Útok noční múry

Tak jsem tu s popisem dalších nočních múr. Já nevim proč, ale dost často se mi zdá o babiččině bytě a o tom, že je v něm něco zlýho, nějaký duchové a tak. Dneska zase.

Příběh vypadal asi takhle – babička má nad postelí obraz lesa, kterej si už naprosto nepamatuju, ale někde v podvědomí ho mám zjevně ukotvenej pevněji, než jsem si myslela, protože můj sen po něm zrovna dneska sáhl.

S tim obrazem bylo něco špatně. Když se v jeho blízkosti vyslovilo klíčový slovo (něco jako „krečbek“, „kremstr“ nebo „kračsmatrsk“), začalo vydávat hrozně nepříjemný chrastivý zvuky, asi jako když máte nějaký ďábelský strojky, v nichž to hrozně chrastí a křupe, a ještě s nima třesete, a přitom jsem věděla, že to je něco hrozně špatnýho a že by se to nemělo dělat, protože kdoví co se může stát. 

Jenže stejně, přišla máma a nenapadlo jí nic lepšího než to znova vyzkoušet, a tak jsme to museli chvíli poslouchat z kuchyně (nechtěla jsem se k tomu pokoji přiblížit) a pak jsem jí teda umluvila, ať to zastaví – zastavit se to dalo vyslovením něčeho jako „sulik“ (jednoho Sulíka, mimochodem znám, kámoš z chaty, z dětství) do jinýho obrazu, kterej byl právě v kuchyni. 

No a pak jsme tak seděly v kuchyni, myslim že já, máma a babička, a povídáme si a já myslim na ten obraz a co by mohl způsobit, kdyby se znova používal, když najednou pod stolem je dítě. Taková malá světlovlasá holčička s krátkýma rozčepýřenýma vlasama. Vyděsila jsem se, protože mě okamžitě napadlo, že je nějak spojená s tím obrazem a že je to špatný znamení. A tak jsem se zeptala mámy:“Co tu dělá to dítě?“, a všechny jsme vystřelily v hrůze od toho stolu, protože nám došlo, že je to duch.

Holčička vylezla a já se jí ptala, kdo je, co tu dělá, jestli jsme ji probudily my a tak. Mluvila jsem jasně a klidně, protože jsem věděla, že ji nesmíme rozčílit a že na ni mluvit musím. Docela v pohodě odpovídala, neměla patrně v úmyslu nám ublížit, ale cítily jsme, že by klidně mohla a že je v ní něco hodně zlýho. Poslouchala teda a odpovídala, zřejmě ji přivolal ten obraz a byla zvědavá, co jí k tomu řekneme. Cítila jsem, že k ní musím od začátku být upřímná a říct jí, co se stalo a že nás to mrzí. Když v tom najednou začala mluvit nějakým cizím jazykem a bavila se s někým, koho jsme neviděli. Moje hrůza stoupala, a tak jsem se ptala, s kým to mluví, a ona že s maminkou. Maminka zřejmě byla něco mnohem většího a něco, co se nám nechtělo ukazovat, a tak jsem holčičce řekla, ať mamince vyřídí, že nás moc mrzí, že jsme ji vyvolaly, že jsme to nechtěly udělat a že kdybychom to mohly nějak napravit, ať nám řekne. Holčička teda tlumočila mamince v tý divný řeči a pak mi položila ruku na hlavu jako že je nám odpušťěno. 

Střih, jsme v pokoji, kde spával děda, je nás tam asi šest nebo osm a snažíme se naskládat na postel, na matrace, na křesla a podobně, abychom se vyspali. Ptám se, proč se všichni hňácáme tady, proč někdo nejde do druhýho pokoje, ale sama už předem vím odpověď, že nikdo nechce pokoušet štěstí a spát v pokoji s tím obrazem. Kdoví co přes něj může přijít, až budeme spát. Cítíme, že když budeme pohromadě v tomhle pokoji, jsme v mnohem větším bezpečí. 

Střih, jsem v kuchyni a lítám. Prohlížím si lustr. Je tam taky babiččina andulka Pepík (umřel někdy vloni), nejdřív si ho prohlížím, jak sedí v kleci, ale pak je najednou venku, otevřel si dvířka a capá po růžovym linu. Čekám, že se něco stane, že promluví nebo že se to celý nějak rozjede, ale když se k němu skloním, pokálí mi akorát ruku a pokračuje v tom na podlahu, když ucuknu. 

Střih, jsem v pekárně a nakupuju. Banány, nějaký rohlíky, koláče, sušenky. Nemůžu si vybrat, chtěla bych od každýho kousek, ale nevím, jak to odnesu, a navíc jsem celá jaksi ulepená. Prodavačky se na mě smějou, ale stejně z toho mám divnej pocit. Chystám si peněženku a říkám si:“Bude i tohle sen, kdy zase nemám prachy, když platím?“.

Střih, jsme v metru. Skupinka lidí, mezi nimi jedna enormně tlustá paní s berlema, která má hrozný problémy chodit. Snažím se jí navigovat na jezdící schody a vysvětlit jí, jak fungujou, ale zvádá to beze mě docela dobře. Mimochodem, berle jsou anglicky crutch, což pravděpodobně mělo vliv na to slovo, co probouzelo obraz.

Mno, víc už si nepamatuju, jen jak jsme jeli metrem, jak nám snad jedno ujelo a pak už nevim. Jo, ještě tam byl sen o chatě. Přesněji řečeno sen o pohybování se v okolí chaty, jezdila jsem na kolečkových bruslích, který ve skutečnosti nebyly brusle, ale moje glády, a jela jsem v noci a hrozně rychle a taky jsem měla nějakej vozíček sebou nebo co a málem jsem na tý silnici sejmula nějaký lidi, protože nebylo vidět na krok. Btw není to poprvé, co se mi zdálo o týhle trase. Ona ve skutečnosti neexistuje, ale v mojí hlavě už se vyskytuje pár let a čas od času se mi o ní zdá. Pokaždý je v podstatě stejná. Divný. 

Pak jsem se přiblížila k vesnici, dojela na náměstíčko a tam jsem potkala jednoho kamaráda z dětství (vida, jak nám to všechno souvisí), kterej tam vypadal rozhodně mladší než jak vypadá teď. Byl příjemně překvapenej, že mě vidí, domlouvali jsme se, že zajdeme na pivo, a koukal mi hrozně na nohy – měla jsem snad kraťasy, ty glády a tlustý bílý ponožky, a z těch byl úplně konsternovanej. Měla jsem pocit, že se mu docela líbí moje kotníky a lýtka, protože si je docela překvapeně prohlížel. Taky divný. 

No, rozbory dělat nebudu, musím jít umejt barák než se ještě víc setmí. Po takovejch snech mám jít uklízet do sklepa? No, to bude teda paráda…