To by mě zajímalo, z čeho ta krize plyne. Že bych neměla o čem psát, to se rozhodně říct nedá. Jen se zdá, že najednou nemám chuť se s tím svěřovat. Ono to bude souviset i s tím, že některý věci se prostě najednou staly velkym tabu a i když bych ráda, nemůžu o nich psát. A přitom by mi to docela bodlo. No ale dobře, pokusim se držet mimo ně.
Jsem rozčarovaná a zklamaná. Kolega mi dneska opět zavolal, jestli by bylo možný přesunout setkání v práci na desátou. No tak jasně že bylo, proč ne, ale je to pro mě další signál toho, že takhle to nejde. Moje možnosti?
- Požádat o změnu vedení: Že bych nasrala jeho, to mě až tak netrápí. Spíš vidím problém v tom, že na pobočce těžko bude někdo, kdo by si mě vzal pod svá křídla. Vzhledem k tomu, že tam všichni maj co dělat už teď a že moje vykázaná aktivita neni právě přesvědčivá, obávám se, že na tohle už je pozdě. Měla jsem to udělat dřív.
- Změnit zaměstnavatele: Mám jistou nabídku. Je to něco, čemu jsem se dlouhou dobu bránila, ale když si to tak přeberu, je to vlastně přesně to, co dělám teď, jen v mnohem efektivnější podobě, nemluvě o fixní patnáctce, která by mi brutálně vytrhla trn z paty. Otázka je jen – mám na to ještě nervy?
- Změnit obor: Bůh ví, že už dlouhou dobu se koukám i mimo svůj obor (je to vůbec můj obor, když mi to tak strašně nejde?), ale možností je pomálu. Momentálně jediná nabídka, kterou mám kromě toho výše, je jít na recepci do hotelu (casina? čehosi), kde pracuje právě můj výše zmíněný kolega. A to nechci. Chci se ho zbavit. Jako kamarád fajn, ale pracovat s ním prostě už nechci.
- Taky jsou tu různý brigády, kterejma momentálně zkouším dokrejt svou mizernou situaci. Mámina uklízečka je nemocná, a tak už pár tejdnů uklízím barák (funny storka z pondělka, ale o tom až později). Přes kamarádku se mi podařilo sehnat brigádu hostesky, zatím jsem tam byla jednou a možná půjdu znova, protože mi pořád posílaj další nabídky. Nebylo to špatný, ale o tom taky jindy. A pak jsou tu moje doučka angličtiny, z nichž jedno asi už padlo (od léta se neozvali) a druhý je takový ošemetný, protože když už se domluvíme na vyhovujícím datu, může jen na jednu hodinu, a to se na to můžu vykašlat, táhnout se tam kvůli jedný hodině. Taky mám rozdělanej web pro známý, přesněji řečeno text toho webu. Z nějakejch základních bodů dávám dohromady nějakej barvitější celistvej text (pokud možno) a pak to ještě překládám do aj. Neni špatný, ale nějak jsem to dlouho odkládala a teď se k tomu furt nemůžu přimět, protože těch bodů mám málo a vůbec nevim, co si tam mám vymejšlet. Bleh.
A tak to teď vlastně všechno nechávám vyhnít. Soustředím se na meditace, na vánoční přípravy a nákup dárků (už budu mít brzo hotovo), na nějaký ty návštěvy po kamarádech a na himym, když zbyde čas. Jsem trochu smutná a mám velkej strach, co bude. Ale nějak o tom nejsem schopná moc přemýšlet, spíš jen tak čekám, až to přijde, protože jsem se teď docela naučila žít okamžikem. Asi proto mi to psaní tak nejde, protože než k tomu sednu, okamžik je dávno pryč a mně se k tomu nechce vracet.
Btw, včera jsem byla na koncertě Tata Bojs, po strašně dlouhý době, a já nevim proč, ale moje nadšení nějak opadlo hned s prvníma tónama. Poprvý v životě mě TB docela zklamali. Ale řekla bych, že to bylo hlavně proto, že v Roxy je to debilní dvoumetrový pódium, což vytváří šílenou bariéru, že ozvučení nebylo nic moc, že Bublajs byl hrozně falešnej a že jsem tam nešla s Maudětem, což byl hroznej nezvyk a jako zkuste si křepčit na svou milovanou kapelu, když tam s váma je někdo, koho to přirozeně zase tolik nebere 😀 Prostě to neni ono.
Nicméně vzhledem k tomu, že jsme tam byli za třicet kaček, není si na co stěžovat a já si taky nestěžuju. Jen jsem trochu posmutnělá, čekala jsem víc. Není ovšem pochyb o tom, že dneska si to bohatě vynahradíme. To jdeme s Maudětem na The Feud a já už se nemůžu těšit víc. Jestli mi TB přišli málo energičtí, Feudi to rozhodně napraví. Jen doufám, že mě moje bolavý záda nebudou moc trápit. O faktu, že jsem hrozně nevyspalá, nemluvě.
Ohó, docela dlouhej článek, není-liž pravda? Dobrej začátek. Však já tu krizi nějak překoušu. Jen kdybych tak věděla, co se to se mnou děje. Chovám se teď asi divně, ale moc si to neuvědomuju. Na některý lidi jsem vyloženě anti-milá, protože na ně prostě nemám náladu a nedokážu se přetvařovat. Nechce se mi na ně usmívat, protože úsměv je pro mě teď hrozně namáhavá záležitost. A jak málo se teď rozrušuju; všechno beru tak nějak stoicky a málokdy do mě vstoupí nějaká opravdová radost. A ještě v menším procentu jsem pak schopna ji vyjádřit navenek. To se mi nepodobá. Ale možná je to prostě jen tou zimou. Nebo jsem toho možná letos zažila až moc nehezkýho a emoční vyčerpání přetrvává. Asi to holt bude ještě chvíli trvat. Jen doufám, že se to vůbec někdy zahojí, tohle moje já je sice o hodně míň nervózní, ale zároveň je nezvykle letargický a nejsem si jistá, jestli se mi to líbí. Nechci bejt za pesimistu, nejsem taková a taky nejsem tak na dně, jak to možná vypadá, jen jsem ty pocity nějak uzamkla uvnitř. A ani o tom si nejsem zdaleka jistá, jestli je to dobře.
3 reakce na „Letargie“
Pěkný blog
za třicet kaček?:-o každopádně na jednu stranu mě to mrzí, na druhou jsem byla tak dead, že mě to ani moc nesralo
, navíc přijít tam na dva songy, to by asi nebylo ono..
o to víc se těšim na dnešek, musim vybrat prachy, protože ty cédéčka tam prostě nenechám
No, prosimtě my se sešli s L. těsně před tim a on že má úžasnou zprávu a že projížděl snad fórum nebo TB stránku nebo něco a že tam našel nějakýho týpka, co má dva e-lístky a nemůže jít a že je poskytne zadarmo, tak si je nechal poslat na mail a těsně před koncertem jsme zašli do internetový kavárny, vytiskli to a bylo. Takže nás to stálo jen tři pětky za tu kafárnu a jinak nic 🙂 No prostě luxus.
A jako myslim, že tě to fakt nemusí trápit, mně to fakt nepřišlo moc dobrý tentokrát a ten Bublajs byl fakt falešnej a vůbec, Roxy s tim jejich posranym vysokym podiem je dost na nic. Fakt se těšim na Feudy dneska, to bude větší nářez 🙂