Řekni mi, co mám dělat. Řekni mi, kterou možnost mám zvolit. Nemůžu vzít všechny tři, na to si netroufám. A nemůžu vzít jen jednu, protože nechci litovat času a energie, kterou jsem do toho už vložila. Nedokážu se vzdát nadějí, který do toho všeho pořád vkládám. Ale už nemám sílu. Tak strašně bych se toho všeho chtěla pustit a vymazat to ze svýho života, pustit to z hlavy a mít klid, ale nemám ani sílu udělat to, protože právě to puštění se je pro mě strašně nepředstavitelný a děsivý.
Chytla jsem se do vlastních i cizích sítí a nemůžu se pohnout. Jen se v nich mrskám a říkám si, „co bude dál?“. Kam mě teď vezmou, co tam se mnou udělají? Pustí mě na svobodu nebo mě vykuchaj?
Jsem drak. Jsem neuhasitelný oheň plný věčné energie. A uvízla jsem v blátivym rybníčku. Co mám dělat? Jak se mám vyhrabat?
Jsem pyšná na svou kamarádku. Jsem tak strašně ráda za všechno, co se jí podařilo, že to ani nedokážu popsat. Věděla jsem, že to má v sobě, tak jako každá ženská, a že to jednou vyleze – a ono to vylezlo. Jsem hrdá na to, že jsem člověkem, kterýmu o tom řekne. Jsem hrdá na to, že jsem tím, kdo s ní může sdílet tu radost a pocit z vítězství. Že na ní můžu bejt pyšná.
Letos se cítím zničenější než obvykle. Dennodenně dostávám ťafku v podobě všech různejch hádek, neshod, nepříjemností a nejistot, a je pro mě čím dál tím horší najít v sobě sílu ustát to. Cítím se tak nějak narušená, nestabilní, rozhozená a neschopná se bránit. Jako by mi přivázali křídla k tělu a já se zoufale snažím vyhrabat ven, zatímco se pořád jen nořím hlouběji a hlouběji…
Mám vůbec na to, abych si pomohla sama? Nebo mi nezbývá jiná možnost než čekat, až někdo přijde a podá mi ruku? A přijde vůbec někdo?
Nepřijde mi normální cítit takovou nechuť vylézt z baráku nebo už jenom z pokoje. Nebo probouzet se pětkrát v noci s pocitem, že jsem na něco zapomněla nebo něco hrozně nezvládla a teď už je pozdě cokoli dělat. Ten pocit viny je neuvěřitelnej, a přitom nevim, proč mě tak pronásleduje, protože jsem dělala psí kusy proto, aby se všechno podařilo a vyšlo. Jsem unavená z pocitu provinilosti, kterej si nezasloužim. A z práce, kterou nikdy nikdo neocení. Z toho, jak dlouho už jsem neslyšela:“Děkuju“ nebo „To se ti povedlo“. Z lidí kolem mě, který všechno překrucujou tak, abych já byla za tu špatnou a nicotnou. Za tu línou a nepodařenou. Za tu neschopnou a blbou. Unavuje mě to a deptá, protože prostě nejsem dost odolná.
Naděje. Je to můj pohon a zároveň největší mor. Někdy se to všechno tak blbě zamotá, co ti má pomáhat, tě drtí… Zamotalo se to. Nevím, jak dál. Bojím se.
A pak jsou tu jedinci, o který jsem přišla a nemám z toho velkou radost. Ne že by mi oni sami tak chyběli, ale chybí mi to porozumění, který jsme dřív měli. Chybí mi to, jací jsme byli a jak jsme se měli. Někdy, ale vážně jen někdy, si vzpomenu a přemýšlím o nich. Kam jsme se to dostali? Proč?
Letos je kolem mě velmi málo lidí, kterým opravdu věřím a kterých si vážím. Je to malinkatý číslo, ale o to intenzivnější jsou moje pocity ohledně nich. Jsou mi oporou, berličkou, majákem, přístavem, výlevnou, prostě vším, čím vám ti opravdu nejbližší mohou být. Nevím, jak jim poděkovat, nevím, jak to vyjádřit. K vyjádření opravdových citů slova nestačí.
Hledám lásku. Ne jako že bych nutně musela s někým chodit, ale cítím, že mi zoufale chybí něčí klín, do nějž bych mohla složit hlavu a pobrečet si. Ruka, která by mě hladila po vlasech a říkala:“Jsem tady. Cokoli se ti děje, jsem tady“. Náruč, v níž se budu cítit bezpečně a která mi neuteče na poslední metro nebo tak něco. Náruč, která zůstane.
Já vím, že moje problémy mají řešení. Zatím ho nevidím nebo ho zatím nemůžu dosáhnout, ale mají ho, a tudíž nemá smysl se kvůli nim trápit. Často si to opakuju a často to zabírá. Často se cítím dobře a klidně, protože vím, že to nějak dopadne. Nechci, aby mě někdo litoval nebo utěšoval, chci jen aby to někdo věděl. Aby to někoho zajímalo. A chci ten klid získat na delší dobu. Cítím se ztracená, tak moc, že už skoro nevěřím, že zas najdu cestu. Už nechci čekat, nemám sílu. Chci jistotu. Bezpečí. Lásku. Domov. Chci všechna ta klišé, o kterých denně čtete nebo slyšíte a kterým se smějete. Která jsou pro vás prázdnými slovy. Chci je, potřebuju je, protože pro mě prázdný nejsou.
Blázním z Gold Frames. Musím se podělit. Poslouchám to furt dokola a šílím z toho. Hudební orgasmus. Spousta emocí. Chuť rozmlátit židli o zeď, roztrhnout na sobě tričko a vřískat a křičet, dokud neztratím hlas a dokud mě neodvezou. Chuť odněkud skočit a všemu uletět. Chuť usnout, zamknout se ve vlastních snech a zahodit klíč. Už nikdy se neprobudit.
A tohle všechno jsem musela napsat, protože už hrozně dlouho sem nepíšu od srdce a chybí mi to, nehledě na to, že ta věčná nutnost kontrolovat se, co sem napíšu a co ne, mě ubíjí snad ještě víc než to všechno, co se kolem mě děje. Lidi ať si jsou blbý jak se jim chce, to zvládám. Ale když o tom nemůžu psát, sžírá mě to.
Zakládat další, anonymní blog, nemá smysl, stejně bych ho časem prokecla nebo by mě přestal bavit a zrušila bych ho. Nějakou tu blogerskou historii už za sebou mám, znám se. A tak to čas od času musí proniknout ven tudy. Prostě musí. Neznám jinej důvod, proč bloger píše ze srdce a proč se dělí o svoje niterno a intimno s milionama lidí na internetu. Musí.
12 reakcí na „Výkřiky duše“
S tím sis ale musela dát práce
!
Páni. Dlouhej článek. Ale dal mi toho tedy dost! Za prvé, úžasně píšeš. Za druhé, vše co jsi napsala,je svatá pravda. za třetí, novej blog nikdy nic nevyřeší,beztak se ho všichni dozvědí-vlastní zkušenost.
Taky jsem měla takové období…díky bohu to přešlo po mém nástupu na střední. Objevila jsem suprové lidi a od té doby se to hodně lepší. Přeju ti, abys taky našla dobré přátelé kteří budou při tobě stát když to budeš potřebovat.
fajnovej článek 🙂
Nádherný blog
bože vy ste ale b…
áách, tu písničku fakt miluju
bude zase dobře;) jinak narušená se taky cejtim..možná obě jsme, ale koho to víš co..
Připadá mi, jako bych to snad psala já…:) Neboj, to bude dobrý, je to jen přechodný…XD
[1]: Vůbec. Šlo to od srdce. Pět minut a je to 🙂
[2]: Dík. Právě že to taky znám, blogů jsem už měla několik a člověk stejně nakonec všechno zruší a zůstane u jednoho. Teď mám teda dva, ale to jen protože ten druhej je anglicky a je víc zaměřenej.
[3]: To jo, poznávání nových lidí a vůbec nové zkušenosti vždycky pomůžou. Taky se snažím zpestřovat si život novými zážitky a čas od času poznat pár nových tvářé. Nic není horší než stereotyp.
[4]:,[5]:,[8]: Dík moc.
[6]: He?
[7]: Já už jsem na ní závislá, neposlouchám nic jinýho a celej den mi to jede v hlavě. Zmagořim
Mnj, já vim, že bude. To jen že se to se mnou táhne už příliš dlouho, už je to fakt neúnosný a já nevim, jak z toho ven.
Jako bych to psala já. Jen já bych nebyla tak otevřená, protože má paranoia pracuje jako vždy velmi spolehlivě a taky úplně zbytečně. Každý problém má řešení, jen já bych potřebovala, aby mi někdo podal ruku a trochu mi pomohl. Jen trochu! Abych věděla, že na mě ještě někomu záleží.
Anonymní blogy jsou na nic. Založila jsem si jeden, který teď stejně nevyužívám a ani na něm nejsou žádný články. Pak jsem si založila blog tam, kde jdou články heslovat, ale moc mě to taky nebaví. Chci si založit blog, na němž budu zveřejňovat jen povídky, ale už předem vím, že bude k ničemu. Nedokážu se věnovat více blogům. Ale mám výhodu, svému okolí o blogu neříkám… ví o něm jen jedna osoba, které stoprocentně věřím. A i kdyby chtěla vykřičet adresu mého blogu do světa, nezná ty lidi, u nichž by mi vadilo nejvíc, kdyby adresu znaly.
Držím ti palce, ať to zvládneš a ať ti je líp! MOmentálně mě však naprosto sobecky napadlo, že v tom aspoň nejsem sama… Pryč s těma hnusnýma myšlenkama.
[10]: Jedna z mejch největších motivací k psaní takovejch otevřenejch článků je právě myšlenka, že si to třeba přečte někdo, kdo zápasí s podobnými pocity a pomůže mu vědomí, že v tom neni sám, že neni jedinej. Nesmírně mě těší, když se mi podaří toho dosáhnout a vzbudit v někom trochu tý sobecký radosti 🙂
Moje otevřenost je náladová. Už dlouhou dobu jsem sem nepsala nic skutečně intimního a niternýho a ono se to pak vždycky nějak nakupí a jednou to prostě vypění. Nejlepší na tom je, že právě na takový články dostávám nejlepší odezvy. Lidi to zjevně maj rádi, číst si takový upřímný věci. Já myslím, že pokud tvůj blog nenavštěvujou tví nejblížší, tak si to třeba narozdíl ode mě můžeš dovolit mnohem častěji, a tudíž směle do toho 🙂 Třeba zjistíš, že právě to ti přivádí nejvíc čtenářů.
K tomu povídkovému, já bych do toho klidně na tvém místě šla a jestli máš pocit, že to nebude nikdo číst, tak ho můžeš inzerovat v různých diskusních fórech nebo chatech. Já myslím, že každý blog si najde své čtenáře a lidi mají povídkové blogy rádi.
Je lepší mít pár opravdových přátel než stovku těch, kteří se jenom tak tváří, a když máš opravdu problém, tak se k tobě otočí zády a ještě se ti vysmějí.
Zakládat nový blog opravdu nemá smysl, to jsem taky už poznala, i když mi to tenkrát připadalo jako spása. Nebyla.