Ajajajajaj.. :D

Vzpomínáte na toho chlápka z Bohové musí být šílení, jak tohle pořád říkal, když byly nějaký trable nebo něco? Když jsem se dneska vzbudila s pyžamem oblečeným obráceně (předkem dozadu), cítila jsem to stejně 😀 To byl zase flám…

Začalo to už v půl osmý, kdy jsme se sešli ve fenomenálním čtyřčlenném seskupení a šli na Štvanici bruslit. Nedokážu ani popsat, jak mě nadchla už ta samotná myšlenka, že konečně podnikneme něco jinýho než Mole nebo Karlos. Prostě – lední bruslení? Fyzická aktivita s těmahle lidma? K nevíře 😀

Celou akci musím tedy zhodnotit kladně už od první myšlenky. Přidejte k tomu pohodlný brusle, perfektní ledovou plochu, pár dobrých přátel a odečtete bezohledný hovada, co projížděj milimetr od vás rychlostí blesku a extrémně vás tím ohrožujou, a máte naprosto dokonalou akci 🙂 Po třech letech jsem se postavila svému strachu (viz historku z Queensway) a řekla bych, že jsem to zvládla přinejmenším na pěknou dvojku 🙂

Prvních pár koleček jsem si to radši prošudlala kolem mantinelů, abych si zvykla na terén a na způsob pohybu – jako bych se poprvé učila chodit a vůbec nevěděla, jak na to – to je bláznivej pocit po dvaadvaceti letech života 🙂 Pak jsem se odvážila a až na pár momentů znejistění, kdy jsem se radši k těm mantinelům vracela, jsem si to ve zbytku času bruslila docela slušně, řekla bych. Hezky svým tempem, no stress, soustředila jsem se na pohyb a na pocit z plochy pode mnou, soustředila jsem se na vlastní dech a snažila se koncentrovat a nenervovat se těma bláznama okolo mě. Jeden se o mě mimochodem krásně přerazil, docela jsem se mu vysmála. Kretén, má koukat, kam jede 😀 Pár pádu se teda nevyhlo ani mně, ale já aspoň padám „elegantně  a roztomile“, jak mi bylo řečeno, a nikoho přitom neohrožuju.

Po dvou hodinách už jsme toho měli dost, takže jsme se velmi ochotně (až na jednoho) odebrali pryč z plochy. Všichni jsme hekali a chodili jako namrdaný kačeři, ale bylo zjevný, že se nám to všem líbilo a že to byl fenomenální nápad 🙂

Pak jsme to přes zastávku v KFC vzali na Vinohrady, kde se k nám připojil pan Ex, a snad dýl než hodinu jsme hledali nejdřív čajovnu, pak hospodu, kam bychom zapadli na pár pivek. Jenže byl pátek a pozdě večer k tomu, takže kde nebylo zavříno, tam nebylo k hnutí ani dejchání, a naše hledání tak dopadlo neslavně. Pak jsme postupně poztráceli dva členy výpravy a zbyli jsme tři stateční, zmrzlí a nevybouření, a tak jsme si u čongů koupili dobré vínečko a sedli si s ním na Palačáku pod stromy, abychom v něm našli nějakou tu pravdu.

Pravda se ukázala být taková, že se nám ještě nechce končit, a tak nakonec přišel ke slovu návrh, kolem kterýho kroužíme jako supi už pár měsíců – rockotéka ve Vagonu 🙂 Musím říct, že ani tam nebylo pomalu k hnutí, bylo tam strašně nedejchatelno a fronta na šatnu byla prostě monstrózní, ale zase libově hráli a navíc jsem tam potkala jednoho neuvěřitelnýho člověka, kterýmu jsem se i po tak náročnym dni a večeru líbila (asi měl taky nacamráno, jinak si to nedovedu vysvětlit :D), suverénně mě stáhnul o číslo, vystál se mnou frontu na šatnu, koupil mi dvě vodky (here we come, kocovino) a vůbec se mi velmi mile věnoval 🙂 Pak se k naší původní grupě přidali další dva dorazivší přátelé (to už jsme na čtyřech kamarádech + jednom neznámym  fešákovi na jednu holku, no, fakt jsem si nestěžovala :D), a šli jsme trsat.

Už jsem  zmínila, že zbožňuju tanec? 🙂 Bylo to najednou tak úžasně osvobozující, byla v tom ohromná energie, kterou mě všichni ti kluci nabili, a která mnou pulzovala, když jsem s davem řvala „we will, we will rock you„. Bylo to prostě nádherný a vlastně mi ani moc nevadí, že to dopadlo tak, že jsem dostala pecku do hlavy od nějakýho týpka, co se tam s jinym týpkem mydlil na parketě (oni se tam včera vůbec hrozně rvali). Dostalo mě to na vzduch a díky tomu jsem taky pochopila, že všechna ta ignorace, která mě trápila, je opravdu něco, co si nesmím brát k srdci. Že naše přátelství má naději, byť mě hrozně sere, jak pro mě nepřirozeným způsobem se k němu dopracováváme. Prostě jsme ještě neskončili. Procházíme těžkým obdobím, ale zase bude dobře. Zase si jednou můžeme být nablízku. And I give up forever to touch you, ‚cause I know that you feel me somehow…

Tím ovšem večer víceméně skončil, neboť toho mydlení na parketu bylo vážně moc a vzduchu málo, a tak jsme se postupně rozpustili a ti, co neodešli doposud, se pak rozptýlili po trambajkách a každej si šel po svym. Kromě Dizzyho, kterej se mnou měl společnou cestu až na Pavlák, a tak jsem měla příjemnou a nabíjející společnost až do posledního okamžiku.

No a dneska? Dneska jsem se vzbudila s dost solidní kocovinou, spokla prášek na ty blbý močový cesty (kterej jsem si mimochodem večer zapomněla vzít :P), svlíkla obrácený pyžamo a po vynucený snídani (fakt mi bylo blbě, ale potřebovala jsem se prostě najíst něčeho teplýho, tak jsem si udělala vajíčka, ačkoli obvykle nesnídám) jsem dřepla k internetu, abych se podělila o tak krásný zážitky a vyhledala na facebooku onoho milého človíčka z Vagonu. V úterý máme rande. No neni svět krásnej? 😀

Taky bych ráda zmínila, jak neskutečně jsem šťastná ze zjištění, že nic není nadobro ztraceno. Ani s panem Snad-brzy-kamarádem, ani se slečnou Už-jsem-si-myslela-že-je-naše-přátelství-v-prdeli. Věřím, že pokud teď budu dávat opravdu dobrej pozor na to, co a proč se mi děje, a pokud se mi povede nastolit nějakou lepší vzájemnou komunikaci namísto dusení se sama v sobě, bude brzo zase dobře a možná ještě líp. Love is over, srdci je to pořád líto, ale už jsem to přijala a teď chci dát všechno, co mi zbylo, do vytváření další krásný etapy těchhle pochroumanejch vztahů. Jsem už dospělá a když můžu kalit jako dobytek, snad mám v sobě i dost síly na to, abych ty všechny rány dokázala ovázat a zhojit. Alespoň po včerejšku v sobě tu sílu cítím. Žádný comebacky, žádný další trápení se. I just want you to know who I am. Both of you.