Jam ve Worthingu a Silverstone Classic 2013

Zas to jednou letí, že nestíhám psát. Báječnej pocit 8)

Stalo se, že minulou středu nás Cy vzal s sebou do Worthingu na jam. Cy je náš zahradník, skvělej týpek a vynikající muzikant. Učí Sienu na kytaru a hraje s několika kapelami a dělá to takovým tím božským způsobem, že to dělá neskutečně dobře a přitom z toho nečeká žádný peníze. Dělá to prostě jen tak pro srandu.

Původně jsem myslela, že když se řekne jam, znamená to, že si zahrajem s nima, ale nakonec to tak úplně nedopadlo, hlavně proto, že oni to fakt zatraceně uměli 😀 Djembe jsem z kufru auta ani nevytáhla, nebylo by ho slyšet (ozvučení nám oběma způsobilo dočasné ohluchnutí na několik dalších hodin), a můj pokus sednout za bicí, když si pan M. dával duetek se Cyem (ten byl zrovna „za basou“), dopadl žalostně, takže jsem ho včas vzdala a ustoupila někomu z kapely, kdo to narozdíl ode mě uměl. Zase jednou mě zamrzelo, že na ty bicí neumim. V hlavě jsem to slyšela, ale neuměla jsem to zahrát.

A tak jsem po zbytek session poslušně hrála roli diváka, fotografa a kameramana a pořizovala jsem pro pana M. záběry, kde si to dává společně s bandou vyzrálejch anglickejch muzikantů a tvoří dějiny svého života. Nevadilo mi to. Za objektivem jsem ráda, i když je to jen ajfoun.

Jak se připožďovalo, hudba plynule přešla z rocku a rockenrollu na vyřvanej metal, kterej sice neni můj šálek čaje, ale stejně, slyšet to takhle zblízka, zadarmo, s možností sledovat to pohodlně ze židle bez nutnosti tlačit se ve vydejchanym lokále s desítkama rozjařenejch hudebních maniaků, byl okouzlující zážitek. Bylo to takový dospělý. A skvělý.

Ve čtvrtek se na nás Ashleigh vytasila s bombou. Že jede o víkendu na cosi, co se jmenuje Silverstone, jsme věděli už několik týdnů dopředu a několikrát jsme i přemýšleli, jestlipak nás náhodou nevezme s sebou, ale když se to začalo blížit a ona pořád nic, nějak jsme se smířili s tím, že tuhle věc neokusíme a že je to koneckonců dobře, aspoň budeme mít volnej víkend. A začali jsme plánovat Londýn. Jenže co se nestalo, do toho přišla Ashleigh a začala mi vysvětlovat hrozně zmatený plány na víkend, který zahrnovali to, že já tam s ní pojedu v pátek večer, tam snad budu hlídat děti nebo co, a druhej den za mnou dojede pan M. a dostaneme lístky a budeme si to moct užít po libosti a večer se vrátit, protože je třeba nakrmit zvířata.

Celý se mi to z mnoha důvodů tak nelíbilo, že mě v první chvíli nenapadlo nic lepšího než zalhat, že už máme zabookovaný lístky do Londýna a že tudíž nemůžeme jet. To jsem samozřejmě nemohla vědět, že ta káča s náma už počítá (co by se obtěžovala dát nám to vědět dopředu, žejo), a že jí tou informací notně rozhodím sandál. Začala vymýšlet a kombinovat a mně se jí zželelo, tak jsem řekla, že ať si s tím nedělá starosti, že ty lístky zruším a pojedeme. Jenže na to ona, že nám zaplatí storno poplatek, že to je jasná věc, a já na to zase, že to vůbec, a už jsem se v tom motala 😀 Nakonec se mi povedlo z toho vymotat, řekla jsem jí, že jsme to bookování pomotali a že to vlastně zabookovaný neni, takže ať si nedělá péči. Naštěstí mi to zbaštila.

A tak jsme jeli na Silverstone. V pátek večer jsem si užila tříhodinovou cestu autem tak narvanym, že kam se hrabe Itálie, a to prosím jeli jenom na víkend, ani ne moc prodlouženej, jen o ten večer. Seděla jsem na polštářích a další jsem měla celou cestu na klíně, protože ho nebylo už kam dát – dětičky si vezly div ne celý postele, k tomu pro všechy kola a bůhví co dalšího – nezkoumala jsem to.

Já oproti tomu měla zase jen „svou“ malou tašku. Nepotřebovala bych ani tu, však jsem jela jen na noc a den, ale jak člověk neví, kam jede, radši si toho přibere víc, že. No nakonec jsem byla ráda, že jsem to udělala. Ashleigh totiž jaksi vypadlo z hlavy, že mi má vzít spacák, a tak jsem strávila noc v karavanu jen tak v tom, co jsem měla na sebe – a že toho moc nebylo – a přikryla jsem se mikinou a pashminou, kterou jsem si nějakým zázrakem vzala, ačkoli ji už měsíce nenosím. Zase jednou jsem byla zachráněna svou vlastní prozíravostí a děkovala jsem krušnému životu, že mě naučil dost na to, abych už vždy byla připravena na všechno. Stal se ze mě Saturnin. Kdybyste čirou náhodou spadli na túře do tůně a zmáčeli si boty, s největší pravděpodobností budu ten člověk, co vytáhne z ruksaku noviny a boty vám vysuší. Nevím, jak to dělám, ale zbožňuju to.

Kromě ne úplně báječné noci, kdy jsem se klepala kosou (nepodařilo se mi zprovoznit topení a pashmina je spíš tak ochrana proti lehkým závanům průvanu než že by vyloženě zahřála), to ovšem stálo za všechny peníze. Už páteční večer mě dostal bydlením ve vlastním bydlíku, o němž jsem se dost rozepsala (snad příští článek) a návštěvou koncertu Floyd Reloaded, neboli Pink Floyd Revivalu. Přijeli jsme tam pozdě, ale řeknu vám, když jsme se u karavanů pakovali do auta a zdálky slyšeli první tóny Shine On You Crazy Diamond v naprosto stejném znění, jako když si pouštím svou oblíbenou nahrávku Live koncertu Pulse z Earl’s Court (1994), mrazilo mě v zádech a klepaly se mi kolena. Neumím to popsat. Víc než kdy předtím jsem si přála, aby u toho byli naši a mohli to taky zažít. Nebyli to Pink Floyd, ale doprdele, znělo to úplně stejně.

Když jsme konečně dorazili na místo koncertu a „Floydi“ začínali The Wall, už jsem nepochybovala, že jet sem bylo rozhodnutí života a že jsem zase jednou tam, kde mám bejt. Neužila jsem si toho zase tolik, měla jsem na krku Bauxe a jeho kamaráda a Nigel mě zapřísahal, že jestli je ztratím, tak je po mně, ale naštěstí tam nebyly zase takový davy a mí svěřenci byli hodní 😀 Neztratila jsem je ani cestou na záchod, ani v kotli, pro nějž je to docela silnej výraz – nevím, jestli je to angličanama, stářím publika (nejvíc mě dostal páreček důchodců nad hrobem, kteří se o berlích, podpíraje jeden druhého, v maxitričkách Pink Floyd svorně odebírali z kotle! Ti byli <3) nebo faktem, že Silverstone není ani tak hudební festival jako festival závodění luxusních aut – večerní hudební zábava je tam navíc – ale publikum bylo spíše poklidné a když jsem mezi jednotlivými skladbami po svém nadšeně hučela, leckdo se po mně překvapeně otočil 😀 Ti by se na Rock For People divili. A já nechápu, jak může někdo poslouchat tak dokonalou repliku PF a prostě jen tak tleskat!

Anyway, po koncertě, z něhož jsem bohužel fakt viděla jen pár songů, mi hlídací povinnosti celkem opadly, neboť si nás v davu našel sám pořadatel – a Bauxův a Sieny otec v jedné osobě – a luxusním fárem nás odvezl zpátky k bydlíku, přičemž ho skrz otevřené okýnko s úctou zdravil kdejakej sekuriťák a člobrda v zářivé vestě. Už cestou na Silverstone, když jsem zjistila, jak masivní to je akce a když se Nigel skrz několik checkpointů dostal tím, že řekl, že veze pořadatelovy děti (a ukázal přitom na jeho fotku na jednom z letáčků), mě chytala lehká panika z toho, v jak neskutečný situaci jsem se ocitla. Že má pan pořadatel dost peněz (ostatně naše celá rodinka), to jsem věděla už dřív, ale nikdy mě nenapadlo, že je na tom až takhle dobře. Když se mnou večer prohazoval pár slov, ptal se, jak se mám, děkoval mi za péči o děti a přál mi dobrou noc, uvědomila jsem si, že ačkoli mně osobně peníze zase tak moc neříkají a nebažím po bohatství, ocitnout se v přítomnosti někoho tak neskutečně bohatýho a luxus zbožňujícího sebou nese zvláštní příchuť životů, do nichž obvykle nevidíte, ale když je náhodou ochutnáte, jste vlastně okouzleni. Ne že by to člověk chtěl všechno mít. Ale je ohromně vděčnej za tu zkušenost a za tu možnost nahlédnout a poučit se. Snad že mě tak baví zkoumat lidi a jak to ve světě chodí. Učit se a zažívat nový, zvláštní věci. Nechat život, ať mi předhazuje ty nejšílenější zážitky a mění mi náhled na svět.

Večer jsem usínala sice bez spacáku a neschopná zprovoznit vodu v bydlíku, ale přesto jsem si poradila a za tu šanci tohle ochutnat jsem pociťovala nezměrnou vděčnost.