Kurz meditačních cvičení podruhé + myšlenky

Dneska jsme na meditaci cvičili dalších pár způsobů, jak se koncentrovat, a bylo nám řečeno, že hlavní věc na naší cestě je pravidelnost – že máme cvičit každý ráno ve stejnou dobu a ta doba že by měla být před šestou hodinou ranní. Na to mě napadlo, že při mym stylu života to půjde těžko.

Ne že bych nemohla vstát tak brzo, ale já když mám vstávat, potřebuju mít nějakou předem danou náplň dne, jinak mám pocit, že vstávám zbytečně, a pak to prostě nejde. Já neumím dělat věci, o nichž mám pocit, že jsou zbytečný.

Nechci se tu moc rozepisovat o samotnym kurzu, od toho mám druhej blog, ale dneska jsem pocítila takový zajímavý věci, o který bych se ráda podělila i tady. Tak například při koncentraci na plamen svíčky jsem měla jistý potíže odpoutat se od zvuků v místnosti a hlavně od spousty hlav, který mi bránily v dobrym výhledu. Navíc jsem od svíčky byla hodně daleko, takže jsem ji viděla hodně rozmazaně, no prostě fyzicky se na ni koukat nešlo. A tak jsem se na ni dívala jinak. Spíš jsem si ji před sebou představovala, představovala jsem si, že sedím blíž, že se jí dotýkám, že cítím její teplo na konečcích prstů, a pak jsem si představovala, že jsem tím plamenem. Tančím na vrcholu knotu, který prochází celým tělem téhle tenké fialové svíčky, jsem na vrcholku všeho, jsem na modré kancelářské židli a dívám se do místnosti plné lidí, kteří se na mě snaží dívat a být mnou. Celá místnost se tak pro mě otočila a já vzadu dokonce viděla sebe samu.

Prý je to vizualizace a je to jeden ze způsobů, jak se na něco koncentrovat. Zajímavý je, že já to takhle dělám už neuvěřitelný roky a se spoustou věcí. Někdy si dokonce myslím, že se opravdu psychicky ocitám na místě té které věci nebo bytosti a že opravdu všechno vidím z jejího úhlu pohledu, z jejího směru a jejíma očima (jestli teda nějaký má). A  možná že to tak je. Někdy, když se na to koncentruju dost dlouho, se mi trochu motá hlava při „návratu“ do vlastního těla, takže někdo by to možná označil i za astrální cestování. Nebo mám prostě jen bujnou fantazii, co já vím 🙂 Každopádně mě baví hrát si takhle s vlastní myslí a vědomím. Je příjemný odpoutat se od vlastní fyzičnosti a vidět věci jinak. Cítit je na psychický úrovni a ne tím, že se na ně dívám. Svět je pak tak strašně jinej, že to ani neumim popsat. Těším se, co se na kurzu naučím příště.

Další zajímavej moment byl ve chvíli, kdy mi ten týpek (už si zase nepamatuju jeho jméno :P) moc nevěřil, že se umím dívat do blba a na nic nemyslet. Přitom se mi to stává docela často. Začne to třeba jako normální zakoukání se na něco, někdy třeba přemýšlím nad různejma věcma, představuju si atp., prostě klasický denní snění, ale pak (nebo i úplně bez toho snění) prostě vypnu a najednou si třeba uvědomím, že jsem chvilku seděla úplně vypnutě, jako by mi na chvilku vypnul mozek a já tu nebyla. Často mě z toho vytrhne někdo jinej nebo se sama tak nějak vrátím, ale prostě stává se mi to a on mi to nějak nevěřil. Říkal, že ta mysl někde bejt musí, a že u toho buď přemýšlím a je to jenom zasnění se, nebo že je to meditace. Tak já nevim. Že bych už několik let meditovala, aniž bych o tom věděla? 😀

Při jednom cvičení jsem si představila několik věcí, který mi udělaly dobře, a proto mě napadlo, že by se měly stát mým cílem, že by se v mém životě měly začít objevovat častěji, protože mě zjevně uspokojují.

Předně je to čistota. Ať už čistota prostoru, minimalismus, jednoduchost věcí, světlo, v mym životě mi hodně chybí pocit čistoty. Až budu jednou zařizovat svoje vlastní bydlení, měla bych na to myslet a i když mám ráda zaplněný útulný prostory, měla bych aspoň některý části bytu ponechat čistý, volný, nezahlcený nábytkem. Tady vedle vidíte jeden takovej příklad, kterej mě třeba uklidňuje už jen takhle na pohled. Čistá, téměř prázdná místost, tlumený světla, lampičky, bílej koberec… Takhle nějak si představuju místo, kde lze opravdu v klidu a nerušeně meditovat a najít se.

Další věc je klid. Nikdy nebudu moct meditovat, dokud nebudu mít vlastní bydlo, v němž mě nebudou rušit cizí hlasy, kroky a další rámusení. V němž mě nemůže překvapit náhle příchozí člen rodiny, třísknout dveřma a oddupat si to k sobě do pokoje nebo telefonovat za tenkejma dveřma, který toho moc neutlumí. Abych byla šťastná, musím mít prostor, kterej je můj, ale opravdu jen můj – vlastní pokoj mi nestačí, kor když jeho velká část je zavalená věcma, který mi ani nepatří – viz mámin pracovní bordel v a na stole. Možná mi sem během dne moc lidí nechodí, ale přesto sem doléhají zvuky z okolí, a tak do mýho prostoru zasahujou tak jako tak. Zlatej baráček v Anglii, tam to bylo opravdu jen moje, aspoň teda větší část bytečku byla víceméně mojí režii a taky to tam bylo znát, bylo tam hezky a příjemně a nikde jinde na světě jsem se necítila tak dobře, jako tam.

Pak, to je taky zajímavý, při vizualizaci čistoty a klidu mě napadly Vánoce. Ale vůbec ne nějaký hektický shánění dárků po všech nákupních centrech a trzích, měla jsem prostě vizi mýho pokoje, v němž je tma a uklizeno, voní tam jehličí a když vstoupíte, zaplaví vás pocit krásný vánoční atmosféry. Jediný, co vidíte, je baňatej vánoční stromek a na něm spoustu světýlek. A pod ním se válí kupka dárků, úhledně zabalených, se zlatýma a stříbrnýma mašličkama. Vůbec nevím, proč se do mě ta vize dala zrovna při tomhle cvičení, zrovna v tenhle večer, ale najednou tam byla a najednou jsem se na ty Vánoce začala těšit. Což je obrovskej obrat už jenom proti pocitům, který jsem ohledně nich měla třeba ještě včera. Very interesting.

A konečně tam bylo moře. Při představě vdechování radosti a energie jsem měla trochu problém, a tak jsem si vypomohla další vizualizací, kterou bylo právě moře. Sbor lidí, nadechujících se a vydechujících vedle mě, zněl jako šumění moře, přicházející a odcházející vlny, a tak jsem se tý představy chopila a představila si sebe sama stojící na naprosto vylidněný pláži, někdy hodně brzo ráno, protože ještě nevyšlo ani Slunce. Fouká vítr a moře hučí. Cítím slaný vzduch a z plných plic ho vdechuju. Naplňuje mě to energií, cítím, jako bych dýchala zdraví a čistotu, a zničehonic mám chuť se smát, mám radost ze života a je mi dobře. Při téhle představě mě napadlo, že už jsem u moře hrozně dlouho nebyla a že až jednou budu mít prachy a budu chtít jet na nějakou pořádnou dvoutýdenní dovolenou, musí to být u moře. A budu hezky brzo ráno vstávat a vychutnávat si každej jeden východ Slunce nad horizontem. A dýchat z plných plic. Protože to mi dělá opravdu hodně dobře, takže bych za tím měla jít.

No, to je pro tuto chvíli asi tak vše, je mi hrozná zima na ruce a dostávám hlad, takže víc ze mě nedostanete. Napadají mě teda různý věci, ale ty s tím vším nesouvisí nebo nevím, jak je zformulovat. Jen bych asi zmínila svou momentální náladu. Cítím se jaksi vyprázdněně. Ale ne nepříjemně. V první chvíli, když se zbavíme nějakejch pocitů, se nám po nich stýská a přijde nám špatný, že odešly, ale ve skutečnosti je to dobře. Je dobře, že postupně přicházím o naděje, protože ty naděje byly zbytečný a já to od začátku věděla, byť moje emocionální stránka se jich nedokázala tak snadno pustit. Ale teď už to jde snáz. Po tom, co všechno už teď vím a co jsem poznala, bych musela bejt hodně blbá, abych nedokázala pochopit, co to všechno znamená, a já nejsem blbá. Učím se s každým dalším rozhovorem a s každým dnem je pro mě snazší a snazší vyrovnat se celou situací. A už to ani nebolí. Chvílema mě sice ještě zaplavuje hrstka nepříjemných pocitů, nedořešených otázek a lítosti nad tím, co mohlo být, ale už je to opravdu jenom hrstka a už necítím zášť nebo bolest, když jsem s tím, kým to začalo. Většinou cítím smíření nebo trochu vzteku, ale tý bolesti je tam opravdu míň a míň a já se cítím svobodnější.

Jak jsem psala o tý hře, minule – i pro mě je to tak trochu hra, respektive byla. Snažila jsem se ji hrát, protože jsem v tu chvíli neviděla jinou cestu a myslela jsem si, že takhle to půjde, ale teď už vím, že to byl omyl, teď už tu cestu vidím, už jsem ji našla a už vím, že tamto nemělo smysl. A tak je třeba toho nechat a jít dál tam, kde to smysl má. Upevňovat přátelství. Bez tužeb, bez očekávání. Bez snění a představ. Ten mír už ve mně byl, kdysi dávno možná, a možná se objevuje jen občas a jen v maličkých dávkách, ale pořád ho někde hluboko mám a cítím a že není na povrchu, no co? Zase se může vrátit. A vrátí.

P.S.: No jen se na mě podívejte na tý poslední fotce. Jak jsem byla klidná. Jak jsem byla šťastná 🙂 Vy to tam možná nevidíte, ale já teda jo a to vám povim, chci to zpátky. A dostanu.