Hlava a pata

No jestli jsem to neřikala, že vlezu do AK a v tu ránu mě ta těžce nabytá psavá opustí. V sobotu mě vzali, dneska máme… (hledá v kalendáři) …středu, a psavá je ta tam. Jestli ono to ovšem nebude taky tim, že se kolem mě vůbec nic neděje a že teď ani moc nehloubám (což je u mě co říct).

Teda ne že by se nedělo vůbec nic, ale máloco z toho, co se děje, je publikovatelný nebo zajímavý. Třeba jsem se opět ujistila v tom, že nic netrvá věčně a že i ti nejlepší přátelé se jednoho dne mohou vzbudit a zjistit, že se každej vydal jinou cestou, po níž ho ten druhej nemůže následovat. Ne že by to pro mě v tomhle konkrétním případě byla nějaká novinka, to odcizení pozoruju už pár let, ale včera mi to bylo opět připomenuto. No co. Už jsem pár přátel ztratila, další odcizená duše do tuctu mě nezabije.

Taky se nedá říct, že bych nad ničím nehloubala, ale to víte – same old same old. Hledání smyslu života, citová prázdnota, otázka po existenci nějaký naděje, sumírování dosavadních úspěchů, hledání sil sama v sobě, hodnocení lidí kolem mě… nic nového pod sluncem. 

Včera byl svátek, mně bylo blbě, spala jsem cca do tří hodin odpoledne a po zbytek dne jsem byla malátná, měla migrénu a křeče v břiše (nesnáším tuhle část měsíce). Večer jsem byla poctěna návštěvou, ale o tom sem nemůžu psát, takže zase nic 😀 

No a dneska to bylo skoro to samý. Vzbudila jsem se teda už v devět, ale migréna nezmizela, naopak ještě zesílila, takže jsem dneska nebyla schopná vůbec nic dělat. Jen jsem se povalovala po posteli, courala bytem, tu a tam počítač, no znáte to. 

Teď k večeru se to trochu zlepšilo. Pomohl brufen (i když účinky na sebe nechaly hoodně dlouho čekat) a taky pár milejch lidí, co mi zvedli náladu. To je na migrénu jedna z nejlepších věcí, řekla bych. Bylo mi řečeno pár hezkejch věcí (zajímavý, jak jsou ke mně najednou všichni milí…), byla jsem pozvána na rande – a to, pěkně prosim, ženskou 😀 – dostala jsem další libovej mail od mojí někdejší klientky, dokoukala Dead like me (to mě teda netěší, ale když už jsem ve výčtu těch věcí, co jsem dneska dělala), zbastlila spoustu novejch modelů na lookletu a vypila spoooustu čaje. No a teď k večeru mám samozřejmě jako na potvoru chuť na kafe, který si nemůžu dát, protože bych nerada opakovala včerejší noc, kdy jsem se furt budila, převalovala a vůbec. Nebyla to moc příjemná noc. Což je zvláštní, protože jí předcházel docela dost příjemnej večer. Ách, blogerské dilema nastupuje! Psát nebo nepsat? Otevřeně nebo zavřeně? Jak já někdy závidím Citové prostitutce… 

Jo! To jsem vám chtěla. Narazila jsem dneska na úchvatnou povídku na pokračování, a to u Lúmenn. Ta povídka se jmenuje Blázinec a její námět se dost blíží tomu, co se mi už pár dní převaluje v hlavě. Co mi brání hodit ho na papír? Tak předně ještě nedozrál. Za druhé námět je jedna věc, příběh už jiná. A za třetí neumím psát povídky na pokračování. Mám už tolik rozepsaných věcí bez konce, a ne a ne se k tomu konci dobrat. Nevím, kam to směřuje, ani jestli to vůbec k něčemu směřuje. Napadá mě k tomu vždycky spousta věcí, ale to by chtělo mnohem víc práce, aby to všechno stálo na solidních základech, aby to do sebe zapadalo a aby se čtenáři nemuseli pořád ptát „proč?“, „jak?“ a „jaktože, když…?“. Chci, aby to mělo hlavu a patu a k té patě se pořád nějak nemůžu dobrat. Doufám, že se dožiju důchodu, abych to všechno mohla dokončit. A že jednou něco i vydám a lidi si to budou kupovat a že se jim to bude líbit. To je ostatně asi snem každýho autora. no ne? 🙂

Bože, jak ráda bych vám sem hodila něco hloubavějšího, ale nějak to nejde. Všechny myšlenky mi teď v hlavě víří jako smítka prachu při luxování a ne a ne se usadit. Asi za to může ten seriál, kterej ve mně tolik zanechal. A rozečtená zajímavá kniha. A plodný rozhovory po icq. A vzpomínky, ach, ty vzpomínky…