Do not enter

Včera jsem v Kenvelu viděla téměř dokonalý tričko. Krátkej rukáv, moje oblíbená šedá barva a přes prsa velký srdce s bílym vodorovnym pruhem (srdeční jednosměrka) a mnohokrát se opakujícím nápisem Do not enter. Jak řikám, téměř dokonalý. Jediným mínusem bylo, že si Kenvelo libuje v naprosto nesmyslnejch střizích a výstřih toho trička byl prostě otřesně nemožnej.

V danej moment mě napadlo, že asi nic nevystihuje moje momentální rozpoložení tak přesně, jako tohle tričko (moje emo stránka samozřejmě hned vběhla dovnitř do krámu, jelikož má potřebu neustále světu sdělovat, co se v ní děje a proč – as if anyone cared). Jsem prostě jednosměrná. Dost možná ani to ne. Už pár dní sleduju, že je mi zase jednou všecho ukradený. Přátelé za mnou chodí s prosbou o radu a já jim tu radu klidně dám, ale tím to tak hasne. Normálně bych je hezky vyslechla, uchlácholila, poradila, a pak bych přišla domů a strašně se tím vším zabývala – tím, co se mě vlastně netýká. Ale teď? Já je můžu poslouchat třeba čtyři hodiny, to se nezměnilo, ale celou dobu je mi vlastně u prdele, co mi říkají. Fajn, no tak nemáš prachy. Fajn, no tak ses zabouch a ta holka na tebe dlabe. A co já s tim jako?

Já teď prostě takový věci řešit nemůžu, protože moje srdce se zuby nehty (má takový srdce vůbec nějaký zuby a nehty?) brání jakýmkoli dalším zásahům do jeho struktury, neboť tuší, že by to už nemuselo ustát, a že jeho naprosto nejvyšší prioritou teď musí být citová dovolená. Zní to poeticky, není-liž pravda? Stojí to ale za hovno.

Kamarád, můj první kluk, se mě dneska napůl ve srandě zeptal:“A co když jsem tě nikdy nepřestal milovat?“. Říkám napůl, protože jsem mu tehdy musela hodně ublížit a takový věci nikdy nepřejdou – bohužel jsem byla příliš mladá a blbá než abych dokázala řešit vztahy nějak zodpovědněji, a tak jsem se s ním prostě jednoho dne rozešla, jen tak z hecu – že mě přestalo bavit, že ho nevidím častěji (vztahy na dálku prostě nejsou to pravý ořechový), že mi asi tejden nenapsal žádnou smsku (bože, fakt důvod k rozchodu) a že se mi chtělo. Jak řikám, byla jsem tehdy blbá a kdybych jen tušila, jak moc mě měl rád, snad by to dopadlo jinak. Jenže to jsem vědět nemohla, tehdy jsem prostě takový věci ještě nechápala.

Dneska už vím, že jednostranným rozchodem vztah v žádnym případě nekončí – protože ten odkopnutej si to v sobě ponese ještě zatraceně dlouho, má-li v sobě aspoň kouska srdce a lásky (a to tenhle človíček sakra má). A že ani po letech to nikdy nepřestane úplně bolet. Jizvy srdce se prostě nikdy nezahojí.

A protože to moje už je docela slušnej invalida, zkouší, co se dá, aby se to už neopakovalo. A tak je ze mě citovej ignorant. Mám pořád ráda pár lidí kolem sebe, ale už jim to neumim dávat tolik najevo – částečně proto, že si ten můj červenej balonek uvědomil, že to beztak nikdo neocení a že dávat lásku je teď prostě příliš velkej luxus. Luxus, kterej si nemůže dovolit, má-li přežít.

Protože už jsem pár podobnejch situací zažila, vím, že to pravděpodobně přejde, respektive že ta ignorace časem zeslábne a já zase budu ta stará dobrá (ovšem věčně citově týraná – v tomhle má ta ignorace ohromný plusy) m., která všechny miluje a všem pomáhá. Do té doby ovšem sayonara, lásko, jsi mi zapovězena. Už ani při tom líbání nic necítím. Zatracení chlapi, co mi to zas provedli…

P.S.: Odpusťte si prosím komentáře, momentálně píšu jen a jen kvůli sobě a váš názor je mi srdečně ukradenej. Doslova.