Pocitový článek

Proč mám pocit, že se tu nic neděje? Včera jsem tu do toho celej den čuměla (což je samozřejmě nadsázka, tak nudnej život zase nemám) a přemýšlela, co bych tu s tím provedla, co napsala a podobně. Pročítala jsem si své oblíbené blogy a při zastávce u Citové prostitutky (můj nejnovější objev) mě zase napadlo, jak ráda bych sem psala všechno, co se mi děje, co mě napadá, prostě úplně všechno. Jenže to už byste se ze mě vážně zbláznili a váš obrázek o mně by se asi dost poupravil. Hrozně ráda bych řekla, že je mi to buřt, ale pravda je bohužel taková, že sem přece jenom chodí pár existencí, na jejichž názoru mi hluboce záleží, a tudíž si takový excesy nemůžu dovolit. Škoda. 

Kdybych se tu mohla po libosti rozvalit se všema svejma intimnostma, představila bych vám patrně pana Prdelku, což je takovej můj útěšníček a miláček. Řekla bych vám, jak zhruba vypadá, že je moc hezkej, že ho mám ráda a že jsem světu strašně vděčná za to, že mi ho takhle načasovaně poslal. Pan Prdelka mi nic neslibuje, snad mi nelže (nemá důvod), nic po mně nechce, prostě jsme občas spolu a občas ne. No stress. 

Pak je tu taky pan První láska, u nějž ani teď, po sedmi letech, nevim, jestli jo nebo ne. Někdy se na něj podívám a skoro se zasměju tý představě, že by jo, no ale pak se podívám znova a zase si řeknu – proč vlastně ne? Matoucí. Zvláštní. 

Hlavu mi taky lehce motá pan Cvok, o němž jsem slyšela takový (hezký) věci, že bych z jeho strany čekala úplně jiný chování ke mně. Byly ty věci lež? Nebo umí ty pocity tak dobře skrývat? V každém případě je to smutné. 

A víte co je na tom krásný? Že vlastně ani nemám potřebu řadit k těm, kdo mi motají hlavu, pana Ex. Prostě tam už nějak nepatří. Srdci se pořád stýská, ale už si zvyklo a patrně konečně pochopilo, že nic dalšího už nebude. Třikrát sláva. Proč jen z toho nemám radost? Achjo, May… dej si konečně pohov. 

–

Z trochu jiného soudku – blíží se mi několik výročí. Předně to bude první výročí blogu, ale to až v prosinci (ten se ovšem blíží rychlostí naspeedované veverky). Co z toho plyne? No to by mě taky zajímalo. 

Dál to bude výročí mého pobytu na lookletu. Včera jsem si byla zase trochu zatvořit, a kdyby mi sem šly vkládat obrázky (fakt nechápu, kde se zase stala chyba), hned bych se vám tu pochlubila. Takhle si budete muset chvilku počkat – což vás jistě hrrrozně mrzí. Anyway, prohlížela jsem si svoje první hokus pokusy tamtéž a musím říct, že jsem za těch cca 90 looků zaznamenala obrovskej pokrok. Teda aspoň já ho tam vidim. Ty počty jsou trochu ošemetný, protože ne všechno jsem si uložila, a řadu těch uloženejch jsem časem smazala – včera třeba hned tři – a budu v tom pokračovat, chci tam mít jen to nej nej. No ale aby to mělo nějakou pointu, chtěla jsem říct, že jsem na sebe docela pyšná – na to, jak mě móda nikdy nezajímala, jsem se docela napravila a myslím, že se dá říct, že patřím mezi ty „lepší“ Čechy aspoň v tomhle. Že už minula doba kamená a železná a že už se konečně po letech umím líp oblíkat i navrhovat. Kéž bych byla lepší kreslířka a šička, nějaká ta návrhářská škola by mě docela i bavila. 

Vůbec, pokud jde o školy, v poslední době se v partě vedou žhavé diskuse o smyslu studia vš a o tom, co bude pak. Aneb kde se vidíme za pět, deset, třicet let, a podobně. No, je půl desátý ráno a já ještě nesnídala, navíc mi mrznou ruce, takže až takový úvahy tu teď rozvíjet nebudu, ale dělám si pomyslnou poznámku, abych se tomu zkusila věnovat v některym z příštích článků. Takový zastavení a zamyšlení se nad budoucností nikdy neuškodí. 

Co bych vám tak ještě pověděla – trochu nervuju z práce, zase jednou. Vlastně mi to ani nevadí. Ne, když to po tom všem nervování dopadne dobře, což by snad konečně mohlo, no ne? Ale to se ještě uvidí. Ještě nebudu říkat hop, nechci si nabít čumák, ale snad to dopadne dobře. 

Psavá mě pozvolna opouští, a tak to nebudu lámat přes koleno. Mějte se zatím hezky, ještě se pokusím vložit nějakej ten look, ať máte na co koukat a co zdrbávat. Těším se na reakce 🙂 See you —<@