Co mi udělá radost?

Napadá vás někdy, že život prostě má svoje způsoby, jak všechno vyřešit? A prosím neplést s osudem. Osud si představuju jako něco, co je předem daný (to je sice dost povrchní shrnutí mojí představy osudu, ale o něm jsem teď psát nechtěla, takže to nebudu nakousávat), kdežto tyhle způsoby jsou prostě takový detaily, nad kterýma se zasmějete. Jako že nevíte, kterou trambají máte jet, a pak zjistíte, že jednu linku zrušili a že jste to řešili úplně zbytečně. Že to prostě nějaká ta síla nad náma sama vyřeší, když ji necháme. (Btw začínám cítit potřebu onu sílu nad náma nějak pojmenovat, poslední dobou se o ní vyjadřuju nějak často. Co třeba Ultimate Chopper? Napadlo mě to kdysi v hospodě a teď mi to kupodivu přijde jako to nejlepší pojmenování vůbec.)

Tak třeba dneska jsem dostala firemní hrnek (viz níže) a k němu byla taková roztomilá, ale úplně zbytečná keramická lžička. Taková, že jsem nevěděla, co s ní mám dělat. A jak jsem tak nad tím uvažovala, zničehonic mi vyklouzla z prstů a rozbila se. Problem solved. Bylo mi jí trochu líto… sorry, zase se neumim vyjádřit česky… she never actually got to the point of being useful. Her life ended before she could even start to think about what’s her purpose in this world. Or what is this world anyway. Sad story, isn’t it?

No nic. Možná vám přijde divný myslet si, že má keramická lžička duši, ale u mě je to naprosto normální. Ne že by mi to nekomplikovalo život – zkuste si třeba představit, jak se snažím už pět let vyhodit starýho a naprosto hnusnýho plyšáka, kterej už dávno dosloužil. A nejde mi to. Copak ho můžu hodit do smradlavýho odpaďáku po tom všem, co prožil? Oh, I’m soooo lost cause…

Anyway. Původně jsem chtěla psát o něčem úplně, ale úplně jinym. Kamarád mi totiž řekl, že by mi hrozně rád udělal radost, jen že neví jak. A tak jsem si vzpomněla, kolikrát si o Vánocích říkám:“Kéž by nakupování dárků pro ostatní bylo tak jednoduchý jako nakupování dárků pro mě“. Já ocením prakticky všechno. A vůbec nejde o velikost nebo finanční hodnotu dárku, právě naopak. Miluju takový ty drobnosti, třeba hezky barevnou sponku, kterou jste našli někde na zemi, nebo lízátko chupa chups libovolné příchuti. Možná jsem zvláštní, ale pro mě jsou to ty nejmenší věci, co dělají život snesitelným a krásným. Jako třeba: 

Podzim, když je teplej a barevnej, listí, šustící pod nohama, ptáci, zpívající nad hlavou, kopretiny, sedmikrásky, vůbec luční kvítí nebo růže, když hezky voní. Miluju, jak jsou růže sametový a sladký. Miluju horký kakao nebo hrnek dobrýho kafe se spoustou mlíka a cukru, miluju sladkej ovocnej čaj, miluju procházky na čerstvym vzduchu, když mi do tváře svítí sluníčko a hřeje a vítr si kolem mě hraje s listím a všechno to hučí. Lidi se kolem míhaj jako nějaký barevný šmouhy. Miluju cokoli keltskýho – hudbu, symboly, přívěsky, triquetry a podobně. Miluju svíčky. Kočky. Lidi, co uměj hrát na nějakej nástroj – asi nejradši mám kytarový sóla, bubny, basáky, co slapujou, flétnisty, hráče na didgeridoo, klavíristy… 

Ráda dostávám smysluplný dárky. Něco užitečnýho. Něco, co se dá nosit, smlsnout na dvě tři sousta, nebo přečíst. Nepotřebuju, aby mi chlap nosil kytice za x stovek, působí to na mě uměle, hnusně, špatně, nepříjemně… radši ať mi koupí kelímek svařáku, když je zima. A ať nemyslí na peníze. Lidi maj někdy pocit, že když nekoupí něco dostatečně drahýho, je to pro toho člověka urážka nebo co. Bullshit. Dárek za deset, jedenáct korun, mě potěší mnohem víc než nějaká bonboniéra nebo kýčovitá soška čehosi neidentifikovatelnýho. Jenom proto, že plácnu, že se mi líbí žáby, mi nemusíte hnedka kupovat obří věšák na kabáty ve tvaru žáby. Takhle se to prostě nedělá. Keep it simple, keep it small. Co třeba prstýnek z pětikorunovýho automatu? Mě by potěšil mnohem víc… 

Nevím, co bych ještě napsala. Došly mi slova. Padla na mě rozmrzelost z toho, že takový věci nikdo nedělá. Takový maličkosti. Navíc jsem si vzpomněla na loňský Vánoce, na jednu návštěvu Staromáku… padal sníh, byla zima a my se procházeli po náměstí, koukali, co maj kde u stánků dobrýho, a pak jsme poslouchali koledy. Stromeček byl nádhernej, ruce jsme si hřáli o svařák a já v ten moment byla nejšťastnější člověk na světě, protože jsem poprvý po letech cítila toho správnýho „ducha Vánoc“. Poprvý po letech jsem ty Vánoce viděla stejně nezkaženě a krásně jako když jsem ještě byla malá. Připomnělo mi to tisíc krásnejch věcí, který jsou pryč a který se už nevrátí. Připomnělo mi to roky mýho života, který jsem promarnila ve smutku a stresování, připomnělo mi to, o kolik radosti jsem připravila sebe i svoje blízké tím, že jsem už nebyla ta malá holka jako dřív. Že nikdo z nás už nebyl jako dřív. Proč takový záblesky přichází tak nečekaně? Proč jsou tak silný? Proč se mi právě stáhl celej krk? Proč… Jen tyhle momenty, záblesky, co znamenají víc než dokážu popsat, nic víc mi z něj nezbylo. Z nás. Chtěla bych mu tolik poděkovat za to, co mi dal. Man gives, man takes. Proč, proč mi to vzal…?