Sněží
uvnitř mé duše
tvé srdce leží
navždy…
Každý den se něco končí a něco začíná… Ne, nějak nemám slov. Nevím, co říct. Snad ani nepláču proto, že ji dnes uspali. Pláču spíš pro všechnu tu bolest, kterou si musela vytrpět, než k tomu došlo. Pláču pro chvíle, kdy ji všechno bolelo a kdy nemohla čile běhat po bytě nebo vyskočit na křeslo. Pláču z lítosti, že jsme jí nedokázali jinak pomoct a dát jí víc času, kterej by mohla spokojeně strávit na tomhle světě, v našem náručí, v naší lásce. Pláču proto, že to nebylo fér a že si tohle nezasloužila. A taky proto, že toho všeho mám už plný zuby a nevím, kde mám hledat sílu a útěchu.
Naše duše prý dostává zabrat jen tolik, kolik sama zvládne. Já tomu nevěřím. Nevěřím, že je správný, abych se potýkala s tolikerou bolestí – protože vidím, že to nezvládám. Není přece normální žít pořád v bolesti a lítosti, není normální ztrácet jednu milovanou bytost za druhou a bejt přitom ještě nucena překonávat další a další překážky – nebo by to aspoň normální být nemělo.
Ale to je fuk, já už ani nevim, co melu… prostě je pryč a já tomu nemůžu uvěřit. Melissé... miláček… moje koťátko, moje srdíčko…
Ať je ti tam nahoře dobře, lásko. Chybíš mi :*
*
P.S.: Tohle si nemůžu odpustit. Kdysi jsem ten obrázek našla na DA a naprosto mě uchvátil, tak jsem hned napsala autorce, že je to nádherná práce a že je mi hrozně líto její ztráty. Moc ji to potěšilo a vyměnily jsme si pár zpráv o tom, jak je to těžký, ztratit milovaný zvířátko a za jak moc jim vlastně vděčíme. Mno, tak teď už tam na tom okapu seděj dvě…
10 reakcí na „Pro Melisku…“
Moc mě to mrzí, vím jak to bolí.
to je mi moc líto! 🙁 miluju kočičky…
jinak moc pěknej blog 🙂
To mě mrzí 🙁
Byla nádherná…
To je mi líto, krásná kočička.
Tři…. moje Zuzanka tam je taky 🙁 Moc mě mrzí tvoje stráta, vím jak se cítíš. Nevím sice, jestli je horší nevědět jak milované zvíře umřelo (můj případ) nebo ho vidět umírat, vím jak je to zlé, ale neboj, ono nepotrvá dlouho a největší bolest se utěší, ačkoliv to tak zatím nevypadá. Budou žít nadále v našich srdcích, kde jsou šťastné, zdravé a je jim krásně.
To nepochybně. Mně ji nikdy nikdo nevezme. Jen tomu fyzickýmu procesu pořád nějak nemůžu uvěřit, nedochází mi to. Nesli jsme ji k veterináři, pak tam ležela na stole, usnula, a odcházeli jsme bez ní. Pořád mám pocit, že si ji tam prostě jen nechal na pozorování nebo že ji fyzicky poslal někam, kde se najednou uzdravila a je jí dobře… já nevím, prostě si ji nějak nedokážu představit mrtvou, neuvědomuju si, že teď někde leží a už nedýchá. Až mi to dojde, to bude teprve pecka. Ale zatím to zvládám, mám spoustu jiných myšlenek a mám koťata, kterým se teď budu pár měsíců věnovat. Život jde dál. Možná i to mě na tom sere. Přijde mi, že si zaslouží víc než to. A začínám přemýšlet, že jsme si ji možná přece jenom měli vzít domů a udělat jí pořádnej pohřeb. Že pitomej článek na blogu nebo status na facebooku není ani zdaleka dost. Nevím, fakt nevím, jak ji mám líp uctít.
[6]: Víš, možná to je pro vás takhle jednodušší. Vyjádřit úctu ke kočce a dát najevo, že jste ji měli rádi je moc hezké. Já u pohřbu naší Zuzky nebyla, pohřbila ji máma sama. A tu to fakt nehorázně sebralo, že probrečela několik dní..
Já jem si vždycky koupila hodně velkou svíčku a když jsem smutnila, nebo bylo výročí smrti, zapálila jsem jí, byla to jen její svíčka (mých hafinek, každá má svojí) a její světýlko svítí vždycky jen pro ní.
Jej, ty tam jistě sedí skoro jak kdyby byly sebevrahy!
Věř mi, že nedávno tu prolétla jedna taková překrásně honosná kočka a mávala na mě – jen já hloupoučké netušilo, že to je tvá, fénixovská! To bych jí hnedle poslalo misku mléka (Alfské mléko lepší Alpského). Já jí zítra najdu a budu pozdravovat, však ona se jistě na své planetce nudí. 🙂
To budeš hodné 🙂