama a tunelama, kam by se normálně nevešel ani blbej ořech. Proč mě to furt cpe do těch maličkejch prostor?).

Pak se tam dělo dalších milion věcí, který si už nepamatuju, ale bylo tam nějaký mimino, který jsem ještě s nějakym chlapem měla na starosti, ale toho chlapa jsem dlouho neviděla, pořád se dělo něco jakoby mimo příběh. Pak jsem otěhotněla, ale vůbec nevím, s kým. A pak jsem byla na nějaký snad policejní stanici, odkud jsem chtěla ven, ale jakmile jsem se dala do běhu, začali po mně střílet. Nejdřív mi stříleli vzduchovkou do nohou, což nepříjemně bolelo, ale běžela jsem dál. A venku u dveří stál nějakej voják nebo agent nebo co, a ten to do mě napálil už zpříma. Věděla jsem, že neumřu, ale hrozně jsem se bála o to malý. Pak se tam objevil nějakej velkej chlápek v bílym a já ho, sedíc na zemi a brečíc, tahala za nohavice, ať mi pomůže. Pak jsem se setkala s tim chlapem, co hlídal to mimino, a ten se třásl vleže na zemi, evidentně se zbláznil, a že to mimino hodil prej do vody nebo co, a pak pro něj asi skočil, protože tam leželo s ním. Jala jsem se ho utěšovat, že to je dobrý a že ho z ničeho neviním, no a pak jsme se k sobě přitulili a bylo nám dobře a já zase cítila nějakou lásku, cítila jsem, že mě má rád.

To je zhruba tak všechno, co si pamatuju, a ještě to vůbec nedává ten smysl, co to dávalo, než jsem se probudila, ale bohužel, neumim to popsat nějak smysluplnějš, když si to vůbec nepamatuju. Vím jenom to, že jsem se ráno nechtěla probudit, protože jsem nechtěla přijít o to malý a taky jsem se nechtěla vzbudit do světa, kde mě nikdo neobejme a kde první, co po ránu uvidím, bude pravděpodobně mámy kyselej obličej s přísery na to, že si chrápu do oběda. No ještě aby nepřisírala, ale bohužel, včera mě to zmohlo, tak co mám dělat 😀

Myšlenka dne: Když jsme tak strašně chytrý lidstvo, proč jsme ještě nevynalezli kuchyně, co se budou mejt samy? Stačil by teda sporák, to je někdy fakt kekel to mejt. Mno nic. Jdu se pokusit nějak vzbudit a dostat z hlavy chmurný myšlenky. Dumání o snu mě do života nevrátí.