Tak jsem dneska zase po dlouhý době trochu malovala. Původně jsem teda zamýšlela něco úplně jinýho, ale bohužel moje starý tempery už poněkud dosloužily, většina z nich je totálně ztvrdlá a už mi došla i bílá, kterou jsem dneska právě hodlala použít na ztvárnění jedný meditační vize, takže jsem byla nucena uchýlit se k nouzovýmu plánu a když už jsem ten papír tak krásně nafialověla, bylo třeba vymyslet něco jinýho, čím ho zaplním. Jediná dostupná barva byla světle modrá a když jsem tak do toho papíru koukala, najednou jsem věděla, že chci namalovat srdce. A vem to čert, že srdíčka obvykle malujou šťastně zaláskovaný lidi, vem to čert, že se blíží ten ***** Valentýn a že ho zase prožiju sama. Veškerej ten bojkot ve mně prostě dneska opadl a já chtěla to srdíčko namalovat, ať si řiká kdo chce co chce. No a co že nemám přítele, kterej by mi byl oporou, když už mi dochází dech. No a co, že k zbláznění miluju někoho, kdo mi to nikdy nebude moct oplatit. To ještě neznamená, že mě láska a všechny ty věcičky okolo nebaví, právě naopak.
Btw děkuji Bels za nápad s křišťálem pod polštář – dneska po nějaké době žádné noční můry 🙂
A nakonec dodám, že jsem se dneska konečně trochu prošla venku a i když tam byla zima jak v psírně, byla to příjemná změna. Rovněž vynikající oběd, kterej jsme ani nestihli vyfotit, jak jsme ho hned zhltli 😀 Hon na čarodějnice s Cagem už taková vyhra nebyla, ale taky to nebylo zase tak zlý, takže odpoledne celkově považuji za úspěšné a v příjemné společnosti strávené. No a co že už nikdy nebude můj. Stejně je to báječnej člověk a jsem ráda, že se věci mají tak, jak se mají. Mohlo bejt hůř.
Btw. jak na to tak koukám, nestačím se divit, jak je to srdce rovnoměrný. A to jsem ho ke všemu namalovala jen minimálním množstvím tahů a ani jedinkrát jsem nepřetáhla. To se mi rozhodně nepodobá, mně s mejma věčně se třesoucíma rukama a neustálým ukapáváním všude mimo (jenom dneska jsem se třikrát polila pitím, jednou z toho vařícím čajem). Zdá se, že ta láska je to jediný, v čem si jsem doopravdy jistá. Achjo, někdy je ten život fakt těžkej na žití…
7 reakcí na „Maluju a miluju“
Myslím si, že malování by mělo být naprosto spontánní záležitostí, takže je skvělé, že ses nechala unést chvílí a srdce nakreslila, i když jsi neopětovaně zamilovaná, i když nemáš ráda Valentýn:)
Taky už se delší dobu chystám k tomu, že něco nakreslím, tak snad příští týden, až už budu mít konečně po zkouškách, nastane ta správná chvíle:)
Tohle navíc vůbec není kýčovitý, rudý Valentýnský srdce, ale zasněné, nostalgicky kouřové srdíčko, hledající svou vlastní cestu.
Srdíčko je krásné, moc se mi líbila poslední věta 🙂 Jinak jsem ráda, že křišťál zabral 🙂
Když maluješ s láskou,není se co divit:)
Jak dlouho to trvá? Kdysi jsem procházel asi něčím dost podobným. Hlavní je nezahořknout a nezanevřít na lásku jako takovou,ale jak vidím,to u tebe nehrozí:)
[4]: Mno. Potkali jsme se někdy na podzim 2009 a od té doby jsem do něj byla zamilovaná jako blázen a stupňovalo se to. Chodit jsme spolu začali přibližně v březnu a to už jsem ho milovala. A od té doby jsem ani na okamžik nepřestala. Rozešel se se mnou v srpnu. Co myslíš, je vůbec možný přestat někoho milovat? Protože ty moje city neslábnou a mě to ničí. Bojím se, že si tímhle jen zkazím kus života, protože žádnej zázračnej comeback nás nečeká, ale nevím, jak se toho zbavit. Prostě mě to nechce pustit.
.) já nevím, přijde mi, že to srdce má něco do sebe, to bude asi těma barvama, no jinak přeci vypadá rudé srdce na bílým papíře
Nevim jestli to jde takhle přímo,ale myslím,že to ani není tak zásadní-láska samotná nikdy nebolí, spíš je potřeba oprostit se ode všeho lpění a podobných věcí.láska zmizet nemusí,jen se změní její druh,a pak ti nebude v ničem v životě bránit…a ano,to jde určitě…:)