Vcelku (ú)spěšný pátek

A tak už se zase něco děje 🙂 Dnešek byl náročnej, ale nějak se mi povedlo jím proplout téměř bez úhony a snad s pozitivním výsledkem – to se ukáže během pár dní. Zatím to teda stálo za tu srandu, to zase jo. 

Ráno jsem se vykopala už po osmé, jelikož jsem byla extrémně nervózní (něco jako uzávěrka v práci) a bůhvíproč jsem měla pocit, že když vstanu dostatečně brzo, během těch pár hodin navíc se stane něco, co mě uklidní a co mi  pomůže dořešit resty. Inu, stalo se. Volal mi kolega (konečně po třech dnech čekání) a řekl mi hned dvě dobrý zprávy, na něž jsem čekala jako na smilování, a ještě pár dalších potěšujících informací. A že se sejdeme v jedenáct na poradě. 

Ta dnes byla skoro celá věnována hraní Riskuj na téma Produkty naší společnosti, a musím říct, že to skutečně byla vcelku „zábavná forma opakování“, jak nám slíbili. Už ve chvíli, kdy školitelce zamrzla prezentace a ona začala nadávat na ajťáky, kteří jí onen nefunkční notebook půjčili, jsme se docela dobře bavili. Samotná hra pak byla ještě lepší, neboť jsem zjistila, že se svými znalostmi jsem na tom (v porovnání s kolegy) dost dobře – a to jsem prosím největší senila a zmatkář a furt mám pocit, že nic nevim. No, zdá se, že něco přece, a takový zjištění vždycky potěší.

Naše strana stolu sice hru prohrála (i když jsem toho názoru, že neprávem), nicméně jsem byla označena za člena s nejvyšším počtem správných odpovědí (z asi deseti lidí), a tudíž mi vedoucí přede všemi potřásl rukou a jako dárek mi věnoval firemní hrnek. Zírala jsem na něj jako u vidění, protože jsem většinu odpovědí střílela jen tak naslepo a u některých naprosto nechápu, jak jsem se se svým pověstným štěstím mohla trefit 😀

Příklad za všechny – odběhla jsem si zatelefonovat a po návratu jsem zjistila, že moje skupina právě odpovídá na otázku typu „Jakou slevu můžeme nabídnout v tom a tom případě“, no a nikdo nevěděl, všichni nejistě navrhovali tu jedno, tu čtyři procenta, a školitelce se to moc nelíbilo. Už už nás chtěla vyřadit, že nevíme, když jsem jen tak ledabyla mávla rukou, že teda třeba patnáct, ať nežeru 😀 Měl to bejt joke, ani jsem pořádně nevěděla, na co přesně se ptá, natožpak abych znala odpověď, a ona na mě úplně potěšeně vyvalila oči, že to je správná odpověď 😀 No měli jste vidět ty pohledy na mě, jako bych se mě snažili proskenovat kde mám  tahák nebo co. Fakt jsem to nepobrala 😀

Po školení jsem se potřebovala přihlásit na počítač, ale nevím svoje heslo (myslím, že mi ho ještě nedali; je to přesně jedna z těch věcí, který mám už měsíc mít a zatim mám leda tak velký hnědý), a tak jsem poprosila o pomoc jednu pani, co byla zrovna u vedlejšího stolu. Byla tak hodná, že se tam přihlásila namísto mě a nechala mě, ať si přes ní vytisknu nějaký formuláře. Pak jsem letěla domů odložit tunu papírů, desek a dalších kravin, kterýma nás na poradě zavalili, a přitom jsem se strašně zpotila (kde se venku bere takový vedro?), a tak jsem se ještě spěšně převlíkla a šup za klientem. Od něj jsem to opět vzala přes domov (další převlečení) do práce a odtamtud na centrálu, abych odevzdala svou měsíční produkci. 

Na Florenci jsem zase dobře pobavila několik lidí, jak už to mám ve zvyku. Přijdu si na křižovatku, stojim na červený a čekám. Poslouchala jsem zrovna Keany a pohupovala se v kolenech. Měla jsem dobrou náladu, a tak jsem se usmívala. Najednou koukám, že naproti přes ulici se na mě culí nějakej chlápek. Tak jsem se na něj zaculila zpátky – úsměv od cizího člověka na ulici vždycky potěší – no a takhle jsme se na sebe tlemili ještě pár minut. A pak to přišlo. Naskočí zelená, já suveréně vykročim na zebru a řikám si, že se na něj tedy usměju ještě jednou, až půjdu kolem něj, když vtom najednou šlápnu na nějakej mastnej papír od salámu a uklouznu po něm jak po šlupce. Naštěstí jsem to ustála (zdá se, že tenisky dnes byly opravdu dobrou volbou), ale stejně jsem si připadala jako naprostej kretén, po pánovi jsem se radši už nedívala, jen jsem kvapně pokračovala v chůzi jakoby nic; lidi, co to divadýlko celý viděli, nevnímaje 😀 

Myšlenka z tohoto incidentu plynoucí: Lidi jsou dobytek, ani ten blbej papír po sobě neseberou. A že se na ulici neusmívaj? No ještě aby. Oni náhodou moc dobře vědí, že jakmile začnou mít příliš dobrou náladu, někdo nahoře se rozhodne dát jim za vyučenou a podstrčí jim pod nohy umaštěnej papír, šlupku nebo lepivej igeliťák, v horším případě rovnou to hovno, aby se ujistil, že je to opravdu, ale opravdu přešlo. Dobrá nálada se prostě nevyplácí. 

Cestou zpátky z centrály jsem si tedy sice pustila do ucha Spiralling a za zpěvu „Jsem volný, jsem volný jak ten pták“ jsem si to šinula zpátky k domovu, nicméně celou cestu jsem nespustila oči z chodníku, dívajíce se velmi bedlivě pod nohy. Některý věci prostě dvakrát v jednom dni zažít nemusim. 

Závěrem bych chtěla poděkovat všem příbuzným (hlavně rodičům) přátelům a sběračům odpadu za to, že mi umožnili stát dnes tam, kde stojím, respektive sedím, s hlavou „jasnou a prázdnou“ a s nezlámanýma nohama. První měsíc v práci – check 🙂