A je to za mnou…

Jsem zpátky z oslavy Silvestra a abych dostála svému ne tak docela předsevzetí, ale touze zase se naučit dělit se s vámi o všechno, moje první poznámka tohoto roku bude, že je mi blbě 😀 Neni to teda zase tak zlý, jak bych čekala, ale včerejší přejedení se, dnešní nedostatek stravy a spousta alkoholu, která vůbec nebyla proložená čistou vodou (někdy jsem fakt neuvěřitelně zdatná v ignorování vlastních rad) se na mně podepsaly, stejně jako nedostatek spánku a tak podobně. Bolí mě hlava a chce se mi hrozně spát, takže to vidím na pár pořádných sklenic vody a pak hurá na kutě. 

As for psychickou stránku věci, fakt nevim, co o tom říct. Mrzí mě, že se mi ten loňskej rok tak nepovedl, mrzí mě, že jsem ho tak obrovskou část promrhala na citové ublíženosti a že mi to trvalo tak dlouho, než jsem začala zase žít, ale nemůžu za to. Taky si za to nedávám vinu, prostě se to stalo, ale je mi to líto. Mohla jsem toho dokázat mnohem víc, mohla jsem se opravdu dobře rozjet v práci a mohla jsem jet třeba i na vytouženou dovolenou do Anglie nebo k moři nebo prostě někam, ale nevyšlo to a mně je to líto. Narozdíl od některých si totiž nesmírně vážím svýho dětství a mládí a vidím to prostě tak, že jsem ten rok života opravdu ztratila na věcech, který si to nezasloužily, a že rok je příliš dlouhá doba na ztracení (nehledě na to, že to zdaleka nebyl jedinej rok, kdy jsem se takhle podobně trápila. Jako by se to trápení stávalo součástí mojí podstaty, a to přitom neni vůbec pravda). Ale možná je to prostě jen tím, že to špatný se mi v mysli zakořenilo víc než to dobrý, a tak si už na nic jinýho ani nevzpomínám. Zapomněla jsem, jak jsem byla šťastná a ŽE jsem vůbec někdy byla šťastná. A včera večer, když jsem s přáteli sledovala ohňostroj, to na mě zase jednou dolehlo a já se cítila hrozně. Bylo mi to najednou všechno hrozně líto, bolelo mě, jakej ten rok byl a jakej přitom mohl bejt, bolelo mě, kam jsem se to dostala a cítila jsem, že tohle odbočení z cesty mě bude stát ještě hodně trápení. Nemělo se to stát. Možná bych přišla o hodně krásnejch zážitků, ale taky bych si ušetřila nesmírný množství bolesti. No ano, udělalo to ze mě lepšího člověka, ale k čemu? A za jakou cenu? 

Já vím, že si teď hrozně protiřečím oproti předchozímu článku a obecně oproti věcem, který jsem v poslední době prohlašovala, ale i když v tom vidím pozitiva a rozhodně toho nechci litovat, někdy se neubráním a prostě mě to dostane do kolen. Jako včera, když všude kolem mě vybuchovaly petardy, na obzoru tančilo tisíc světýlek a zatímco mí přátelé se dobře bavili a prožívali ultra šťastný chvilky, mně bylo hrozně. A dostala jsem vztek na to, že mi tak je. Chtěla bych mít šanci zhluboka se nadechnout a říct si, páni, to byl skvělej rok, ale prostě nemůžu. A pak mi ještě přijde několik hodně nečekaných a hodně zvláštních smsek, který jsou napůl zázrakem a napůl něčím jako „wtf? cože? tohle se přece nemůže dít, to neni možný“. Jsem zmatená. A naštvaná. A zklamaná. A to se mi vůbec nelíbí. 

Oslava jako taková byla jinak samozřejmě fajn. Jsem ráda, že jsem byla tam, kde jsem byla, a že to bylo právě s těmahle lidma. Mám pocit, že některý momenty mě tam dost ubíjí, něco mě tam hrozně vytáčí, ale ta parta jako taková má pořád obrovsky dobrej vliv na mou duševní pohodu a mám ty lidi ráda. Přesto ale nelituju, že jsem musela omezit kontakty s nima kvůli nedostatku času a nálady na zábavu. Nemrzí mě to, právě proto, že některý věci se mi tam těžko snáší a zase tak dobře na mě nepůsobí. Je mi líto, jestli to někdo z mých přátel vnímá jako že na ně seru nebo že jsem mimo, ale taková je prostě pravda – já jsem opravdu mimo a někdy si musím dávat opravdu pozor na to, s kým a kdy se stýkám, protože vliv, jakej na mě okolní lidi maj, je obrovskej. A tak jsem nucena to selektovat. Jsem nucena chovat se sebestředně a přezíravě, když chci přežít. Zní to třeba hrozně pateticky, ale taková už jsem. Patetická, se sklony buď všechno vnímat přehnaně intenzivně nebo to nevnímat vůbec. A i když na tom už dlouho pracuju, asi to jen tak nezměním. Nedá se svítit. 

Inu, to bude asi tak všechno, co jsem chtěla říct. Nechci se rejpat ve věcech, který nemůžu změnit a určitě se nechci vracet ke svejm minulejm zklamáním. Toho už bylo moc. Těším se, co mi přinese další rok, a mám víru, že to tentokrát bude lepší, jen když budu trochu silnější, a já věřím, že budu. Ale znáte to, občas to člověk ze sebe vyblejt musí a když vás Silvestrovský ohňostroje rozbrečí namísto toho, aby vám na tváři zářil úsměv tak jako před lety, chtě nechtě musíte vzpomínat na to, jaký to bylo dřív, a kde se to sakra zvrtlo? Kde jsem to štěstí ztratila? Mno, snad ho v sobě zase brzo najdu. Samotnou mě nebaví psát tak rozporuplný a nepochopitelný články a věřim, že vás to taky nebaví číst, když se v tom pak stejně nevyznáte. Ale zase víte jak – co je mi po vás, to já jsem tu ta psychicky narušená 😀 (ách, sladká vůně sebestřednosti…)